Archiv autora: Alena Nezbedova

Autor: Alena Nezbedova

Alanée je tvůrčí experimentátorka umění všeho druhu. Čerpá z osobních prožitků i ze situací všedního dne, avšak největší inspirací je jí přátelství, láska, příroda a lidská duše. Jejími prostředky jsou slova spojená do veršů i próz, objektiv fotoaparátu a výtvarná tvorba počínaje pastelkami, konče olejovými barvami. Pravidelně vystupuje v pražských literárních pořadech jako Otevírání, Poezie na Petříně, podílela na společných sbírkách Almanach 2012 a Pomalé krajiny (vydalo nakladatelství Otevření). V praktickém životě se věnuje především rodině a práci s postiženými dětmi. www.alanee.cz

Máš mě

Máš mě ve větru chycenou

panenku malou

z šatů máků stvořenou

modroočku s raněným křídlem

máš mě chycenou

mušku do sítí vosího pavouka

do podivné všednosti letoška

nevím, co si počít

nevím, co s tím

nevím, kam

nevím, jak

polapená, od ničeho nikam

v soustředěných liniích spánku

a tak si tu

bez významu jsem.

Ta vločka…

Ta vločka něžná

ze třpytu z hvězd snad stvořená

houpavým letem v noci

do dětské dlaně spadnula.

Ta vločka v dívčích šatech

snad šitých z brzkých červánků

k stáru v kapku sladkou

chytila Matka Země

do zlatavého pohárku.

By k soucitu nám připila.

(…)

Ukládáme si tě

do paměti srdce

do vzpomínek duše

do všeho, co nekouše

do radosti z radosti.

Už jsi uložená

na tisících podušek

s malou kuličkou z hrášku

docela vespod.

Znovu

Nečekaně vše zmizelo.

Nebyla jsem já, nebyl jsi ty.

Kouzelný výhled na město mě nezaujal.

Neohlédla jsem se za rozkvetlou květinou.

Nechtěla jsem poslouchat romantické melodie.

Jako bych zmizela ze světa.

Nebo zmizel můj svět.

Jak být, když nejsem?

Jak snít, když vše, o čem jsem snila, jsem už prožila?

Jak dýchat, když vzduch voní jinak?

Jak se radovat, když nevidím?

Stala jsem se ničím

a ptala jsem se sebe ničeho,

zda ty výhledy, květiny, hudba

a dokonce ty

jste pořád tak důležití…

… až pak jsem se začala znovuobjevovat.

Hledání viníka

Kdopak za to může?

Déšť linoucí se z mraků.

List spadnuvší ze stromu.

Kdo jen za to může…

Slovo vyřknuté kdysi, na počátku.

Pole sedmikrás.

Kdo za to může?

Tma v hlubinách oceánu.

Podzimní mlha snad.

Stroj času.

Náhoda.

Přiblížení Venuše s neexistujícím Plutem.

Erupce na Sluncích.

Konjunkce zoufalství a osudu.

Špatně nastavený budík.

Ukažme si na něj!

Nerušte mě!

Hledám viníka…

Tak – kdo za to může?

Možná i já. Mé všeobsažné Nic.

Nejspíš Ty.

Ale ne…

To bych si nedovolila…

… vinit Tebe…

Tak Bůh.

Asi Bůh.

Proč ne – Bůh?

Svedeme to na Boha!

Hurá! Už vím!

Může za to – Nevěřící!

Kosí

Jednou ráno v neděli

až na vrcholku větve

čtyři sestry kosí

červ ví proč

a červ ví proto

hádaly se vztekle.

