Archiv autora: Alena Nezbedova

Autor: Alena Nezbedova

Alanée je tvůrčí experimentátorka umění všeho druhu. Čerpá z osobních prožitků i ze situací všedního dne, avšak největší inspirací je jí přátelství, láska, příroda a lidská duše. Jejími prostředky jsou slova spojená do veršů i próz, objektiv fotoaparátu a výtvarná tvorba počínaje pastelkami, konče olejovými barvami. Pravidelně vystupuje v pražských literárních pořadech jako Otevírání, Poezie na Petříně, podílela na společných sbírkách Almanach 2012 a Pomalé krajiny (vydalo nakladatelství Otevření). V praktickém životě se věnuje především rodině a práci s postiženými dětmi. www.alanee.cz

Jak ukrást

Jak uloupit tu chvíli

jak být si

v ruchu padlých andělů

jak růži zasít

a zalévat

a radovat se z krásy

když podzim se blíží

a poslední motýl

křižuje odkvétající květy

a o kapku nektaru

úpěnlivě prosí

Jak jen ukrást tu chvilku

jak upít z tvých rtů

vzpomínku na jaro

lásko…

Kyselina

Kyselina

Dávám ti lásky

vrchovaté hrsti

chytni ji

a oblékni se do ní

ty starosti a vrásky

a že jich bývá dosti

aspoň na chvíli

z života tvého

vyprovodím

Když se nad tím zamyslím…

kolem a kolem..

asi budu

opravdu

kyselina

hyarulinová.

Platonická

Posadila se na kraj lavičky. Upravila si sukni, prsty prohrábla krátké vlasy a z šedé kabelky po chvilce hledání vytáhla temně rudou rtěnku. Namalovala se. Za chvíli to přijde – polední ruch. Umělé jezírko probublávalo a vítr jemně šuměl rákosím zasazeným vedle něj. Do dlažby se opíralo slunce a odlesky prosklených vysokých kancelářských budov odrážely tisíce prasátek. Každodenní symfonie, která by se dala nazvat „Před obědem“, se právě ladila. Už dopředu věděla, co přijde. Přesně ve čtvrt na jednu se začnou zběsile otvírat automatická křídla vchodových dveří. Kolikrát si říkala, že by je měl někdo aspoň po dobu polední pauzy nastavit na „otevřeno“, místo toho, aby se vysouvaly a zasouvaly. Začnou procházet davy managerů a asistentek, úředníků a účetních, kteří se v proudech rozutečou do okolních restaurací nebo do food courtu nedalekého obchodního centra. Mrkla na hodinky a pak hned na ty dveře. Už.

Nenápadně vytáhla z kabelky bagetu a opatrně do ní kousla. Musela odfouknout loknu ofiny padající do čela, aby měla dobrý výhled na dveře. Znám je. Jasně, nejdříve skupinka štěbetajících sekretářek v decentních kostýmcích, hned nato čtyři mladíci, hubení a vytáhlí, ti musí pracovat v IT. Dva z nich vídá ráno přijíždět na kolech. Pak vyjdou na cigárko dva veledůležití zaměstnanci ostrahy. A pak…

Ano. Vyšel. Tento týden počtvrté! Srdce jí poskočilo.

Tmavě modrou košili vsazenou do světlých džín. Ležérní chůze, černé vlasy svázané do culíku, v ruce si nese notebook. Asi nejde na oběd, možná má schůzku. Očima hltala každý jeho pohyb a potají doufala, že ji nezahlédne. A potají doufala, že ji zahlédne. Zastavil se na chvíli a vzhlédl kamsi nahoru. Podívala se tím směrem, ale ničeho si nevšimla. Pak vytáhl z kapsy mobil a přiložil ho k tváři. Hovořil a přitom hleděl kamsi před sebe. Tu se zahleděl směrem k ní a ona nabyla dojmu, že se jejich pohledy právě setkaly. Symfonie dosáhla vrcholu. Její tělo zaplavil blažený pocit. Hned nato se otočil a odešel. Konec serenády. Finýto.

Kláru napadlo, že se už může vrátit do kanclu, když tu zaslechla ženský hlas: „Hezký hoch, viďte!“

Hrklo to v ní. Otočila se a spatřila na opačném okraji druhé lavičky sedět malou postavičku.

Kde se tu vzala uprostřed moderní čtvrti kancelářských budov slečna Marplová?

