Archiv autora: Nataša Diatková

Autor: Nataša Diatková

Literatura, koně, golf a červené víno jsou její velké lásky. Celý profesní život se zabývá občanským sektorem, profesně je historička a kunsthistorička. Básně a povídky publikuje cca 10 let, účastní se i veřejných čtení. Jejím snem je mít multifunkční galerií plnou komunitních a mezigeneračních akcí, kde se snoubí výtvarné umění s literárním uměním a hudbou.

Letní samota

Rozžhavené zlato rudě spaluje mlhavý opar motýlích křídel,

kde poslední kapky rosy se vpily do žlutých teček bělásků.

Krůpěje potu tepají do přemožených spánků

a horký vzduch se tetelí blahem.

Tam se červenám čekajíc na zázrak.

Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit v průběhu listopadu. 
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Ona a On

ONA

Spokojeně znavená mačká nadýchané polštáře

svých dětských snů.

Spokojeně znavená usedavě pláče

a krůpěje slz láskyplně smývají její staré Já.

Spokojeně znavená se jemně dotýká svého prince

v rozechvěném očekávání příštích dnů.

ON

Schoulený v polštářích noci rychle oddychuje,

bolavé svaly svlažují horké krůpěje potu

a krev buší do spánků,

kde pod studeným čelem pomalu odplouvají sny dospívání.

Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit v průběhu listopadu. 
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Tak mladá

Stojí na útesu a hledí vstříc nové přítelkyni
Věrné to kamarádky budoucích dnů
Třese se omamným očekáváním
Bez bolestí a strádání
Lehká jak jarní víla
Opředená motýlími křídly
A zbývá jen krůček…

Tam v dáli

Tam v dáli
za obzorem
a ještě dál.

Tam v dáli
kam červánky chodí spát
a vichřice burácí,

Tam v dáli
volám

Vítr mi bere slova z úst
a do očí vhání slzy

Tam v dáli
stojím pevně opřená do svých vzpomínek
a

Čekám

Nikdo už nepřichází.

Tys nepřišel

Tys nepřišel
a já trpělivě čekala
sama
uprostřed šedého davu růžolících nadějí.
Tys nepřišel
a já se chvěla horečkou očekávání.
Tys nepřišel
a krůpěje potu bičovaly zimní kabát
tebou darovaný.
Tys nepřišel
a plamínek mých pozdních nadějí pomalu vysychal.
Tys nepřišel
a já zůstala sama
v nekonečné noci dnů.

Už navždycky.

 

Už nejsem zvyklá

Už nejsem zvyklá
létat oblohou za bezesných nocí.
Už nejsem zvyklá
běhat po opouštěných plážích.
Už nejsem zvyklá
plavat v divokých řekách
kde spodní proud rozedírá a pálí.
Už nejsem zvyklá
navlékat drobné korálky
rozházené střípky nadějí.
Už nejsem zvyklá
prodírat se ranní rosou až v žilách tuhne krev.
Už nejsem zvyklá
zápasit s poledním sluncem,
které něžně sežehne drobné jiskřičky v srdci.
Už tam nejsou,
vyschly,
dávno před tím
Než jsem se odvykla.

Dva

Jdou večerním městem.
Spolu si pobrukují
až slzy tečou
a smutný smích pomalu pluje oblohou,
červánky dne mění noční touhy
v kupce vzpomínek
a sladkých zapomnění,
aby za úsvitu
vzplály něžnou vášní
až zůstali tři
na rozbřesku nového dne.

 

 

Proč?

Kolikrát ještě musím ležet v pasti
Sama
Na dně studny zapomenutý střípek nádoby dávných předků
Ukrytý v síti vzpomínek budoucích generací
A lačně se deroucí z převratných ambicí
k polednímu slunci
Nevědouce, že v nich čeká smrt zapomnění.

Síla citu

Průvan v kapse bezedné tůně
kam laně chodí pít za hvězdných nocí
opředených tajemnem oparů snů
lehkých jak pavoučí vánek
a poletaví motýli barví den vzpomínek
blankytnou barvou růžových křídel
sežehlých poledním sluncem
dřív než se oblohou proletí blesky
A spálí vše živé.

 

 

Divnej den

Nahoru dolů
tam a zpět
a ještě dále…

Do hloubky duše
a poloviny srdce ukryté za těžkými závěsy,
které obtěžkané prachem vzpomínek
zůstávají shrnuté v půli cesty.

Musí se rozřezat,
ale kde hledat nůž?
Lesklou rybku v údolí smrti
protkaném sítí snů
a polámaných motýlích křídel.

Nahoru dolů
tam a zpět
pořád dokola.

A víc už nic.
Jen křivda zůstává.