Archiv pro rubriku: Úterní kdovíco

Nesmělé pozvání

on

Jedu v tramvaji a myslím na Tebe
Už je mi jedno, jestli se někdo dívá
Trhám papír ze sešitu a nahmatávám fix
Kreslím si Tě, ačkoliv nechápu
Co mi Tě v tomhle zatraceně parném letním dni
Zatraceně připomíná?

Na koleni rozbřesk erotiky a neúnavné práce
Andělský pohled schovaný za tvářenkovou mlhou
Za mými zády se nečekaně
Vzdouvá odér čehosi
(ach né, TEN mužský pot, to byla jen planá fantazie!)
Nenápadně si odsedám
Ach, ta každodenní setkávání se sociální skupinou
Cestujících pražskou šalinou….

Slunce se vpralo do ulic, kola se točí
Držím ten papír a rozhlížím se po modelu
A Ty nikde, jen ten v hlavě otisk
Krátká vzpomínka na „na první pohled“
A Tvoji roztržitost… nahlížím do kresby… jsi opravdu takový?

V rozjeté mánii kreslíře poslední tahy
Kroutím na zkrouceném papíře
Při podzemní přejížďce  na druhý konec Prahy
Jen Ty… pořád nikde, jak jinak?
Každý pokus o sblížení byl náležitě pošlapán
Jak posmrkaný papírový kapesník
Odhozený do louže…  (kde vzít odvahu?)

Tak si Tě alespon pěkně naskenuju
A obarvím do milých barev
Tu kočku jsem musela, to musíš pochopit…
Já vážně, nevím, jak…
… nechtěl bys někdy…
… víš… no… jenom tak…
… ehm…
zajít se mnou… na … na kávu?

Zápas

Kdo bude první, kdo zvítězí?
Kdo nakonec všechny porazí?

Už je to tu zas´ –
další, nový zápas…

Kdo s koho? Kdo dá komu na frak?
Kdo bude ten větší borec,
co svého soka skolí?

Lítý boj se rozehrává,
každý z nich se staví do pozice,
vyzbrojen svou holí.

Bleskový výpad, nečekaný,
soupeře značně zaskočil.
Brzy se však vzpamatoval
a zdrcujícím protiútokem kontroval.

Lítý boj se rozhořel,
boj jako o život.
Stačí malá chybička
a jeden ze soků bude odepsán…

Tvrdě se bijí,
svůj život v sázku dají.

O co jim však vlastně jde?
Co z toho nakonec mají?
Vědí to, či jen ovládají je pudy?
Kdyby trochu zpomalili,
možná by jim došlo,
jak vlastně dál a kudy…

Že celé je to nesmysl,
proč chtějí se navzájem ničit?
Nikomu z nich věru nic to nepřidá…
Lepší se v něčem užitečnějším cvičit.

Hola, tak už zpomalte, reci udatní!
Ať konečně vám to docvakne.

Pak můžete jít
a svou sílu a vášeň nějak lépe využít.

Desire, DOLCE & GABBANA

Já mám železné srdce

řekl mi

hned zkraje

Neprojdu rámem tak nelítám

nechodím na koncerty a nemůžu

do parlamentu Máš víno?

Otevřela jsem lednici

a magnetky na dveřích

vystřelily

Upadl

Rozepnula jsem mu košili

ale ty potvory sklouzly

a přisály se na kůži

jako terčík okřídlených

mravenců

Buď teču

nebo jsem tvrdej

nic mezi tím

řekl hluše a

díval se do stropu

Já taky

zašeptala jsem

konejšivě

a svlékla mu kalhoty

Chci být nahý

hlesl

a paraziti se zachvěli

Vyprostila jsem to a

v bázni

hltala jeho úd

Stal se světem

kterým proudily

naše myšlenky

o všem

kromě

této chvíle

Hladce prošel

mandarinkou

bergamotem a konvalinkami

ve svrchní vrstvě mého pafrému

Vzpínali jsme se

asi

k bohu

vysokou frekvencí

tření

taky hladu

skoro dokonale

si cizí

Sladkostiplná požehnanou jsi

šeptal komusi

když procházel do střední vrstvy

Dolce Gabbany

a zapouštěl kořen

všech slov

do mých nervových drah

které obrazily lístky

Skupenství jeho orgánu

se změnilo a

magnety odpadly

Objali jsme se

jako se objímají ti

co jsou si

příležitostně drazí

Zoufale a slepě

Pak vstoupil

na most

z omamných silic Tuberózy

Hlubina voněla

santalovým dřevem

vanilkou a karamelem

a v ní se cosi

chvělo

 

 

 

Až tady nebudu

Chtěl bych Ti pošeptat
To, co již dávno víš
Bouřky nám nevadí
Před blesky máme skrýš

Krysy svět hlodají
A šelmy vyjí blíž
Stočená v náručí
Klidně mi něžně spíš

Pálí mne otázka
Kterou se nedozvíš
Až tady nebudu
Hyen řev utišíš?

Akce

Pusť se už do akce!
Nevadí, když nepůjde vše hladce…
Nebo snad chceš důlek vystát na svém současném místě?
To by se Ti nelíbilo jistě…
Rozhoupej se už k činu…!
Pusť se do díla, drahý synu.
Jak začneš je vedlejší.
A kde začneš? No přece tam, kde teď jsi!
Překonej strach a zábrany,
to se Ti vyplatí jistě,
zvládneš to, uvidíš,
a už nebudeš přeslapovat na místě.
Dokážeš to, chlape, já Ti věřím.
Bude to Tvé dílo,
nebudeš se muset chlubit nějakým cizím peřím.
Pojď, jdeme na to spolu,
jsem s Tebou, víš?
Palce Ti držím
a vždy Tě s radostí podpořím.
Dejme se spolu do díla, platí?
Začínámeee… TEĎ! 🙂

Hledání východiska nebo kulička z alobalu s příchutí rumu? (úvaha)

hledanivychodiska

Uvelebila jsem se v křesle a zírám na svůj výtvor. Páni! Jak dokonalé! No… není to dokonalé, ale vyjádřila jsem, co jsem chtěla… Jak se bude jmenovat? Co třeba, třeba, třeba… Cesta? Hledání cesty? Jak se cítím? Hledání východiska… jasně. To je trefnější… Jo, ale je to optimistické? Moc to tak nevypadá… nebo to nevidím…? A zase narážím… mám vytvářet optimistické obrázky posilující naši co… léčit naše/svoje trápení… dosadit nějaké pěkné prohlášení, aby nám bylo lépe. Aby, když je venku hnusně a emisně mlhavo, abychom se na to radši nedívali a podívali se na rozkvetlé jarní kvítky. Takže opět narážím na dva protichůdné pohledy – jeden, který léčí jádro a druhý, který léčí povrch. Který z nich je ale účinnější? A tak jsem se zamyslela…

Celý příspěvek