Archiv autora: Ivana Píšová-Dvořáková

Štěstí

Přišel leden a nad Prahou se v odpoledních hodinách snesly první velké sněhové vločky, které postupně ve večerních hodinách přecházely v silné sněžení. Až sněhový poryv městské střechy přikryl úplně.
„Bene jsem z toho večera pěkně nervózní,“ oznámil Jan Hoffman svému asistenčnímu psovi a došel si pro černé sako, které mu mělo ležet přehozené přes židli, ale nebylo tam. Ohnul se, zdali mu neleží na zemi. Leželo. Nahmatal ho prsty, zvedl ho a oblékl se.
Pes zavrtěl ocasem a mokrým čumákem se dotkl jeho dlaně, jakoby chtěl říci, ty to zvládneš. Hoffman se k němu sklonil a pohladil ho po hlavě.
„Slyšel jsem, že dneska začalo chumelit. Z toho nemám moc velkou radost.“ Přešel do chodby a pes za ním. „Hele, Bene! Dneska se mnou jít bohužel nemůžeš. To se nehodí, víš?!“ Pes mu dal přední packy do klína a zakňučel. „Co se dá dělat,“ dodal ještě Hoffman.
Věděl, že na levé straně mu leží černé zimní kožené boty, které měl nyní důkladně vyčištěné od hotelové služby. Obul se a vzal si z věšáků teplý tmavohnědý kabát a rukavice. Vzal za kliku a ve dveřích řekl: „Neboj, Bene! Až se vrátím, tak půjdeme spolu ven, jo!“ A usmál se na něho.
Dole na ulici to bzučelo auty a lidmi. U vchodu uslyšel hovořit portýra s jedním hostem. Přišel k němu a poprosil ho, zdali mu nemůže chytit taxíka, až kolem pojede. Muž se nejprve neochotně zatvářil, kdo ho ruší z rozhovoru, ale když se zadíval na Hoffmana, zjistil, kdo před ním stojí. „Samozřejmě pane.“ Stále hustě sněžilo a v dáli hrála hudba z nedalekého baru.
Jan Hoffman mezitím čekal s hlavou mírně zdviženou a cítil, jak mu v rychlém sledu padají do tváře studené vločky a v mžiku mizí. Vzpomněl si, že jako desetiletý chlapec měl houslový koncert. Byl velmi nervózní z vystoupení, jelikož jeho číslo bylo v druhé polovině večera. Proto ho jeho učitel pan Douša vzal ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Před kostelem jenom občas přešel člověk či přejelo auto. Jinak byl božský klid.
„Když se pořádně zaposloucháš. Uslyšíš, jak padá sníh.“
„No, jo. Máte pravdu.“ Usmál se chlapec, rozevřel ruce, zaklonil hlavu a zatočil se dokola „Je to takové jemné šumění.“

