Archiv autora: Alena Nezbedova

Milostná etuda

Scéna první – Premiéra

Poznali se po premiéře.

„Byla jsi výborná!“ objímá Bára Martinu. Martina ji pozvala na první představení, ve kterém hrála. Před rokem se náhodou dostala do amatérského souboru zvaného Divadlo AAA a po půlročním zkoušením právě dnes večer ztvárnila jednu z hlavních rolí konverzační komedie.

„Myslíš?“ optala se Martina přítelkyně, né že by pochybovala o svém výkonu, vždyť na to představení se připravovala skutečně důkladně, ale ráda přijímala projevy gratulantů a zkrátka – tento slavný večer chtěla užít slávy až do dna.

„Jistě,“ ujistila ji Bára. Sice chtěla zmínit ten mizivý začátek, kdy Martina v převleku služebné hned na úvodu telefonuje Lordu Hamiltonovi, ale nechtěla kamarádce kazit radost. Tohle je přeci její večer! Bára, štíhlá slečna oblečená do černého kostýmku s malou růžičkou na klopě podává Martině namísto pugetu originální dárek – květináč s porostlou rostlinkou s drobnými kvítky. „To pro štěstí, zlomení vazu a tak!“

Martina dárek s vděkem přijímá a přes hluk hostů tísnících se u malého divadelního baru ve sklepeních prostorách, povídá přítelkyni: „Chceš? Chceš s někým seznámit?“

„To je blbý…“ namítne Bára. Jemně se opírá o stěnu, tak, aby si neumazal oblečení, a v prstech svírá pohár s vínem.

„Není, znám všechny, jsou to fajn lidi,“ řekne Martina a obě se postaví tak, aby viděli na všechny účinkující a jejich hosty. Hlouček lidí ve večerním, avšak neformálním oděvu, pojídá chlebíčky a popíjí červené či bílé.

„Vážně? Můžu si vybrat?“ optá se zvědavě Bára a Martina odpoví: „Schválně, jestli poznám tvůj vkus!“ Chvíli si zkoumavě rádoby vybírá možného obětního beránka hloupé dívčí hry na výběr partnera a pak s jistotou prohlásí: „Zdeněk Nekatovický, že ano?“
„Kdo že?“
„Lord Hamilton!“

V Báře to hrkne. Bože, ta má trefu! Je vidět, že se znají už dobrých patnáct let!

„No, tedy!“ pronese obdivně.

„Mám pravdu, že jo? Pojď!“ a už ji bere za ruku a odvádí k hloučku umělců. Když stál Zdeněk na jevišti, nemohla z něj odtrhnout oči. Je TAK přitažlivý!

„Zdeňku, Zdeňku, tohle je Bára, moje kamarádka, známe se už od základky. Hele, dělá na jednom úřadě, možná byste se mohli domluvit na vystupování na nějaké akci…“

„To bych byl poctěn,“ řekne Zdeněk a galantně, jako ve zpomaleném filmu, políbí Báru na hřbet ruky, „Moc mě těší, Nerakovický.“

Bára se cítí nesvá. Z herce jde něco, co dosud nepoznala a připadá si hloupě. Zdeněk kolem sebe práší zvláštní fluidum, energie, jako by ji něco nutilo odtáhnout ho pryč, líbat se s ním a pak… Ještě nikdy, tedy kromě Martiny, se nebavila s opravdovým umělcem a navíc s hercem, který hraje na skutečných prknech. Trochu se zakloktává: „Víte, u nás děláme jen takové akce pro veřejnost. Velikonoční jarmarky, masopusty a tak. To by asi nebylo nic pro Vás…“

Zdeněk je unešený. Bára kolem sebe práší zvláštní fluidum, cosi, co v něm vyvolává ty nejnestoudnější erotické fantazie. Je krásná, jemná, drobný nosík, úzké rty a ty vlasy! Nádherné dlouho blond sahají jí až téměř po pás! Už ji vidí svlečenou a roztouženou… V posledních letech měl jen několik krátkých nevýznamných známostí, které udržoval snad jen pro naplnění volného času a posílení mužského ega, které on samozřejmě, vlastně, nemá. Náhle znejistěl. Tak ne, na tuhle musí opatrně.

