Archiv autora: Sima Sima

Autor: Sima Sima

Od minulého Almanachu je to stále žena středního věku, která píše básně a píše je stále poskrovnu. Neb při cestě pracovní zdolává i cestu studijní. Nachází se v době, kdy prochází proměnou a již ji moc neuspokojuje rytmus básní minulých. Z minulé doby je v tomto Almanachu báseň Co se v trávě právě třpytí?. Ostatní básně jsou nové, vytvořené pro téma ulice. „Milý čtenáři, přeji ti klidný prostor a čas pro možnost prožitku.“

Haló pane Měsíci

 Haló pane Měsíci, haló hvězdy nade mnou!
Chtěla jsem být hvězdicí, chtěla jsem jít za duhou.
 
Haló pane Měsíci, haló hvězdy nade mnou!
Jsem jen pouhou směsicí, srdce zeje prázdnotou.
 
Haló pane Měsíci, haló hvězdy na nebi.
Jsem v té všední směsici, s prsty, s nohy na zemi.
 
Haló pane Měsíci, haló hvězdy na nebi.
Jiný je dnes hvězdicí a já se dívám, co je mi.
 
Haló pane Měsíci, haló hvězdy nad námi,
chci žít stále hvězdicí, i když jsem tou směsicí.
Nebudu se strachovat, pozvu srdce zpytovat,
Začnu krokem pomalým a smrt svou kapku pobavím.
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Učím se…

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v básni.

 

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v penězích.

 

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v utírání prachu.

 

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce ve zlosti.

 

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v pochopení.

 

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v odpuštění.

Ledový vítr

Kdo může za to, že běžím noční krajinou?

Kdo může za to, že běžím městskou pustinou?

Kdo může za to, že běžím v podchodě?

Kdo může za to, že ty běžíš proti mě?

Kdo může za to, že dva měštci běží k domovu?

Kdo může za to?

Kdo může za to, že vyzuli se z papučí

a míří k domu – do svého bezpečí?

 

…. no přece ledový vítr!

To jsem já.

Já poháním ty nohy!

Já poháním ta stvoření,

která pohodlně seděla – v záloze – u televize.

 

Za to můžu já – já, ten studený vítr.

 

To jsem já – ta ledová krůpěj, která rozproudí ti tělo,

– ta ledová vločka, která chce, aby tvé tělo se chvělo.

– ten vítr foukající, který volá, žij, vždyť žiješ jako bdící!

To jsem já – ten ledový vítr.

Ledové krůpěje posílám do tváří, lechtám tě po těle.

 

Ledový vítr …. tak to jsem já!

Poslední den.

Co to je? Co se děje!?
Ladynka se v křeči točí dokola a kňučí.
Mám strach. Ještě jsem se s tím nesetkala.
Po deseti minutách je již normální stárnoucí psí dáma.
Je velký hic. Asi nedostatek  vitamínů a stopových prvků

Dnešní modlitba

Ležím a dívám se ven  a vidím, že začíná příznivý den.

… vidím, že nemusím vstávat dle budíku …
… vidím, že dávám si rohlíček v kafíčku …
… vidím, že něco jde skrze mě …

Pane bože dej,
ať mám víru v tento den.

Ať mám víru ve své schopnosti,
ať vím, co přináší mi radosti,
ať vím, kde mám tvořit
a že se mi život tím nezačne bořit.

Pane bože ve mně žij a veď můj kýl,
ať na smrtelné posteli neminu cíl.
Děkuji.

Ušetřená hodina

Ušetřená hodina.
To je téma! Dnes mě těší.

Ušetřená hodina
– dnes mi lenost řeší!

Ležím si v posteli a mám pocit boháče,
že mám dost času na tvoření koláče.
Že mám dost času na celé okolí,
mohu si dělat, co duše mi povolí.

… a právě nyní to je psát …
… a právě nyní to je ležet …
… bez výčitkových myšlenek, že zase mám někam běžet …

Ušetřená hodina.

Proč jich nemám více?
Jak si život nastavíš, tak ti hoří svíce.

Není to jen hodinou – ta je malé zrcátko,
která ti ukáže, kde se mýlíš drobátko  – anebo i hodně.
To pak je průšvich a ty jsi i na dně.

Ušetřená hodina.

Strach a výčitky – k čemu vedou …

Probouzím se. Je ráno. Ležím v posteli.
Začínám si uvědomovat, že jsem nesplnila slib. Jsem z toho špatná. Přeji si, aby to bylo jinak. Proč si přeji, aby to bylo jinak? Protože mám v sobě nepříjemné pocity. Proč mám v sobě nepříjemné pocity? Protože jsem někomu dala naději na něco, co nyní není.
Mohla jsem tomu zabránit? Měla jsem něco vykonat včera. Ale byla jsem hodně unavená z práce. Ležela jsem, spala, dívala se na film … nepřemohla jsem se k tomu, abych to vykonala.
Je toto omluva? Aby to bylo omluvou, musel by ten druhý chápat mojí situaci a ztotožńovat se s mým řešením – tedy, že jsem se nepřekonala. A nebo alespoň přijmout moji nedokonalost, i když jemu se to neděje. Jsem tedy nedokonalá a ten druhý žije v lásce. Je to opravdu láska, nebo jen ústupek od druhého? Je toto řešení správné?
Jak zjistit, co je správné? Mohla jsem jít jinou cestou? Ano, mohla – mohla jsem se více šetřit, abych měla síly. Nebo se překonat. Ale k překonání potřebuji síly. Tedy měla jsem provést něco, kde bych měla síly. Proč jsem je neměla?
Protože pro tento okamžik můj celek vykonal vše dle svých sil podle priorit, které navnímal.
A v tom je pravda. Jestliže se změní podmínky různými reakcemi – a je jedno, zda pozitivními, či negativními … ale jestliže tím dojde uvnitř mě ke změně priorit, pak slib bude splněn.
Tedy je vše v pořádku. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách ten den. A správně. Omvlouvám se té osobě, protože jsem si vědoma, že tím nebylo dosaženo dokonalosti, kterou jsme si představovali – a z toho plynou další situace. Bude muset na tu situaci reagovat.
Ale já strach a výčitky již nemám, i když se omlouvám a je správné, že se omlouvám … jsem dokonalá ve své nedokonalosti. Tedy to, že nevím, zda vše splním. Dopředu to nevím. Ale snažím se dle svých sil. A tak se učím mít ráda sebe i druhé – učím se přijímat nedokonalost pro láskyplnější život.

Sledování

Sleduji venku oblohu a doufám,

že sešle peří.
Snad abych získala v sobě víru,
že ve mně někdo věří.
Sleduji v sobě obláčky,
co tvoří mi má mysl,
abych zjistila, co děla chomáčky,
abych zrušila tu krysu,
co bere mi klidný spánek a ruší ten mírný a příjemný spánek.
Sleduji v sobě pocity,
sleduji v sobě vše…
Sedím a přemýšlím a čekám,
kdy se něco ve mně hne.
A je jedno kam … směr určí to, jak se vnitřně ráda mám.