Jak byl ponořen do svých myšlenek, neslyšel, že ho někdo volá. Až za moment ucítil na sobě něčí paži. Uvědomil si, že je to portýr a informuje ho, že přijel taxík. Ale než stačil udělat krok, najednou z hotelu vyběhla žena a rovnou do auta. Ještě stačila jim oznámit: „Promiňte, pospíchám.“ A ufrnkla pryč.
„No, to snad není možný! Ta drzost!“ řekl naštvaně Hoffman. „Taky pospíchám!“
„Zavolám vám nového. Prosím o moment strpení.“
Mladík nervózně přešlapoval na chodníku, ale během chvilky již seděl v přivolaném taxíku. Řidiče poprosil, aby jel rychle, že pospíchá. On ho ujistil, že se nemusí obávat. Koně pod kapotou zaržály a uháněly cvalem ulicemi starého města k Akademii múzických umění na Malostranském náměstí, kde se tento večer vyhlašují ceny v klasické hudbě Classic Prague Awards. Cesta se zpočátku zdála bezproblémová. Průjezdná od sněžných pluhů, semafory na křižovatkách svítily jen zeleně, zřídka blikla červená. Ale, co čert nechtěl, dva kilometry před cílem, se vytvořila dlouhá kolona aut. Vždy se popojelo o několik metrů a opět se stálo. Hoffmana polil studený pot, dostal strach, že takhle přijde pozdě. No, to bude ostuda, pomyslel si. Proto řidič vystoupil z auta a šel se podívat, co se ve předu děje. Uviděl dvě čelně nabouraná auta. Jedno auto nedalo určitě přednost druhému, které vyjíždělo z postranní ulice, přemýšlel. Od policie zjistil, že uvolnění cesty ještě nějakou dobu potrvá.
Inu, co teď? Čekat tady, to nepřipadá v úvahu, nebo si vzít tramvaj a dojet tam? Ale sám to nezvládnu, jenom s pomocí další osoby, povzdechl si zkroušeně mladík. Naštěstí řidič taxíku byl ochotný ho doprovodit. Zaparkoval s autem na chodníku a dal vědět policii, že za okamžik přijde. Když dorazili do Akademie, tam si pořadatele převzali Hoffmana a uvedli ho do velkého sálu Martinů, kde večer již běžel v plném proudu. Sotva usedl na místo, uslyšel porotu složenou z pěti význačných hudebních umělců vyhlašovat své jméno. „Talentem roku v nominační kategorii se stává Jan Hoffman.“ Mladík sebou trhl, jelikož ho výsledek mile překvapil, a byl rád, že to stihnul. Převzal od poroty ocenění. Cena se ukrývala uvnitř v modré krabičce, kterou následně otevřel, a prsty zjistil, že je to křišťálová soška s nějakou notovou rytinou. Nedokázal ji přečíst, jelikož nebyla v Braillově písmu. Ale za okamžik dostal odpověď. Takže je to část s Janáčkovy partitury Glagolské mše, říkal si.
„Jak již mnozí víte,“ pokračoval jeden s členů poroty. „Pan Hoffman před dvěma lety měl vážnou autonehodu, při které utrpěl silný otřes mozku a následně oslepl. Nebylo to pro něho vůbec snadné, jelikož se musel adaptovat na novou situaci a postupně přicházet na to, jak věci dělat jinak. Učil se s nimi poprat a dělal vše, aby je překonal. Nyní již koncertuje v největších sálech v Evropě, ale i ve světě.“ Sál propukl hřmotný potlesk a Jan Hoffman si uvědomil, že to vše, co se tady v sále děje, je jeho zásluha. Usmál se, ale přitom cítil, jak se v jeho očích objevily slzy. Byly to slzy štěstí.

Houslový inovátor Jan Václav Antonín Stamic

V roce 2017 si celý svět připomíná 300. výročí narození jednoho z největších a nejuznávanějších českých houslistů a skladatelů Mannheimské školy první poloviny 18. století.