„Nechtěla jste někdy hrát?“
„Co? Hrát? Ne,“ řekne Bára a prohlíží si ho. Je jejím pravým opakem, dokonce si myslí, že je menší. Silný, pod hranatým oblekem spíše kulatý, široký nos a mužné rysy v tváři. Velké hnědé oči s dlouhýma řasami, které jí tak trochu připomínaly panáčka Večerníčka. Uchechtla se. Na bradě drobné fousy a koutky jsou už prošedivělé. Co je na něm tak přitažlivého? Večerníček? Co blbnu…

„Ne, nikdy jsem nechtěla hrát,“ najednou ucítila příležitost. Proč vlastně ne?

Scéna druhá – Zkouška

Už tam na ni čekal. Druhý den v baru. Seděl v rohu a pil pivo z půllitru. Objednala si jen vodu.

„Co kdybychom si potykali?“ zeptal se on.

„Jasně,“ řekla Bára a docela si oddychla. Ještě že je smělejší než ona.

Má na sobě pořád to oblečení z práce – úzké šedé kalhoty a bílou blůzu a on tam sedí v džínách a tričku s nápisem. Vypadají jako nesourodý pár. Zdeněk jí podal scénář a řekl: „Přečti si to a když budeš chtít, je Mary tvoje. Ale nebude to zadarmo, musíš projít konkurzem!“ usmál se a upil piva.

„Aha… já… já nevím, jestli jsem na to stavěná…“ řekne nesměle.

„Tak zkus přečíst tuhle část!“ Zdeněk nalistuje stránku, ve které je obhajoba obžalované Rose, kterou drží advokátka Mary. „No, čti!“

„Tady?“ podiví se Bára a rozhlédne se po baru.

„Nikdo tu ještě není, diváci jsou uvnitř, klidně můžeš tady!“

Barmanka za pultem, která právě leští skleničky, se na ně přívětivě usměje: „Klidně můžete, já jsem zvyklá.“

„No, vidíš, Petře to nevadí, je zvyklá!“

Bára začne. Nejdřív nesměle a potichu.

„Musíš víc nahlas, to je základ, na divadle se musí mluvit hodně nahlas, tak aby tě slyšel divák i v poslední řadě na stojáka.“

Dobře. Bára se soustředí. Ostatně, proč by vlastně neměla hrát? Spustí řeč a zvýší volume.

„Výborně. A teď… musíš mluvit pevně, nesmlouvavě, tak jako právník. Nepřipouštíš žádné námitky, poznámky. Nepochybuješ. Nikoho okolo nesmí ani napadnout, že bys neměla pravdu.“

A Bára jede. Zdeněk si opře loket o desku stolu a dívá se na ní. V duchu líbivě a zamilovaně navenek přísně a režisérsky.

„Výborně. Teď to ještě zkus jinak. Postav se tamhle a představ si, že jsem soudce.“

Cože? Bára trochu nesměle předstoupila před „soudce“ doprostřed baru. Barmanka narychlo odsunula židličky, aby jim udělala víc místa. A Bára spustila. Opravdu se snažila, ale cítila se tak nějak nepatřičně. Zdeněk ji pozoroval a oči mu sklouzávaly k Bářinu poprsí a k bokům. Toužil ji svléknout. Bára skončila a zeptala se: „Nebylo to blbý?“

„Ne, vůbec ne. Právě jsi udělala konkurz.“

„Cože? To stačí takhle?“ To je tak snadné dostat se do divadla? Chci tě dostat dál… napadlo Zdenka. Pak ale zvážní a řekne: „No, ještě se domluvím s Vláďou, ale myslím, že je to v suchu.“ Vláďa je prý druhý režisér ááček.

