Představy jedou na plné obrátky,
komunikační chaos,
mnoho různých kanálů
vytváří paseku.

Nikdo neví, čí je,
nikdo není v obraze.
Zmatek na entou.
Všechno zamotané.

Moderní technika
může být k užitku,
zároveň však nástrojem
stupňování zmatků.

Sebrat se a odjet,
někam daleko,
někam do pustiny.

Dát si odstup
na pár týdnů či měsíců.

Přemlít všechny obsahy
a pak je možná překročit,
možná jednou provždy.

Odhalit, co tu všude je.
Pak je klid a čisto,
pro zmatky již žádné místo.

Plout v prostoru,
který nemá omezení,
je všude a vždy i bude.

„Kde si dát kafe?“
„Kdekoli, v Jiným kafe
však již nikoli.“

„Co to ten šoumen blafe?“
„On neblafe, ani nekrafe…“
„Dá se jít kamkoli,
ne však již do Jinýho kafe…
Nutno zvolit nějaké jiné café.“

„Co naděláme…
Najdeme tedy jiné café,
až budeme chtít zajít na kafe…“

Já jsem,
co dodat, co více říct?
Já jsem –
to stačí, netřeba dodávat nic.

Já jsem zahrnuje vše.
Já jsem je pravdou o celém světě.

Jsem nic? Nevím…
Jsem všechno? Nevím…
Jsem ničím a zároveň i vším?
Copak vím?
Nic nevím…

Nevědět nevadí,
vždyť kdo by věděl?

Kdo je ničím a zároveň vším?
Kdo je vědomě Tím?

Kdo píše tyto řádky?
Kdo se již neohlíží zpátky?

Mnoho otázek,
jaké však odpovědi?

Nechme je přijít,
vždyť přicházejí samy.
Jsou uvědomovány.

Je ten stav či není?
Odešlo veškeré lpění?

Žádné nalhávání !
Vylepšování nápomocné není.
Zkus vylepšovat a přijde vyrovnání.
Přijde laskavá facka
navracející do rovnováhy.

Na jak dlouho?
Aha?

Oříšek pro většinu z nás.
Magnet možnosti rozpoznání
toho, co vždy přítomno,
tu však je.

Báseň z duality,
jež se zdá být skutečná…

Jak „dál“?
Nevím…