Poslední neděle adventní

Šedobílé stíny bloudící
temnou alejí
seschlé podzimní listí
sem tam zelenkavo
podzim odtikává do posledních okének
adventního kalendáře
z laciné čokolády

Bezkřídlí andělé
strání se kutálí
páter dokáže amen
uprostřed cesty
poslední pírko běloskvoucí
zaslechne z dálky
vzdychající
náhrobní kámen

Venku mlhavo
uvnitř na talíři náruč cukroví
pivo v lednici
láska na spadnutí
éter nesmyslně hlásá:
spolu to zvládneme
být si dál

Chápejte, přátelé
ač slavná toť neděle
než slezu z postele
chci zaspat realitu
chci ještě chvíli snít
o příchodu mesiáše…

Duet

Zpívali jsme

jen pouhé sloky

dvě jedné

milostné písně

zakusili jsme

jak chutná

zakázané ovoce

z ráje

nikdo to

neslyšel

jaká škoda (!)

zpívali jsme

krásně

z plna hrdla

pěkně

od srdce

v uzavřené

místnosti

jen pár

kulatých stolků

několik prázdných

křesel

dva nedopité

šálky kávy

a my dva

hříšníci

hříšní

jsme se následně po

aktu

upřímně zastyděli

omluvili se

vzájemně za to,

že nám

tak nějak

uteklo

to mnohonásobné vyšší

riziko

nákazy radostí.

Tvých očí

Dotyk tvých očí
uprostřed hrudní kosti
rozvonil kůži
přitažlivost pozvedla hladinu
plátků z rudých růží
mohutná záplava rozbouřila koryta řek
zrychlila tep
tvrdá krusta chránící před vpádem lásky
popraskala jediným rázem
územím všeho
co mi ještě včera zdánlivě patřilo
rozezněla se předehra
lučních zvonků
 
ano, to je ta melodie
kterou slyšíš
 
kterou slyšíš
srdcem.
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Dům holubí

Strážce kamenných bůžku
kráčí krajem zámecké kašny
oprýskané
pyšní se čarovnou mocí
prý že vládne přesnosti
vyzvánění městských věží
prý že ovládá zvony
v hermelínu z rudých růží
s přáním radostného rána
i hřejivé noci
uprostřed památného háje
uprostřed vzpomínek
den co den
kráčí si
hlavu pyšně vztyčenou
v podobizně páva
toužíce oslnit onou mocí
každičkého kolemjdoucího
neschopen si připustit, že je jen
jeden z tisíců prostých
hledajících svůj
dům holubí.
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

PROCES

 Jsem svědek korunní
U lavice obžalovaného
Jste obviněn! Ale z čeho?
Z lásky! Paragraf 365!
Ale já nic neproved!
Řada přišla na mě
A tak se vyznávám…
 
Napsala jsem tři hlásky
A pak dva verše na dva řádky
Co se vůbec nerýmují…
 
Žalobce se pousmál.
Výborně! Jak to bylo dál?!
 
Takže… zas utekla jsem… od sousloví
Vyhýbala se pohledu, kdy mi v očích čte
Uprostřed parket v podkroví
Mezi kamennými stěnami
Uprostřed
 
V sále hlučí dav.
Ticho! Dál? Tak mluvte!
 
Ptal se, co je se mnou
To cestu k srdci mému
V tu chvíli kdosi vyšlapal
Ten dotek se jen dotek
Musel, vždyť tolik chtěl
Věřte mi, je nevinný!
 
Soudce se mračí,
Na lavici červená se
Obviněný…
 
Napsala jsem tři hlásky
Pokorně se přiznávám
Ta nevinná tři písmena
Svůj napůl psaný autogram
 
Soudce se zasnil
Obviněný
Položil hlavu do dlaní
Co s tím?
 
Měla bych jeden návrh…
Zavřete nás do cely
Vždyť pro nás dva je stvořená
Tak ráda bych
Ty hlásky, verše dopsala!
 
Dav vydech
A soudce zvedl hlavu
Námitka?
 
Jsem svědek korunní
U lavice obžalovaného…
V síni zvané „Svědomí“
 
Žalobce krčí rameny
Dav lidí soudící
Se zdvih
Soudce buší do stolu
Ať je tady klid!
 
Nemám námitek!
Obhájce?
 
Napsala jsem tři hlásky
El – á – es
A pak ty dva verše na dva řádky
Mám
Tě…
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.