„Ale zkoušet se začne až za měsíc,“ řekne Zdeněk posmutněle, „Do té doby tě asi moc neuvidím, co?“

Bára se zadívá do jeho krásných očí a chce ho obejmout, pak řekne rozpačitě: „Proč bys mě neviděl?“ a napadne ji trochu zaflirtovat: „Připadám ti neviditelná?“ Zdeněk pochopil.

„Chtěl bych ti dát pusu, Báro. Od prvního okamžiku tě chci políbit.“

Báře se rozbuší srdce a… to už se Zdeněk malinko přisouvá, dlaní ji bere v týl a naklání se k filmové puse, přičemž nečekaně zajíždí jazykem mezi rty. Ten polibek nebyl romantický jako ve filmech z padesátých let, kde se herci jen letmo dotýkali rty a předstírali vášeň. Tenhle polibek byl ryze „francouzský“. V Bářině těle se mísil ostych s překvapujícím vzrušením. Pak ji Zdeněk pustil a pomalu odtáhnul hlavu a otvíral oči. Mezi jejich ústy jako malá pavučinka se natáhl jemný provázek slin. Jako ve filmu. Jako v současném filmu, ve kterém nesmí chybět dlouhé počáteční titulky, smrt, násilí, vzrušení, sex a vášnivý uslintaný polibek. Bára si v duchu řekla: „Já chci ještě, ale ne…“

„Máš na dnešek nějaké plány?“ zeptal se Hamilton.

„Ne, jen tebe, pane režisére“ Bára si dodala odvahy a přimkla se znovu k jeho rtům. Vášeň stoupá a je až k nevydržení. Bára si nepamatuje, že by to nějaký muž kdy dokázal. Jelikož je víc uzavřená a stydlivá, přitahuje k sobě podobné typy. Tohle byla výjimka. Ty její nádherné vlasy, Zdeněk ji po nich hladí, a ta pěkná malá prsa, prsty ho svádí k tomu, aby jí odhrnul blůzu, už už jí sahá kolem pasu a hledá nahá záda, když se zarazí a s velmi smutným štěněčím obličejem a soustrastně Báře pošeptá „Tady to nejde, co kdybychom jeli k tobě?“

Scéna třetí – Konkurz

Slovo dalo slovo a o už stojí v jejím podolském bytě, pomalu z ní sundává halenku a zkušeně rozepíná podprsenku. Venku začíná pršet. Jim je to jedno, jsou doma schovaní. Snad jim prší štěstí… Zdeněk má velké bříško a v podstatě není žádný krasavec, jen Bára cítí kolem něj silné vzrušení a chce, prostě chce, prostě musí. Nemá čas hodnotit postavu a nemá ani čas se pořádně zamyslet nad tím, co dělá. Zdeněk je stále ještě oblečený a ona svlečená. S obdivem pozoruje a hladí Bářina malá ňadra, líbá ji, jazykem projíždí na gauči položenou její něžnou drobnou vysokou postavu, zkušeně dotýká se rozkroku. Její kůže voní a přitahuje ho až neodolatelně. Milostné hrátky prodlužují až k nesnesení. „Jsi tak krásná,“ vzdychá on. Ona má zavřené oči a užívá si každý dotek a polibky opětuje. Vášnivě si jazyky hrají v úkrytu, drží se jako malí milenci v týlech, zoufají, milostný boj je strhává, ale klapka o sebe ťukne ve chvíli, kdy se Zdeněk s těžkým oddychováním zeptá: „Kde máš postel?“

