zůstanu doma
u své zdi
za ní je tolik neznámého
jen tuším
plna zvědavosti
v očekávání dobra
tam venku
vyjí psi
kočky umírají
na nemoci
nebo je někdo zabije
zlí lidé
žijí dál
ve svých nových
naleštěných uniformách
obléknou tváře
do jantarových masek
co se podobají zemi
a dál už víš
za zdí je nebezpečno
její střechu zdobí dvě hrušně
jedna pozdní druhá plodí dřív
sladké hrušky
ta první hrubé kožichy
tam je můj domov
měsíci dětství
tvá ústa věstí
požáry v srdci
nenaplněné touhy
jen kdybys promluvil
však mlčíš
jiný máš cíl
v chladu se schováváš
bloudíš nocí
v peřinách tmy
převaluješ své údy
touláš se ulicemi
jsme snad příbuzní
tělo bez duše
mrtvý kráter naděje
věčnost jež dýchá sebetrýzní
láskou
nevěsta pro zítřek
socha
noci
měsíci dětství
tvá ústa věstí
věčnost
odpusť
a neptej se
nepočítej rány
jedinou bolest
vyváží láska
čas zabíjí
zlo
sladké ovoce
přinese
odpuštění
žena proměnná
bílá
v závoji nevěsta
ženicha v svatosti
probodla
belhavá stařena
zsinalé mládí
v hrdle hvízdá meluzína
ze všech škvír čpí dotěrná chvíle
úzkost pološera
bílá bez konce
splývá s blankytem
nebeského moře
šťastné úzkosti
Posunují celky
místa
pod povrchem
esencemi tvrdošíjného bytí
zmaru i zrození
zkázu
studená šeď
objímá zem
svírá ji
do umření
těl
lesa lest
nevstupuj
zvěři patří dům
hostina skončila
zavírá
nahoru
hledí svázaná zem
provazy kořenů
metličkami
okupují
nebe