Archiv autora: Nataša Diatková

Tak mladá

Stojí na útesu a hledí vstříc nové přítelkyni
Věrné to kamarádky budoucích dnů
Třese se omamným očekáváním
Bez bolestí a strádání
Lehká jak jarní víla
Opředená motýlími křídly
A zbývá jen krůček…

Tam v dáli

Tam v dáli
za obzorem
a ještě dál.

Tam v dáli
kam červánky chodí spát
a vichřice burácí,

Tam v dáli
volám

Vítr mi bere slova z úst
a do očí vhání slzy

Tam v dáli
stojím pevně opřená do svých vzpomínek
a

Čekám

Nikdo už nepřichází.

Tys nepřišel

Tys nepřišel
a já trpělivě čekala
sama
uprostřed šedého davu růžolících nadějí.
Tys nepřišel
a já se chvěla horečkou očekávání.
Tys nepřišel
a krůpěje potu bičovaly zimní kabát
tebou darovaný.
Tys nepřišel
a plamínek mých pozdních nadějí pomalu vysychal.
Tys nepřišel
a já zůstala sama
v nekonečné noci dnů.

Už navždycky.

 

Už nejsem zvyklá

Už nejsem zvyklá
létat oblohou za bezesných nocí.
Už nejsem zvyklá
běhat po opouštěných plážích.
Už nejsem zvyklá
plavat v divokých řekách
kde spodní proud rozedírá a pálí.
Už nejsem zvyklá
navlékat drobné korálky
rozházené střípky nadějí.
Už nejsem zvyklá
prodírat se ranní rosou až v žilách tuhne krev.
Už nejsem zvyklá
zápasit s poledním sluncem,
které něžně sežehne drobné jiskřičky v srdci.
Už tam nejsou,
vyschly,
dávno před tím
Než jsem se odvykla.

Dva

Jdou večerním městem.
Spolu si pobrukují
až slzy tečou
a smutný smích pomalu pluje oblohou,
červánky dne mění noční touhy
v kupce vzpomínek
a sladkých zapomnění,
aby za úsvitu
vzplály něžnou vášní
až zůstali tři
na rozbřesku nového dne.

 

 

Proč?

Kolikrát ještě musím ležet v pasti
Sama
Na dně studny zapomenutý střípek nádoby dávných předků
Ukrytý v síti vzpomínek budoucích generací
A lačně se deroucí z převratných ambicí
k polednímu slunci
Nevědouce, že v nich čeká smrt zapomnění.

Síla citu

Průvan v kapse bezedné tůně
kam laně chodí pít za hvězdných nocí
opředených tajemnem oparů snů
lehkých jak pavoučí vánek
a poletaví motýli barví den vzpomínek
blankytnou barvou růžových křídel
sežehlých poledním sluncem
dřív než se oblohou proletí blesky
A spálí vše živé.

 

 

Divnej den

Nahoru dolů
tam a zpět
a ještě dále…

Do hloubky duše
a poloviny srdce ukryté za těžkými závěsy,
které obtěžkané prachem vzpomínek
zůstávají shrnuté v půli cesty.

Musí se rozřezat,
ale kde hledat nůž?
Lesklou rybku v údolí smrti
protkaném sítí snů
a polámaných motýlích křídel.

Nahoru dolů
tam a zpět
pořád dokola.

A víc už nic.
Jen křivda zůstává.

 

Letní samota

Rozžhavené zlato rudě spaluje mlhavý opar motýlích křídel,

kde poslední kapky rosy se vpily do žlutých teček bělásků.

 

Krůpěje potu tepají do přemožených spánků

a horký vzduch se tetelí blahem.
Tam se červenám čekajíc na zázrak.

Zimní krajina

Obklopena tichem

nesměle našlapuji

hledajíc se ve vlastních šlépějích,

předobrazech mých bílých snů

třpytících se v poledním slunci.

 

A laskající ticho

otevírá svou náruč sladkého zapomnění.