Archiv rubriky: Čtvrteční z čistého jasna

BB, andělé a bod G

Nevím, jak ho nazvat. Lidské nálepky bývají totiž hodně nespravedlivé. Na jednom čtení o sobě prohlásil (dodávám – na veřejnosti), že je marťan. Lidé nevěděli, jak s tou informací naložit. Bylo cítit, že váhají, zda si mají myslet, že je BB totální cvok, blázen nebo mudrc a duchovní. Jen on ovšem dokáže s naprosto kamennou tváří, i když tuším, že se v koutcích úst klubal šibalský úsměv, prohlásit mimozemský původ za svůj. Většina diváků či čtenářů, kteří se setkají s tvorbou básníka a sochaře Bořka Gregora alias BB váhá nad tím, zda jde o blázna, později ovšem zjistí, že nejde o blázna, ale o moudrého blázna.

Bořka jsem poznala před dvěma lety v kavárně DAMU, přivedl ho tam Marek Schejbal, a když jsem se ho zeptala, co dělá, odpověděl, že nic. Lekla jsem se. Tou dobou jsem totiž také v podstatě dělala nic, respektive dělala něco, ovšem nic jsem z toho neměla, a tak na mě lidé z okolí pohlíželi jako na blázna. Bláznovství spojuje. Otevřel jakousi dřevěnou škatuli a já si poprvé vyslechla výklad o „BYLBÝT“u. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

Celý příspěvek

Autumn Leaves

Henri Je sedmého října dva tisíce třináct. Těžko se mi to píše, dojmy se mísí a postrádají logiku. Ale třeba, přeci jen, to na konec bude „čitelné“.
(8.20)
Padá to na mě. Vlastně ne „to“, Henrieta.
Jedu ráno v metru, hlavu opřenou o poškrábané okno a venku – tma. Je mi smutno, protože dnešním dnem končí moje práce pro Bílý kruh bezpečí. Dnes se koná vernisáž výstavy s názvem „Zločin a oběti“, s jejíž přípravou jsem několik týdnů pomáhala:
Celý příspěvek

Geniální samouk

V roce 2012 si celý svět připomínal 200. výročí narození jednoho z největších a nejuznávanějších spisovatelů anglického literárního nebe 19. století Charlese Dickense.

         Charles John Huffan Dickens spatřil světlo světa v pátek 7. února 1812 v Landportu, tehdy předměstí, dnes součástí přístavního města Portsmouthu na jižním pobřeží Anglie jako druhé dítě a nejstarší syn Johna a Elizabeth Dickensových. Když bylo chlapci dva roky, odstěhoval se s rodiči do Londýna, ale již po dvou letech se přesídlili opět na venkov do Chathamu do Kentského hrabství, kde Dickensův otec působil jako úředník v námořních službách. Zde na mořském pobřeží pří ústí řeky Medway a pří staré silnici, která spojuje Londýn se starobylým arcibiskupským městem Canterburry, prožil Charles šťastné a bezstarostné dětství. Začal se také seznamovat s literaturou, s díly klasiků osmnáctého století. Četl dychtivě Henryho Fieldinga, Daniela Defoa, sira Waltera Scotta, toho měl obzvlášť v lásce a dokonce, když už byl starší a začal se věnovat psaní – inspiroval se v psaní právě od sira Waltera Scotta. Už jako chlapec napsal svou první tragédii – Misnar, která měla velký úspěch u spolužáků. Po sedmi letech se rodina stěhovala opět do Londýna a malý Charles musel přerušit docházku v soukromé chathamské škole (tehdy ještě v Anglii státní školství neexistovalo). Nastaly mu krušné časy.

Celý příspěvek

Ukrytá

Možná je to tím
že neznám se
a nevím, kdo jsem
jsem ukrytá duše v těle
život je film
jenž v čase bliká
…promítá naději
na plátno,
a čas tiká
Zmatená mysl
hledá zázemí i lásku
stojící na cestě
v křižovatce času
rozhlíží se
tolik cest kolem
všechny do tmy vnořeny
snad tam někde
tuším trochu světla
však nevidím jej
a sen vynoří se
den mu nevěří
že noční vize
jsou tak skutečné
Zrak nestačí
a uvnitř je ticho
bez nápovědy

Chtěl bych být člověkem

Chtěl bych být člověkem.
Člověkem milujícím sám sebe. Člověkem milujícím své bližní. Bližním míněno své části v ostatních lidech, protože všichni jsme jedno jsoucno. Člověkem milujícím život. Člověkem otevřeným, nehrajícím, nepřetvařujícím se, člověkem z podstaty svého lidství. Člověkem vnímajícím sám sebe ve všem co je okolo mne. Člověkem cítícím lásku sám v sobě a v duši celého světa. Člověkem sdílejícím své pocity bez strachů a schematičností. Člověkem dýchajícím život z hloubi svého bytí. Člověkem pokorným k zázraku stvoření. Člověkem tvořícím každý den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu ve jménu radosti z naplnění každého okamžiku. Člověkem přítomnosti, bez šrámů minulosti a obav z budoucnosti. Člověkem konajícím i to nejnepatrnější dobro ve formě úsměvu či přátelského objetí a člověkem vidícím v těchto aktech velikosáhlé dílo skvostů lidské architektury. Člověkem napojeným na boží hlas lásky v mých myšlenkách. Člověkem schopným nevypočítavě dávat plnými hrstmi, ale také nadšeně přijímat ovoce své poctivé a přínosné práce pro druhé.
Chtěl bych být tímto člověkem.
Budu tímto člověkem.
Jsem tímto člověkem.

Krasohled aneb Já a můj dědeček (velká životní reportáž)

krasohled
„Ráz dva, ráz dva“ komentuje moje rázné kroky dědeček, který si to rázuje podél kbelského parčíku. „Kam to bude?“ Já, oblečená v elasťácích po kolena, šedém tričku, s malou kapsičkou s klíči a mobilem v ruce odpovídám: „Ále, už nikam. Dostala jsem nápad a tak ho rázuju uskutečnit. Běhat půjdu až ve čtyřicetistupňových vedrech!“ Babička, která dědečka doprovází, reaguje: „To se vám ty tuky budou spalovat, co?“ otočí se, prohlédne mě a dědeček poznamená: „Nemá co spalovat!“ A já na to: „Běhání je pro kondičku a navíc dělá krásný nohy!“ „A škodí kloubům…“ poznamenává babička.
Namísto běhání jsem se totiž rozhodla, že napíšu životní reportáž o mě a dědovi.
Celý příspěvek