Jan Václav Antonín Stamic se narodil v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod) 19. června 1717. Byl vnukem jircháře z Pardubic, rodina však pocházela ze slovinského Mariboru. Prvním učitelem houslí se stal jeho otec Antonín Ignác, jenž byl kantorem při místním chrámu a školy. V letech 1724 – 1728 navštěvoval Stamic partikulární školu v místě svého rodiště. Studenti v této škole se učili latině, poesii, rétorice a základům filozofie. Zde získal i hudební vzdělání, které bylo soustavně prohlubováno jeho otcem.
Když bylo chlapci jedenáct let, poslali ho rodiče do jezuitského gymnázia v Jihlavě. Vedle studia se věnoval i hudbě. Prostředí školy mělo značný vliv a blahodárný účinek na další rozvoj jeho talentu.
Stamic vyrůstal stále v českém prostředí, kde i hudba k němu hovořila českou řečí, zejména v lidovém projevu. Značně na něho působila i hudba, která byla horlivě pěstována na okolních zámcích – obzvlášť v Jaroměřicích nedaleko Brodu.
Po ukončení šestiletého Jihlavského gymnázia, pokračuje Stamic v roce 1734 jako sedmnáctiletý mladík na dvouleté studium filozofie do Prahy. Právě v Praze završuje své všeobecné i hudební vzdělání, která pro něho znamenala velmi důležité období v dosavadním životě. Jeho velká píle a houževnatost není jen ve všeobecném studiu, ale hlavně ve studiu houslí. Dělá neobyčejné pokroky. Dokonce komponuje své první skladby. A proto ve svých 24 letech stojí před volbou co dále. Toužil po cestě houslového virtuosa, vždyť ho k tomu přímo nutila skutečnost, že svůj nástroj dokonale ovládal. Ovšem možnosti uměleckého uplatnění, které se mu v Čechách nabízelo, bylo malé a ještě se zúžilo vlivem politických poměrů, které Prahu po přestěhování královského dvora do Vídně zasáhlo. Praha se stala najednou provinčním městem. Zbývala tedy jen cesta do ciziny.
V roce 1741 trvale odchází do ciziny, ve které nalezl svůj druhý, ale i trvalý domov, velmi dobré existenční zajištění i vrchol svého kompozičního umění. Vstoupil do kurfiřtských služeb v Mannheimu. Na dvoře se mu nabízely velké možnosti. Využil je jako mistrný houslista i jako vynikající hráč na violu d´amour, kontrabas a violoncello. Velká potřeba hudby na kurfiřtském dvoře ho téměř vyzývala, aby se pokusil napsat několik samostatných houslových koncertů pro dvorní kapelu. Jeho první skladatelské pokusy byly uvítány členy orchestru se značným úspěchem.
Stamic ve svých koncertech vnášel do dosavadního houslového umění zcela nové a zajímavé prvky. Nemínil tvořit skladby pro housle, které byly interpretovány jen na koncertech dvorní kapely. Přistoupil na velmi složitý styl, na němž své houslové skladby založil, a ten se stal i výrazem jeho vlastního názoru na mistrovskou hru na housle. Tato metoda byla potom nejedním houslistou napodobována. Byl to opravdový a zasloužený úspěch mladého umělce.
Pověst o jeho umění brzy pronikla i do jiných měst. 29. června 1742 dostal pozvání do Frankfurtu, aby zde uspořádal svůj koncert pro violu d´amour a violoncello. Úspěch, kterého dosáhl při korunovaci Karla VII., mu dopomohl k tomu, že mu byl po nástupu nového kurfiřta Karla Theodora zvýšen plat. Za vlády kurfiřta Karla Theodora, který nastoupil roku 1742, začal orchestr získávat světové proslulosti. Rušný umělecký život na jeho dvoře, na který pronikly myšlenky francouzského osvícení, vedl přemýšlivého Stamice daleko více k hlubšímu studiu orchestrálních skladeb a skladeb vynikajících umělců, kteří byli zváni ke dvoru.
V roce 1744 se sedmadvacetiletý Stamic oženil s Marií Antonií Lünebornovou. Za nějakou dobu se jim narodili dva synové Karel Filip, pozdější člen mannheimské kapely a Antonín Tadeáš Jan se později stal učitelem světoznámého virtuosa na housle Rudolfa Kreutzera a Bedřicha Viléma Pixise.
V průběhu roku 1747 byl pozván do Stuttgartu, kde měl být jmenován do funkce dirigenta dvorní kapely. Ovšem toto místo odmítl a zůstává v Mannheimu.
Však s velkým úspěchem koncertuje v Paříži, kde vystoupil poprvé 8. září 1754. V Passy u Paříže dirigoval s velkým úspěchem orchestr Alexandra Jana Josefa Riche de la Poupliniéra a v Tuilleriích se zase uplatňoval jako dirigent v rámci tzv. Concerts spirituels, na nichž právě propagoval nový nástrojový sloh mannheimské školy. Koncerty, které v Paříži Stamic uvedl a dirigoval, vyvolaly zcela mimořádnou pozornost.
V době, kdy Stamic působil v Mannheimu, byla tamní dvorská kapela na vysoké technické úrovni a v plném hudebním rozkvětu. A povznesla se k nejproslulejším tehdejším evropským orchestrům vedle Paříže a Vídně a stala se nejdůležitějším evropským střediskem.

