Archiv pro rubriku: Sobotní poCitování

Hérečka a spisovatel aneb Pane, pojďte si hrát!

Potkali se u Kolína… my dva… medvědi.

Ta pohádka mě jako malou docela děsila, dnes se jí směju. Já a Marek jsme se potkali na mega předvánoční autogramiádu v Literární kavárně v Salmovské ulici, které se jako „spisovatel“ sám účastnil.

 

To dopoledne doma jsem si hrála opět na vánoční vílu. Vytáhla jsem ze skříní vše vhodné a jinak nepotřebné a stříhala, lepila, hlínu o kuchyňskou linku plácala. Když jsem se balila na onu akci, tak nějak automaticky jsem hodila do tašky vykrajovátko na linecké ve tvaru slona. Proč nechodit na velkou autogramiádu se slonem, že? Před spisovateli však měli přednost medvědi… totiž né, ti v Praze nestraší, labutě (jak jinak). Hodinu jsem postávala na nádraží a cvakala jednu fotku za druhou snažeje se zachytit racky v letu a labutě při polibku (i když to vás asi nezajímá J) Když už jsem dorazila ke kavárně, už se to tam pěkně plnilo, ba přetékalo. Otevřela jsem dvířka a hned jsem byla přepadena organizátory: „Přišla jste si pro podpis nebo budete podepisovat?“ Upřímně, to byla první otázka tohoto druhu mě v mém životě položená. „Já, já jen hledám pana Schejbala!“ odpověděla jsem v mírné sebeobranně. Naštěstí stál kousek ode mě, přivítali jsme se a pan spisovatel mě upozornil na fakt, že pije už druhé pivo. Aha. A pak prošel knihkupec Vráťa Ebr a pan spisovatel ho obdaroval Almanachem Otevření 2013 i s vlastnoručním podpisem. Ten pán chodil sem a tam a dokonce něco hlásal do mikrofonu, určitě byl vážený a všemi uznávaný a při každém kroku dělal náležitou reklamu Otevřeným, svíraje ve své dlani naši červenou knihu. „Hm, tak se to musí!“ udělila jsem Markovi pochvalu. Hele, pane, pojďte, budeme si hrát! Celý příspěvek

S rozbřeskem

Utřela si nohy do polštáře
rozsvítila lampičku
zrcátko schovala do kapsáře
na hodinách posunula ručičku

když temná, chladná noc
sklonila se k ránu
pozbyla síly, ztratila moc
tu bosky odtančila do altánu

… a pak když slunce vstalo
zívla a protřela si víčka
na řasách ráno vlhce pokrývalo
střípky ze slunce a jí zrůžověla líčka…

Já už to nikdy neudělám, slibuji! (povídka)

Trochu varovný příběh o tom, jak záludné někdy může být hledání vlastního klidu a pohody namísto namáhavé komunikace. Toto je ale extrém, k němu snad těžko kdy dojde ve skutečnosti. I když… kdo ví…

Část první – Chlapec

„Jonáši, proboha!“
Právě se vraceli z nákupu, když se ona zapovídala u plotu se sousedkou a na minutku ho spustila z dohledu. Jonášek ji sice opakovaně tahal za kabát, ale ona si ho nevšímala. Znuděně začal tedy sbírat klacíky, poté vytrhnul několik trsů trávy včetně rozkvétajících žlutolících se hlaviček pampelišek. A pak se rozhodl, že zkusí hodit pár žabek, jak jim říká tatínek. V sobotu ho vzal na ryby a Jonášek si připadal veledůležitě, když mu pomáhal vytahovat prut z vody. Když odcházeli od rybníka, ukázal mu tatínek, jak se hází žabky. „Elá… hop!“ otec názorně provedl téměř atletický cvik hodu a plochý kamínek se vymrštil přímou čarou k hladině. Hop, hop, hop, povedly se tři žabky. Jonášek to zkoušel, ale vždycky hodil jen jednu. Žabičku. Vlastně tomu vůbec nerozuměl –  vždyť se ve vodě jen vytvářejí kolečka. Pořád čekal, že se na hladině vykreslí zvířátko…

Celý příspěvek