Archiv autora: Alena Nezbedova

Taju

Máš mě zaoblenou v kolébce dlaně
Táhnu se vráskami soukromých pohoří
Stékám na zem
A vlévám se do všeobjímajícího oceánu vesmíru
Pluji v souhvězdích na kraji vypůjčeného vozu
Velké medvědice
Prším zpátky Beethovenovou symfonií
Neslyšným houpáním pomalu
V opojení vloček
Konečně
Zlíbávám zem
Znovu taju
Křičím po tvé dlani
Znovu křičím po tvé dlani
Znovu a znovu

Láskoměr

Vážky měří váhy
Součiny lásky bez viny
Pro hrst korunek z levné čokolády
V pravých rukách pustou láhev
Cáry vlasů zkyslé dešťovými kapkami
Trucují
Když jeden ubohý tvor
Kůži opatrně svlíká
Letí
Ty váhy těch vážek
S výsledkem neslýchaným
Naplňují otvor
Parník troubí
Jak na zavolanou.

Prokrastinace

V odlehlých končinách nahých náměstí …
Losoval se úděl rolí
Chvíli pršelo, chvíli se smálo
Výběr se zužoval
Poptávka rostla
Až zbyla
Prázdná pláň uvnitř schránky
Kde je?
Hněvivě syčí volavka
Kde je MŮJ poklad?!!

Podél páteře však teče
Proud – majetek miliardáře

A v kašně docela uprostřed
Brk splývá…
Vždyť ještě TOLIK
TOLIK

Zbývá…

Malá víla

Někdy si připadám malá, docela maličká
Víla schovaná pod blatouchovými listy
Venku prší a kapky klepou na střechu
Venku prší a potůček stéká k bosým nohám
Obrovský pták v kosím peří nakukuje dovnitř
A číhá, zda jsem k mání

Tak – tak malá si někdy připadám
Docela maličká
Orel i panna.

Kde se rodí básníci

Kde že se rodí básníci, pane Blahorodí?
Rodí se rodí v tunelech makaronových stvolů pampelišek
Kloužou se dolů do hlíny
Rodí se rodí v podhůří
Ve stínu slunečních dílen
Úctyhodných lišek
Schoulení do šupinek načervenalých jarních šišek
Hledej, hledej, pane Blahorodí
Kde jen že se rodí
Básníci…

Vidíš?

Vidíš? Ty malé šišky v podobě rozvětvených květů
Se lámou vzduchem z jehličnatých paží
Vidíš? Malá drobná mláďata ořešáků
Se prodírají zemí jako by v poptávce po rozesetí po celé planetě
Vidíš? Zlatý déšť už odkvet, mahónie žene do krásy
Modřince usychají a já si říkám postý
Že se nemám míchat do toho, čemu nerozumím…
Ostatně nerozumím téměř ničemu…
Kromě těch šišek, ořešáků a modřinců…

Bublina

Pouštím větrem bublinu
V pavoučích nožkách stínu
Odolává spektru
Molekulárního splínu
A praskne jistojistě až ve 13. století
Na chřípí Marka Póla
A on ji vpíše do záznamu
Jako jednu z Miliónů
Zázraků.

 

Děje se

Úplně uvnitř
V podpalubí
Tvého namyšleného Já
Taje a odtéká
Rovnoměrně do všech konců
Tolik pečlivě utajovaných příběhů bytí
Netáže se
Nekáže
Jen se děje

Proplouvá korály
Vdechuje
Pigmenty kávy, rozkládaného listí i ledových kapek
Stékajících po Tvém čele

Touží se vmísit do fjordů kaluží
Kterým se nevyhneš

Děje se

Aby
Spojilo vše, co spojit jen
Lze
V dobrém.

 

Zítřek

Potkala jsem zítřek
V rozkmitaných vlnkách hladiny dneška
Rozplýval mě v chladném dechu slunce
Mizel úbytkem světla
Měnil vše, na co sáh
Klouzal mi pod nohama
Ačkoliv zvěstoval radosti
Pod krustou sněhových vrstev
I roztleskával dlaně
Zkřehlé, v kapsách schovávané
Vprostřed všeho
Odrážel chystaný rozkvět
Jara

Tak jsem Ho potkala
Tichou i trpkou naději
V pravidelném odtloukání soukolí
Věčnosti

(inspirované nedávnou neplánovanou potulkou parkem Břevnovského kláštera)

rybnik