Osud, který mu byl vyměřen, mu však nedopřál, aby se mohl těšit ze svých úspěchů. Předčasná smrt Jana Václava Antonína Stamice – zemřel 27. března 1757 v Mannheimu – znamenala pro hudební život ztrátu velmi nadaného, originálního skladatele, který zanechal houslové a klavírní skladby, komorní hudbu i symfonie.

Friedrich Dionysios Weber

Byl jedním z velkých a evropsky uznávaných českých skladatelů první poloviny 19. století, který se zapsal do dějin jako historicky první ředitel konzervatoře.

        Friedrich Dionysios Weber se narodil 9. října 1766 ve Velichově u Karlových Varů a je pravděpodobně nejvýznamnějším rodákem. Nejprve studoval bohosloví a filozofii. Později práva. Po studiích propadl zcela hudbě. Učil se u proslulého abbéa Voglera.   

       Jako člen komitétu uměnímilovných osobností vydal roku 1808 provolání, jímž inicioval ustanovení Spolku pro povznesení hudebního umění v Čechách. V témže roku založil pražskou hudební školu. Inspiraci hledal v Paříži a v Itálii a vypracoval organizační základy a osnovy. Napoleonské války vznik školy poněkud pozdržely, ale v roce 1811 byl zahájen první školní rok a Weber se stal ředitelem školy a pojmenoval ji “Konzervatoř“.  Weber byl v čele konzervatoře až do své smrti.

      Významně se zapsal do vývoje české hudební interpretace, kterou pozvedl jako organizátor, pedagog a hudební teoretik. První podmínku, kterou si kladl na srdce je, že založí první profesionálně vyškolený orchestr. 

      V letech 1839 – 1842 byl i ředitelem pražské varhanické školy. Podle jeho studijních osnov se ještě dlouho vyučovalo. Napsal několik německy psaných teoretických děl, např.Aligemeine theoretish-praktische  Vorschule der Musik (1842) či Lehrbuch der Harmonielehre und des Generalbasses (1833-43) a Lehrbuch der Tonsetzkunst (1835-43). Weber byl také autorem první soustavné sbírky českých lidových písní s nápěvy (1842) známou jako Kolovratský rukopis – Sammlung böhmischer Nationallieder.

Napsal mimo i několik oper.

Weber byl údajně přísný, ale nicméně oblíbený pedagog.

      Kromě pedagogické činnosti byl Weber skvělým hudebníkem širokého zaměření. Zabýval se konstrukcí záklopkové soustavy u lesního rohu a trubky a jeho pákový systém k přelaďování tympánů se používá dodnes.

     Setkal se s Mozartem při jeho návštěvě Prahy a toto setkání ovlivnilo jeho hudební zaměření. Ačkoliv nedosáhl až tak velkého významu jako jiní čeští skladatelé první poloviny 19. století (Jan Křtitel Tomášek, Jan Václav Kalivoda nebo Jan Václav Hugo Voříšek) zařadil se do širšího proudu evropsky významných autorů klasicistní hudby.

    Poslední léta před smrtí se věnoval výuce na pražské varhanické škole.

    Zemřel ve věku 76 let 25.12 1842 v Praze.                                             

Hbitá reakce

Je nádherné podzimní slunečné počasí a v Národní technické knihovně vládne klidná pracovní atmosféra. Tudíž jsem ještě netušila, že v následujících minutách budu bojovat o život.

Dokončovala jsem registraci zákazníka, když vtom uslyším šílený dětský pláč. Chlapeček asi dvouletý ležel na zemi a točité dveře měl mezi nožičkama. Karusel se stále točil a on zůstal zaklíněný. Vylítla jsem z místa a bylo nutné, aby se dveře okamžitě přestaly točit. „Musíme rychle zastavit dveře,“ křikla jsem na pani z ochranky.

