Archiv rubriky: Básnění

Sídliště

Kramářské písně
Prázdných bytů
v koloběhu
svítání

Vědomí zítřka
zbytky noci
dohání

Hodovní síně
přítomny jsou
v zaprášených
knihovnách

Krysy migrují
z obchoďáku
v cestě
za poznáním
zákonů vesmíru
Přežití

Pravda je svině
a ze lži noční
známý strach

zháší svíci
přesvědčení
o vlastní výjimečnosti
na vahách

zítřejších možností
se minulost

pokouší zašeptat
hlasem který tence
vyvolává
bezedné okraje
předžvýkaného světa

a tvoje existence
je jenom jedna
z mnoha


vždyť
dospělost je
po dvou vodkách
jenom schopnost dokázat
v přetékající popelnici
vidět Boha

Představujeme autory almanachu Zpěvy ulice.

Stejně musíš jít

Když se nebe zatáhne 
A světlo ztrácí moc
Ty stejně musíš jít 
I když máš už toho dost
Tak to prostě je

Když kytara neladí
Oktávy nesedí
Nic nelze napravit
Ale stejně musíš jít 
Tak to prostě je

Když se ticho rozpadá 
Do monologů můr
V louži krve srna spí 
Hoří střechy betlémů
Stejně musíš jít

Když máš boty děravý
Štěstí divoký kůň 
Mizí v dálce za obzor 
Hlavou o zeď zůstat svůj 
Stejně musíš jít 

Když tě hvězdy neslyší 
Nic není na dosah
Tma tě drží za ruku
Rozpuštěné vlasy krás
Stejně musíš jít 

Co nám zbývá naposled
Setřít čelo a sny
Do jeskyní vmalovat
Že byli jsme to my
Stejně musíš jít 

Tak to prostě je
Stejně musíš jít

Vše je v pořádku

Jak se máš?

Máš v hlavě guláš?

Tolik se nesnaž.

Zbytečné úsilí vymaž.

Povol tlak.

Tak… Úleva, viď?

Tlačení opusť,

vše proběhne svým tempem,

optimálně,

tak, jak má.

Bude klidněji,

uvidíš,

přitom živost posílí

– sama od sebe.

Důvěřuj, vše je v pořádku.

Taková, jaká je

Ať uděláš cokoli,

vše se točí dokolečka,

ať se snažíš jakkoli,

vše se točí v kruhu.

Vše mizí a zaniká,

objeví se nové,

pořád dál a dál,

nekonečný řetězec.

Jedinec je však limitován,

podoba těla to jasně ukazuje.

Jak to uchopit,

jak s tím naložit?

Bylo by hloupé to ignorovat,

bylo by hloupé to popírat.

Je toto v souladu se životem?

Asi ano – jako všechno, co je.

Buď otevřený, vnímavý,

žádné útěky od reality,

je taková, jaká je.

Připadá ti nemilosrdná?

To je jen barva tvého vnímání.

Můžeš jí dát mnoho jmen,

jisté však jen toto:

Je taková, jaká je.

Přijmi to a už nejsi daleko.

Lipno

Sbírám se roztrhaná do kousků, je den

Slunce jasně svítí do vodní hladiny

Široká plocha jasu kreslí poušť vody

Obnažuje břeh jezera

Do naha svléká zemi z kůže

Pomíjivá krása se stává věčnou

 

Posbírané kosti staletí, milionů let

Paměti,která se snadno nechá zmást

Okamžitým zjevem

 

Modlím se za vodu, za okamžik co mi

dala matka, za dobré proti zlému

vdechuji vůni vody

Říjen

měsíc, který přibíjí ke kůlu živé

zaprášené, rozfoukané zlátnoucí listí

nepřináší myšlenku, živé umírá

bezbranný život- mocný život

rvoucí se o přítomnost,

holý sen zůstat

Závist přichází z dálky, je lidská

Nevšímáme si jí

Je tak cizí, jako svět, odporná

zrada

Cesty se klikatí, necháme běžet čas

A on nás nechá jít na konec

Čas je, pane, soukromá záležitost

Úleva

Bože, to je úleva…

Bože, to je odlehčení…

Nemusíš, nemusíš!

Nemusíš splňovat

nějaké parametry,

nemusíš být dokonalý

podle měřítek jiných lidí.

