Archiv autora: Pavel Tresnak

Nevím

Já jsem,
co dodat, co více říct?
Já jsem –
to stačí, netřeba dodávat nic.

Já jsem zahrnuje vše.
Já jsem je pravdou o celém světě.

Jsem nic? Nevím…
Jsem všechno? Nevím…
Jsem ničím a zároveň i vším?
Copak vím?
Nic nevím…

Nevědět nevadí,
vždyť kdo by věděl?

Kdo je ničím a zároveň vším?
Kdo je vědomě Tím?

Kdo píše tyto řádky?
Kdo se již neohlíží zpátky?

Mnoho otázek,
jaké však odpovědi?

Nechme je přijít,
vždyť přicházejí samy.
Jsou uvědomovány.

Je ten stav či není?
Odešlo veškeré lpění?

Žádné nalhávání !
Vylepšování nápomocné není.
Zkus vylepšovat a přijde vyrovnání.
Přijde laskavá facka
navracející do rovnováhy.

Na jak dlouho?
Aha?

Oříšek pro většinu z nás.
Magnet možnosti rozpoznání
toho, co vždy přítomno,
tu však je.

Báseň z duality,
jež se zdá být skutečná…

Jak „dál“?
Nevím…

Opravdu

Horečná aktivita,
nervózní, rychlé pohyby,
rychlá hnutí mysli,
prudké emoce,
pobíhání sem a tam,
jako živé dynamo,
divoké poskakování,
které vyčerpává.

Smutná pasivita,
proč se o něco snažit?
O co? Je snad nějaké proč?
A jaké? Napadá Tě nějaký smysl?
Napadá Tě snad jediný důvod,
proč se o něco snažit?

Dva extrémy…
A možná trochu překvapivě
jeden snadno přechází v druhý
a naopak…

Lidé touží po extrémech…
Mimořádná slast, extáze,
wow život, dechberoucí zážitky.

Proboha klid! Úplné ticho!
Jenom ležet, lebedit si na pohovce.
To by byl ráj na Zemi…

Ale opravdu?

Kdo nezažil, mnohdy nevěří.
Neuvěří, dokud nezažije,
dokud neokusí.

Možná bude po mnoho let závidět,
závidět těm činorodým,
kteří jdou z akce do akce.
Ti se mají! Stále si užívají.
Proč mně není dopřáno?
Taková nespravedlnost…

Závidět těm odpočinku si užívajícím
– ti se mají! Já tu kmitám jak blbec,
a oni si užívají, na pohovce si lebedí,
stále vysmátí, pohodoví.

Ale opravdu?

Nebraň si vyzkoušet oba extrémy
– možná lépe v mírnější formě.
Pak Ti to docvakne:
Není komu a proč závidět!

Vše to je jen zdání,
maska, způsob prezentace,
nebo snad vidíš perfektně do zákulisí?
Opravdu?

Po ochutnání extrémů v jakékoli oblasti
může přijít poznání.
Může přijít pochopení, uvědomění:
Ani v jednom z extrémů,
byť sebeúžasněji se tvářícím,
to není. Opravdu…

Extrémy jsou krajní meze,
mantinely ukazující,
kam až můžeme.
Dál nás to nepustí,
a to je dobře –
buďme moudří a poslechněme.
Nesnažme se své meze násilím prolomit.

Násilí plodí násilí,
jakékoli, třeba i na sobě samém páchané.

Časem objevíš pohodu a krásu
přirozeného plynutí,
plynutí v mezích Ti daných.
Své meze ještě rád přijmeš,
s pokorou přijmeš.
Každý je nějak limitován
– tedy jako osobnost tělem disponující.

Přijde usmíření – usmíření se sebou,
usmíření s okolím,
usmíření se životem,
usmíření s Bohem,
usmíření se vším.

A pak, co když přijde další překvapení?
Překročení mezí,
ale už úplně jinak,
kvalitativně jinak…

Opravdu?

O tom třeba někdy příště.

Proudění

Volné proudění se obnovuje.
Dosud bylo v záseku.

Obnovuje se,
začíná vše plynout
svým vlastní tempem.

Děje se to samo,
proč do toho zasahovat?

Proudilo to vlastně vždycky
– všude kolem nás.

Vstoupit do proudu,
odevzdat se mu…

Splynout s ním.

Děje se to.

Podoby ticha

Jaké je vlastně ticho?
Co o něm možno říci?

Je vždy stejné, či není?
Je stejné, nebo se často mění?

Je snad spjato s aktuálně přítomnou energií?
S její kvalitou, právě teď Tebou žitou?

Poznal jsem ticho zatěžující,
ticho dusné, těžce doléhající,
bylo to však skutečné ticho?

Ticho akustické není
ticha jedinou podobou.

Co všechno může být tiché?

V částečném tichu leccos se vynoří.
Někdy nás to třeba zaskočí,
emoce se rozhoří –
leckdy obtížné.

