Archiv rubriky: Sobotní poCitování

Krátký pozdrav z prázdnin

Lehám si do mechu, zavírám víčka. Tělo znavené propadá se, kolem hlavy pospíchají mravenci, vítr ustává, padám a padám, zachraň mě, lese! Chyť mě, prosím, ať nebolí tolik všechno člověka. Upadám do hloubek svých myšlenek lidských, prostoupím kořeny, zapomínám na to, kdo jsem, kde jsem. A pak se otočím, předem mnou pod větvemi leží… mrtvá beruška. Asi ve mně něco umřelo. Tak snad se zase něco narodí… To snad ten pavouček, který mě lechtá na ruce…

Je tam… stojí, překrásný, vytáhnutý k nebi. Jeden mezi tisíci. Je asi… nemocný… však duše zpívá. Probudil ve mně lásku. Moje kroky míří bezpečně k němu. Miluji tě a navzdory lišejníkovému porostu na kůře tě objímám. Zvláštní, probudila se láska ke stromu. Chci ho uzdravit… na jeho úpatí pak pozoruji vosí hostinu – dvě hmyzky vyžírají velkou zelenou kobylku. Nedá mi to. Popocházím a pokládám vedle kmene velký krystalický kámen a pak několik placatých blyštících se slídou. Ty kameny tvoří cestičku. Cestičku k mému milému.

Fandík se zasměje: „Maminka si povídá se stromem.“

Řekni mi

Řekni, co vidíš
v úsměvu, ve slunci
mé vyhaslé oči
ze slzí krůpěje
vidíš mě bloudící
bez smyslu
bez naděje
v čase zastavenou
ten krutý je
měří všemu živému
tvář němou, pomatenou
vidíš mě věřící
že vše má správný směr
pohlaď mě po lících
co bolí
není fér….

Poslušné matky aneb Myslí to s tebou dobře (povídka)

Slunicko

Povídka o relativitě dobře míněných pomocí a o volání o pomoc, které nakonec bylo vyslyšeno.

I. část – Kachnička

„Co Vám mohu nabídnout?“ zeptala se Hanky starší prodavačka v obchodě s hračkami a kojeneckým oblečením. Mohlo jí být kolem padesáti, na sobě měla podomácku pletený svetr ve fialových barvách. Hanku nenapadlo, že by ji tak běžná otázka mohla zaskočit, a tak se cítila nesvá.
„Ráda bych… ráda bych něco, víte,“ zakoktala se a nervózně začala prsty žmoulat kovovou přezku svojí kabelky. O nic nejde, přeci, tak to řekni. Buď v klídku…
„Kamarádce se narodilo miminko a já bych jí chtěla koupit nějaký dárek.“
„To je pěkné,“ usměje se paní a otvírá spodní šuplík proskleného pultu. Vytahuje bílou dárkovou krabici s průhlednou fólií na horní části, pokládá ji na pult a opatrně ji otvírá. „A je to holčička nebo chlapeček?“
„Holčička.“
Prodavačka se malinko vítězně usměje: „Tušila jsem to!“
Pak na pultík rozkládá růžové dupačky s roztomilými srdíčky a medvídkem vpředu, háčkované rádoby botičky, bodýčko a čepičku. Všechno je to tak sladké a Hance se zdá, že jsou věcičky určené spíš pro panenky než pro skutečné děti. Vždyť je to prťavé!
„Tahle souprava je velmi oblíbená a je z nové kolekce Just Babies!“ vesele zahlaholí prodavačka. Je si vědoma toho, že právě této kolekci nikdo neodolá, protože je prostě k sežrání. Co na tom, že balíček stojí tři sta devadesát devět? V dnešní době se přeci nejvíc utrácí za děti. Ještě že se tolik rodí…

Celý příspěvek

Boží člověk Issa

Vedro – stoupám
šinanskou stezkou
na zádech tíhu hor

+++
I do myší díry
na horském poli
slétá rudé listí javorů

+++
Sedíme na trávě
opékáme houby
hledíme na moře

+++
Kdy už s vámi splynu
purpurová oblaka
nad západním mořem

+++
Když pohlédnu
na moře, máma –
houpy, houpity, hou

+++
Jak pilíř podpírá
srpek měsíce
stará vrba

+++
Podzimní vítr –
do jakých pekel
povede má pouť?

Kobajaši Issa
Boží člověk Issa

Podél trati

Podél trati
Pokojně procházím
Nepospíchám
Proč bych měl?

Blyštivé koleje
Ztracené za obzorem
Někde dozajista končí

Tak, jako má cesta
Tak, jako můj úděl

Vrůstám do okamžiku
Nádherného dne
Vznešeného bdění

Kéž bych se naučil
Vnímat všechny své dny
Tak, jako tento

Projíždějící vlak
Naložen osudy lidí
Míjí přítomnost

Ocitám se uvnitř
A vidím sám sebe šťastného
Kráčet podél trati