Archiv rubriky: Básnění

Máš mě

Máš mě ve větru chycenou

panenku malou

z šatů máků stvořenou

modroočku s raněným křídlem

máš mě chycenou

mušku do sítí vosího pavouka

do podivné všednosti letoška

nevím, co si počít

nevím, co s tím

nevím, kam

nevím, jak

polapená, od ničeho nikam

v soustředěných liniích spánku

a tak si tu

bez významu jsem.

Vejdu

Vejdu a slyším zpěv ptáků

hudbu světů a nebes

Hvězdy září na tmavé obloze

nerozdělené jsou dny od noci

hluboké propasti temných vod

až na dno srdce země spojují člověka

tlukotem rození a zániku

Jsme jedno tělo hora a strom

řeka a vody

pláč dítěte v houští rodící se srny

Jsme jeden výkřik

do světa narozených i nenarozených

živých i zemřelých

Jedno velké probuzení ducha a hmoty

a tolik pláčeme vděčni za život

malí radujeme se

děkujeme

Lenoro lásko moje

Utíkám k Tobě

Utíkám k Tobě

Jsi sen

Ve snu zdáš se mi

sny přicházejí nezvaně

už kolikáté napomenutí

 

Je lepší snít a umírat

než mrtev být

Ze snu se probrat

vidět svět

Tvýma očima

Ta vločka…

Ta vločka něžná

ze třpytu z hvězd snad stvořená

houpavým letem v noci

do dětské dlaně spadnula.

Ta vločka v dívčích šatech

snad šitých z brzkých červánků

k stáru v kapku sladkou

chytila Matka Země

do zlatavého pohárku.

By k soucitu nám připila.

(…)

Ukládáme si tě

do paměti srdce

do vzpomínek duše

do všeho, co nekouše

do radosti z radosti.

Už jsi uložená

na tisících podušek

s malou kuličkou z hrášku

docela vespod.

Kvetoucí strom

Skládám do květů sladkost

ukládám ji do zpěvu hučících včel

teplých stínů léta

a rozmarů deště

než okvětní lístky odfoukne větřík

a slunce zapadne za nejvzdálenější pole

 

Co je prázdnota?

plnost

zpívajícího světla

 

Co je nehybnost?

nejvyšší dynamičnost stvořeného

 

a láska?

jenom co oživuje

Znovu

Nečekaně vše zmizelo.

Nebyla jsem já, nebyl jsi ty.

Kouzelný výhled na město mě nezaujal.

Neohlédla jsem se za rozkvetlou květinou.

Nechtěla jsem poslouchat romantické melodie.

Jako bych zmizela ze světa.

Nebo zmizel můj svět.

Jak být, když nejsem?

Jak snít, když vše, o čem jsem snila, jsem už prožila?

Jak dýchat, když vzduch voní jinak?

Jak se radovat, když nevidím?

Stala jsem se ničím

a ptala jsem se sebe ničeho,

zda ty výhledy, květiny, hudba

a dokonce ty

jste pořád tak důležití…

… až pak jsem se začala znovuobjevovat.

Jsi

Jsi pán svých slz
neúspěchů a ran
Jsi zoufalec
co sype sůl
Jsi otevřený šrám
 
Jsi písek v soukolí
dvou opuštěných rán
Jsi samota
jíž tolik postrádám
 
a vášeň
té už bylo dost
nadbytečná
ohlodaná kost

Hledání viníka

Kdopak za to může?

Déšť linoucí se z mraků.

List spadnuvší ze stromu.

Kdo jen za to může…

Slovo vyřknuté kdysi, na počátku.

Pole sedmikrás.

Kdo za to může?

Tma v hlubinách oceánu.

Podzimní mlha snad.

Stroj času.

Náhoda.

Přiblížení Venuše s neexistujícím Plutem.

Erupce na Sluncích.

Konjunkce zoufalství a osudu.

Špatně nastavený budík.

Ukažme si na něj!

Nerušte mě!

Hledám viníka…

Tak – kdo za to může?

Možná i já. Mé všeobsažné Nic.

Nejspíš Ty.

Ale ne…

To bych si nedovolila…

… vinit Tebe…

Tak Bůh.

Asi Bůh.

Proč ne – Bůh?

Svedeme to na Boha!

Hurá! Už vím!

Může za to – Nevěřící!

Otázky

 ty kroky pode mnou
 to jsem já?
 a pokud ne
 tak kdo se ptá…
  
 ten dobrý kandidát
 co lže do morku kostí
 co radí na diktát
 když křupany své hostí?