Lehám si do mechu, zavírám víčka. Tělo znavené propadá se, kolem hlavy pospíchají mravenci, vítr ustává, padám a padám, zachraň mě, lese! Chyť mě, prosím, ať nebolí tolik všechno člověka. Upadám do hloubek svých myšlenek lidských, prostoupím kořeny, zapomínám na to, kdo jsem, kde jsem. A pak se otočím, předem mnou pod větvemi leží… mrtvá beruška. Asi ve mně něco umřelo. Tak snad se zase něco narodí… To snad ten pavouček, který mě lechtá na ruce…
Je tam… stojí, překrásný, vytáhnutý k nebi. Jeden mezi tisíci. Je asi… nemocný… však duše zpívá. Probudil ve mně lásku. Moje kroky míří bezpečně k němu. Miluji tě a navzdory lišejníkovému porostu na kůře tě objímám. Zvláštní, probudila se láska ke stromu. Chci ho uzdravit… na jeho úpatí pak pozoruji vosí hostinu – dvě hmyzky vyžírají velkou zelenou kobylku. Nedá mi to. Popocházím a pokládám vedle kmene velký krystalický kámen a pak několik placatých blyštících se slídou. Ty kameny tvoří cestičku. Cestičku k mému milému.
Fandík se zasměje: „Maminka si povídá se stromem.“