Archiv autora: Helena Procházková

Rozume, mlč.

Jeden okamžik a jeden pohled,

je vteřina v nekonečnu času.

Jeden pohled,

který rozum ukončil.

Jeden krátký dotek,

který tiše křičí.

Rudý západ slunce

mezi šedými kostkami sídliště.

Zlomky vteřin, malé obrázky.

 

Rozume, mlč a nech čas plynout,

prodluž vteřiny na nekonečno.

Jeden pohled, trvající okamžik,

zůstane v paměti a nezmizí.

Čekáš…

Čekáš na mě, vím to.

Je pozdní noc,

už přijdu brzo.

 

Čekáš na mě,

světla v dálce spojují obzor,

jako vzdálený přístav.

 

Čekáš na mě,

vydrž, jen poslední klik

a vypnu lampu.

 

Čekáš na mě,

už jsem tu,

slova očí bez hlásky poví vše.

 

Jemný dotek mi přinese vzpomínku,

medvídku můj, z lásky darovaný.