„Ale, já nevím, kde to tlačítko je. Jsem tu první den.“

Bože, proč musím vždycky chytit takové ucho, pomyslela si. „No…dobře, tak sem pošlete svého velitele.“ Než zasáhlo velitelství ochranky, tak jsme si musely pomoct samy. Bohužel šlo o vteřiny. Dvě kolegyně, které se mnou pracovaly, držely pevně každá křídlo koridoru a já si klekla a snažila se vyprostit dětské nožičky. Šlo to ztuha a vypadalo to dost zle. Nejdříve jsem vytáhla jednu nožičku, kterou měl zaklíněnou ve vzdálenějším křídle. Ruce už kolegyním bolely, ale musela jsem vyndat ještě tu druhou nožičku. Chlapec stále plakal a naříkal. A mě to rvalo srdce. Docela mě udivilo, že jeho maminka v parteru je docela klidná. Mě, se toto stát, asi bych šílela strachy. Za chvíli byly konečně nožičky venku. Když dorazila ochranka, bylo již po všem. Chlapečka jsem v náručí odnesla mimo nebezpečí a předala mamince. Ještě jsem mu pro jistotu prohlédla nožičky a zkusila, jestli může chodit. Nožičky byly úplně rudý, možná, že se časem objevý modřiny. Mamince jsem pro jistotu doporučila odvézt chlapce k lékaři.

Ale na ten pocit, když jsem chlapečka vzala do náručí a vynesla ven, na to nikdy nezapomenu.

PRVNÍ KONCERT VE VÍDNI

Zde jsem na portálu Otevření publikovala již tuto povídku, ale jako prózu. Nyní Vám ji představím jako filmovou verzi, kterou jsem psala do Školy tvůrčího psaní Markéty Dočekalové. Pokud autor vymyslí filmový příběh, ze všeho nejdříve se píše tak zvaný námět filmu. Námět líčí jen nejdůležitější dějovou linku a nezabíhá do větších podrobností. Je z něj patrné téma, hlavní děj, počet herců a finanční náročnost projektu. Pokud takový námět zaujme producenta nebo režiséra, vyžádá si od vás napsání filmové povídky.

PRVNÍ KONCERT VE VÍDNI

V lednu roku 1864 uháněl rychlík v pozdním odpoledni zasněženou krajinou z Prahy do Vídně. Jízda byla plynulá a bezproblémová. Josef Fiala seděl pohodlně v jednom kupé a nahlas přemýšlel o své cestě: „Zatím jde vše podle plánu, večer bych měl svůj koncert dobře stihnout.“ „Snad jsem důkladně připravený, cvičil jsem tvrdě celé měsíce.“ Vzdychl a opřel si hlavu o sedačku. Pravidelný rytmus kol Fialu ukolébal ke spánku. Zdálo se mu, jak sedí u svého učitele Vejvanovského doma v knihovně a on mu vypráví o Vídeňském publiku. „Vídeň je kolébkou hudebníků již několik století. Za tuto dobu se lidé naučili poslouchat hudbu v té nejkrásnější podobě. Koncerty se tam konají téměř pravidelně.“ Fiala seděl se zatajeným dechem a hltal každé jeho slovo. „Skladatelé to nemají u obecenstva skutečně jednoduché. Buď vypískají tvojí hru, nebo je nadchneš a obdržíš velký aplaus.“ Za nějakou dobu uslyšel, že se venku něco děje. Otevřel oči a všiml si, že za oknem začalo hustě sněžit a zvedl se silný vítr. Sníh v rychlém sledu narážel na sklo a pískající zvuk vichřice mu naháněl strach. Celý příspěvek

