Archiv autora: Sima Sima

Autor: Sima Sima

Od minulého Almanachu je to stále žena středního věku, která píše básně a píše je stále poskrovnu. Neb při cestě pracovní zdolává i cestu studijní. Nachází se v době, kdy prochází proměnou a již ji moc neuspokojuje rytmus básní minulých. Z minulé doby je v tomto Almanachu báseň Co se v trávě právě třpytí?. Ostatní básně jsou nové, vytvořené pro téma ulice. „Milý čtenáři, přeji ti klidný prostor a čas pro možnost prožitku.“

Těším se na tebe, na tvoje vlásky

Těším se na tebe, na tvoje vlásky,
Co voní, jsou hebké, jako nit lásky.

Těším se na tebe, na tvůj hlas pro mne,
Nese mi radost tvou, vstupuje do mne.

Těším se na dotek, na dotek tepla
-stahuje ledy mé, abych já vzlétla.

Plnost žití se učím,
plnost žití hledám.
Stěhuji se – už to vím,
že se ztlumit nedám.

Aby neshořela svíce

Kdo jde ke mně? Kdo to je?
Je to Země.

Cítím ji já v nose, cítím ji já v ústech,
kosti skládám prose, aby žily v údech.

Jaro, léto, zima chlad,
To už bylo – otoč řád.
Zima, podzim, léto, jaro,
jsem moc ráda- žiji skoro.
Žiji si a ožívám, svoji duši vyzývám:
Mluv a křič v mé uši –
Aby nikdy více,
nepozbyla sebe,
neshořela svíce!

Rozmluva s Indiánem

… má odpověď na „Báseň starého indiána“, která mi přišla přes FB … (http://www.seberizeni.cz/basen-stareho-indiana/)

Chceš vědět, po čem toužím? – já taky,
Neb někdy to vím a někdy mám mraky.

Chceš vědět, zda riskuji? – možná až moc,
zkostnatělá společnost má bičů dost.

Chceš vědět, zda mám rány ze zrady? – ach.
Vždy doufám, že už žiji v poučení a jsem schopna odpuštění
– však pravda mě zas zaskočí, když opět je tu ach.

Chceš vědět, zda divokost je ještě ve mně?
Řekla mi má stará země, že divokost si schovávám a někdy ji i zamykám …
Avšak občas praskne země a divokost mě strhne ke mně.

Chceš vědět, zda dokážu říkat „NE“ – ne a ano.
Neb tam, kde bylo dlouhé ano, se z krátkosti zdá lepší ne.
Však je to pravda? – možná bylo správné ano.

Chceš vědět, zda vidím krásné i přes mraky? – občas.
A i když rozmlouvám s knihami, zda je mám číst s brýlemi,
tak bystrozrakost si dává načas … možná přijde, až budu slepá.

Chceš vědět, zda mám srdce pro bezbranné? – ach, někdy je schované hluboko.
V noci, když líže mě chlupatá věc a já si sním svůj život přec
a to chlupaté neumlká, pak srdce nevidím ráda – ach.

Chceš vědět, zda ti věřím? – asi ne.
Protože tu nejsi.

Chceš vědět, co mě podrží? Chceš vědět, zda dokážu být se sebou? – Ale já už to vědět nechci!! :-).

Já ti závidím

Ty kdo znáš hloubku noci a výšku hvězd.
Ty kdo tancuješ u prašných cest.
Ty kdo cítíš srdce v hrudi a jsi smutný,
že nikdo neuvidí
tvůj ladný pohyb a mávnutí řas,
věz,
že je to pouze dočasný stav.

Ty, kdo sdílíš lásku moci.
Ty kdo tančíš milostně v noci.
Ty kdo se těšíš z dechu partnera
a vnímáš teplo jeho těla,
věz,
že je to pouze dočasný stav.

Ty, kdo umíš své vědomí vzíti
a přenést jej přes pozemské žití.
Ty kdo víš, že brány jsou
a umíš každou odemknout,
tak možná,
že je to dočasný stav …
… neb já jej neznám …

Ty, kdo umíš přijmout bytí.
Ty, kdo přijímáš stavy smrti.
Ty, kdo si jdeš svojí cestou
a netíží tě čas a prostor,
věz,
– Já (že) ti závidím .
Rozmluva

 

Básně čtené v Rádiu Applaus dne 1.7.2014 (http://www.radioapplaus.com/967_KREV-01-07-2014)