Archiv pro rubriku: Pondělní poprvé

Ach, Alanée

ona

Ach, Alanée, cos mi to provedla…

Opíjím se nenaplněnými představami
A tíží mě, přetíží
Těžká životní pravidla
Ty, princezno spanilá
Dívčino s vysokými
Sametovými střevíčky…

Ležím si v prostorném soucitu
A hltám s Tebou pohár
Touhou až po okraj naplněný
Být člověkem se vším všudy
A tak se poznávat

Píšu milostné dopisy
A věřím, že si jednou přečte
I ten, kterého potkávala jsem
V černém kabátě na rohu ulice
V lávě oranžových světel lamp
I ten, kterého ve snech vídávám
V polibku mezi kapkami vloček

Ach, Alanée, pravda bolí…
Cos mi to jen provedla!

 

Růžové aleje

Prošli jsme alejí růžových květů
Slunce se blýsklo jak pyšný manekýn
Ve fraku pózovalo na molu malých rybek

A my se v potlesku závanu
Do sebe vpili

Podél života řek
Našli jsme společný břeh
Za začátcích soutoků, uondaná
Položila jsem hlavu do tvého klína
A ty´s mě pohladil prsty po vlasech
Protkaných zlatavou nití

Celý příspěvek

Toaleťák – ukázka

Děj se odehrává u pražských veřejných toalet nacházejících se na přestupní stanici metra „C“, tj. Muzeu. Hlavní hrdinky – Božena, prodavačka vstupu do toalet, jinak řečeno hajzlbába, a Růžena, prodavačka bulvárního tisku, tvoří střed děje. Na místo přicházejí další postavy (prodavačka od McHranolda, majitel sítě toalet, mladá žena Líza, papoušek Otík, zloděj Dlouhoprsťák, milenci a další). Hra je prostoupena příběhem o krádeži cenného diamantu Dvojče. Hrdinové se dotýkají veřejných témat – bulvárního odhalování, celebrit, životního stylu apod.

Ukázka:

(poté, co Líza zjistí, že je těhotná; pan Novák kontroluje tržbu a moralizuje):

BOŽENA: Vy nemáte manžela!

LÍZA: Mám manžela. Na hodinu!

OTÍK: Pítomec, pítomec!

BOŽENA: Jak na hodinu?

LÍZA: Chci říct, mám souseda, který dělá hodinového manžela. A manžel dělá každý den o hodinu déle. (Růžena a Božena se dívají nechápavě) Můj manžel pracuje pět a dvacet hodin denně a nezvládá svoje manželské povinnosti a tak. A tak.

BOŽENA A RŮŽENA: A tak?!!!

LÍZA: (pokyvuje hlavou) A tak. Když jsem si mu stěžovala, že neluxuje a nevynáší koš a že nám kape kohoutek, objednal nám služby živnostníka od vedle – souseda, který dělá manžela na hodinu. A od té doby…

BOŽENA: Od té doby?

LÍZA: (postaví se) Od té doby nám soused luxuje, vynáší koš a spravuje kapající kohoutky.

BOŽENA: A?

Celý příspěvek

Nový rytmus – 4. Nový rytmus

Rytmus voní, já si zpívám,
slyším někde pokání.

Klaním se a klaním, někdo něco říká,
svěřuji se dlaním, voda ve mně tichá.

Svěřuji se větru, svěřuji se stínu,
svěřuji se světlu, trhám kopretinu-
S listy, stonkem, kořenem,
všechno spolu do…
– ne, to je staré.

Já jsem nový rytmus.
Rytmus básní, rytmus kol,
rytmus bosí – boj se boj.

Já jsem život, co chce žít,

dej mi prostor – bude líp.

(v rádiu nepřečtená, ale patří sem :-))

Možná mám mluvit

dnes jsem byla u lékaře

probudila jsem se mobilem

na záchodě

nádobka na moč

tak mi hned došlo že půjdu

mezi lidi

ale pak jsem do toho

tak nějak vplynula

že mi nakonec přišlo normální

být

venku

doktor je výřečný pán

vím o něm všechno

i že na něj kočky

ty jeho mrchy milovaný

přenesou všechny své

exotické kočičí nemoci

co si s nimi lidská medicína

neví rady

už za ty léta co mě má

v péči

stačil zestárnout

když mi zkoumal

vlhkost dlaní

dostala jsem myšlenku

říct mu aspoň jednou

něco o sobě

tak povídám

Pane doktore, já jsem

možná taky divná

a on se ke mně

na své otáčecí židli

otočil s vytaženým obočím

a říká

Vy? Ale prosím vás

děvenko

do ničeho se nepasujte

Nedělejte ze sebe

co nejste

Sama doma

dnes jsem Ti byla nevěrná

s andělem

jste oba tak skuteční

že skoro cítím vinu

vedu s Tebou dlouhý rozhovor

a všemožně se obhajuju

abych v sobě vzbudila pocit že žárlíš

tiká budík na oknech ťápoty prstíků

děti jsou ve škole

Ty mlčíš jak by ne poslední dobou

mi vysychá inspirace

nevím čím Tě živit

stáváš se plochým a

předvídatelným

tak aspoň teď ten anděl…..

oba jste tak povolní

tak bezpohlavní

v jednom kuse vás musím křísit

—  l——-  – ——–o____ —   —-

—-   –v   ——-   – —-  — e- – –

ale Ty

Ty lásko

máš aspoň

předobraz v někom

kdo mě chtěl

První nezávislý hudebník z Čech – Jan Křtitel Vaňhal

V roce 2013 si Česká republika připomíná 200. výročí úmrtí jednoho z největších a světově nejuznávanějších skladatelů druhé poloviny 18. století  Jana Křtitele Vaňhala.      

