Archiv autora: David Pillow

Autor: David Pillow

David Pillow (* 1979, Ostrava), básník, spisovatel a příležitostný DJ. Pořádá a moderuje literárně-hudební pořady Otevírání, Básnickou revue a každoroční večírek u příležitosti ukončení sezóny - Dotočná. Spolupracuje s hudebníky a výtvarníky. Vystupuje s projekty Monolit, Dialogy s klavírem, Pillow/Varg a divadelním spolkem Au! Píše knihy, komiksové scénáře a divadelní hry. Obdivuje město Vídeň a elegantní nebojácné ženy. Rád pobývá v kavárnách a antikvariátech, prochází se nočním městem či cestuje vlakem. Má slabost pro americkou drsnou školu a impresionismus. Společně s Radimem Hayekem se podílel na fotografickém konceptu Siluety Noci. S jeho verši se lze setkat na Spisovatelských listech. Dále publikoval na internetové Dobré adrese, Lidových novinách, Tvaru aj. Vydal básnický román Vzkazy Madame X (2012, Beletris), crazy prózu Antihrdinové (2014, Beletris) a společnou sbírku básní s básnířkou Annou Kaczmarskou, Hořící mrholení (Kampe, 2015). Žije a tvoří v Praze.

Než přijde zima

Stromy kaštany shazují,
zahrady odkvetlé
povlávají v podzimním vánku,
aleje ukládají se ke spánku.
Listoví lemuje silnice
a nachoví milenek
za záclonami bytů
láká přivonět.

Nebe dojemně šarlatové,
oblaka chmurná předjímá.
Nechám si od tebe vyprávět,
že letos zima,
zdrží se do prosince.

Na okraji

 

Rytina ve zdi,
podobá se jeho
vráskám na čele,
přesto ženy se
za ním se otáčejí.

Vyčichlé vzpomínky,
zaháněné osaměním
a alkoholem.

Těžká jsou rána,
na peróně opilcova.

Lehké kradmé noci,
ve kterých bytosti cizí,
na něj vztahují dlaně.

 

Před deštěm

 

Ve sledu opomíjených krás,
odkládáš poslední zbytky šatů.
V náruživém dojetí
zkracuje se nám dech.
Mračna černá halí tváře zasmušilé.
Deštěm zkropeni,
prcháme k nejbližšímu stavení,
Milujeme se na starém kanapi
jako smyslů zbaveni.

POUTNÍTKOVA STEZKA

Roztodivné zátiší lemované průchody,
chůze poháněná strachem,
že v těchto končinách není bezpečno.
Neb ta nejkrásnější místa
jsou zahalená tajemstvím.
Všechna ta okna,
skryté dveře, pavlače a verandy,
vystupující z obrysů světel,
splývající v ukázkový reliéf.
Pohnuté lidské osudy
vryté do oprýskaných zdí
chátrajících domů…

Slepé koleje vedoucí
do ráje utkaného
z neprobádaných nocí
se rozchází se slunečními paprsky,
aby navečer potemněly.

SMĚREM NA OLŠANY

Muž čeká až se žena domaluje
aby jí mohl říct,
už tisíkrát omletou frázi: Jsi krásná.
Nevidí tu spoustu jiných žen
v buřince, sportovních botách
s chlapeckými postavami.
Etno holky ztracejících se
v odpoledním pološeru.
Pozoruji je z lavičky před kostelem
na Jiřího z Poděbrad
pak se vydám do protější kavárny
abych ozkoušel klavír, který
je dávno lapačem prachu,
obsluha chce po mě
jenom další objednávky
a dívky jsou tu jako z jiného světa,
určitě ne z toho mého.
Půjdu si sednout zpátky
na lavičku před kostel.
Mohl bych tam prosedět
celý život,
aniž bych poznal lásku,
aniž bych žil.