Puberta

Otec seděl večer ve své pracovně, opravoval testy svých studentů a měl pro jistotu otevřené dveře do haly. Čas se přehoupl k půlnoci a syn nikde. Písemky měl již dávno hotové a nervózně chodil po domě. Najednou uslyšel zastavit auto před domem, došel k oknu a uviděl svého syna s kamarádem, se kterým se právě loučil. Za okamžik klapl zámek u dveří. Mladík se snažil proklouznout po schodech nahoru do svého pokoje, ale nepodařilo se mu to.
„Je dvanáct hodin v noci!“
„N-no, a?“ zaškytal odpověď.
„Slíbil si, že přijdeš v deset hodin!“
„To j-je jedno, ne? Ho-hodina sem, hodina tam.“
„Měl jsem o tebe hrozný strach. Ve městě je velká kriminalita. Denně to slyšíme v rádiu.“
„Byl j-jsem s kámošem z konzervatoře. Nic by se n-nám nestalo.“
„Je vidět, že si ještě dítě, které nezná okolní svět!“
„Tati je mi sedmnáct!“ Chystal se odejít.
„Ještě jsem neskončil!“ Vzal ho za rukáv a přitáhl k sobě. „Roberte! To snad není…možné!“ Snažil se k mladíkovi ještě jednou přičuchnout, zdali ho nosové smysly neklamou.
„Bože! Ty jsi kouřil a pil!“
„Co má be-bejt. Všichni si tam dali čo-čouda a pár skleniček!“
„Jsi pod zákonem. Ten, kdo vám nabídnul alkohol, toho člověka bych zavřel.“
„Tam je to normální. A nechej už toho memorování.“
„Kdyby to viděla tvoje máma, byla by z tebe nešťastná. Ale s tím nyní bude konec!“ Podíval se přísně na mladíka.
„Ale tati?“
„Nepřerušuj mě, když hovořím!“
„Na jaře děláš maturitu. Proto se budeš učit a věnovat se klavíru!“
Z Roberta opilost už vyprchala a tvářil se na otce kysele. „Jsi hrozný, nenávidím tě! Všichni můžou jít ven, jenom já nesmím.“ Otec ve tváři rudnul, rty se mu zúžily do tenké linky a oči šlehaly jiskry hněvu na syna. „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ Vlepil mu políček na každou stranu tváře. „Teď si běž lehnout, ale zítra sepíšeme nová pravidla ohledně tvých povinností. Rozuměl si!“
„Ano, otče!“
Robert se začal pořádně učit a se svojí cílevědomostí vystudoval konzervatoř s vyznamenáním.

Zázraky se dějí

Jednoho deštivého odpoledne dorazil Jirka domů. Byl promoklý a nešťastný. „Jak si dopadl?“ otázala se matka starostlivě. „Už bys jí vážně potřeboval.“ Mladík jen zakroutí hlavou a sesunul se do křesla. Schoval si dlaněmi tvář, aby skryl pláč. Matka k němu přistoupila a vzala ho okolo ramen. „Neplač, běž se převléknout a potom si v klidu popovídáme. Potom odešla znovu k ostatním dětem pomáhat s úkoly. „Proč brácha brečel? Co se mu stalo?“ Vyzvídaly společně dva dětské hlásky. „Nic, všímejte se svých příkladů.“

Po večeři šly mladší děti spát. Uvařila pro sebe a chlapce čaj a posadili se ke stolu. Museli si povídat potichu, aby je nezaslechly ostatní děti. „Už jsem z to-toho zo-zoufalej,“ začal Jirka rozhovor. „dva r-roky s-sháním pr-práci a bez vý-výsledků.“ „Cítím s tebou, jak ti je. Ale z jednoho platu to téměř nezvládám. Petr s Tondou začali chodit do školy. Musím jim platit obědy a pomůcky do výuky. A to je pořád něco. Najednou z postýlky se ozval pláč. „Bože, Kuba!“ prohlásila unaveně a chystala se k malému. „S-seď ma-mami, do-dojdu ho p-přebalit.“ „K-kdybych měl na něco aspoň n-nadání nebo byl v-v něčem do-dobrý,“ pokračoval v rozhovoru, když opět přišel. „D-dnes je po-potřeba v-všude cizí jazyk. Co p-pak s-s tím mým ko-koktáním to jde. P-připadám si jako n-nula.“ „Jirko, takhle nemluv! Jsi skvělý, ochotný, poctivý, pečlivý a pracovitý mladík.“ „Ma-mami, s-s tímhle v-v dne-dnešní do-době d-daleko nedojdu.“ „Zítra se zeptám těch nových sousedů, jestli o nějaké práci nevědí.“ Vzápětí vstala a šla umýt hrnky od čaje. „Je pozdě a v tuhle chvíli nic dalšího nevymyslíme.“

