Pohled mám upřený na Ithaku
V Odysseových šlépějích
je usazený prach
Řeznou ránu po jeho korábu
moře dávno zacelilo
Přesto se otvírá do hlubin
a krvácí dálkou
Člun klouže po tyrkysu vln
Moře má dnes semknutá ústa
neboť nepluji na Ithaku domů
neboť ji míjím
Můj vzdušný koráb klouže zjizvenou oblohou
Navracím se zpátky do své nitrozemě
Dole pode mnou
moře
Zpívá
A starý mýtus se otvírá nové touze
Stromy
To ticho uprostřed lesů
Stromy stojí vstříc svému podtětí
Přichýlené k sobě víc a víc
neomylně se vztahují k slunci
Dál rostou, ještě když padají
A ještě dlouho potom voní
Růst
Kapkami prudkých dešťů
zbité louky
narovnávají bolavé květy
a v polích vymletá zrna
netouží po ničem jiném, než
znovu zakořenit
Města
Samoty uprostřed měst
Bílé ticho labutí
Křik zapadajícího slunce, jenž propaluje
hladinu řeky
i dno
chladnoucí do noci plné světel
Hory
Samoty uprostřed hor
vylidněné výškou
Strmost stezek chrání
kamenné svatyně
Hory
lhostejné k blížící se zkáze
Nad jejich vrcholky se vzpínají koně vzdušné volnosti
Svobodní do posledního vydechnutí
Andělská bílá plocha
Chce být poznamenána slovem
(aby vykřikla)
Tvarovat, stínovat, zdůrazňovat, tišit do ztracena
až za bělostný obzor v bílém nedohlednu
Studená, čerstvě zasněžená, jiskřící, otevřená, zvoucí
Když ji obejmu, roztaje v mé náruči a již ji nenaleznu
Když ji nechám ladem, utone v běli
sama v sobě bez pomoci
Co bys chtěl raději, Anděli bílé stránky?
Řekni, než ostří slova zatnu –
Zasnil se a řekl:
Ztratit se sám sobě
Utonout v tvé básni
jako v nenávratnu
Slunce bylo tak nízko,
že i ty nejmenší kamínky na cestě
vrhaly dlouhé nože stínů,
že paprsky jako třísky
bodaly do očí barevnými záblesky
Slunce bylo tak nízko, že mráz
zakovával tělo do ledové kry,
která plula oceánem zrcadel
Vzpomínky utekly
Skrčily se v jeskyni pod skalním převisem
a čekaly, až se znovu narodím
Byl jsi tak daleko
a slunce tak nízko
Rostliny nemudrují, otáčejí se tváři k slunci
a jejich bytí v přítomném čase je nekonečné
Kolik rozměrů musíme prožít, kolik tělesnosti, kolik nicot,
abychom se nakonec stali stromy nebo květinami?
Není právě rostlinné stadium to poslední a dokonalé?
Podle nejvyššího řádu posvátné geometrie
růst, kvést, odevzdávat plody, zanikat
a znovu vzejít
bez pochybností
Úplněk
nehybně
letí nebem
A my také
letíme
Někdy i sedmým nebem
Mořská modř tmavne v inkoust
a z dálky připlouvá fialový
oblak noci
Samota je jen
jakýsi předmilostný čas
Sdílení je čas milosti
Šerosvit bříz a v řadě
sfouknuté svíčky topolů
Zadul vítr, padl stín
Tu v dálce vyšlehl plamen –
to panenský stud jeřabin
ozdobil nahotu polí
kterými končívá město
Krajina nekrajina
a přesto úrodný má klín
I když tě za šera nepoznám a minu
Splín zase vyvane, já to vím
Zavírám okno, uléhám. Noc
přikryla mě plédem nachovým
a po polích rozfoukala vinu
Jsem spánek, který bdí
Chodím okolo hory
a zavřenýma očima vidím skrz
Dívám se
do světla všech světel uvnitř kamene
Propadání je vrchol spánku
Pouť je jen zdání těla
Bdělá závrať navrací schopnost létat
Ostří snu – roztíná
avšak oddělené hned srůstá
v živé vodě
do jednoho bodu –
tam, kde se pramení i vtéká
V kameni je skryta
věčná řeka
Svítá
a světlo prýští z hory
do posvátných jezer
na vrcholcích světa
Je zima, noci upíjejí dnům
Městské krajiny hltají světlo
Květiny mlčí. Hejno strak slétlo
na starou trávu do parků a zahrad
Jdu a polykám vítr, který dusí slova sotva zrozená
Říkám je znova a od úst mi je trhá ozvěna
Mám půst a cítím se už málem ztracená
ve světě chladných neónů a náhrad
Je zima, stíny upíjejí snům
Začalo sněžit, jdu parkem v stopách motýlích
Teď vítr ustal
Na chvíli
Na křídlech Andělů
Utěšený čas, kdy vzniká báseň nebo kresba. Mezera v Očistci, průhled do zahrady, prolnutí malého Ráje do otáčivého Pekla v naší mysli. V ten čas na nás Ďábel nemůže, vázán přísahou Stvořiteli, že nepošpiní svatou chvíli; že ji nechá čistou uletět jednou provždy do Světla na křídlech Andělů.