To je úleva…

Odpadá trýznění,

odpadá sebe-znásilňování,

úplně odpadá,

rozumíš?

Nemusíš být dokonalý

podle mínění jiných mužů,

nemusíš být dokonalý

podle mínění žen.

Nemusíš být „použitelný“

Použitelný může být

smeták či šroubovák,

ty však nejsi žádné náčiní.

Nemusíš na sobě páchat násilí,

jsi, jaký jsi,

v souladu se sebou

a se životem.

Prostě jsi

a to stačí.


Jsme celek

Čím jsi byl obdařen?

K čemu tě Život pozval?

Dal ti všechnu výbavu,

všechnu potřebnou,

a to bezezbytku.

Obdařen je každý z nás,

svým jedinečným způsobem,

abychom projevili

každý to své.

Jaký vklad ti přináleží?

Jaký je ten tvůj?

Máš ho v sobě uložený,

v organizmu zabydlený,

ve své bytosti zakódovaný.

S ním jsi přišel na svět,

nikdo jiný jej nemá.

Ty však ano.

Projev jej naplno!

Nech jej rozvinout,

nech jej projevit,

je to unikát,

střípek v mozaice.

Jsme kompletní,

každý nese to své.

Vše se spolu doplňuje,

ve své plnosti se projevuje…

Jsme celek.

Kdo si počká, ten se dočká

Čekárna.

Koukám na to slovo.

Jedno z nejdivnějších slov, jaký existujete.

Čekárna je místnost na čekání. V čekárně bývají lidé, kteří na něco čekají, tedy čekající. Můžete čekat a přitom dělat iks jinejch věcí a přitom pořád čekat.

Jako fakt divný slovo.

Čekárna u obvoďáka je malá. Při čekání jste nuceni hledět si z očí do očí s ostatními čekajícími ve vzdálenosti cca půl metru. Obvoďák momentálně ordinuje v prostorách místního domova seniorů, jelikož zdravotní středisko prochází rekonstrukcí.

„Pracujete s koňmi?“ zeptal se mě onehdá po telefonu.

„Většinou ne,“ odvětím.

Chtěl vědět, jak blízko jsem potenciálnímu nakažení tetanem. Prý z výsledků krve vyplývá, že nemám dost protilátek a tak mám přijít na přeočkování. Říkal, že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned.

Za necelý půlrok, ve středu minulý týden odpoledne, už čekám v čekárně. A spolu se mnou čekají čtyři starší dámy. Čtyři čekající. A baví se.

„Jste objednaná?“

„Já jsem objednaná, a Vy?“

„Já jsem objednaná na druhou.“

Ve mě to v duchu hrkne, poněvadž já objednaná nejsem.

Řekl, že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned.

Dámy pokračují v čekání debatováním o čekání.

„Sestra říkala, že se to dneska všechno zdrželo, protože ráno bylo moc pacientů.“

„Aha.“

Pak tu samou informaci několikrát porůznu zopakují.

Já se snažím soustředit na korekturu postapokalyptické povídky a dělat jakoby nic. To jsou moje činnosti při čekání.

Pak se objeví nová čekající, čiperná dáma v již pokročilém věku.

„Dobrý den, jsem objednaná,“ ona.

„Já jsem také objednaná,“ říká první původní dáma.

„Já jsem objednaná na půl třetí,“ říká druhá původní dáma.

„Sestra říkala, že jsou dneska ve skluzu, protože ráno bylo moc pacientů,“ říká třetí původní dáma.

„Všichni jsme objednaní,“ řekne původní.

Ehm, kromě mě. Začínám se cítit blbě. Asi jsem se měla objednat.

Babča řekne: „Já jsem objednaná na druhou.“

Kouknu na mobil, je půl třetí. Tuším, že bude průser, pokud se dámy dozví, že já si čekám, aniž bych byla objednaná.

Víceméně, otevřou se dveře do ordinace, kdosi uvnitř zahuláká „Další“ a ta poslední dáma se vší pompézností vkráčí dovnitř. Ostatní tupě zírají.

„No, nějaký lidi jsou takoví…“ klevetí a každá to řekne znovu, každá svými slovy.

Mám toho dost. Další půl až tři hodiny tu sedět nehodlám, sbalím si saky paky a doma píšu doktorovi e-mail s dotazem, jestli se můžu objednat.