Bára ho odvádí do ložnice. Zdeněk je zkušený herec i milenec. Bára si připadá jako by byla v milostném ráji. Ona, nahá nymfa, on, oblečený… co (?). Lehnou si do postele a během vášnivého líbání sesunou peřinu. O okenní parapet ťukají dešťové kapky a připomínají indiánské bubny. Zdeněk se svléká a zkušeně si ji k sobě přitahuje. Začínají se milovat. Bářino nadšení však ustupuje pod vlivem Zdeňkovy snahy se … předvést. Během milostného aktu totiž několikrát mění polohy. Pořád se ptá: „Líbí se ti to? A teď takhle…“ A vášeň docela mizí. Bára se v duchu diví, co že to dělá, protože na tohle rozhodně nebyla připravená…

Zdeněk padá do peřin, spokojený, jako když chlapec potají ukradne z mrazáku krabici vanilkové zmrzliny, uteče s ním ven, aby ho maminka neviděla a za pomoci velké lžíce jej pomalu spořádá. Bára se rozkoukává a nechce dát nic najevo. Zdeněk pořád hledí ke stropu a špičkou jazyka se si projíždí po svých rtech. Cítí se jako king. To se mu to povedlo!

Scéna čtvrtá – Reakce

Bára neví, co dělat a tak po chvilce ho políbí na tvář, neví proč, snad si chce uchovat romantickou vzpomínku na lásku a na krásnou předehru. Zdeněk se otočí a políbí ji na rty. Když pochopí, že se Bára zvedá, přitáhne ji k sobě.
„Počkej… nikam nechoď. Miluji tě.“ A řekl to tak opravdově! Nebo to jen hrál? Díval se na ní s velkým očekáváním. Ano, teď to Bára musí říct, jinak se totálně ztrapní: „Mám tě ráda…“

„Jak jako mám tě ráda? Mám tě ráda, mám tě ráda… to je jako bys mluvila o čokoládě…“ nespokojeně pronesl pan režisér. Báře se něco nezdá, ale ještě pořád neví, co.

„No, tak miluji tě…“ jen ať slyší, co chce slyšet, ale intonace zjevně neodpovídá požadavkům. Bára totiž není herečka.
„Líbilo se ti to?“ zeptá se Zdeněk milenky, třeba aspoň něco z ní dostanu…. Ona však neví, co odpovědět. Pravdu nebo lež? „Ano.“ Kéž se už nevyptává!

„A líbilo se ti to hodně?“

„No, abych byla upřímná, vedle to bylo lepší…“ řekne ona. Lepší je si to vysvětlit hned na začátku.

„To není možné, lepší to bylo teď.“

„U mě ne.“

„Tak se ti to líbilo nebo ne?“
Proč se tak vyptává? No, když to chce vědět…

„Ne. Nic jsem necítila.“
„Ty jsi necítila můj p…?“
Takže polopaticky: „Ano, ten jsem cítila, ale to bylo jediné, co jsem cítila.“

„Ty jsi necítila vzrušení?“
„Vedle ano, tady ne.“

„Tobě se to tedy nelíbilo?“
„To říct nemůžu. Něco se mi líbilo, něco ne.“

„Tak co se ti nelíbilo?“

Nic, řekla si v duchu, teď už nic… To to musíme teď probírat?
„Proč se prosím tě takhle ptáš?“

„Chci vědět, jestli se ti to líbilo!“
Cosi uvnitř jí řeklo: asi prostě chce vědět, jestli je dobrej, nebo nevím, ale mám mu lhát?
„To tvé měnění poloh mě zmátlo a necítila jsem nic. Kdybys v jedné vydržel aspoň dvě minuty, možná bych něco cítila.“

„To není možné. Žádná si zatím nestěžovala. Naopak. “

„Já si nestěžuju. Ptal ses, tak odpovídám.“

„Vážně se ti to nelíbilo?“

„Ale ano, něco se mi líbilo.“

„Ano? A co?“

„To co bylo předtím než se to stalo.“

„Takže se ti to líbilo?“
Báře dochází trpělivost: „Ty vážně chceš vědět pravdu?“
„Ano, samozřejmě chci.“

