Archiv rubriky: Básnění

Jak ukrást

Jak uloupit tu chvíli

jak být si

v ruchu padlých andělů

jak růži zasít

a zalévat

a radovat se z krásy

když podzim se blíží

a poslední motýl

křižuje odkvétající květy

a o kapku nektaru

úpěnlivě prosí

Jak jen ukrást tu chvilku

jak upít z tvých rtů

vzpomínku na jaro

lásko…

Kyselina

Kyselina

Dávám ti lásky

vrchovaté hrsti

chytni ji

a oblékni se do ní

ty starosti a vrásky

a že jich bývá dosti

aspoň na chvíli

z života tvého

vyprovodím

Když se nad tím zamyslím…

kolem a kolem..

asi budu

opravdu

kyselina

hyarulinová.

Platonická

Posadila se na kraj lavičky. Upravila si sukni, prsty prohrábla krátké vlasy a z šedé kabelky po chvilce hledání vytáhla temně rudou rtěnku. Namalovala se. Za chvíli to přijde – polední ruch. Umělé jezírko probublávalo a vítr jemně šuměl rákosím zasazeným vedle něj. Do dlažby se opíralo slunce a odlesky prosklených vysokých kancelářských budov odrážely tisíce prasátek. Každodenní symfonie, která by se dala nazvat „Před obědem“, se právě ladila. Už dopředu věděla, co přijde. Přesně ve čtvrt na jednu se začnou zběsile otvírat automatická křídla vchodových dveří. Kolikrát si říkala, že by je měl někdo aspoň po dobu polední pauzy nastavit na „otevřeno“, místo toho, aby se vysouvaly a zasouvaly. Začnou procházet davy managerů a asistentek, úředníků a účetních, kteří se v proudech rozutečou do okolních restaurací nebo do food courtu nedalekého obchodního centra. Mrkla na hodinky a pak hned na ty dveře. Už.

Nenápadně vytáhla z kabelky bagetu a opatrně do ní kousla. Musela odfouknout loknu ofiny padající do čela, aby měla dobrý výhled na dveře. Znám je. Jasně, nejdříve skupinka štěbetajících sekretářek v decentních kostýmcích, hned nato čtyři mladíci, hubení a vytáhlí, ti musí pracovat v IT. Dva z nich vídá ráno přijíždět na kolech. Pak vyjdou na cigárko dva veledůležití zaměstnanci ostrahy. A pak…

Ano. Vyšel. Tento týden počtvrté! Srdce jí poskočilo.

Tmavě modrou košili vsazenou do světlých džín. Ležérní chůze, černé vlasy svázané do culíku, v ruce si nese notebook. Asi nejde na oběd, možná má schůzku. Očima hltala každý jeho pohyb a potají doufala, že ji nezahlédne. A potají doufala, že ji zahlédne. Zastavil se na chvíli a vzhlédl kamsi nahoru. Podívala se tím směrem, ale ničeho si nevšimla. Pak vytáhl z kapsy mobil a přiložil ho k tváři. Hovořil a přitom hleděl kamsi před sebe. Tu se zahleděl směrem k ní a ona nabyla dojmu, že se jejich pohledy právě setkaly. Symfonie dosáhla vrcholu. Její tělo zaplavil blažený pocit. Hned nato se otočil a odešel. Konec serenády. Finýto.

Kláru napadlo, že se už může vrátit do kanclu, když tu zaslechla ženský hlas: „Hezký hoch, viďte!“

Hrklo to v ní. Otočila se a spatřila na opačném okraji druhé lavičky sedět malou postavičku.

Kde se tu vzala uprostřed moderní čtvrti kancelářských budov slečna Marplová?

„No, sleduji už nějakou dobu, jak se na něj díváte!“

Drobná stařenka s kloboučkem se na ni potutelně usmála. V ručkách držela rohlík, který rozdrobila a část rozhodila kolem sebe. Takové pozdvižení pochopitelně nalákalo další skupinku zdejších nájemníků v šedoduhových oblecích – holubů. Nenechali se dlouho pobízet a pustili se do zobání.

„Prosím?“ rozhodla se dělat, jako že vůbec nechápe, o čem dáma hovoří.

„Ale to je jisté. Jste zamilovaná!“ řekla, jako by odhalila vražedkyni. Znovu to v ní hrklo.

„Prosím?“ opakovala jednoslovnou otázku.

„Kdo jiný by obědval měsíc, den co den, za každého počasí, bagetu na lavičce, když si může dojít do restaurace nebo jídelny… a přitom jeho oči pokaždé ožijí, když vyjde před budovu onen tmavovlasý mladík!?“

Uraženě se otočila na opačnou stranu a znovu kousla do oběda. Zmínka o mladíkovi se jí celkem nedotkla. Ale ta bageta! Vždyť to není pravda! Několikrát obědvala koláčky a onoho rána si nestihla v metru koupit nic, protože jí těsně předtím ujel autobus, a tak ukusovala scvrklé jablko z minulého dne! Ona bytost rozhodila drobky do dálky ku radosti opeřenců.

„Měla byste mu to říci…“ radila.

Zmohla se na jednu malou odpověď: „Nemohla…“

Marplová vztáhla ruku a opatrně se dotkla její paže.