„No, sleduji už nějakou dobu, jak se na něj díváte!“

Drobná stařenka s kloboučkem se na ni potutelně usmála. V ručkách držela rohlík, který rozdrobila a část rozhodila kolem sebe. Takové pozdvižení pochopitelně nalákalo další skupinku zdejších nájemníků v šedoduhových oblecích – holubů. Nenechali se dlouho pobízet a pustili se do zobání.

„Prosím?“ rozhodla se dělat, jako že vůbec nechápe, o čem dáma hovoří.

„Ale to je jisté. Jste zamilovaná!“ řekla, jako by odhalila vražedkyni. Znovu to v ní hrklo.

„Prosím?“ opakovala jednoslovnou otázku.

„Kdo jiný by obědval měsíc, den co den, za každého počasí, bagetu na lavičce, když si může dojít do restaurace nebo jídelny… a přitom jeho oči pokaždé ožijí, když vyjde před budovu onen tmavovlasý mladík!?“

Uraženě se otočila na opačnou stranu a znovu kousla do oběda. Zmínka o mladíkovi se jí celkem nedotkla. Ale ta bageta! Vždyť to není pravda! Několikrát obědvala koláčky a onoho rána si nestihla v metru koupit nic, protože jí těsně předtím ujel autobus, a tak ukusovala scvrklé jablko z minulého dne! Ona bytost rozhodila drobky do dálky ku radosti opeřenců.

„Měla byste mu to říci…“ radila.

Zmohla se na jednu malou odpověď: „Nemohla…“

Marplová vztáhla ruku a opatrně se dotkla její paže.

„Pročpak by ne? Bojíte se něčeho?“

Jen co Klára polkla sousto, řekla: „Jsem vdaná…“

„Ach tak… a jste šťastná?“

To slyšet nechtěla. Do očí se jí vloudila slza. Otočila se ke stařence: „Ano, vlastně jsem. Ale…“

„Ale?“

Náhle to potřebovala dostat ven: „Nevím, nerozumím tomu. Těším se, až ho uvidím. Nenávidím se za to, že sem chodím, že nedokážu sem nechodit. Někdy se cítím jako voyér. A taky… taky… zrazuji manžela. Jsem špatná… taky si říkám, že se to děje, protože mi něco chybí, ale já vlastně nemám, nač stěžovat. Jen to tak prostě cítím…“

„To se ale někdy stává…“ poznamenala důchodkyně chápavě.

„Jak to myslíte, že se to stává?“

„Víte, to už je dávno…“ pokývala stařenka a znovu rozhodila drobky.

„Kdysi, za války jsem potkala jednoho. Pracovala jsem jako ošetřovatelka v jedné nemocnici a on byl můj pacient. Líbil se mi, ne, nelíbil, zamilovala jsem se do něj. Už si ani nemohu vybavit, s jakým zraněním u nás ležel, ale ještě dodnes vidím ty jeho oči. Zelenošedé velké oči. Jednou mě pohladil po ruce a já cítila… Ale to nikde neříkejte, cítila bych se… trapně…“

Klára si utřela slzu a sedla si o něco blíž, aby stařenku, která mluvila docela potichu, lépe slyšela. Věděla, že by se už měla vrátit do kanceláře, ale právě teď nemohla odejít.

„A co bylo pak?“

„Než odjel se svým oddílem, stihli jsme se jen políbit. Pak už jsem ho nikdy neviděla.“

„Zemřel?“

Stařenčiny oči se zadívaly do jejích.

„Nevím, co se s ním stalo. Ale věřím tomu, že se po válce vrátil domů, oženil se, měl kupu dětí a prožil dlouhý a šťastný život!“

Obě se rozesmály.

Zamyslela se. Jednou možná bude vzpomínat na bezvýznamného mladíka s culíkem, který kráčel na oběd.

Stařenka se pomalu začala zvedat z lavičky. Holubi doklovávali poslední zbytky svého oběda.

„Budu se muset rozloučit, musím ještě na poštu,“ podala jí ruku, jako by tím chtěla zpečetit, že se z nich staly přítelkyně. Klára stiskla vrásčitou dlaň.

„Asi jsem vám moc nepomohla, viďte! Tolik mi připomínáte mě samotnou… Tak jako vy jsem já tehdy sedávala na lavičce před nemocnicí a sobecky jsem doufala, že ho znovu přivezou mezi zraněnými…“

Stařenka se otočila a pomalým kolébavým krokem kráčela pryč. Klára se na sekundu zarazila, zamyslela a už při odchodu do kanceláře, spíš pro sebe, avšak ještě dost nahlas, pronesla: „Naštěstí není válka…“

Stařenka, jíž sluch i přes pokročilý věk bezvadně sloužil, se v tu chvíli zarazila. Otočila se Klářiným směrem a malinko tajemně se pousmála.

