Archiv autora: Pavel Tresnak

Autor: Pavel Tresnak

Píše básně i jiné krátké texty už dlouhou dobu, i když s proměnlivou intenzitou. Píše o všem možném – podle impulzů, které přicházejí. Rád chodí do přírody, fotí a objevuje různé zajímavosti, které pak ukazuje dalším lidem. Baví ho spojovat různé věci dohromady, aby tak vzniklo něco originálního.

MINCE JE CELÁ

 Kde je nahoře, tam je i dole.
Kde je něco dobře, je i něco špatně.
Kde je krása, je i hnus.
Nevěříš? Tak si to zkus…
 
Zkus tvořit nádherná díla,
o to více hnusu uvidíš.
Zkus být výjimečně příjemný,
hodně nepříjemného zakusíš.
 
Čím více se budeš do dokonalosti tlačit,
tím více nedokonalosti uvidíš – u sebe i jinde…
 
Každé plus přináší i mínus,
každá mince má dvě strany -
- podařilo se už někomu
od sebe je odtrhnout?
 
Podařilo se někomu vymýtit těžkosti?
Podařilo se někomu porazit nepříjemnosti?
 
Dvě strany mince od sebe neodtrhneš,
ale přitom – mince o dvou stranách
je celá... 
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

B A R B A R I N E

 I turisté jsou osoby občas trošku líné…
Nechtějí vidět ani zajímavou Barbarine.
Co je na ní odrazuje? Copak je na ní odpuzuje?
Vznešená, hrdě vztyčená, až do oblak se vypíná.
Jistě na světě není jediná…
Dobře však dostupná z našich krajů,
z našich zeměpisných šířek.
Přesto je o ni nulový zájem, to by člověk neřek´…
Ach Barbarine, úžasná monumentální věži,
z našich krajů nyní – zdá se
- na tobě nikomu nezáleží.
Ač úchvatných proporcí,
okouzlujících, mnohé fascinujících,
klidně spát jim nedávajících,
přesto zhrzena jsi zůstala.
Bude nějaké příště?
Bude přec´ aspoň někdo chtít
spatřit tě ještě?
Ráno moudřejší večera,
jaro možná moudřejší podzimu…
A tak možná někdo zatouží
po tobě přes zimu.
Hrdě stojíš na svém místě,
a tak i na jaře možno bude
v plné kráse spatřit tě jistě.

Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Opěrný bod

Opěrný bod,

záchytný bod,

místo, odkud se odrážíš,

vždy znovu a znovu.

V něm vše spočívá,

i ty v něm spočíváš,

jen si toho nejsi vědom,

či snad tušení probleskuje?

Leporelo se již skládá

– samo od sebe?

Směřuješ k sobě,

kde už vlastně jsi?

Jen jsi pozapomněl jaksi?

Jsi vždy doma,

ukotven v sobě,

pevně ukotven,

ve věčně přítomném

opěrném bodě.

Oživení

Díky za každý projev oživení,
za každý oživující element.

Za každý spontánní, přirozený
oživující projev.

Je radost pobýt s každým,
skrze něhož toto příchází,
ať již občas,
nebo dokonce většinu doby.

Úžasná lázeň pro ducha,
tanec Bytí…
Vše kromě Bytí mizí,
pro ty chvíle je pryč.

Někdo tím darem překypuje
– vzácná to bytost,
požehnání pro okolí.

Jiný si toho daru není vědom,
ale má jej v sobě,
občas z něj vyzařuje
jako svěží paprsek
plný radosti a svěžesti.

Vzácné a krásné projevy,
vzácné a krásné bytosti,
radujme se, že jsou tady.

Učme se od nich –
jako od dětí, od květin, stromů
– to nám pomůže
vrátit se k sobě, domů.

Pád systému

Systém se skládá,

už to nezvládá.

Na hubu padá,

už je na něm řada.

Je přežitý, překonaný,

už nezvládá,

co sám vytvořil.

Do bahna se sám ponořil.

V této krizi

v křečích se kroutí

a vytratí se, zmizí.

Čím bude nahrazen?

Co vyvstane místo něj?

To se ukáže,

něco adekvátního, co jen tak neselže.

Jsme svědky této proměny, transformace,

jsme svědky, pozorovateli,

děje se to před námi,

před našimi zraky.

Vidíte to taky?

Starý svět se hroutí

Starý svět se hroutí,

vzniká něco jiného.

Co to je?

