Archiv autora: Irina Kolarikova

Tanec

Tanec je zrníčko v půdě těla
Když vyklíčí
něco nesmírně jemného
v těle narovná
Zakoření vertikálou růstu
a jak sílí, obtáčí svou osu touhou a křídly
Je to ten okamžik
kdy v nás pukne strach a tíha se odpoutá
do vznášení
Naše těla dýchají a tančí
jako se tráva chvěje ve větru
jako se klasy k sobě naklánějí
jako se stromy proplétají v klenbě alejí
Všechno dýchá a tančí
Přikládám k uchu starou lasturu, která šumí mořem
Je to jedna a táž píseň
Moře a dech a tělo a tanec

Proluka

V ulici vyrostla ohrada a za ní prázdno
Obrys zbouraného domu se rýsuje na sousední omítce
jako stín, jenž zůstal po výbuchu
jako ozvěna volající ze zdi, pozůstalé nad kráterem
Proluky v paměti
Tělo události se vypařilo
ale stín vzpomínky tu stále je
Utíkám do virtuální kartotéky dějů
a hledám ten správný záznam o tom, co se skutečně stalo
až zapomínám, že všechny parky už rozkvetly
A když se konečně vrátím
překvapená přítomnost se mi snaží uniknout
jak z lovcovy síťky vyděšený motýl

Chryzantéma

Tmavě rudá chryzantéma
Černě sametová
Ještě jsem neviděla červeň tak temnou
Za ní citronová žluť zdi
A modravé odrazy ve skleněné váze
Nic ji nezachrání
Vadne
Prchá z ní síla
Zůstane mi v ruce zesláblá, malátná
poddajná jako hadříček
A já jí řeknu: stejně jsi krásná
Ještě na chvíli, prosím, zůstaň tu se mnou

Imprese

Řepkové pole svítí do krajiny
Zasním se – být tak uprostřed
Ze všech stran žlutý oceán
Pokaždé stejný, a přece tak jiný
A jaro prchající vpřed

Štafetu přebere záhy běžec léta
Žíznivý doběhne na metu podzimu
Ze všech stran žlutý oceán
Pokaždé brodím se listím, které slétá
k nohám
Je ticho. Mlha tká bílý plášť pro zimu

Procházím se…

Procházím se básněmi Mistrů
Zahradami veršů
Propastmi slov
Rozhlednami a sklepeními
Něžnými končinami Slova
Cítím, jak srdce těch básní tepe v mém srdci
jak vrůstám do rodné řeči a ona je mírou mého dechu
Čím rychleji se stmívá, tím jasněji Luna září
tím tišeji se snáší peruť Ikarova

Starý strom

Potkávám ho na všech svých cestách
Z dálky se na mě dívá
Pořád se dívá
Zevnitř kmene
Stále na svém místě
Dýchá v letokruzích
A sní
Ve snu chodí rodnou krajinou
Do slunce
A zpátky
Do řeky
A zpátky
Do hor
A zpátky
Návraty jsou jeho vášeň
Kdo víc je ve svém středu
než starý strom

Za Jiřím Bělohlávkem

Milovaný Dvořák a jeho Stabat mater
Znám tuhle hudbu z dřívějších let
Tak znovu vnímám to drama a krásu bez hranic
Posledním tónem je modlitba ticha
Pak bouře potlesku jako když do střechy
bubnuje prudký déšť
co trochu smývá smutek končícího dne
Otvírá ozónem noci říši
kam my živí ještě nedohlédneme
Najednou jsme tak tiší, v sobě a hlouběji…
Do spirál hudby sfér nakonec všichni dospějí –
dnes tedy jeden z těch vyvolených
My jenom chvíli dál jdeme
Tak sbohem a na shledanou snad a nezapomeneme

Suché stromy na kraji lesa

Je jen otázkou času, kdy vzplanou
I před mým oknem bříza uschla
Mlčí, nedýchá
Oheň napadá betonová města
a tichá pošta smrti si nás předává ulicemi
jako čím dál zkomolenější poselství
Ten poslední, na kterém bude vyslovit
co se z nás stalo –
v co se promění?
To přece nezůstane bez odezvy
Přece to jen tak nezaroste trávou
To nemůže
To nesmí

12 signálů proměn

Neutrální

Nic není neutrální
Jen vytrženo z kontextu
zdá se žít samo o sobě
v jakési své statické podobě
Stín v hlase však prozradil, že něco předjímáme
aniž se ještě cokoliv stalo
Aniž záclonu rozvlnil vánek
Aniž zapraskal nábytek
Aniž si květina vzdychla
Aniž někdo zazvonil
Aniž bouchly dveře
Někde dole
V nevědomí

Abys nezapomněl

Začátkem zimy stromy znovu rozkvétají
bílými ledovými květy. I keře. I tráva
Všechno rozkvétá krystalkami spánku
Natáhnu ruku a dotknu se tvého zasněženého srdce
Opatrně a něžně
musím obejmout tělo stromu
a vdechnout mu sen o jaru
aby nezapomněl, že nebude sněžit věčně
Abys nezapomněl, že natáhnu ruku jara a dotknu se tě
Opatrně a něžně