„Ne. Ne. Ne.“

„Jak to myslíš, že ne?“
„Ne. Prostě ne.“

„Jak to, ne, vždyť kdyby se ti to nelíbilo, tak bys to nedělala!“

„Bože…“ vzdychne si Bára, „Prosím tě, jdi pryč. Co mohlo být hezké jsi právě zničil.“

„Tomu nerozumím. Můžeš mi to nějak vysvětlit? Rád bych se nějak poučil…“

Báře došla síla. Řekla jen tiše: „Jdi.“

Milenec nechápavě sbírá své svršky. Báře se ulevuje. Tohle tedy ne! Otevře vchodové dveře a otáčí se za milenkou. Asi čeká na aplaus.

„Nechceš mi ještě něco říct?“ zeptá se Báry. Ta jen zavrtí hlavou.
„Ale říkala jsi, že mě miluješ?“ Bára jen sedí a dívá se na herce. Kam se poděla vzletná gesta? Náhle zaslechne, aniž by on cokoliv říkal, něco jako „To je ale kráva…“

„Tak to jsi mi lhala,“ fňukne Zdeněk nahlas a ještě hlasitěji práskne dveřmi. Lord Hamilton totiž odchází v největší slávě a s největším aplausem. Jen ať o tom ví celý dům!

Nelhala jsem, řekla si Bára. Ale raději mám sebe…

Anička a vločková víla

Anička a vločková víla

Byla jednou jedna Anička. Možná takovou Aničku znáte i vy! Anička už byla velká, nedávno oslavila deváté narozeniny, bydlela jen se svou maminkou v jednom docela malém bytě jednoho docela malého činžovního domku na kraji města. Chodila do třetí třídy a měla jeden veliký sen – přála si být tanečnicí. Zahleděla se totiž do obrazu od pana Degase, který visel v obývacím pokoji na zdi nad starým rodinným klavírem. TA tanečnice se jí tolik líbila! Anička už od první třídy docházela na výuku hry na tento starobylý hudební nástroj pravidelně, hraní ji docela bavilo a šlo jí od ruky a trochu i od srdce, ale ta tanečnice… Onu lednovou neděli navečer, když už měla dávno procvičené etýdy a stupnice a sepsány domácí úkoly, se s maminku usadily v kuchyni, aby si vybraly nějaký nový kroužek na druhé pololetí. Maminka chtěla Aničce udělat radost zato, jakou jí Anička dělá radost samými jedničkami, kterými byla její žákovská knížka doslova poseta. Maminka ale neměla peněz nazbyt a tak musela vybírat i podle ceny. Probíraly se papíry s nabídkami kurzů a kroužků, pejsek Alík, takové drobné nanicovaté košťátko, skočil Aničce na klín a olizoval hřbet její ruky.

„A nechceš chodit na keramiku?“ ptala se maminka Aničky a hrot tužku přidržela na řádku s velkým nadpisem KERAMIKA.

„Ne, nechci,“ odpověděla Anička. Tak ráda bych… pohrávala si s odvahou a přemýšlela, jak jen to mamince říct… věděla moc dobře, jak maminka lpí na tom klavíru, věděla, že kurz klavíru je drahý a hlavně věděla, že na klavír hrála maminka, babička i prababička. Ale ta tanečnice! Nadechla se, vydechla a opatrně se svěřila mamince: „Chtěla bych chodit na balet!“

„Balet? Ale Aničko,“ podívala se maminka opět do papíru, kde úplně na konci stálo „Balet“ a pak smutně vzhlédla k Aničce: „Aničko, balet je příliš drahý, ale keramiku si ještě můžeme dovolit. Balet…“ přemýšlela, jak Aničce vysvětlit, že chodit do kroužku baletu nebude to pravé ořechové… „Na balet musíš také pilně trénovat, každý den, a nezapomeň, že budeš porkačovat ve hře na klavír!“ upozornila jí mile, ale zato důrazně.

