Kdo si počká, ten se dočká

Čekárna.

Koukám na to slovo.

Jedno z nejdivnějších slov, jaký existujete.

Čekárna je místnost na čekání. V čekárně bývají lidé, kteří na něco čekají, tedy čekající. Můžete čekat a přitom dělat iks jinejch věcí a přitom pořád čekat.

Jako fakt divný slovo.

Čekárna u obvoďáka je malá. Při čekání jste nuceni hledět si z očí do očí s ostatními čekajícími ve vzdálenosti cca půl metru. Obvoďák momentálně ordinuje v prostorách místního domova seniorů, jelikož zdravotní středisko prochází rekonstrukcí.

„Pracujete s koňmi?“ zeptal se mě onehdá po telefonu.

„Většinou ne,“ odvětím.

Chtěl vědět, jak blízko jsem potenciálnímu nakažení tetanem. Prý z výsledků krve vyplývá, že nemám dost protilátek a tak mám přijít na přeočkování. Říkal, že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned.

Za necelý půlrok, ve středu minulý týden odpoledne, už čekám v čekárně. A spolu se mnou čekají čtyři starší dámy. Čtyři čekající. A baví se.

„Jste objednaná?“

„Já jsem objednaná, a Vy?“

„Já jsem objednaná na druhou.“

Ve mě to v duchu hrkne, poněvadž já objednaná nejsem.

Řekl, že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned.

Dámy pokračují v čekání debatováním o čekání.

„Sestra říkala, že se to dneska všechno zdrželo, protože ráno bylo moc pacientů.“

„Aha.“

Pak tu samou informaci několikrát porůznu zopakují.

Já se snažím soustředit na korekturu postapokalyptické povídky a dělat jakoby nic. To jsou moje činnosti při čekání.

Pak se objeví nová čekající, čiperná dáma v již pokročilém věku.

„Dobrý den, jsem objednaná,“ ona.

„Já jsem také objednaná,“ říká první původní dáma.

„Já jsem objednaná na půl třetí,“ říká druhá původní dáma.

„Sestra říkala, že jsou dneska ve skluzu, protože ráno bylo moc pacientů,“ říká třetí původní dáma.

„Všichni jsme objednaní,“ řekne původní.

Ehm, kromě mě. Začínám se cítit blbě. Asi jsem se měla objednat.

Babča řekne: „Já jsem objednaná na druhou.“

Kouknu na mobil, je půl třetí. Tuším, že bude průser, pokud se dámy dozví, že já si čekám, aniž bych byla objednaná.

Víceméně, otevřou se dveře do ordinace, kdosi uvnitř zahuláká „Další“ a ta poslední dáma se vší pompézností vkráčí dovnitř. Ostatní tupě zírají.

„No, nějaký lidi jsou takoví…“ klevetí a každá to řekne znovu, každá svými slovy.

Mám toho dost. Další půl až tři hodiny tu sedět nehodlám, sbalím si saky paky a doma píšu doktorovi e-mail s dotazem, jestli se můžu objednat.

Další týden v úterý ráno opět čekám.

Napsal totiž, že mám přijít dopoledne, že stačí říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned. Jsem tam už před osmou, od osmi otvíraj. V čekárně čekají už tři babičky a jeden děda. Součet věku čekajících v čekárně by dal něco kolem pěti set. Sedím, jsem skleslá, uvědomuji si, že nemám ráda čekárny. Přemýšlím nad divností toho slova a jeho významem. Antonymum? Nečekat? Stát (to dělám i při čekání!). Ježiš, nic mě nenapadá! Je to prostě DIVNÝ slovo…

Ve dveřích do ordinace se objeví obvoďák: „Kdo jde na odběry krve? Půjdete dovnitř, tak jak vás zavolám!“

Tuším, že mu někdo odvyprávěl tu roztomilou příhodu ze středy minulého týdne. Pomalu se sesouvám na lavici, já na krev nejdu, já jdu na přeočkování. Všichni ostatní čekající zjevně jdou na krev…

Čtyři čekající se pustí do debaty.