„Pročpak by ne? Bojíte se něčeho?“

Jen co Klára polkla sousto, řekla: „Jsem vdaná…“

„Ach tak… a jste šťastná?“

To slyšet nechtěla. Do očí se jí vloudila slza. Otočila se ke stařence: „Ano, vlastně jsem. Ale…“

„Ale?“

Náhle to potřebovala dostat ven: „Nevím, nerozumím tomu. Těším se, až ho uvidím. Nenávidím se za to, že sem chodím, že nedokážu sem nechodit. Někdy se cítím jako voyér. A taky… taky… zrazuji manžela. Jsem špatná… taky si říkám, že se to děje, protože mi něco chybí, ale já vlastně nemám, nač stěžovat. Jen to tak prostě cítím…“

„To se ale někdy stává…“ poznamenala důchodkyně chápavě.

„Jak to myslíte, že se to stává?“

„Víte, to už je dávno…“ pokývala stařenka a znovu rozhodila drobky.

„Kdysi, za války jsem potkala jednoho. Pracovala jsem jako ošetřovatelka v jedné nemocnici a on byl můj pacient. Líbil se mi, ne, nelíbil, zamilovala jsem se do něj. Už si ani nemohu vybavit, s jakým zraněním u nás ležel, ale ještě dodnes vidím ty jeho oči. Zelenošedé velké oči. Jednou mě pohladil po ruce a já cítila… Ale to nikde neříkejte, cítila bych se… trapně…“

Klára si utřela slzu a sedla si o něco blíž, aby stařenku, která mluvila docela potichu, lépe slyšela. Věděla, že by se už měla vrátit do kanceláře, ale právě teď nemohla odejít.

„A co bylo pak?“

„Než odjel se svým oddílem, stihli jsme se jen políbit. Pak už jsem ho nikdy neviděla.“

„Zemřel?“

Stařenčiny oči se zadívaly do jejích.

„Nevím, co se s ním stalo. Ale věřím tomu, že se po válce vrátil domů, oženil se, měl kupu dětí a prožil dlouhý a šťastný život!“

Obě se rozesmály.

Zamyslela se. Jednou možná bude vzpomínat na bezvýznamného mladíka s culíkem, který kráčel na oběd.

Stařenka se pomalu začala zvedat z lavičky. Holubi doklovávali poslední zbytky svého oběda.

„Budu se muset rozloučit, musím ještě na poštu,“ podala jí ruku, jako by tím chtěla zpečetit, že se z nich staly přítelkyně. Klára stiskla vrásčitou dlaň.

„Asi jsem vám moc nepomohla, viďte! Tolik mi připomínáte mě samotnou… Tak jako vy jsem já tehdy sedávala na lavičce před nemocnicí a sobecky jsem doufala, že ho znovu přivezou mezi zraněnými…“

Stařenka se otočila a pomalým kolébavým krokem kráčela pryč. Klára se na sekundu zarazila, zamyslela a už při odchodu do kanceláře, spíš pro sebe, avšak ještě dost nahlas, pronesla: „Naštěstí není válka…“

Stařenka, jíž sluch i přes pokročilý věk bezvadně sloužil, se v tu chvíli zarazila. Otočila se Klářiným směrem a malinko tajemně se pousmála.

Umělé jezírko nerušeně probublávalo dál a vítr jemně šuměl rákosím zasazeným vedle něj.

Na písčitém dnu

Na písčitém dnu říčního toku

pohřbila jsem oči

nechala duši

Na písčitém dnu

jak sklání se den

stíny se točí

chlad kolem jde

jak z hladkých vln

jak z kroků číchsi

Na písčitém dnu řeky

když kolem jdu

Můj domov

Je země plná království

plna radosti

rodná země vzpomínek

zapomenutý kraj v mysli lásky

Je země hojnosti a polibků

věrnosti a díků setkání

Je země v jedné řece temné

V ní slunce rozsvítí když vyjde z mraků

do duší živých bytostí

z nich jedna je má a druhá tvoje

vzpomínka na tebe mi láme srdce

Jsi můj život v nebesích v rajské zahradě

včerejška a zítřka

Je země domov můj v jedné řece temné

Když slunce vyjde z mraků

prosvítí vlny neposedné až na dno

uvidím v něm obraz duše

tvůj obraz Lásko naději a vzdor

písčitému dnu a říční mělčině

jednou v páru zas sejdeme se

v letním odpoledni pod

hebkým blankytem

Jako když

Je to zvláštní pocit

jako když

pluješ na loďce v klidném moři

a příjemně tě hřeje slunce do tváře

nebo když

brouzdáš barevným listím

jako když plaveš

a přitom nádherně voní hlína

nebo když

městem bloumáš a jen tak nahlížíš do výloh

usrkáváš laté a nic nemusíš

vůbec nic

nebo když

dokončuješ obraz a pořád ještě něco

sem tam ťuknout štětcem

uvnitř to toká

nebo jako když

ležíš v jarní trávě

oči přivřené

a nasloucháš bzučení včel

a štěbetání ptáků

a je ti úplně, ale úplně, jedno

že hned na kraji přírodní rezervace

hučí jeřáby

je to jako když

ti přilítne motýl na hřbet dlaně

skoro nedýcháš, protože

protože, protože

prostě motýl…

uf

jak jen

popsat ten pocit

když se člověk přestane bát

lásky?

Jen se tak zastavit

Jen se tak zastavit

Ohlédnout do ticha

A zkusit pochopit

To co mi uniká

 

Zastihnout svítání

Nahoře bez

A brát si bez ptaní

Co moje jest

 

Uslyšet trávu růst

Zavolat do lesa

Dát jazyk do tvých úst

Podepřít nebesa

 

Pod čarou ponoru

Vnořit se do ticha

Vystoupám nahoru

Až skoro nedýchám

 

Čas chvíli zastavit

Prostě mě nechte být

Trochu si zabásnit

Anebo jen tak snít