Umělé jezírko nerušeně probublávalo dál a vítr jemně šuměl rákosím zasazeným vedle něj.

Jako když

Je to zvláštní pocit

jako když

pluješ na loďce v klidném moři

a příjemně tě hřeje slunce do tváře

nebo když

brouzdáš barevným listím

jako když plaveš

a přitom nádherně voní hlína

nebo když

městem bloumáš a jen tak nahlížíš do výloh

usrkáváš laté a nic nemusíš

vůbec nic

nebo když

dokončuješ obraz a pořád ještě něco

sem tam ťuknout štětcem

uvnitř to toká

nebo jako když

ležíš v jarní trávě

oči přivřené

a nasloucháš bzučení včel

a štěbetání ptáků

a je ti úplně, ale úplně, jedno

že hned na kraji přírodní rezervace

hučí jeřáby

je to jako když

ti přilítne motýl na hřbet dlaně

skoro nedýcháš, protože

protože, protože

prostě motýl…

uf

jak jen

popsat ten pocit

když se člověk přestane bát

lásky?

Na Dušičky

Dojímám se

nad pestrostí spadaného listí

nad podzimní krásou chryzantém

nad plápolajícími plamínky

roztržitě umístěnými v městečku z kamene

dojímám se při pohledu na ní

nad vlnami lásky

jež proudí onou uličkou…

Možná i on se dojímá

tam – někde v Nebi.

Nebo snad – v současném životě?

Právě teď dostane škytavku.

„Někdo na mě myslí“.

To jen – jedna roztomilá

šedovlasá babička

kdesi na hřbitově

samou láskou pusinkuje

žulový náhrobek.

Takové kouzelné

pohlazení

na duši – čky.

Máš mě

Máš mě ve větru chycenou

panenku malou

z šatů máků stvořenou

modroočku s raněným křídlem

máš mě chycenou

mušku do sítí vosího pavouka

do podivné všednosti letoška

nevím, co si počít

nevím, co s tím

nevím, kam

nevím, jak

polapená, od ničeho nikam

v soustředěných liniích spánku

a tak si tu

bez významu jsem.

Ta vločka…

Ta vločka něžná

ze třpytu z hvězd snad stvořená

houpavým letem v noci

do dětské dlaně spadnula.

Ta vločka v dívčích šatech

snad šitých z brzkých červánků

k stáru v kapku sladkou

chytila Matka Země

do zlatavého pohárku.

By k soucitu nám připila.

(…)

Ukládáme si tě

do paměti srdce

do vzpomínek duše

do všeho, co nekouše

do radosti z radosti.

Už jsi uložená

na tisících podušek

s malou kuličkou z hrášku

docela vespod.

Znovu

Nečekaně vše zmizelo.

Nebyla jsem já, nebyl jsi ty.

Kouzelný výhled na město mě nezaujal.

Neohlédla jsem se za rozkvetlou květinou.

Nechtěla jsem poslouchat romantické melodie.

Jako bych zmizela ze světa.

Nebo zmizel můj svět.

Jak být, když nejsem?

Jak snít, když vše, o čem jsem snila, jsem už prožila?

Jak dýchat, když vzduch voní jinak?

Jak se radovat, když nevidím?

Stala jsem se ničím

a ptala jsem se sebe ničeho,

zda ty výhledy, květiny, hudba

a dokonce ty

jste pořád tak důležití…

… až pak jsem se začala znovuobjevovat.

Hledání viníka

Kdopak za to může?

Déšť linoucí se z mraků.

List spadnuvší ze stromu.

Kdo jen za to může…

Slovo vyřknuté kdysi, na počátku.

Pole sedmikrás.

Kdo za to může?

Tma v hlubinách oceánu.

Podzimní mlha snad.

Stroj času.

Náhoda.

Přiblížení Venuše s neexistujícím Plutem.

Erupce na Sluncích.

Konjunkce zoufalství a osudu.

Špatně nastavený budík.

Ukažme si na něj!

Nerušte mě!

Hledám viníka…

Tak – kdo za to může?

Možná i já. Mé všeobsažné Nic.

Nejspíš Ty.

Ale ne…

To bych si nedovolila…

… vinit Tebe…

Tak Bůh.

Asi Bůh.

Proč ne – Bůh?

Svedeme to na Boha!

Hurá! Už vím!

Může za to – Nevěřící!