Kolika nádražím podlehnu
kolik jich změní život
puzený nestálostí
pochybami a úzkostí
že zítra už nepřijede žádný vlak
nebo nezastaví
a já zůstanu stát s plnou náručí očekávání
a budu se muset smířit s tím co přijde
Archiv autora: Dana Chottova
Zpoždění
Vlak je opožděn z důvodu překážky na trati z důvodu technické poruchy na lokomotivě na území cizího státu bla bla blá 100 minut 150 lidé trpělivě čekají na nástupišti v hlavě si promítají obrazy moře
Brno
Večer jsou vlaky nejhezčí svítí barevnými světly lamp a návěstí ztichlá nástupiště jen rozhlas hlasitě hlásí a lidé bloumají po peronu čekají až přijede ten jejich co je zaveze domů Taky čekám a cítím se v bezpečí domovů blízkých jako je celý můj život
Nic
Padá, padá na mě noc/ padá z jasnýho nebe Sahá na mne smrt, sahá/ i když jí to nedovolím Tmavá je, jak myšlenka na ni Zkouším něco říct/ nevím co mě bolí Neumím vyslovit/ co to je/ když to není nic Nic, co ve mně klátí něco, nevím jak to říct Stromy v lese i s kořeny vyvrací Když přijde vichřice Stromy i s kořeny silný vítr v lese vyvrací Silný vítr, co je silný vítr Jen silný vítr, co stromy i s kořeny vyvrací, nic víc Těžká je noc, těžké je ráno, když ve mně vyvrací, jako vichřice stromy s kořeny, myšlenky. Jedna za druhou se k zemi kácí, padá na zem. Nehybně leží. Těžká je noc, těžké je ráno tonoucích. Nezbývá času, času nikdy není dost ke zpěvu. Probouzím se do bílého rána, nacházím zbytky štěstí. Je toho dost, co můžeš milovat, připraveno k lásce. Je toho dost, co můžeš darovat. Bílá je noc, v měsíčním svitu, hned za úsvitu projdu se ránem. Bílá je noc, v měsíčním svitu, hned za úsvitu projdu se ránem nového dne Padá na mě noc, padá z jasnýho nebe Sahá na mne smrt, i když jí to nedovolím Cítím jak uvnitř zebe, myšlenka Tmavá jako tér, hoří, venku hoří Zkouším vyslovit co je to, co bolí Duše nebo nevím co Stromy i s kořeny vítr v lese vyvrací Když přijde vichřice, nejde jinak, nemůžeš se procházet jen tak po lese, za prudké vichřice Nikdo za nic neručí, v sázce je tvůj život, nikdo za nic neručí, když se vypravíš do lesa za vichřice, možná zemřeš Nikdo za nic neručí, jen ty sám v rukou máš svůj život, jen ty sám v rukou máš své štěstí, jen ty sám, jsi sám Padá na mě noc, světlejší než zítřky, padá na mě moc, padá na mě noc, jsem šťastna, že se ráno probudím Do bílého dne, bílého, jak bílý je život, do šťastných setkání, do let. Bílého dne, bílého rána, bílé noci, až se probudím
Olej chléb a ocet
Vítr mne nese dál domů hvězdy lačně krouží pod světly letadel nabízejí bezpečí a klid jen věčné touhy mučící bytost mluví jako hudba v polostínu tiše a těžce hraje a okouzluje sny obrazy krásy a přeludy pro které stojí za to se ztišit
Vichr
Padají stromy les krvácí země se koupe v krvi než se uklidní a vstřebá svoje mrtvé s jedinou vůlí žít nastane mír?
Na písčitém dnu
Na písčitém dnu říčního toku pohřbila jsem oči nechala duši Na písčitém dnu jak sklání se den stíny se točí chlad kolem jde jak z hladkých vln jak z kroků číchsi Na písčitém dnu řeky když kolem jdu
Můj domov
Je země plná království plna radosti rodná země vzpomínek zapomenutý kraj v mysli lásky Je země hojnosti a polibků věrnosti a díků setkání Je země v jedné řece temné V ní slunce rozsvítí když vyjde z mraků do duší živých bytostí z nich jedna je má a druhá tvoje vzpomínka na tebe mi láme srdce Jsi můj život v nebesích v rajské zahradě včerejška a zítřka Je země domov můj v jedné řece temné Když slunce vyjde z mraků prosvítí vlny neposedné až na dno uvidím v něm obraz duše tvůj obraz Lásko naději a vzdor písčitému dnu a říční mělčině jednou v páru zas sejdeme se v letním odpoledni pod hebkým blankytem
Pod mrakem
den dívá se z temného nebe sen do noci se nevešel v popoledni klopýtá šedivý oblak trpitel nechť den je dlouhý a noc svatá
Jaký je svět? Záleží odkud se díváš
V korunách borovic štěbetají ptáci V polích mají myši skrýš Na konci zimy i v jarních měsících Po celé léto ptáci zpívají i na podzim Neodradí je ani krutá zima Odkud se díváš na tom záleží Takový je svět ...drobný ptáček zpívá