Archiv autora: Dana Chottova

Na písčitém dnu

Na písčitém dnu říčního toku

pohřbila jsem oči

nechala duši

Na písčitém dnu

jak sklání se den

stíny se točí

chlad kolem jde

jak z hladkých vln

jak z kroků číchsi

Na písčitém dnu řeky

když kolem jdu

Můj domov

Je země plná království

plna radosti

rodná země vzpomínek

zapomenutý kraj v mysli lásky

Je země hojnosti a polibků

věrnosti a díků setkání

Je země v jedné řece temné

V ní slunce rozsvítí když vyjde z mraků

do duší živých bytostí

z nich jedna je má a druhá tvoje

vzpomínka na tebe mi láme srdce

Jsi můj život v nebesích v rajské zahradě

včerejška a zítřka

Je země domov můj v jedné řece temné

Když slunce vyjde z mraků

prosvítí vlny neposedné až na dno

uvidím v něm obraz duše

tvůj obraz Lásko naději a vzdor

písčitému dnu a říční mělčině

jednou v páru zas sejdeme se

v letním odpoledni pod

hebkým blankytem

kmeny

Mám nohy jako stromy

Kmeny těžkých dnů

pryskyřice vtéká do spárů

ve snu

Moje nohy rostou stromy každodennosti

v mrákotách mučení

drobné radosti a bolesti

 

moje nohy rostou víc než kdy

(Opři se o mne víc)

(Vždyť jsi neviditelný)

to je to trápení nebe na zemi

 

Podepři mě víc Neviditelný

Přenes mě přes tmu

ŽIVOTOPIS – ZÁVISLOSTI

Když hvězdy přišly na zem Láska se změnila v pláč Radostný pláč

Pohltila země Hvězdy i lásku i Radost

Když hvězdy přišly na zem byla jsem novorozencem

Neviděla jsem matku očima světa ale očima lásky

Když jsem prvně přišla na svět byla jsem zmatená a zahanbená

Necítila jsem už bezpečí pod bubnem lásky

Necítila jsem přijetí Dlouhé měsíce jako roky byla jsem navíc

v duchovní náruči mocného Záleželo jen na Něm

Můj život od té chvíle závisí jen na Něm

Vejdu

Vejdu a slyším zpěv ptáků

hudbu světů a nebes

Hvězdy září na tmavé obloze

nerozdělené jsou dny od noci

hluboké propasti temných vod

až na dno srdce země spojují člověka

tlukotem rození a zániku

Jsme jedno tělo hora a strom

řeka a vody

pláč dítěte v houští rodící se srny

Jsme jeden výkřik

do světa narozených i nenarozených

živých i zemřelých

Jedno velké probuzení ducha a hmoty

a tolik pláčeme vděčni za život

malí radujeme se

děkujeme

Lenoro lásko moje

Utíkám k Tobě

Utíkám k Tobě

Jsi sen

Ve snu zdáš se mi

sny přicházejí nezvaně

už kolikáté napomenutí

 

Je lepší snít a umírat

než mrtev být

Ze snu se probrat

vidět svět

Tvýma očima

Kvetoucí strom

Skládám do květů sladkost

ukládám ji do zpěvu hučících včel

teplých stínů léta

a rozmarů deště

než okvětní lístky odfoukne větřík

a slunce zapadne za nejvzdálenější pole

 

Co je prázdnota?

plnost

zpívajícího světla

 

Co je nehybnost?

nejvyšší dynamičnost stvořeného

 

a láska?

jenom co oživuje

Jsi

Jsi pán svých slz
neúspěchů a ran
Jsi zoufalec
co sype sůl
Jsi otevřený šrám
 
Jsi písek v soukolí
dvou opuštěných rán
Jsi samota
jíž tolik postrádám
 
a vášeň
té už bylo dost
nadbytečná
ohlodaná kost