Možná se něco pročišťuje.
Do jaké míry uvolnit
pročišťování prostor?
Do jaké míry nechat je probíhat?
Odpověz si sám…

Pročišťování leckdy není komfortní,
pro Tebe, ani pro okolí.

Přijme okolí Tvé pročišťování?
Přijme je s pokorou?
S pokorou uvědomění,
že možná důležitý
ozdravný proces zde právě běží?
Že na tom možná dost záleží?
Pro očišťovaného,
stejně jako i pro jeho okolí?

Očištění rozšíří prostor…
Rozšíří prostor ticha…
Ticho akustické doplněno bude
tichem hlubším, nosnějším,
tichem kvalitnějším.

Kvalitní ticho po přechodné bouři.
Ticho lahodné –
cítíš tu lahodnost,
vnímáš ji?

Plnost okamžiku…
Plnost prázdného prostoru…
Je to paradox?
A proč ne?

Děje se to

Sedím sám
v altánu na samotě.
Poklid dotváří
hukot motoru jakéhosi.

Nad hlavou čápi…
Zřím tě, čápe,
nad hlavou proletivší.

Tvůj ladný let,
hladkost skluzu tvého trupu a křídel
jeví se projevem
plynutí všeho.

Panta rhei…
I tvé perutě, čápe,
stejně šumění listů ve stromech,
klidný pohyb mraků vysoko nad hlavou.

Netřeba příliš hloubat.
Poklidné plynutí…
Vše plyne svým tempem,
přirozeně, samo sebou.

Děje se to.

O tom to je

Modrý bazén,
vlnkami hlazen.
Je to jen sen,
kolem něj ta pevná zem?

Hukot stroje,
snové to je…
Všude zeleň,
nikam se nežeň…

Všechny roviny
protínají se
v jednom bodě.
V tomto bodě…

Odtud se to vše rozbíhá.
Sem se to zpátky sbíhá.
Rozbíhá, sbíhá, pulzuje,
a všechno to prostě jenom je.

A vlastně – proč jenom?
Prostě to je.
Prostě se je.
Tady se je.
Jen a jen se je.

A o tom to všechno je.

Máš své proč?

Někdy víš co,
dobře víš kam,
víš i jak,
k čemu to však,
pokud nemáš proč?

Nejprve hledej proč,
až potom co,
jak a kam,
vše půjde samo,
poznáš to lehce sám.

Kam a k čemu Tě to táhne,
myslím opravdově,
myslím niterně, bytostně?

Pokud ne, ponoř se do hledání.
Pokud ano, stranou dej
vše, co Ti brání.

A nech se zevnitř vést.

Plynutí

Stojíš na místě.
Jak se pohnout vpřed?
Přestat se bránit,
přestat o tom přemýšlet.

Věci a děje plynou samy,
pusť se břehu,
nech se unášet,
volně plynout.

Je v tom pohoda,
vše se děje samo.
Úžasná svoboda,
úsilí zmizlo.

Krásné uvolnění,
odešlo lpění,
vše se děje,
žádný tlak už není.

Oddych, odpočinek
při plné aktivitě.
Vše se skládá samo,
to mile překvapí Tě.

Nikdo se už nikam nenutí,
zbývá pouze hladké plynutí.

Někdo nebo nikdo?

Být opravdu někdo,
nebo být spíše nikdo?
Dvě dosti různé věci…
Co Tě spíše oslovuje?
Co s Tebou rezonuje?

Být teda fakt někým,
anebo spíše nikým?
Zdánlivě jasná věc,
možná však jen zdánlivě.

Růst a rozvíjet,
či spíše zmenšovat?
Jak se v tom zorientovat?

Někdo může se stát velikánem,
velikánem své doby.
A nikdo, hahaha,
ten je prostě ničím.
Anebo i vším?

Krátká úvaha zde je,
vyber si, co s Tebou více rezonuje.
Kde je Tvé místo?
Máš v tom už jisto?

Hodně štěstí.

Kamarádi

Vnitřní rozpory nedávají spát.
Jak se s nimi srovnat?
Jak je zpracovat?

Jsou tu… Je třeba je přijímat.
Uznat, že jsou,
pak se na ně podívat.
V klidu je pozorovat.

Jaké poselství přinášejí?
Co nám sdělit chtějí?
Lze se s nimi spřátelit?
Na milost je vzít?
Pozorně jim naslouchat?
Jako cenné zpravodaje je uznat?

Jaké poselství nesete, kamarádi?
Dopřeju vám sluchu…
Klidně mi vše pošeptejte,
co potřebujete mi sdělte.

Rádi byste se urovnali?
A co byste k tomu potřebovali?
Jsem tu pro vás, přátelé.
Otevřete se směle.

Beru vás, jací jste,
to máte ode mne jisté.
Začínám vás mít rád.
Jste přece ve mně
a ne někde daleko zevně.

V klidu si pokecáme,
sdělíte, čeho vám třeba.

Povídejte, naslouchám.
Miluji vás…
Co potřebujete,
vám dám.