Anička se podívala ke klavíru. Jako vždy stál u stěny jako každý jiný kus nábytku, ale tentokrát měla dojem, že se na ni zlověstně šklebí. Pak vzhlédla k obrazu od pana Degase. Namoutě, na chvilinku to vypadalo, jako by tanečnice z obrazu vyskočila, udělal piruetu a zatančila několik plijé a padedé po klávesách. Ne ne, Aniččino srdíčko už také tančí s ostatními baletkami ve velkém národním divadle, Anička je krásná jako labuť a uklání se nadšeně tleskajícím divákům…. Ty šaty! A ta hudba!

„Haf haf!“ zaňafal Alík, zklouznul z Aniččina klína a začal jí netrpělivě poskakovat u nohou. Alík přesně ví, kdy je čas na procházku.

„Tak ho vezmi ven, ale jen kolem domu!“ přikázala maminka a na přihlášce zaškrtla „úterý, do 13.30 kurz keramiky.

Anička se zklamaně oblékla, navlékla kolem pejskova krčku obojek, karabinkou k němu přicvakla vodítko a společně seběhly dvě patra dolů. Otevřela dveře a kouká… za tu chvílku, kdy dumaly s maminkou nad přihláškami do kroužků, ale nasněžilo! Páni! Trávník mezi domy se přikryl lehkou bílou peřinkou, takovou možná spíš dečkou spletenou z vločkových kvítků. „Ňaf ňaf ňaf!“ běhal si spokojeně Alík a začal do tlamičky honit drobné sněhové kvítky, které polétávaly okolo. Malými psími tlapičkami za sebou zanechával drobné stopy, které se neuspořádaně řadily vedle těch ptačích klikiháků a lidských tlápot, které vyšlapávala v nových kozačkách od Ježíška Anička. Alík byl vzorný pejsek, neodbíhal od paničky nikdy daleko. Bodejď by ne, bál se všeho, co se hýbe a je větší než on sám a v blízkosti své holčičí paničky se vždycky cítil v bezpečí.

Anička se postavila u lampy a chvilku pozorovala pejska, kterak si po svém užívá sněhových radovanek, a pak se sama do bílého nadělení v trávě zahleděla. Paprsky oranžového světla od pouliční lampy sníh osvicovaly a vytvářely na ní světelné odlesky. Přišla blíž a sedla si do podřepu. Páni! Když pohnu hlavou o kousek, světýlka se změní. Sedla si ještě blíž, aby viděla na sníh pořádně. Na trávě jako na pavučince ležely tisíce malých plochých vloček podobajících se nádherným květům. Přimhouřila oči. Když se na ně podívala ze správného úhlu, dvě až tři vločky uvelebené ve sněhu se krásně vykreslily. Vypadaly jako ty šaty baletek. Nádherné květiny okolo pasu, které ty mistrině tanečnice nosí po pódiu. Tolik bych chtěla… hlesla Anička. Do očí jí vstoupila malá slzička a pohled se zamlžil. Najednou si všimla, že jedna vločka se změnila v cosi… ano, vyrosty jí pod sukní nožky a nahoře tělo a ruce. Hlavička, docela malá a skoro neviditelná, se na Aničku usmála: „Tak ty by sis přála být tanečnicí?“ podivila se.

„Ano, to bych…“ podívala se Anička a vůbec ji nepřipadalo divné, že mluví s kouskem sněhu.

„Jsem vločková víla,“ pravila ta malá zimní podivnost a udělala piruetu. „Také mám sen.“

„A jaký?“ zeptala se Anička zvědavě.

