Potkal jsem sedláka, vláčel rodnou hroudu. Zpíval si. Bylo mi do pláče, jak na něj ušili boudu. Po létě, když slunce žnulo, zahořel jsem touhou, něco se hnulo. Dožínky a v ruce chléb. Strniště ne jenom na poli, kdo kůrky zahojí, polkne a pochválí. Sedlák šťasten, je sklizený zlatý klas. Však špatná touha byla v nás. Jen Bůh, chlebodárce snad vzpomene si z jara. Že bez pokory chleba je víra nám všem malá. A sedlák , odjakživa dříč, neušije sobě bič. Viděl jsem sedláka z jara sít, naděje v něm zpívala a slunce psalo vtip. Hlad je svině, viď.