Staré rány

Jako masožravé rostliny v džungli
otvírají se
květy plné sladkých vůní
a démonů
Dožadují se mého žalu
Jako purpurové číše
plné trávicích šťáv
otvírají se a zejí
stále beznadějně živé
Šíří se porostem až k mému obydlí
a buší na vrata
dokud jim nepožehnám

Nov

Nebe osiří a vyjde jen modro ticha
Cyklická temnota své temné barvy míchá
Něco prázdného s postupem noci černá
Přes cestu kočka – sekne ani se neohlédne
Jen věrná Večernice diskrétně mizí ve dne
Rozkvetlé jaro nejdřív křičí a pak jde zase spát
do louky, která není ničí
do země udusané jak mlat
do průrvy ve skále, kde je tma a strohý
závan větru stačí a noc mě má
A pak se ochladí – vždyť rozkvétají hlohy

Jsou místa…

Jsou místa, jež se mi opakují v mysli
a kráčím časem, který byl.
Je čas, jenž nikdy neuplynul. Křísly
o sebe roky, čas neukryl
nic z barev léta, z poledního žáru
kdy dívčí sny dávaly zapřahat
sluneční výheň do kočáru
Ten čas, kdy vzduch se chvěl
a louka plameny svých vůní šlehala do mých chvil
Jen léto, žádný cíl
Zas letní čas, zas horká zem
Jen tráva hustší je a vyšší, jen tišší jsem
a zmizel sad
Po dlouhé minuty dívám se na motýla
Znehybněl na divizně v stráni
A jako tenkrát (vždyť co mi brání)
chce se mi zároveň plakat i smát

Vinice

Ozvěna země běží alejemi zrání
Živé dřevo ukřižované v řadách
vydává své sluneční plody
a pak sňaté a pochované
vstává z mrtvých, aby napojilo žíznivé
Ozvěna ztracená pod jižními svahy
v lidské krajině
Co zůstane? Prsť v dlani a občas
pravda ve víně

Dno

Kořeny, vy storuké bytosti,
žijete v útrobách země
Obrůstáte kameny a prorůstáte
lidské zátarasy
S lehkostí důlního stroje
pronikáte níž a hloub
tichem základů
Až narazíte na dno
bude to místo, odkud už nelze
nic vytrhnout

Signály proměn

Znamení světel
Znamení stínů
v náruči tikajících hodin
hodin plných minut
minut plných vteřin
Čas přetéká ze sudů ve vlastních sklepích
Zaplavuje vínem nebo octem naše údolí
Kdo obdělává vinice času?
Kdo lisuje hrozny dne, kdo míchá nápoje noci?
Kdo to ve mně ještě čeká na okraji žízně?
Čas neváhá, pracuje a plyne
Vlévá se do moří „bylo“, do pramenů „jest“
do řeky všeho, co pomíjí a mine

Osidla snů

Když zavřu oči
objeví se tyrkysová tma
S tváří obrácenou k slunci
koupu se v oranžovém moři
Za šera se stmívá i voda
Za noci poušť přesýpá svá zrna, některá pak vzejdou
Tkáň nebe z hvězdných liján roste na živné půdě spánku
Kdo křičí ze sna, kdo slyší hlasy
nespí, jen padá zpátky
z vrcholu něhy
vlákny doteků
do sítě dnů

Jiskření

Když se slunce a vítr opřou
do březového háje nebo do osik
listy se zatřpytí jako vlnky na hladině rybníka
mezi záblesky zeleného chvění
létají ryby a ptáci
Mocnou propustí mimo skutečný čas
burácí vodopád okamžiku
zlomený o hranu léta
Až za dlouho pak víří pod jezem
a končí rozlitý v líném toku
daleko za všemi vzpomínkami

Noc

Spánek se snášel do zahrad
Ztemněla zeleň mého času
I faun se skryl a přestal hrát
Netopýr – anebo vánek? –
Zmizel ve stromech
Všechny ty obyčejné děje braly dech
jak spěly ve svou noční krásu
Stanulo nebe, vzplanulo naposled
Nad hlavou věčnost plnila se hvězdami
Stříbrný anděl noci až na zem slét´
a aby smířil svět
propojil nás s tím nekonečnem nad námi

KOST LÍTOSTI

KDYŽ NEPŘESTÁVÁ PEKLO
DUŠE ZEŠÍLÍ, ANEBO NĚCO PRASKNE
NIKDE ŽÁDNÁ KREV NIKDE ŽÁDNÝ CIT
Z ÚHORU VYVANE TOUHA
JAKO ODLETÍ SUCHÝ LIST
A PRACH VEZME PŘÍŠTÍ VÍTR
JÍT
NAPOSPAS
JEN JÍT
NEZNATELNÝ POHYB DO PROPASTI TĚLA
JÍT SKRZ TEN BŘEZOVÝ HÁJ DO ZEMĚ A DÁL
SNAD DO OBLAK
NEPLAČ
NAKONEC ZŮSTANE JENOM KOST LÍTOSTI
POHŘBI JI. NEZETLÍ
PROMĚNÍ SE V ŽELEZO A KÁMEN
KÁMEN ODVALÍŠ
A ŽELEZO ROZTAJE V NOVOU KREV