Archiv pro rubriku: Středeční poetická setkávání

Nový rytmus – 1. Vím, kde je ta krajina

Vím, kde je ta krajina, kde moje duše usíná,
vím, kde jsou ty stavy.

Vím, že začne ožívat, svoje srdce odkrývat,
vyhodnotím mravy.

Předsudky a pověry, co mi matou mysl.
Předsudky a pověry – vyčistím tu mísu.

Jasná mysl, jasné srdce dávají mi smysl.

Vím, kde je ta krajina, co údolí protíná.
Vím, kde je ta krajina – v prostoru se rozpíná.

Tichý prostor, tmavá řeka,
všechna bolest mého světa,
všechna se tam rozpíná,
ticho smrti protíná.

Ticho smrti rozpíná,
ticho smrti vítá,
všechno je v něm zrozené,
všechno pohasíná.

Pohasíná, utlumuje,
je tu prostor – vše v něm zraje.
A až všechno uzraje,
zrodím se já do kraje.

Básně čtené v Rádiu Applaus dne 22.10.2013

Udělám Tě

udělám si Tě

a pak se Ti hned

stulím do klína

Celý den čekám

na tuhle chvíli

že si spolu lehneme a

Ty mě zezadu

obejmeš…

Kolem půlnoci

už jsi

trochu ochablý

to je Tvoje jediná chyba

ale maličko Tě prohnětu

a jsi zase ok

Tváří se k Tobě neotáčím

promiň

zepředu mě totiž trochu dusíš

ale vlastně i zezadu

stojí mě dost sil a kyslíku

Tě oživovat

když se plynule

chceš pořád měnit

v lůžkoviny z IKEA

Budím se křečí

co mi padá z hlavy

do těla

jak se snažím

zafixovat ten pocit

že tu se mnou

někdo je

Na dně – 4. Co tvořit, když schází vůle?

Srdce hovoří, mysl stůně,
co dělat, co tvořit,
když schází vůle?

Když vůle schází, v činnosti brání.
Co dělat? – netvořit, to vede k smůle.

A tak volám do sebe, prosím svého ducha:

Vezmi svoje otěže, začni sebe řídit.
Přejeď přes ty peřeje, začni srdcem hýřit.

Básně čtené v Rádiu Applaus dne 22.10.2013

Nože

Nože řežou v hloubce

Vprostřed činností

Tak snadné zapomenout

Na zprávy

Které jsem slyšet nechtěla

Ale nezmizely

Jsou platné

 

Nože jako břitvy

Nože jako ostré zuby

 

Stmívá se brzy

Když jsi s lidmi

Rychle zapomínáš

 

Jindy dovolíš smutku vyjít

Na povrch

A cítíš ty nože

Jak řežou

 

I tohle je tvůj život

Nemůžeš to zakrýt

Nemůžeš to popřít

 

Jen se na něj nezlobit

On si to nezaslouží

Protože je krásný

Symfonie

Znovu ve vlaku…
Už rutina se z toho stala.
Opět jedeme,
známá místa míjíme.

Jsou notoricky známá,
až „profláklá“.
Okolní krajina však
v dnešním říjnovém dopoledni
dosti odlišnou podobu má.

Co to za okny vidíme?
Paletu barev nejpestřejší.
Listí stromů překrásně zbarvené,
všechny jemné odstíny
jsou tam zastoupené.

Nemožno z nich oči spustit…

Odstíny nádherné
samy se komukoli
k osvěžení ducha nabízejí.

Máš pocit,
že jsi je dosud
snad ani neznal…

Čas mizí,
nevíš, která hodina bije.
Za okny totiž probíhá
barevná symfonie.

Věř mi…

Prohrávám bitvu s časem
prošla jsem již všemi dveřmi
v hlavě mi zní tvým hlasem
slova jež říkají “věř mi”

Potok že končí v řece
že dnes už je vlastně včera
z oblak že teče voda přece
v okapech zmizí za šera

Oči jež červené z pláče
zajiskří zase smíchem
když se slunce zjeví z mračen
zavřu svůj smutek pod víkem

Že šeptá mi včela z květu
kam se to díváš?
Dokonči vždycky svoji větu
pravda je snadná I divá

že voda přes kameny skáče
a užívá hojně radosti
být jako malé ptáče
věřit, že svět je plný hojnosti…

Talentovaný pěvec

Na posteli s kytarou v náručí
schovává píseň do akordů
když večerem se rozzvučí
a snáší se tma
je sám a přemýšlí o mnohém
co dnes i včera stalo se
o životě lidí ubohém
a lampy rozsvěcuji se
Libá píseň nese se prostorem
hladí a vypovídá o duši
posluchač na ulici s úsměvem
kývá do okna
tam vytuší
že talent umělce
loutnu konejší
Zastaví se na chvíli
pro pohlazení múzy…

Divné sevření

Divné sevření
Nic nejde
Chůze po střepech
Žádná záchytná lana

Princ je daleko
Krouží na orbitu
Pohyblivé dno řeže

Nevzdáváš to
Jak se odsud dostat?
Temnota v 5D
Nevidíš na krok
Jen cítíš
Že tohle není konec
A že na tohle
Je tě škoda

Princ pořád
Lítá na orbitu

Královna chaosu
Červené spodničky
Mihnou se

Není třeba se bát