Na písčitém dnu říčního toku

pohřbila jsem oči

nechala duši

Na písčitém dnu

jak sklání se den

stíny se točí

chlad kolem jde

jak z hladkých vln

jak z kroků číchsi

Na písčitém dnu řeky

když kolem jdu

Je země plná království

plna radosti

rodná země vzpomínek

zapomenutý kraj v mysli lásky

Je země hojnosti a polibků

věrnosti a díků setkání

Je země v jedné řece temné

V ní slunce rozsvítí když vyjde z mraků

do duší živých bytostí

z nich jedna je má a druhá tvoje

vzpomínka na tebe mi láme srdce

Jsi můj život v nebesích v rajské zahradě

včerejška a zítřka

Je země domov můj v jedné řece temné

Když slunce vyjde z mraků

prosvítí vlny neposedné až na dno

uvidím v něm obraz duše

tvůj obraz Lásko naději a vzdor

písčitému dnu a říční mělčině

jednou v páru zas sejdeme se

v letním odpoledni pod

hebkým blankytem

den dívá se z temného nebe

sen do noci se nevešel

v popoledni klopýtá

šedivý oblak

trpitel

 

nechť den je dlouhý

a noc svatá

V korunách borovic štěbetají ptáci

V polích mají myši skrýš

Na konci zimy i v jarních měsících

Po celé léto ptáci zpívají i na podzim

Neodradí je ani krutá zima

Odkud se díváš na tom záleží

Takový je svět ...drobný ptáček zpívá

Mám nohy jako stromy

Kmeny těžkých dnů

pryskyřice vtéká do spárů

ve snu

Moje nohy rostou stromy každodennosti

v mrákotách mučení

drobné radosti a bolesti

 

moje nohy rostou víc než kdy

(Opři se o mne víc)

(Vždyť jsi neviditelný)

to je to trápení nebe na zemi

 

Podepři mě víc Neviditelný

Přenes mě přes tmu

Když hvězdy přišly na zem Láska se změnila v pláč Radostný pláč

Pohltila země Hvězdy i lásku i Radost

Když hvězdy přišly na zem byla jsem novorozencem

Neviděla jsem matku očima světa ale očima lásky

Když jsem prvně přišla na svět byla jsem zmatená a zahanbená

Necítila jsem už bezpečí pod bubnem lásky

Necítila jsem přijetí Dlouhé měsíce jako roky byla jsem navíc

v duchovní náruči mocného Záleželo jen na Něm

Můj život od té chvíle závisí jen na Něm

Vejdu a slyším zpěv ptáků

hudbu světů a nebes

Hvězdy září na tmavé obloze

nerozdělené jsou dny od noci

hluboké propasti temných vod

až na dno srdce země spojují člověka

tlukotem rození a zániku

Jsme jedno tělo hora a strom

řeka a vody

pláč dítěte v houští rodící se srny

Jsme jeden výkřik

do světa narozených i nenarozených

živých i zemřelých

Jedno velké probuzení ducha a hmoty

a tolik pláčeme vděčni za život

malí radujeme se

děkujeme

Lenoro lásko moje

Utíkám k Tobě

Jsi sen

Ve snu zdáš se mi

sny přicházejí nezvaně

už kolikáté napomenutí

 

Je lepší snít a umírat

než mrtev být

Ze snu se probrat

vidět svět

Tvýma očima

Skládám do květů sladkost

ukládám ji do zpěvu hučících včel

teplých stínů léta

a rozmarů deště

než okvětní lístky odfoukne větřík

a slunce zapadne za nejvzdálenější pole

Co je prázdnota?

plnost

zpívajícího světla

Co je nehybnost?

nejvyšší dynamičnost stvořeného

a láska?

jenom co oživuje

Jsi pán svých slz
neúspěchů a ran
Jsi zoufalec
co sype sůl
Jsi otevřený šrám
 
Jsi písek v soukolí
dvou opuštěných rán
Jsi samota
jíž tolik postrádám
 
a vášeň
té už bylo dost
nadbytečná
ohlodaná kost