Další den matka vylíčila Jirkovu situaci sousedce. Povídaly si dlouho a hledaly určitá řešení, co by bylo pro chlapce dobré. Ale nic nevymyslely. Až na konci, když se loučili, napadlo souseda: „Vždyť má Jirka v sobě sociální cítění, je ochotný pomáhat a má silné paže. Proč nejde pracovat jako ošetřovatel. Uplatní se v nemocnici, v léčebnách nebo v jiných zdravotnických zařízeních.“ „Nemá zdravotní školu.“ „Na tuhle práci je jen potřeba akreditovaný kvalifikační kurz ošetřovatele, který je ukončen osvědčením.“ „Nevypadá ta nabídka špatně. Zeptám se Jirky.“ Mladík s návrhem souhlasil.

O půl roku později Jirka úspěšně složil zkoušku v kurzu, a jako hotový ošetřovatel si hledal práci v nemocnici. Nabídka vyšla hned na první klinice u dlouhodobě ležících. Celý šťastný přišel domů a vylíčil matce tu skvělou novinu. „D-dokonce p-pan p-primář, u kterého jsem měl p-pohovor, ř-říkal, že se mé ko-koktání d-dá vyléčit a sehnal mi dobrého l-logopeda. Oba dva si padli radostí do náruče.

Hudba večera

Úryvek z mé rozepsané novely vypráví o sibiřském chlapci, kterému zemřeli rodiče v jeho útlém věku. Další léta strávil v dětském domově. O několik let později se o něm dozvěděli příbuzní, kteří si chlapce vzali sebou do prosluněné Kalifornie.

Jednoho červnového podvečera převládala u rodiny Cooperových příjemná atmosféra. Seděli v obývacím pokoji a povídali si se svými přáteli, které si pozvali na večeři a sklenku červeného vína. Hovořili o práci, o stále probíhající válce v Koreji a o svých dětech.

V sedm hodin byli personálem svoláni do jídelny k večeři. Když všichni začali jíst včetně dětí, náhle se teta Luisa zarazila a rozhlížela se, u stolu chyběl David.  Hledali jej po celém domě, ale chlapce nenašli. Strýce Edwarda napadla myšlenka, kde by ten uličník mohl být. Řekl ostatním, ať počkají uvnitř, že se půjde podívat ven sám. Luisa chtěla jít s ním, ale on to nevlídně odmítl. Všichni se lekli náhle změny v jeho chování. Byl rozčílený. „Až já ho najdu, ten to ode mě schytá. Vždyť je mu teprve deset let, nemůže se takhle courat po okolí, kdykoliv se mu zamane. Především když se již stmívá.“ dořekl větu s třesoucím hlasem a odešel z domu.

Předpokládal, že se David bude procházet nebo houpat na houpačce v dolní zahradě. Cesta do zahrady byla strmější, vydlážděná kamennými oblázky, ale posypaná suchými drobnými kvítky z kaktusů, které kvetly okolo. Edward Davida na zahradě nenašel, vyšel zpátky nahoru, a najednou si všiml v dálce malé postavičky na úpatí skály, kde příliv prudce narážel do skal. Dostal strach, že se chlapci něco stane a běžel za ním. Uprostřed cesty se však zastavil a byl ohromen melodií houslí, na které slyšel v dálce hrát toho malého rošťáka. Nenechal si tento zážitek pro sebe a běžel pro ostatní.