 

 

 

NEZVANÁ NÁVŠTĚVA – EPIZODA 16

V tramvaji vypadne na celých dvacet minut proud. Je až neskutečné, jak celá tramvaj ztichne. Když proud znovu nahodí, nastoupí do tramvaje revizoři. Na druhé straně vozu se poněkud sklesle opírá Vojta. Kluk, jenž mi dvakrát dohodil bydlení. Zoufale se přehrabuje v hromadě lístků, které se snášejí k zemi jako padlý sníh. Hledá jediný, který by byl platný. Revizoři nad ním stojí jako supi a nevěřícně kroutí hlavami. Na příští stanici se jim Vojta vysmekne
a dává se na útěk. Revizoři ho však brzy dobíhají. Pak už jen sleduji z okna, jak Vojta dává jednomu z revizorů levačkou. Další rána nepadne. Armáda mužů ve stejnokrojích nešťastníka obestoupí a začne do něj nelítostně kopat. Ano, je to tak. Krizové situace některé z nás dohánějí k zoufalým činům. Vojta to neustál. Chápu, že o tom nechce mluvit. Pokaždé, když se potkáme, má tu scénu jasně před očima. Ale tvářím se, že jsem nic neviděl. Přejdu přechod a zamířím do ulice, kde rostou kavárny jako houby po dešti. Zrovna okolo jedné procházím. Prosklený výklad s oslepujícím neonem, skrze něj na mě mávají dvě krásné holky. Modelky, dalo by se říct. Chce se mi jít za nimi. Chvíli tam s nimi posedět. Ale ovládnu se. Vůbec nevím, odkud se známe. Poslední dobou se mi to stává docela často, výpadky vědomí. Možná je to tím, že jsem loni dosáhl dvacátého pátého roku a to člověk začíná zapomínat. Jako tuhle v klubu: Zastaví mě opravdu krásná holčina. Vyptává se, jak se mám a takové ty řeči, znáte to. Odpovídám jí: „Jasně, jasně, pohoda, vzpomínám si. „To víš, že jo.“ Přitom po celou dobu rozhovoru tápu, odkud bychom se mohli znát. Stejně tak jsem hučel nejméně hodinu do holky, která byla až nápadně podobná Cherry, abych zjistil, že tu holčinu vůbec neznám! Netuším, čím jsem ji zaujal, alkohol mi opět nadělal v mysli pěknou paseku.
Celý příspěvek

Muž lehající si na pás

Byl to kmet, z dálky poznali jste ho hned. Říkali mu Forest. Ohnutý jako paragraf plahočil se vpřed. Ochrnutou měl ruku i nohu, jež mu uhnívala a o níž kolovaly zvěsti, že mu jednoho dne upadne dočista. Snad pomohla by mu očista. Všechny zdravil už ode dveří. Vypadal trochu jako veterán z Vietnamu. Ale více připomínal Tasmánského čerta.

Při nakupování házel housky do vozíku a následně na pás u pokladny, načež si tu poslední vzal do pusy a jak široký tak dlouhý se položil na pás. Přijel hezky paní pokladní pěkně pod ruce zakousnutý do housky s vytřeštěnýma krvavýma očima. Žena v syntetické firemní zástěře se jmenovkou „Helena je tu pro tebe“ Tasmánského čertíka pohladila po vlasech a něžným hlasem pravila: „Chlapče, ale ta houska patří do sáčku!“ On jen s plnou pusou a přivřenýma očima přitakával. Na pás mu ukáplo pár slin. Ostatní zákazníci přihlíželi jako zkamenělí. Celý příspěvek

ODJINUD NĚKAM (Jos)

Pršelo již několik dní a já tě stále neviděl přicházet. Potom se rozevřela obloha a ty ses objevila v nedbalkách. Ptala ses, kdo jsem a já odpovídal: Budu tím, kým chceš, abych byl. Můžeš si mě představovat jako nadýchaný polštář, na který každý den uléháš, jako deník bez listů, případně jako muže, jenž smí říct za den jen sto padesát slov.
Přistoupilas ke mně náhle, jako by ses chtěla přesvědčit, jestli jsem skutečný, tvoje zářivě rudé vlasy vlály v sílícím větru. Byli jsme už docela blízko sebe a záhy se objevil muž se s zčernalou tváří a modrými tečkami, který začal na nás křičet: Že to nedopustí, že to, co činíme, je proti předpisům celé galaxie. Pozvedl jsem ruku a z muže se stal strom. Vše kolem počalo strašně rychle kvést a nešlo to zastavit. Našel jsem tě jen podle těch zrzavých vlasů.