Mozaika poskládaná, příroda v sloupcích a řádcích.
Mraveniště tvorečků zvláštních.
Potkávám tě, přírodo, krajino našich duší.
Potkávám tě a stále ti to sluší.
Až k arboretu vystoupaly kroky mé,
Tvoje pozvánka do ráje.
Anděl vítá statečné a skřivan zahraje:
Ze smrti měst a špíny cest, na pěšince moudrosti domova.
Duše z lásky touhy mrtvých vykvetla.
Ta nádhera v jednoduchosti a pokoře.
Není člověk jenž by byl jen nahoře.

Potkal jsem sedláka, vláčel rodnou hroudu.
Zpíval si. Bylo mi do pláče, jak na něj ušili boudu.
Po létě, když slunce žnulo,
zahořel jsem touhou, něco se hnulo.
Dožínky a v ruce chléb. Strniště ne jenom na poli,
kdo kůrky zahojí, polkne a pochválí.
Sedlák šťasten, je sklizený zlatý klas.
Však špatná touha byla v nás.
Jen Bůh, chlebodárce snad vzpomene si z jara.
Že bez pokory chleba je víra nám všem malá.
A sedlák , odjakživa dříč, neušije sobě bič.
Viděl jsem sedláka z jara sít, naděje v něm zpívala
a slunce psalo vtip. 
Hlad je svině, viď.