„Ráda bych věděla, jak žijí lidé. Každý rok létám sem, na zem, po větru na pravidelnou návštěvu a s prvními horkými paprsky se vracím zpátky na oblohu. Lidi potkávám, ale skoro žádný se dosud nepodíval zblízka na moje krásné šaty, (a zase udělala piruetu, aby byly dobře vidět) to až ty. Líbí se ti?“
„Ano, líbí. Kdybych byla baletka, chtěla bych mít šaty podobné.“

„Rozsvícená okna navečer vypadají tak nádherně! A já si vždycky říkám, co se asi o zimních večerech děje uvnitř? Co třeba o večerech děláš ty?“
„Já? Já cvičím hru na klavír… ale raději bych tančila…“

„Ach tak… a co dělají ostatní? Teď, v zimně?“

A tak tam Anička seděla a vyprávěla sněhové vločce o Vánocích. O tom, jak s maminkou ozdobily stromeček a po večeři si rozdaly dárky. O pohádkách v knihách i v televizi, o strýčkovi Jirkovi, o kamarádech od vedle a také o tom, jak začala škola.

„To je zajímavé,“ zaradovala se víla, „Konečně vím víc!“

Jejich rozhovor vyrušil maminčin naléhavý hlas linoucí se ze čtvrtého patra blízkého domu: „Aničko, kde vězíš? Pojď už domů!“

„Už musím,“ zašeptala Anička víle.

„Děkuji ti, Aničko, že jsi mi splnila sen,“ hlesla víla a její tváře zrůžověly.

„Rádo se stalo. Škoda jen,“ zesmutněla Anička, „Škoda jen, že nemohu na ten balet, víš. To je můj velký sen… ale… nejsou peníze.“ Anička svěsila zklamaně ruce. Pak si zmrzlými prsty utřela oči a rozhlédla se po sněhu. Nikde nikdo. Z víly se opět stala obyčejná, ale přesto neobyčejně krásná sněhová vločka.

„Alíku, k noze! Jdeme…“ zavolala Anička na pejska a už hledala v kapse péřové bundy klíče, aby si odemkla vchodové dveře.

Nahoře ji přivítala maminka. Anička se obávala toho, že jí vynadá, ale čekalo ji milé překvapení.

„Mluvila jsem s babičkou Jarkou a… Aničko, opravdu chceš chodit na ten balet?“

Anička si právě sundávala bundu a otírala Alíkovi mokré packy do hadříku.

„Ano, mami, moc bych chtěla.“

„Kdybys přestala hrát na klavír, mohla bys chodit na ten balet…,“ řekla maminka. Bylo vidět, že ji stálo toto rozhodnutí hodně námahy.

„Mohla bych? Opravdu?“ špitla Anička a koutky úst jí zacukaly, až se vykrojil opatrný úsměv.

„Ano, mohla.“

Anička vlítla mamince do náruče a samou radostí ji pevně k sobě přitiskla.
„Jsi ta nejskvělejší maminka na celém světě!“

„Abych se ti přiznala, Aničko, mě to brnkání na klavír taky moc nebavilo, když jsem byla malá.“

„A co jsi chtěla dělat místo toho?“
„Malovat…“ zasnila se maminka… „Chtěla jsem malovat stejně krásně jako pan Degas, víš, to je ten malíř, který namaloval tanečnici na obrázku, který visí nad klavírem.“

Anička se usmála: „Vážně? Až budu tančit, vydělám spoustu peněz a zaplatím ti kurz malování a ty mě namaluješ, jak tancuji s takovým pánem ve fraku, ano?“

„Výborně! Platí!“ usmála se maminka a plácly si na to.

Venku se ale usmál ještě někdo – jedna velice krásná a velice spokojená sněhová vločka, kterou sluníčko hned druhý den rozehřálo a ona po větru vystoupala nahoru, k nebi, aby se vzápětí opět proměnila v mlhu a v kousek mraku a zanedlouho zase po větru jak po houpačce spadla dolů, možná do trávy, možná na cestu a možná na střechu nějakého domu, ve kterém možná žije jiná Anička s jinou maminkou, které sní o tom, čím by se mohly jednou stát. A až ta vločka dopadne, určitě bude vyprávět ostatním vločkovým vílám o tom, jak lidé slaví Vánoce a o tom, jak je důležité snažit se splnit si své dětské sny.

