Archiv autora: Pavel Tresnak

Autor: Pavel Tresnak

Píše básně i jiné krátké texty už dlouhou dobu, i když s proměnlivou intenzitou. Píše o všem možném – podle impulzů, které přicházejí. Rád chodí do přírody, fotí a objevuje různé zajímavosti, které pak ukazuje dalším lidem. Baví ho spojovat různé věci dohromady, aby tak vzniklo něco originálního.

Oživení

Díky za každý projev oživení,
za každý oživující element.

Za každý spontánní, přirozený
oživující projev.

Je radost pobýt s každým,
skrze něhož toto příchází,
ať již občas,
nebo dokonce většinu doby.

Úžasná lázeň pro ducha,
tanec Bytí…
Vše kromě Bytí mizí,
pro ty chvíle je pryč.

Někdo tím darem překypuje
– vzácná to bytost,
požehnání pro okolí.

Jiný si toho daru není vědom,
ale má jej v sobě,
občas z něj vyzařuje
jako svěží paprsek
plný radosti a svěžesti.

Vzácné a krásné projevy,
vzácné a krásné bytosti,
radujme se, že jsou tady.

Učme se od nich –
jako od dětí, od květin, stromů
– to nám pomůže
vrátit se k sobě, domů.

Pád systému

Systém se skládá,

už to nezvládá.

Na hubu padá,

už je na něm řada.

Je přežitý, překonaný,

už nezvládá,

co sám vytvořil.

Do bahna se sám ponořil.

V této krizi

v křečích se kroutí

a vytratí se, zmizí.

Čím bude nahrazen?

Co vyvstane místo něj?

To se ukáže,

něco adekvátního, co jen tak neselže.

Jsme svědky této proměny, transformace,

jsme svědky, pozorovateli,

děje se to před námi,

před našimi zraky.

Vidíte to taky?

Starý svět se hroutí

Starý svět se hroutí,

vzniká něco jiného.

Co to je?

Těžko říct…

Stejné to už nebude,

nebylo to funkční,

příliš velký extrém

žádá vyrovnání.

Proměna někdy náročná,

mnohé může drtit,

průchod úzkým tunelem,

je na konci světlo?

Něco jako porod,

něco jako smrt,

obojí současně,

tedy v dualitě.

Očista je, jaká je,

leccos smete,

nové už klíčí,

staré ve smrtelných křečích křičí.

To mu však nepomůže,

už je překonáno,

co nemohlo již fungovat,

je dokonáno.

Bez lpění to je lehčí,

pustit se dá cokoli,

když ničím z toho nejsme,

už nás to nebolí.

Jde to prostě do hajzlu,

už nevratně,

otevřme se novému,

pružnost je na místě.

Pak co bylo nutné,

proběhne hladce a čistě.

Vlny

Valí se vlny,

valí se, valí,

valí se rychle,

hodně toho vyplavují.

Nastala akcelerace,

nejede se úplně lehce.

Koukali jsme do nebe,

rouška nás však tlačí do sebe.

U sebe nemáme jen nebe…

Týká se to jeho, jí, mne i tebe.

Natlačení do sebe –

„Tak už se uvnitřni!“

– říká rouška.

Rozhodně to nešeptá líbezně do ouška.

Dýchací izolace

omezuje naše plíce.

„Tak se, kurva, probuď

– nebudu to opakovat již více!“

Rouška je učitelem,

mistrem, guruem,

je dosti přísná,

nepouští nás ven.

Učení není vždy růžovoučké,

to byste už chtěli příliš.

Chceš jen cukrdlátka?

Tak to si teda vyliž.

Mletí mysli,

nech ji být,

ať si jede,

mezitím zpomal,

odevzdej se tichu

a případnému očistnému smíchu.

Nalézání

Je to teď zvláštní doba,

drží nás všechny doma.

Moc se nám to nelíbí,

často úpíme, trpíme,

leckdy si stěžujeme.

Ta doba nám hodně vzala.

A co když nám i něco dala?

Doma se vrtíme, ošíváme,

nadáváme, nervózně přešlapujeme.

Není doma jako doma.

Jsou to ty tvé čtyři zdi?

Na to odpověď si najdi.

Může být „doma“ temné?

Ponuré, velmi nepříjemné?

To nebude ono…

Sleduj dál, co ti přijde.

Ono to nakonec vyjde.

Temnota tu sice je,

mnohý ji však bez úhony projde

a to pravé „doma“ nakonec najde.

Plout v prostoru

Představy jedou na plné obrátky,
komunikační chaos,
mnoho různých kanálů
vytváří paseku.

Nikdo neví, čí je,
nikdo není v obraze.
Zmatek na entou.
Všechno zamotané.

Moderní technika
může být k užitku,
zároveň však nástrojem
stupňování zmatků.

Sebrat se a odjet,
někam daleko,
někam do pustiny.

Dát si odstup
na pár týdnů či měsíců.

Přemlít všechny obsahy
a pak je možná překročit,
možná jednou provždy.

Odhalit, co tu všude je.
Pak je klid a čisto,
pro zmatky již žádné místo.

Plout v prostoru,
který nemá omezení,
je všude a vždy i bude.

Nevím

Já jsem,
co dodat, co více říct?
Já jsem –
to stačí, netřeba dodávat nic.

Já jsem zahrnuje vše.
Já jsem je pravdou o celém světě.

