Archiv autora: Jane

Dotek lásky

Lásko,

Tvůj dotek otevírá moji duši

A ve Tvém objetí můj duch zpívá a tančí
Zatímco Ona spočívá v tiché,
klidné a něžné meditaci,

naplněna mírem,
přijetím,
i odevzdáním se Tomu,
v Němž všechno je v pořádku…

Vřelý dík za sílu tvého světla!

Jež oslovuje moje vědomí
a oživuje moje tělo

Tvou přítomností
potkávám sama sebe způsobem,
který je naprosto vzdálen čemukoli,
kam se mohu dostat, když tě nemám nablízku –

S lehkostí a přirozeností,
která mě naplňuje úžasem a vděčností!

A již kalí „jen“ skutečnost,
že tu vlastně nejsi pro mě…

Stesk

Kdybys tak věděl…

jak těžký je pro mě
být tu bez Tebe!

S vědomím, že NĚKDE

jsou Tvoje ruce
a jejich něžné pohlazení,

Tvoje oči
a jejich usměvavý pohled,

Tvoje rty
a jejich měkký dotek,

Tvoje hrdé srdce
ve Tvý mužný hrudi,

Tvoje kůže,
kterou jsem tak milovala,

Tvůj hlas,
který je tou nejkrásnější hudbou,
jíž tak ráda slýchávám!

A objetí Tvých pevných paží
ve kterým si moje tělo
umí vzpomenout na píseň života!

K čemu?

K čemu má láska, když se Ti nehodí?
Zmuchlat jak papír, co se vyhodí?

A k čemu něha, když není komu dát?
Cítě ji k Tobě –
když nejsi z toho rád…

To není zboží, co se jen tak nabízí,
ať tvoje slova jakkoli mě k tomu vybízí!

A i kdyby kdovíco by za to jiní dali,
co pro Tebe mám,
nikdy nepoznali!

Nemůžu jinak než zůstat stále věrná tomu,
co vnímám, cítím,
a co snad jednou půjde se mnou „domu“…

Tam někam, kde bolest už nemá žádné místo…
– je aspoň tohle v tomhle světě NA BETON ???

Prosba

Jsem jako strom,
do jehož kmene jsi vyryl svoje jméno –
jež je teď mou touhou, bolestí,
i největším pokladem!

A jako luční květina,
co Tobě pro radost a potěšení nabízí svůj květ
pokorně a tiše…
s téměř němou prosbou…

Prosím Tě, Lásko, buď tak hodný,
přijmi jej něžně,
a zahřej ve svých dlaních
– i když máš možná radši orchideje –
dopřej jí kousíček tepla,
aby mohla zesílit,
a přečkala ty tuhé mrazy