Archiv autora: Jitka Hrdinova

Osamělý pán v cizím městě

Osamělý pán v cizím městě,

sbírá opuštěné nedopalky cigaret.

Cítí jejich smutek,

i po něm bylo touženo.

 

Osamělý pán prsty hladí,

potrhané hnízdo v křoví,

připomíná to jeho,

teď opuštěno v zapomnění.

 

Osamělý pán se toulá nocí,

vzpomíná jak do peřin

halil svoje děti

a dopřával jim klidný spánek.

Rozptýlily se do světla.

I s jeho ženou.

Jen ta noc se stále vrací zpět.

V ten den

V ten den,

kdy krajem kráčel Bůh,

já stála opodál.

On se na mě smál

a pak kráčel dál.

 

Jeho větší pozornost

tentokrát mě minula.

Zamával.

Známe se z minula.

 

Sešlé z cesty

vracel zpět.

Dal si se mnou schůzku

u Františka v pět.

 

František nám nalil

čisté vody.

Jak pejskům v miskách

ji přines na schody.

 

Bůh sjížděl zábradlí

a smál se do teček,

co kvetly na stěnách

z radosti oveček,

ze kterých sejmul strach.

Shrbená stařena

Shrbená stařena

jak velbloud pluje městem,

klidně a usmívá se.

Sbírá plechovku od piva

a vrací se s ní ke koši.

Potom opráší

listy javoru.

Pohlédne nahoru.

Ve větvích se chytla

taška z igelitu.

Holí zastavuje mladíka,

který utíká kolem.

Ten ve svém spěchu

k rychlému dechu

přidá hbitý čin.

 

Shrbená stařena s taškou

vrací se ke koši.

Mladík zpět na cestě,

klidně a usmívá se.

Jako velbloud v oáze.

Město

Zmeškala jsem poslední spojení s mým domovem,

mou teplou postelí,

mou skrýší před nástrahami nočního města.

 

Jsem daleko,

cítím klidný spánek svých dětí,

doprovázený tím hlučným mého muže.

Mé volání o pomoc,

by porušilo tuhle niternou souhru.

 

Odcházím odevzdaně do útrob města,

abych byla ráno vyvržena do autobusu,

jako zbytky po zdejších obyvatelích,

do vozu na odpad.