Těžko říct…

Stejné to už nebude,

nebylo to funkční,

příliš velký extrém

žádá vyrovnání.

Proměna někdy náročná,

mnohé může drtit,

průchod úzkým tunelem,

je na konci světlo?

Něco jako porod,

něco jako smrt,

obojí současně,

tedy v dualitě.

Očista je, jaká je,

leccos smete,

nové už klíčí,

staré ve smrtelných křečích křičí.

To mu však nepomůže,

už je překonáno,

co nemohlo již fungovat,

je dokonáno.

Bez lpění to je lehčí,

pustit se dá cokoli,

když ničím z toho nejsme,

už nás to nebolí.

Jde to prostě do hajzlu,

už nevratně,

otevřme se novému,

pružnost je na místě.

Pak co bylo nutné,

proběhne hladce a čistě.

Vlny

Valí se vlny,

valí se, valí,

valí se rychle,

hodně toho vyplavují.

Nastala akcelerace,

nejede se úplně lehce.

Koukali jsme do nebe,

rouška nás však tlačí do sebe.

U sebe nemáme jen nebe…

Týká se to jeho, jí, mne i tebe.

Natlačení do sebe –

„Tak už se uvnitřni!“

– říká rouška.

Rozhodně to nešeptá líbezně do ouška.

Dýchací izolace

omezuje naše plíce.

„Tak se, kurva, probuď

– nebudu to opakovat již více!“

Rouška je učitelem,

mistrem, guruem,

je dosti přísná,

nepouští nás ven.

Učení není vždy růžovoučké,

to byste už chtěli příliš.

Chceš jen cukrdlátka?

Tak to si teda vyliž.

Mletí mysli,

nech ji být,

ať si jede,

mezitím zpomal,

odevzdej se tichu

a případnému očistnému smíchu.

Nalézání

Je to teď zvláštní doba,

drží nás všechny doma.

Moc se nám to nelíbí,

často úpíme, trpíme,

leckdy si stěžujeme.

Ta doba nám hodně vzala.

A co když nám i něco dala?

Doma se vrtíme, ošíváme,

nadáváme, nervózně přešlapujeme.

Není doma jako doma.

Jsou to ty tvé čtyři zdi?

Na to odpověď si najdi.

Může být „doma“ temné?

Ponuré, velmi nepříjemné?

To nebude ono…

Sleduj dál, co ti přijde.

Ono to nakonec vyjde.

Temnota tu sice je,

mnohý ji však bez úhony projde

a to pravé „doma“ nakonec najde.

Plout v prostoru

Představy jedou na plné obrátky,
komunikační chaos,
mnoho různých kanálů
vytváří paseku.

Nikdo neví, čí je,
nikdo není v obraze.
Zmatek na entou.
Všechno zamotané.

Moderní technika
může být k užitku,
zároveň však nástrojem
stupňování zmatků.

Sebrat se a odjet,
někam daleko,
někam do pustiny.

Dát si odstup
na pár týdnů či měsíců.

Přemlít všechny obsahy
a pak je možná překročit,
možná jednou provždy.

Odhalit, co tu všude je.
Pak je klid a čisto,
pro zmatky již žádné místo.

Plout v prostoru,
který nemá omezení,
je všude a vždy i bude.

Nevím

Já jsem,
co dodat, co více říct?
Já jsem –
to stačí, netřeba dodávat nic.

Já jsem zahrnuje vše.
Já jsem je pravdou o celém světě.

Jsem nic? Nevím…
Jsem všechno? Nevím…
Jsem ničím a zároveň i vším?
Copak vím?
Nic nevím…

Nevědět nevadí,
vždyť kdo by věděl?

Kdo je ničím a zároveň vším?
Kdo je vědomě Tím?

Kdo píše tyto řádky?
Kdo se již neohlíží zpátky?

Mnoho otázek,
jaké však odpovědi?

Nechme je přijít,
vždyť přicházejí samy.
Jsou uvědomovány.

Je ten stav či není?
Odešlo veškeré lpění?

Žádné nalhávání !
Vylepšování nápomocné není.
Zkus vylepšovat a přijde vyrovnání.
Přijde laskavá facka
navracející do rovnováhy.

Na jak dlouho?
Aha?

Oříšek pro většinu z nás.
Magnet možnosti rozpoznání
toho, co vždy přítomno,
tu však je.

Báseň z duality,
jež se zdá být skutečná…

Jak „dál“?
Nevím…