„Vy jste tenhle a tenhle!“ říká dáma sedící naproti mě.

„Jak to víte?“
„Já na vás koukám oknem a vaši paní jste poznal na škole!“

Blá blá blá, ta babča je zjevně domorodá Kbelanda.

„A to střediskó? Kdy bude dostavěný?“
„To nikdo neví, typuju si dva roky, nejmíň!“

Doktor ve dveřích: „Další na odběry!“ jako by rušil příjemnou debatu v čekárně.

A já zase nic. Čekám jak divá, sklesle a zoufale. Už tu nechci čekat!

Vlastně si docela hezky povídají… blá blá blá

Postupně seniorky procházejí, mezitím přijde další starší dáma a sestřička si ji nechá zavolat a tak.

V jedné chvilce mě to nedá, zapojím se do debaty slovy: „A neměli byste jít spolu na kafíčko?“ když tu se opět otevřou dveře a kdosi cosi zahučí za nimi. Tak vstanu a zeptám se doktora zvědavě: „Zase lidi na odběry?“
Konečně si všimne, že je tam i někdo o padesát let mladší, a řekne, že jo.

Tak se otočím k čekajícím a huknu: „Kdo je další na odběry?“ zvedne se starý pán a já, huba jedna, mávnu rukou, jako že ho popoháním, se slovy: „Další! Šup šup!“

Uf.

Pak se znova sesunu na lavici. Neci čekat, neci!

V čekárně jsem zůstala jen já a babi naproti. Elegantní dáma čekanka kolem osmdesátky, klobouček, celá vyžehlená a ukecaná. Kouká mi na nohy a na teplý vlněný ponožky.

„Ty ponožky jsou dobrý, když je zima. Taky je nosím, si je pletu ze zbytků“ vyhrne trochu sukni a ukáže mi svoje vlněný ponožky. Ty jo, takhle moc jsem se s nikým v čekárně dosud nesblížila!

„A kde že to bydlíte?“ konverzuji já, v návaznosti na to, jak říkala, že toho pána vidá z okna.

„Tam co vy!“ hukne dáma.

„Jak to?“
„No, bydlím na Novákově náměstí! Já vás znám, vy bydlíte tam v tom žlutým domě ve vchodě na konci. Já vím, že tam chodíte, i děti znám!“
Mankote! Ona na mě kouká oknem dobrejch osmnáct let! Pomoc! Pomoc!

Konečně!

Otevřou se dveře do ordinace a v nich můj rytíř v bílém plášti – mile se na mě usměje: „A vy jdete na co?“
„Na přeočkování proti tetanu!“

Ano! Je to přesně tak, jak říkal! Že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned!

Opravdu, jasně, zřetelně kyne rukou se slovy: „Tak pojďte dál!“

Konečně jsem se dočkala!

Po několika minutách, injekci a příslibu, že se budu ovládat a po tři následující dny odolám pokušení pustit se do jakéhokoliv namáhavého sportovního výkonu, spokojeně odcházím s opravdu dobrým pocitem, že kdyby bylo potřeba, můžu bez obav pracovat s koňma.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Básnění | Autor: .

Autor: Alena Nezbedova

Alanée je tvůrčí experimentátorka umění všeho druhu. Čerpá z osobních prožitků i ze situací všedního dne, avšak největší inspirací je jí přátelství, láska, příroda a lidská duše. Jejími prostředky jsou slova spojená do veršů i próz, objektiv fotoaparátu a výtvarná tvorba počínaje pastelkami, konče olejovými barvami. Pravidelně vystupuje v pražských literárních pořadech jako Otevírání, Poezie na Petříně, podílela na společných sbírkách Almanach 2012 a Pomalé krajiny (vydalo nakladatelství Otevření). V praktickém životě se věnuje především rodině a práci s postiženými dětmi. www.alanee.cz