Archiv pro rubriku: Páteční rozjímání

Potkala jsem pána v klobouku

preučil

Dešťové kapky dnes večer klapou
O střechy černých deštníků
Okna se smějí, my se náhodou
Potkáváme
„To asi není tady, viďte?“

Kruhy se vlní pod nohama
A unavené nohy kráčí pomalu
Mezi starými zdmi o zmoklé dláždění chodníků
Až tam
Do hlučné samoty tichého světa
Jak dva staří známí
Podpatky vedle podpatků
Na znavené hlavě
Slamák si zpívá do taktu
Uspalého podzimního období
Života…

„Ale jistě, jdete správně.“

 

Nový svět

Už je to tady,
věci se dávají do pohybu.
Už to tu je,
už to přichází
a velmi blízko se to nachází.

Tak dlouho jsi to čekal…
Nyní to je na spadnutí.
Stačí drobný impuls
a vše se navzájem propojí –
vlastně poprvé.

Ještě nevíš, jaké to bude,
však zřejmé je,
že vše do sebe zapadne.

Chystejme oslavu,
oslavu nového světa.
Je však opravdu nový?
On vždy tu byl…
Jen mnohý z nás
se na něj dosud nenapojil.

Nyní je na dosah.
Užijme si jeho příchod.

Tušení úsvitu

Otevřít se…
Přestáváš cokoli kontrolovat.
Otevřít se…
Co bude následovat?
Dopředu nikdy nevíš.

K otevření dochází
v mezních situacích.
Nemáš co ztratit.

Jsi dezorientovaný?
Otevři se a něco přijde.
Něco úplně nového, kvalitativně.
Dopředu nevíš.

Nevíš, kam jdeš,
však hluboko uvnitř
tušíš vedení.
Naslouchej mu!
Lépe než dosud.
Nech se jím vést.

Zdánlivě naprostý chaos,
úplná dezorientace,
však hluboko uvnitř
něco zásadního klíčí.

Něco, co předurčeno jest
státi se pokladem.
Pokladem z nebes.

Rozednění předchází temnota.
Projít temnotou až k úsvitu.
K úsvitu nové epochy.

Tušení úsvitu,
jež stane se pravým pokladem.
Odměnou za vše,
co muselo předcházet.

Máš ho na dosah.

Nový rytmus – 2. Rytmus kráčí mojí duší

Rytmus kráčí mojí duší,
Rytmus buší do mých uší,
Rytmus volá, abych šla,
ze všeho se vyvlékla.

Z očí, z uší, z obojků,
Ze všech zbylých odkrojků.

Zbydu já a zbyde život,
Rytmus deště v době novot.

Rytmus vůní, rytmus vzduchu-
– jdeme všichni v tomto duchu,
Jdeme volat z oken ven,
Jdeme volat – čert tě vem!

Básně čtené v Rádiu Applaus dne 22.10.2013

Orangutan

vidíš, to je moje srdce

ta rudá lepkavá opička

pohozený orangutánek

stáhnul sis zvuk

a tak jen vidíš

jak se mu žalostně otvírá tlamička

na Youtube po reklamě

surfeři mu posílají lajky

a sdílejí ho po síti

s přáteli

a ty co si stahujou zvuk

si z přátel odendaj

a ten orangutánek ani neví

že je z něj hvězda

taková sledovanost

pořád volá mámu

pořád volá někoho

měkkého z masa a

tepla

ale kdyby bylo nejhůř

bude stačit i drátěná figurína

s kusem látky a vatou vespod

vidíš, holka

kdybys kejvla

na to kamarádství

s benefitama…

teď tu trčíš

jak tvrdý Y

a tulíš se k drátům

Facebooku

Odlesk

Jako figurka z lega
co z dob lesku ve výkladních skříních
v rámci moderních trendů
spadla do regálu ponuré šedi
a svět z toho viní.

Oprýskaná barva v úsměvu
nesouhlasí s datem výroby
vděčná za každou návštěvu
ač děsí se její podoby
dívá se na mě tázavě
co se to s náma děje
a já jí do zrcadla váhavě
šeptám.
To život se směje
tak směj se taky.
Dešťové mraky
samy neodletí.

Návštěva u dědy aneb Rytmus pra-života

 kolibrik

Myslím, že se nachází v období zimy svého života. Vypadá ještě pořád jako pěkný útlý stromek, jehož lístky dávno opadaly, zahalený běloucí sněhovou peřinou a tomu, kdo chce, rád předá něco ze svého lesku, něco ze své téměř už zapomenuté slávy, něco ze svých vzpomínek. A stejně, jako se zima tváří líně, stejně, jako se po bílých pláních prohání hluché ticho, stejně tak se zpomalí a zvolní rytmus života starého člověka. A ať je léto, jaro, podzim nebo zima, chodívám se k němu napojit tou pomalostí, objímám jeho kmen a drobné částečky zkřehlé kůry si nechávám obtisknout do sebe. Třeba tak, že sepíšu tohle malé vyprávění o jednom docela obyčejném setkání s mou osobní studnicí moudrosti – s mým dědou. Možná pro ty z vás, kteří už nemají svůj starý kmen, a přesto by ho chtěli v tom zimním tichu dlaní zabalenou v rukavici alespoň pohladit.
Celý příspěvek