Archiv autora: David Pillow

Autor: David Pillow

David Pillow (* 1979, Ostrava), básník, spisovatel a příležitostný DJ. Pořádá a moderuje literárně-hudební pořady Otevírání, Básnickou revue a každoroční večírek u příležitosti ukončení sezóny - Dotočná. Spolupracuje s hudebníky a výtvarníky. Vystupuje s projekty Monolit, Dialogy s klavírem, Pillow/Varg a divadelním spolkem Au! Píše knihy, komiksové scénáře a divadelní hry. Obdivuje město Vídeň a elegantní nebojácné ženy. Rád pobývá v kavárnách a antikvariátech, prochází se nočním městem či cestuje vlakem. Má slabost pro americkou drsnou školu a impresionismus. Společně s Radimem Hayekem se podílel na fotografickém konceptu Siluety Noci. S jeho verši se lze setkat na Spisovatelských listech. Dále publikoval na internetové Dobré adrese, Lidových novinách, Tvaru aj. Vydal básnický román Vzkazy Madame X (2012, Beletris), crazy prózu Antihrdinové (2014, Beletris) a společnou sbírku básní s básnířkou Annou Kaczmarskou, Hořící mrholení (Kampe, 2015). Žije a tvoří v Praze.

Muž lehající si na pás

Byl to kmet, z dálky poznali jste ho hned. Říkali mu Forest. Ohnutý jako paragraf plahočil se vpřed. Ochrnutou měl ruku i nohu, jež mu uhnívala a o níž kolovaly zvěsti, že mu jednoho dne upadne dočista. Snad pomohla by mu očista. Všechny zdravil už ode dveří. Vypadal trochu jako veterán z Vietnamu. Ale více připomínal Tasmánského čerta.

Při nakupování házel housky do vozíku a následně na pás u pokladny, načež si tu poslední vzal do pusy a jak široký tak dlouhý se položil na pás. Přijel hezky paní pokladní pěkně pod ruce zakousnutý do housky s vytřeštěnýma krvavýma očima. Žena v syntetické firemní zástěře se jmenovkou „Helena je tu pro tebe“ Tasmánského čertíka pohladila po vlasech a něžným hlasem pravila: „Chlapče, ale ta houska patří do sáčku!“ On jen s plnou pusou a přivřenýma očima přitakával. Na pás mu ukáplo pár slin. Ostatní zákazníci přihlíželi jako zkamenělí. Celý příspěvek

ODJINUD NĚKAM (Jos)

Pršelo již několik dní a já tě stále neviděl přicházet. Potom se rozevřela obloha a ty ses objevila v nedbalkách. Ptala ses, kdo jsem a já odpovídal: Budu tím, kým chceš, abych byl. Můžeš si mě představovat jako nadýchaný polštář, na který každý den uléháš, jako deník bez listů, případně jako muže, jenž smí říct za den jen sto padesát slov.
Přistoupilas ke mně náhle, jako by ses chtěla přesvědčit, jestli jsem skutečný, tvoje zářivě rudé vlasy vlály v sílícím větru. Byli jsme už docela blízko sebe a záhy se objevil muž se s zčernalou tváří a modrými tečkami, který začal na nás křičet: Že to nedopustí, že to, co činíme, je proti předpisům celé galaxie. Pozvedl jsem ruku a z muže se stal strom. Vše kolem počalo strašně rychle kvést a nešlo to zastavit. Našel jsem tě jen podle těch zrzavých vlasů.

Kraftwerkovy metody

V šedivé obytné boudě, sedí muž s něžným knírkem nad velkým sešitem, kam si pravidelně zapisuje různé události, související s jeho abnormálním viděním. Ukracuje si tak čas v práci.
Když má volno, stravuje se po bufetech a nálevnách, kde po sobě vylizuje talíře a hrnky od kávy a krade hostům ze stolu vidličky, které mu při placení padají z kapes.
Astrální fyzik zvaný Kraftwerk je už sice důchodce, ale přivydělává si jako vrátný. V tuhle chvíli je však principálem v Hollywoodu, alespoň tedy ve své mysli. Stojí v cylindru a bílých rukavičkách na chodníku slávy, kam uvádí světoznámé hvězdy. Rozhazuje kolem sebe barevné papírky a směje se podlým smíchem. Náhle ho z letargie probere silné troubení, které následuje bušení na okno vrátnice. Celý příspěvek

Synchronizace

Po bujarém večírku který končil v kamarádově bytě a měl končit švédskou trojkou, jsem utahaný nasedl do tramvaje. Na další stanici si ke mně přisedla bytost, kterou jsem nedokázal nikam zařadit. Mohla to být holka, ale stejně tak kluk. Až od páru sedícího za námi jsem se dověděl, že se jedná o dívku. Byla hodně unavená. Hlava jí pořád přepadávala na stranu, až spočinula na mém rameni. Pár sedící za námi se za dívku omlouval. Mně to ale nijak zvlášť nevadilo. Přitáhl jsem si dívku blíže a objal jí kolem ramen. Měla ledové ruce. Byla roztomile opilá. Během cesty jsem se od páru dověděl, že moje nová kamarádka je na holky. Ani jsem se jí nedivil. Vypadat jako ona, taky bych změnil orientaci. Přitom nebyla nijak ošklivá, jenom více svým vzhledem připomínala kluka.
Když vystupovala, trochu jsem zalitoval, proč nejsem holka. Ta scéna se mi promítala do snu pokaždé s jiným koncem. Chvílemi jsem si nebyl jistý, jestli se mi to zdá nebo je to realita. Probudil jsem se okolo druhé odpoledne se strašnou bolestí hlavy. Zřejmě následky uplynulých událostí.
Necítil jsem se dobře, všechno v co věřil, se rozpadlo. Během dvou týdnů jsem rozpustil divadlo a ukončil činnost svého časopisu. Stejně tak zhasla i poslední naděje, že získám srdce Ledové Krásky. Doslova jsem se utápěl v depresích a alkoholu. Mému spolubydlícímu to lezlo na nervy. Stěžoval si, že jsem ho během noci několikrát vzbudil, když jsem šel zvracet. Celý příspěvek

4.40

V nás spící svérázná monarchie,
závoj nedoknutelna
vlačející za sebou
dav vzteklých mažoretek.
Podbízivé nokturno
ve vysokých kozačkách,
zběsile blikající světelné reklamy.
Osamocená krása lstivých pohledů.
Do nebe tyčící se
kouřící komíny,
moje běžící kroky
před zásahy zimy.

Provazochodci

Lano zavěšené mezi domy
houpe se v rytmických škubnutích.
Chodí po něm
jako na márách,
nahlíží do oken bytu
voayerskými pohledy. Oblaka, ptáci bez peří, dráty nabité elektřinou. Vše mají téměř na dosah ruky. Ve tvářích soustředění,
smutek.
Každý další krok
může být jejich
labutí písní.