V tramvaji vypadne na celých dvacet minut proud. Je až neskutečné, jak celá tramvaj ztichne. Když proud znovu nahodí, nastoupí do tramvaje revizoři. Na druhé straně vozu se poněkud sklesle opírá Vojta. Kluk, jenž mi dvakrát dohodil bydlení. Zoufale se přehrabuje v hromadě lístků, které se snášejí k zemi jako padlý sníh. Hledá jediný, který by byl platný. Revizoři nad ním stojí jako supi a nevěřícně kroutí hlavami. Na příští stanici se jim Vojta vysmekne
a dává se na útěk. Revizoři ho však brzy dobíhají. Pak už jen sleduji z okna, jak Vojta dává jednomu z revizorů levačkou. Další rána nepadne. Armáda mužů ve stejnokrojích nešťastníka obestoupí a začne do něj nelítostně kopat. Ano, je to tak. Krizové situace některé z nás dohánějí k zoufalým činům. Vojta to neustál. Chápu, že o tom nechce mluvit. Pokaždé, když se potkáme, má tu scénu jasně před očima. Ale tvářím se, že jsem nic neviděl. Přejdu přechod a zamířím do ulice, kde rostou kavárny jako houby po dešti. Zrovna okolo jedné procházím. Prosklený výklad s oslepujícím neonem, skrze něj na mě mávají dvě krásné holky. Modelky, dalo by se říct. Chce se mi jít za nimi. Chvíli tam s nimi posedět. Ale ovládnu se. Vůbec nevím, odkud se známe. Poslední dobou se mi to stává docela často, výpadky vědomí. Možná je to tím, že jsem loni dosáhl dvacátého pátého roku a to člověk začíná zapomínat. Jako tuhle v klubu: Zastaví mě opravdu krásná holčina. Vyptává se, jak se mám a takové ty řeči, znáte to. Odpovídám jí: „Jasně, jasně, pohoda, vzpomínám si. „To víš, že jo.“ Přitom po celou dobu rozhovoru tápu, odkud bychom se mohli znát. Stejně tak jsem hučel nejméně hodinu do holky, která byla až nápadně podobná Cherry, abych zjistil, že tu holčinu vůbec neznám! Netuším, čím jsem ji zaujal, alkohol mi opět nadělal v mysli pěknou paseku.
Celý příspěvek →