Archiv pro rubriku: Čtvrteční z čistého jasna

Nový začátek

Začínám znovu…
Pěkně od začátku.

Staré je srovnáno,
jak to šlo nejlíp.

Tlustá čára oddělila minulost.
Minulost ponechme minulosti –
tam patří.

Čerstvý, svěží začátek
oprostěný od zátěží.

Nabrat směr,
zvolit si, kam nás to táhne.

Učinit závazek –
ze své vlastní vůle.

Přijmout závazek,
sám si zvolit,
čemu se věnovat.

A pak dát zvolenému
maximum možného.

Tajemství

Právě se chystala vstát z postele, když zaslechla hrát zvonek u vchodových dveří činžovního domu svou vtíravou melodii. Že by to byl už Štěpán?, napadlo Johanu. Sáhla po hodinkách položených na nočním stolku a když zjistila, že je teprve půl deváté, pochopila, že by to neměl být on, protože tak brzo nechodí. Ale – ozvala se tichá vtíravá pochybnost, co když je to přeci jen on? Vyskočila z postele a spěšně si oblékla tmavě modrý župan přes tenkou růžovou noční košilku. Doběhla bosky ke dveřím bytu, sáhla po klíčích a narychlo nazula sandály. To musí být on! Kéž by to byl on! Seběhla po schodech dolů a celá natěšená, jakoby čekala balíček od tetičky z Ameriky, otevřela staré vchodové prosklené dveře, po nichž se táhlo zdobné mřížoví. Jaképak zklamání! Za nimi stál, kdo jiný – manžel.

Celý příspěvek

Hustá tkanina

jdu podmáčenou

zemí

brodím se v předklonu po směru vláken

svých myšlenek

hledám tě

a musím se smát

našim bitvám co jich je

na téhle tapisérii

vypadají tak oduševněle

přilbice ti sluší

a moje ňadra ach

mléčné hladko

panen

kde tě mám?

odlili jsme

z něj tvářičky

našich synů

a porcelánové ticho

mezi

bouřkami

přesto se

tu a tam

ještě dotkneš mých

dužnatých

květů

jako starého obra-

zu

jsme spolu nataženi

na rám

až praštíme hluboko

uvnitř

cítím ten

tah

řídneme

spolu

pro syny

a pro slavný

ideál

Přání

Přišel prosinec, teplota klesla pod bod mrazu a začalo hustě sněžit, napadlo až padesát centimetrů sněhu. Sníh zahalil přírodu do bílé pokrývky a všude vládla pohoda a klid.

Ve škole se děti nemohly dočkat poslední vyučovací hodiny. Jakmile zazvonilo, rozprchly se ven. Jenom jeden chlapec neměl důvod pospíchat, loudal se jako poslední chodbou ven a u hlavních dveří jej zastavil jeden ze spolužáků. Zeptal se, zdali půjde po obědě sáňkovat. „Nemám bohužel sáňky,“ odpověděl Josef sklesle.

„To nevadí, můžeš jít i tak a někdo tě vždycky sveze.“

„Já nevím, musím se zeptat doma.“

„Dobře, ale snaž se přijít.“

Josefovým přáním bylo vždy mít sáňky, jako mají ostatní spolužáci, aby mohl také sjíždět kopce dolů, ostře brzdit nohama, aby nesrazil někoho, kdo už zase se sáňkami vybíhal nahoru. Ale byl bohužel odsouzen jen poskakovat dole a čekat, který z chlapců ho sveze jako spolucestujícího. A proto se cítil méněcenný, poněvadž pocházel z chudé rodiny. Jeho otec byl Kolářem a musel počítat každou korunu, aby s tím málem, co mají, vystačili na základní věci. Tudíž na sáňky peníze nebyly.

Odpoledne dostal Josef svolení jít na kopec. Vyběhl do půli kopce, kde viděl zpovzdálí svého spolužáka s ostatními, jak si to s radostným křikem sjíždějí dolů na cestu. Rozběhl se za nimi. Zde si spolužák všimnul Josefa. Nechal ostatní za sebou a věnoval se jemu. Chlapec prožíval nahoře krásný a šťastný okamžik svého dětství. Nechtěl, aby se tento moment rozplynul do všedních starostí a povinností. Ale čas se bohužel zastavit nedá, přehoupl se k půl páté odpolední, slunce zalézalo za kopec a začalo se stmívat. Zůstali tam už jenom oni dva.                                                                                                                                          „Díky za svezení, opravdu jsem si to užil,“ řekl Josef radostně.

„Mohli bychom si to zase zopakovat?“

„Určitě!“  Poplácali se po ramenou a rozešli se každou svou cestou. Další den, když chlapec odcházel ze školy, rozhodl se ještě zastavit ve Střížovském kostele se pomodlit k Ježíši Kristu, neboť věřil, že vyslyší jeho prosbu. Na závěr modlitby se správně pokřižoval a poděkoval mu, jak to viděl na mších, bál se, že by se jinak jeho přání nesplnilo. Jeho dětská dušička stále věřila.

