„Kde si dát kafe?“
„Kdekoli, v Jiným kafe
však již nikoli.“

„Co to ten šoumen blafe?“
„On neblafe, ani nekrafe…“
„Dá se jít kamkoli,
ne však již do Jinýho kafe…
Nutno zvolit nějaké jiné café.“

„Co naděláme…
Najdeme tedy jiné café,
až budeme chtít zajít na kafe…“

Já jsem,
co dodat, co více říct?
Já jsem –
to stačí, netřeba dodávat nic.

Já jsem zahrnuje vše.
Já jsem je pravdou o celém světě.

Jsem nic? Nevím…
Jsem všechno? Nevím…
Jsem ničím a zároveň i vším?
Copak vím?
Nic nevím…

Nevědět nevadí,
vždyť kdo by věděl?

Kdo je ničím a zároveň vším?
Kdo je vědomě Tím?

Kdo píše tyto řádky?
Kdo se již neohlíží zpátky?

Mnoho otázek,
jaké však odpovědi?

Nechme je přijít,
vždyť přicházejí samy.
Jsou uvědomovány.

Je ten stav či není?
Odešlo veškeré lpění?

Žádné nalhávání !
Vylepšování nápomocné není.
Zkus vylepšovat a přijde vyrovnání.
Přijde laskavá facka
navracející do rovnováhy.

Na jak dlouho?
Aha?

Oříšek pro většinu z nás.
Magnet možnosti rozpoznání
toho, co vždy přítomno,
tu však je.

Báseň z duality,
jež se zdá být skutečná…

Jak „dál“?
Nevím…