         Jan Křtitel Vaňhal se narodil v rodině koláře Jana Vaňhala 12. května 1739 v Nových Nechanicích ve Východních Čechách. V tamních matrikách jméno Vaňhal nebylo nalezeno, některé prameny tvrdí, že byl holandského původu a jmenoval se van Hall.

Základy hudebního vzdělání získal u vesnického učitele a varhaníka Kozáka v Maršově. Kolem roku 1752 se začal učit hře na varhany pod vedením nechanického kantora Erbana. Učitel Erban postřehl v chlapci záhy velké nadání pro tento nástroj, a proto se mu maximálně věnoval. Vaňhalova varhanická dovednost mu dopomohla k tomu, že v roce 1757 teprve v osmnácti letech dosáhl varhanického místa v Opočnu. Krátce na to v roce 1759 obdržel místo ředitele kůru v Hněvčevesi – v dědině poblíž jeho rodiště. Vedle činnosti, již mu ukládalo toto povolání, se zabýval také hraním na housle a napsal též mnoho skladeb pro oba dva nástroje. Hněvčeveský duchovní správce Novák, zručný houslista a vzdělaný hudebník, povzbuzoval nadaného a přičinlivého Vaňhala k dalšímu ještě usilovnějšímu studiu skladby. Vaňhalovy práce vzbudily zájem u místní vrchnosti a byla to – jak biografické prameny udávají, majitelka nechanického panství hraběnka Schaffgotschová, která na své útraty v roce 1761 se rozhodla jej vzít do Vídně, kde studoval kompozici u Carla Ditterse z Dittersdorfu. U Ditterse z Dittersdorfu se Vaňhal zdokonalil ve skladbě tou měrou, že si získal ve Vídni zvučné jméno. Ve 26 letech již se stal ve vídeňských hudebních kruzích známým a ceněným umělcem. Zvláště tamní hudbymilovná šlechta zvala Vaňhala k soukromým produkcím, ale i jako domácího učitele (k jeho žákům patřil Ignáz Joseph Pleyel – rakouský skladatel, hudební vydavatel a významný stavitel klavírů, působící v Paříži), čímž získal hmotné zajištění a byl schopen se vykoupit z poddanství a stát se – podobně jako později Wolfgang Amadeus Mozart – jedním z  prvních nezávislých umělců. S podporou svých příznivců barona Riesche a hraběte Erdödyho v roce 1769 odjel na studijní cestu do Itálie. Postupně navštívil Benátky, Bolognu, Ferraru, Florencii, Neapol a Řím. Při své cestě Itálií zkomponoval dvě opery na Metastasiovy texty Trionfo di Clelia a Demofoonte. Obě tyto opery měly provedení v Římě a dosáhly značného úspěchu. Vaňhal měl také příležitost se v Itálii seznámit i se skladateli. V Benátkách se seznamuje s Ch.Willibaldem Gluckem a v Římě uzavírá přátelství s F.Leopoldem Gassmannem (český skladatel, rodák z Mostu), pro jehož operu napsal několik árií a s nímž se po dvou letech vrátil do Vídně. V roce 1771 mu baron Riesch zprostředkoval možnost stát se kapelníkem v Drážďanech. Tuto nabídku však musel Vaňhal odmítnout kvůli těžkému duševnímu onemocnění, které bylo vyvoláno nepřetržitým a stále stupňovaným zaměstnáním. Při svých záchvatech spálil mnohé ze svých dřívějších skladeb, ale ve světlých okamžicích složil několik drobnějších, půvabných prací. Po svém uzdravení byl několikrát pozván hrabětem Erdödym do Uher a Chorvatska a napsal k jeho žádosti spoustu mší, ofertorií, árií, litanií, množství Salve regina a dále veliké oratorium Umučení Ježíšovo a Stabat mater. Zpět do Vídně se vrátil v roce 1780 a stýkal se zde s předními hudebníky – Josephem Haydnem, Wolfgangem Amadeem Mozartem a Carlem Dittersem z Dittersdorfu, kteří oceňovali jeho kompoziční originalitu (jeho tvorba vykazovala jak galantní a klasicistní, tak i předromantické rysy). Stal se také členem unikátního smyčcového kvarteta ve složení W.A.Mozart – první housle, Carl Ditters z Dittersdorfu – druhé housle, Joseph Haydn – viola a Vaňhal – violoncello.