Jsem nic? Nevím…
Jsem všechno? Nevím…
Jsem ničím a zároveň i vším?
Copak vím?
Nic nevím…

Nevědět nevadí,
vždyť kdo by věděl?

Kdo je ničím a zároveň vším?
Kdo je vědomě Tím?

Kdo píše tyto řádky?
Kdo se již neohlíží zpátky?

Mnoho otázek,
jaké však odpovědi?

Nechme je přijít,
vždyť přicházejí samy.
Jsou uvědomovány.

Je ten stav či není?
Odešlo veškeré lpění?

Žádné nalhávání !
Vylepšování nápomocné není.
Zkus vylepšovat a přijde vyrovnání.
Přijde laskavá facka
navracející do rovnováhy.

Na jak dlouho?
Aha?

Oříšek pro většinu z nás.
Magnet možnosti rozpoznání
toho, co vždy přítomno,
tu však je.

Báseň z duality,
jež se zdá být skutečná…

Jak „dál“?
Nevím…

Opravdu

Horečná aktivita,
nervózní, rychlé pohyby,
rychlá hnutí mysli,
prudké emoce,
pobíhání sem a tam,
jako živé dynamo,
divoké poskakování,
které vyčerpává.

Smutná pasivita,
proč se o něco snažit?
O co? Je snad nějaké proč?
A jaké? Napadá Tě nějaký smysl?
Napadá Tě snad jediný důvod,
proč se o něco snažit?

Dva extrémy…
A možná trochu překvapivě
jeden snadno přechází v druhý
a naopak…

Lidé touží po extrémech…
Mimořádná slast, extáze,
wow život, dechberoucí zážitky.

Proboha klid! Úplné ticho!
Jenom ležet, lebedit si na pohovce.
To by byl ráj na Zemi…

Ale opravdu?

Kdo nezažil, mnohdy nevěří.
Neuvěří, dokud nezažije,
dokud neokusí.

Možná bude po mnoho let závidět,
závidět těm činorodým,
kteří jdou z akce do akce.
Ti se mají! Stále si užívají.
Proč mně není dopřáno?
Taková nespravedlnost…

Závidět těm odpočinku si užívajícím
– ti se mají! Já tu kmitám jak blbec,
a oni si užívají, na pohovce si lebedí,
stále vysmátí, pohodoví.

Ale opravdu?

Nebraň si vyzkoušet oba extrémy
– možná lépe v mírnější formě.
Pak Ti to docvakne:
Není komu a proč závidět!

Vše to je jen zdání,
maska, způsob prezentace,
nebo snad vidíš perfektně do zákulisí?
Opravdu?

Po ochutnání extrémů v jakékoli oblasti
může přijít poznání.
Může přijít pochopení, uvědomění:
Ani v jednom z extrémů,
byť sebeúžasněji se tvářícím,
to není. Opravdu…

Extrémy jsou krajní meze,
mantinely ukazující,
kam až můžeme.
Dál nás to nepustí,
a to je dobře –
buďme moudří a poslechněme.
Nesnažme se své meze násilím prolomit.

Násilí plodí násilí,
jakékoli, třeba i na sobě samém páchané.

Časem objevíš pohodu a krásu
přirozeného plynutí,
plynutí v mezích Ti daných.
Své meze ještě rád přijmeš,
s pokorou přijmeš.
Každý je nějak limitován
– tedy jako osobnost tělem disponující.

Přijde usmíření – usmíření se sebou,
usmíření s okolím,
usmíření se životem,
usmíření s Bohem,
usmíření se vším.

A pak, co když přijde další překvapení?
Překročení mezí,
ale už úplně jinak,
kvalitativně jinak…

Opravdu?

O tom třeba někdy příště.

Proudění

Volné proudění se obnovuje.
Dosud bylo v záseku.

Obnovuje se,
začíná vše plynout
svým vlastní tempem.

Děje se to samo,
proč do toho zasahovat?

Proudilo to vlastně vždycky
– všude kolem nás.

Vstoupit do proudu,
odevzdat se mu…

Splynout s ním.

Děje se to.

Podoby ticha

Jaké je vlastně ticho?
Co o něm možno říci?

Je vždy stejné, či není?
Je stejné, nebo se často mění?

Je snad spjato s aktuálně přítomnou energií?
S její kvalitou, právě teď Tebou žitou?

Poznal jsem ticho zatěžující,
ticho dusné, těžce doléhající,
bylo to však skutečné ticho?

Ticho akustické není
ticha jedinou podobou.

Co všechno může být tiché?

V částečném tichu leccos se vynoří.
Někdy nás to třeba zaskočí,
emoce se rozhoří –
leckdy obtížné.

Možná se něco pročišťuje.
Do jaké míry uvolnit
pročišťování prostor?
Do jaké míry nechat je probíhat?
Odpověz si sám…

Pročišťování leckdy není komfortní,
pro Tebe, ani pro okolí.

Přijme okolí Tvé pročišťování?
Přijme je s pokorou?
S pokorou uvědomění,
že možná důležitý
ozdravný proces zde právě běží?
Že na tom možná dost záleží?
Pro očišťovaného,
stejně jako i pro jeho okolí?

Očištění rozšíří prostor…
Rozšíří prostor ticha…
Ticho akustické doplněno bude
tichem hlubším, nosnějším,
tichem kvalitnějším.

Kvalitní ticho po přechodné bouři.
Ticho lahodné –
cítíš tu lahodnost,
vnímáš ji?

Plnost okamžiku…
Plnost prázdného prostoru…
Je to paradox?
A proč ne?