David zapomněl, kde stojí, tóny houslí se rozletěly a všechno to, co prožil za svého bídného dětství, se náhle vylilo z jeho srdce vulkánem zvuků srážející všechno, co jim stojí v cestě. Hrál jako šílený, nevěděl, jak už dlouho hraje, jenom cítil, jak mu slzy zalévají jeho velké modré oči. Slunce už pomalu zacházelo za obzor, rackové žalostně kroužili pro svůj úlovek nad rozbouřeným mořem a svojí chycenou kořist si odnášeli na úpatí útesu.

Rodina a přátelé se zpovzdálí dívali na chlapce, aniž to tušil. Celé tělo se mu chvělo, kolena se třásla, únavou se zapotácel a upustil smyčec. Schoval zase housle do pouzdra a sestoupil zpátky na dolní cestu směrem domů. Tu teprve uviděl kolem sebe svojí rodinu a přátele. Všichni mu tleskali, teta Luisa jej s dojetím vzala okolo ramen a odvedla domů.

Bylo už pozdě večer a venku se opravdu setmělo a nebe se rozzářilo stovkami hvězd a v této světlé noci postupně odeznívali ještě vyluzující tóny houslí, spjaté s harmonií přírody.

První koncert ve Vídni

V lednu roku 1864 uháněl rychlík v pozdním odpoledni zasněženou krajinou z Prahy do Vídně. Jízda byla plynulá a bezproblémová. Josef Fiala seděl pohodlně v jednom kupé a přemýšlel, zda má celou cestu dobře naplánovanou, aby svůj koncert večer dobře stihl. Duševně cítil, že je náležitě připravený, vždyť cvičil tvrdě celé měsíce. Rovněž se těšil, i když kapánek s ostychem, že uvede i své první skladby, které ještě nikdo kromě jeho učitele Vejvanovského neslyšel. Dověděl se od něj, že Vídeňané jsou velice hudebně vzdělaní a jsou hodně kritičtí k muzikantům. Buď tě vypískají, nebo je nadchneš a sklidíš velký aplaus. Jak nad tím vším přemýšlel, všiml si, že za oknem začalo hustě sněžit a zvedl se silný vítr. Sníh v rychlém sledu narážel na sklo a pískající zvuk vichřice mu naháněl strach.

Celý příspěvek

Florentino

Každý červenec odjížděl pan Smith s rodinou na tři týdny na dovolenou mimo Anglii. Zůstal na statku jen jeho synovec Matthew, který za trest pracoval celý měsíc ve stáji. Netušil však, jaké prožije peklo, při kterém bude bojovat o život.
Tento měsíc panovala dusná vedra doprovázená silnými bouřkami. Meteorologové předpovídali, že budou v severní Anglii neobvyklé. Jednoho večera při silném dešti se přihnala bouřka. Bylo ji nejdříve slyšet na několik kilometrů. Ale postupně jak čas plynul, se bouřka přiblížila k panskému domu. Následovně vzplálo postupně několik stromů, které rostly kolem stáje, takže nebylo daleko k tomu, aby plamen nezasáhl stáj. Celá budova byla kamenná s dřevěnými velkými vraty a zvoničkou, která byla již v plamenech od poletujících hořících větví stromů či kusů střešní krytiny.
Matthew v podkrovním pokoji dohrával Ďábelský trylek od Tartiniho, když vtom uslyšel velkou ránu, škubl sebou, a chvíli se zaposlouchal, odkud rána vyšla. Mohl to plně vnímat, jelikož měl rozvinutý jemný sluch, proto jakýkoli šum slyšel. Přešel k oknu, rozhrnul závěs a před ním se objevilo boží dopuštění. Odložil housle a běžel rychle za služebnictvem do kuchyně.
„Stáj hoří!“ křičel Matthew zoufale. „zavolejte hasiče!“ „Prosím rychle!“ Oblekl si pršiplášť a utíkal vzhůru prudkou smrští větru a deště do horoucího pekla. Když doběhl k stavení, zůstal na pár vteřin přikován k zemi. Celý příspěvek