Naneštěstí, co čert nechtěl, právě pět dní do vánočního svátku se počasí změnilo. Teplota stoupla, sníh roztával a nastala nepříjemná deštivá zima. Josef byl skleslý, že si sníh moc neužil. Ale těšil se na vánoce. Celé městečko bylo vyzdobené vánoční dekorací a vánočními trhy, odkud se linula vůně různých dobrot, kde rodiče Josefovi koupili výjimečně nějakou sladkost. A všude vládla vánoční atmosféra. Na štědrý den vypomáhal rodičům s vařením, ostatními sourozenci ustrojili stromeček. Dopoledne nic nepojedl, aby viděl zlaté prase, ale večer při štědrovečerní večeři se s chutí pustil do jídla. Po večeři si dali ještě trochu cukroví. Za moment se z vedlejšího pokoje ozval zvonek a děti mohly vstoupit dovnitř. Viděly před sebou nádherně rozsvícený stromeček se svíčkami a po koledách jeden se sourozenců chopil rozdávání dárků. Poté, co dárky byly rozbalené a pod stromečkem už nic nezbylo, Josefovi začalo být smutno. Říkal si, že se asi málo modlil a že v příštím roce to musí napravit. Když vtom se z koutu u krbu ozval otcův hlas: „Josífku, podívej se ještě jednou pod stromeček i zezadu, jestli tam náhodou Ježíšek něco nenechal?“ Josef se z trucu zvednul a šel ke stromku. Smrk byl velký a hustý, takže nebylo vidět do zadu. Obešel ho a nahmatal předmět. Snažil se ho vyndat, byl těžký, ale povedlo se. Rozbaloval rychle, jeho zvědavost ho hnala kupředu. „Sáňky!“ vykřikl chlapec nadšeně, až se mu oči zalily radostí. Konečně se mi splnil můj sen. Prohlížel si je ze všech stran. Byly nádherné, vyřezávané, ještě voněly po čerstvém dřevu. Jeho nejstarší bratr mu je potají postavil ve své truhlářské dílně.

Teprve ráno si Josef uvědomil, že nyní má sáňky, ale za okny není sníh. Večer, když seděl na posteli a díval se z okna – obloha se mu zdála zvláštně barevná do oranžova. Netušil, že je to předzvěst sněhové vánice. Při vstávání si všiml zasněženého okenního parapetu,  naklonil se více a viděl před sebou bílo. Já tomu nemohu uvěřit, to je snad zázrak. Podíval se ještě jednou, zdali ta iluze nezmizela. Poté vyběhl z místnosti dolů do kuchyně k rodičům plný radosti, že má konečně sníh.

Potom se obrátil na dřevěný krucifix s Ježíšem Kristem a věděl, že to vše zařídil on a ukápla mu slza štěstím.

Na dně – 6. Chci slyšet svou píseň

Hraju si a povídám – tužkou na duši píšu.
O tom, co ve mně je na plátno vysílám.

Co to proudí myslí mou?
Co to se mnou cuká?
Co to slyší duše má?
Kdo to se mnou hýbá?

Hlasy, šumy, hvězdy, jas,
Chci slyšet tu píseň:
Píseň štěstí, píseň lásky,
Píseň smutku, píseň látky.

Látky proudu života oblékám si denně,
Krásně tělo obtéká, krásně žije ve mně.

Básně čtené v Rádiu Applaus dne 22.10.2013

Dva světy

hrbitov
Vystoupila jsem z tramvaje o zastávku dřív, než jsem původně chtěla. Je mi zima. Natáhla jsem si šátek přes hlavu, takže teď bezpečně musím vypadat jako čarodějnice. V kapse držím foťák, když ho vytáhnu, mrznou mi prsty. Chodím tam docela často. Až moc často. Pomalu uličkou ke kostelu, po pravé straně pole s bílými kříži. Fotím a hledám svoje veverky. Když jsme sem chodívali s rodinou na povinné návštěvy o Vánocích a dušičkách, vídávali jsme veverky. Jako děti jsme jim házely kousky čokolády. Dnes tu asi nejsou. Jen taková ta tichá zimní pohoda. Klid. Potkala jsem pečlivé babičky, které svým manželům a rodinám věrně odklízejí spadané listí z náhrobků. Možná si s nimi i povídají. Smrt. Za všechno může smrt… Ach jo… Celý příspěvek

Na dně – 2. Slova

Je to stále dokola – je to stále všude:
zpíváme si, žijeme, rodíme se znova,
rodíme se, hledáme, odkrýváme slova.

Slova, která zabolí,
Slova, která nebolí,
Slova, která nás jen matou,
Slova která …
… nech je plynout, nech je tak,
duši hledej, leť jak pták.

Leť a roztaj v žití svém, klid a ticho kvete v něm.

Básně čtené v Rádiu Applaus dne 22.10.2013