Za svého života patřil Jan Křtitel Vaňhal k nejpopulárnějším a nejobdivovanějším autorům. V dopisu ze dne 24. října 1777 píše Mozart z Augsburku svému otci, že hrál na housle koncert B-dur od Vaňhala se všeobecným potleskem. Jeho skladby se šířily jak v opisech, tak v tištěných edicích. Zájem o ně projevovaly nakladatelské domy po celé Evropě. A od roku 1800 se jeho tvorba objevovala i ve Spojených státech amerických.

Vaňhal byl také úžasně plodným skladatelem. Napsal celkem asi 100 symfonií, 100 kvartetů pro smyčce, několik trií pro klavír, housle a cello, 25 mší, 36 offertorií, 30 Salve regina, 2 rekviemi, oratorium, Stabat mater a četné koncerty pro různé nástroje.

O jeho soukromém životě se zachovalo málo zpráv. Víme jen, že se v roce 1780 oženil, že žil ve spořádaných poměrech a že byl činným až do sklonku svého života.

Jan Křtitel Vaňhal zemřel po krátké nemoci 20. srpna 1813 ve Vídni, ale jeho hudba nadále zůstává v našich srdcích.

Síla intuice

Je nádherné slunečné odpoledne a u rodiny Tůmových vládne rodinná pohoda. Dospělí popíjejí na zahradě čaj a jejich dvě malé děti si blízko nich hrají u jezírka. Nikdo z nich ještě netušil, že v několika dalších minutách budou bojovat o život.

„Kubo, půjč mi také na chvíli tvojí lodičku, už si jí měl dlouho,“ žadoní jeho mladší bratr.  „Dobře, půjčím ti loďku, ale drž ji tady za trup, ne za stožár, to by jsi jí brzy zničil,“ poučil ho Jakub a sedl si u vody na sluncem rozpálený kámen a díval se na bratra. Za moment Jakub uslyší, jak matka se ho na něco ptá a odvrací zrak, aby ji odpověděl. Náhle zaslechne šplouchnutí – rychle vrací pohled zpět a lekne se, když bratra vidí ve vodě. Chlapec ve vodě bojuje. Plácá okolo sebe rukama a nohama, aby se udržel nad hladinou. Ale nejde to, stále se vynořuje a opět ponořuje a lapá po vzduchu. Jakub si uvědomil, že se David topí a běží se slzami v očích k rodičům:  „Mami…tati! David spadl do…do vody!“ volá chlapec štkajícím hlasem.  „Co se stalo?“ ptají se rodiče udiveně. „David se topí!“ křičí chlapec. Rodiče se v mžiku zvedli a utíkali k jezírku. Otec se ten moment nezdržoval sundáváním bot a skočil rovnou za svým topícím se synem. Vytáhl ho na kamennou dlažbu a začal ho všemožným způsobem oživovat. Matka mezitím zavolala záchranku. Vzhledem k velkému rozrušení nebyla schopna při rozhovoru s dispečerem linky stopadesátpět objasnit správně synovu situaci. Proto dispečer dospěl k závěru, když předával informaci  záchranářům, že situace  nebude tak vážná, a na místo poslal sanitku.

Pro jeho rodiče to bylo dlouhé. David byl stále v bezvědomí, promodralý, jen občas otevřel oči. Ty oči byly černé, jak se mu panenky roztáhly. Tento stav se děje jenom na pokraji smrti. Otce samotného to vyděsilo. Pokračoval v oživování chlapce nepřímou srdeční masáží srdce a dýcháním z úst do úst. A netrpělivě čekali na příjezd záchranky. Když přijela na místo, lékař zjistil, že je chlapcův stav opravdu vážný a zavolal na místo zdravotnickou posádku vrtulníku. Mezitím lékař zahájil resuscitaci. David nedýchal a neměl puls, lékař nepřestával se srdeční masáží. Asi za deset minut srdíčko naskočilo, následně chlapce zaintuboval, připojil na dýchací přístroj. Dále mu byly podány léky na podporu krevního oběhu. Vzhledem k tomu, že chlapec byl poměrně dlouhou dobu ve studené vodě, podchlazení mu zachránilo mozek před poškozením z nedostatku okysličení.

Posádka vrtulníku Davida uložila do baby – bagu a připravila jej k transportu. Davidova matka si ještě na moment vzala chlapcovu ruku, aby mu předala pozitivní energii a ucítila náhle pohyb jeho prstíku ve své dlani. „Začíná se probouzet,“ vykřikla matka s nadějí, že chlapce dostali z nejhoršího, ale neměli ještě vyhráno.

Další den si lékař telefonicky zjišťuje v nemocnici stav malého Davida. Dozvídá se, že chlapec ve vrtulníku upadl znovu do bezvědomí a kolegové z letecké jej ještě jednou museli resuscitovat. Následně byl převezen na ARO a připojen na dýchací přístroj. O tři dny později lékař opět volal do nemocnice a nemohl uvěřit sdělení, že byl David právě přesunut z ARA na standardní oddělení dětské nemocnice. Vytryskly mu slzy radostí. „Není nic krásnějšího, jako když se vám podaří vyrvat dítě ze spárů smrti.“