Mihne se

Přenádherné květy temného nebe

osázené podél tramvajových zastávek

tak nějak nenápadně

trpce

kdo si jich všimne?

V očích se mihne jen oblak modrého

z nebe

temného modrého z nebe

když se chystá k dešti

možná že mají štěstí

nikdo je neutrhne…

Pouť

Prašná cesta za
šumění elektrických sloupků
souřadnice mozolů otisknuté do chodidel
sucho v hrdle
odložený abstraktní obraz
památka na dávné časy
hřbitov nebo pouť?

Krajkoví listů láme se o paži
slunce vrývá písmem zlatým do ramen
Opatruj se, poutníče…
dlažební kostky, trny, mosty…
trny…

Bože, Bože, kde Tě mám?

Vodu živou dej mi pít!
Zem v prachu vítr rozfouká
a hukot kol náhle sílí
točí se duše točí
v astrologickém koloběhu
uprostřed náměstí

Lásko, lásko, jde se ukrýváš?

V podloubí?

V krámku pro radost?

Modlí se, modlí
hradecká Madonna

 

Taju

Máš mě zaoblenou v kolébce dlaně
Táhnu se vráskami soukromých pohoří
Stékám na zem
A vlévám se do všeobjímajícího oceánu vesmíru
Pluji v souhvězdích na kraji vypůjčeného vozu
Velké medvědice
Prším zpátky Beethovenovou symfonií
Neslyšným houpáním pomalu
V opojení vloček
Konečně
Zlíbávám zem
Znovu taju
Křičím po tvé dlani
Znovu křičím po tvé dlani
Znovu a znovu

Láskoměr

Vážky měří váhy
Součiny lásky bez viny
Pro hrst korunek z levné čokolády
V pravých rukách pustou láhev
Cáry vlasů zkyslé dešťovými kapkami
Trucují
Když jeden ubohý tvor
Kůži opatrně svlíká
Letí
Ty váhy těch vážek
S výsledkem neslýchaným
Naplňují otvor
Parník troubí
Jak na zavolanou.

Prokrastinace

V odlehlých končinách nahých náměstí …
Losoval se úděl rolí
Chvíli pršelo, chvíli se smálo
Výběr se zužoval
Poptávka rostla
Až zbyla
Prázdná pláň uvnitř schránky
Kde je?
Hněvivě syčí volavka
Kde je MŮJ poklad?!!

Podél páteře však teče
Proud – majetek miliardáře

A v kašně docela uprostřed
Brk splývá…
Vždyť ještě TOLIK
TOLIK

Zbývá…

Malá víla

Někdy si připadám malá, docela maličká
Víla schovaná pod blatouchovými listy
Venku prší a kapky klepou na střechu
Venku prší a potůček stéká k bosým nohám
Obrovský pták v kosím peří nakukuje dovnitř
A číhá, zda jsem k mání

Tak – tak malá si někdy připadám
Docela maličká
Orel i panna.

Kde se rodí básníci

Kde že se rodí básníci, pane Blahorodí?
Rodí se rodí v tunelech makaronových stvolů pampelišek
Kloužou se dolů do hlíny
Rodí se rodí v podhůří
Ve stínu slunečních dílen
Úctyhodných lišek
Schoulení do šupinek načervenalých jarních šišek
Hledej, hledej, pane Blahorodí
Kde jen že se rodí
Básníci…

Vidíš?

Vidíš? Ty malé šišky v podobě rozvětvených květů
Se lámou vzduchem z jehličnatých paží
Vidíš? Malá drobná mláďata ořešáků
Se prodírají zemí jako by v poptávce po rozesetí po celé planetě
Vidíš? Zlatý déšť už odkvet, mahónie žene do krásy
Modřince usychají a já si říkám postý
Že se nemám míchat do toho, čemu nerozumím…
Ostatně nerozumím téměř ničemu…
Kromě těch šišek, ořešáků a modřinců…