Další týden v úterý ráno opět čekám.

Napsal totiž, že mám přijít dopoledne, že stačí říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned. Jsem tam už před osmou, od osmi otvíraj. V čekárně čekají už tři babičky a jeden děda. Součet věku čekajících v čekárně by dal něco kolem pěti set. Sedím, jsem skleslá, uvědomuji si, že nemám ráda čekárny. Přemýšlím nad divností toho slova a jeho významem. Antonymum? Nečekat? Stát (to dělám i při čekání!). Ježiš, nic mě nenapadá! Je to prostě DIVNÝ slovo…

Ve dveřích do ordinace se objeví obvoďák: „Kdo jde na odběry krve? Půjdete dovnitř, tak jak vás zavolám!“

Tuším, že mu někdo odvyprávěl tu roztomilou příhodu ze středy minulého týdne. Pomalu se sesouvám na lavici, já na krev nejdu, já jdu na přeočkování. Všichni ostatní čekající zjevně jdou na krev…

Čtyři čekající se pustí do debaty.

„Vy jste tenhle a tenhle!“ říká dáma sedící naproti mě.

„Jak to víte?“
„Já na vás koukám oknem a vaši paní jste poznal na škole!“

Blá blá blá, ta babča je zjevně domorodá Kbelanda.

„A to střediskó? Kdy bude dostavěný?“
„To nikdo neví, typuju si dva roky, nejmíň!“

Doktor ve dveřích: „Další na odběry!“ jako by rušil příjemnou debatu v čekárně.

A já zase nic. Čekám jak divá, sklesle a zoufale. Už tu nechci čekat!

Vlastně si docela hezky povídají… blá blá blá

Postupně seniorky procházejí, mezitím přijde další starší dáma a sestřička si ji nechá zavolat a tak.

V jedné chvilce mě to nedá, zapojím se do debaty slovy: „A neměli byste jít spolu na kafíčko?“ když tu se opět otevřou dveře a kdosi cosi zahučí za nimi. Tak vstanu a zeptám se doktora zvědavě: „Zase lidi na odběry?“
Konečně si všimne, že je tam i někdo o padesát let mladší, a řekne, že jo.

Tak se otočím k čekajícím a huknu: „Kdo je další na odběry?“ zvedne se starý pán a já, huba jedna, mávnu rukou, jako že ho popoháním, se slovy: „Další! Šup šup!“

Uf.

Pak se znova sesunu na lavici. Neci čekat, neci!

V čekárně jsem zůstala jen já a babi naproti. Elegantní dáma čekanka kolem osmdesátky, klobouček, celá vyžehlená a ukecaná. Kouká mi na nohy a na teplý vlněný ponožky.

„Ty ponožky jsou dobrý, když je zima. Taky je nosím, si je pletu ze zbytků“ vyhrne trochu sukni a ukáže mi svoje vlněný ponožky. Ty jo, takhle moc jsem se s nikým v čekárně dosud nesblížila!

„A kde že to bydlíte?“ konverzuji já, v návaznosti na to, jak říkala, že toho pána vidá z okna.

„Tam co vy!“ hukne dáma.

„Jak to?“
„No, bydlím na Novákově náměstí! Já vás znám, vy bydlíte tam v tom žlutým domě ve vchodě na konci. Já vím, že tam chodíte, i děti znám!“
Mankote! Ona na mě kouká oknem dobrejch osmnáct let! Pomoc! Pomoc!

Konečně!

Otevřou se dveře do ordinace a v nich můj rytíř v bílém plášti – mile se na mě usměje: „A vy jdete na co?“
„Na přeočkování proti tetanu!“

Ano! Je to přesně tak, jak říkal! Že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned!

Opravdu, jasně, zřetelně kyne rukou se slovy: „Tak pojďte dál!“

Konečně jsem se dočkala!

Po několika minutách, injekci a příslibu, že se budu ovládat a po tři následující dny odolám pokušení pustit se do jakéhokoliv namáhavého sportovního výkonu, spokojeně odcházím s opravdu dobrým pocitem, že kdyby bylo potřeba, můžu bez obav pracovat s koňma.

Jsi mi

Jsi mi, lásko, potřebný

okna otevřený

však

ty dveře zamčený

Požádat chci anděly

by dvířka nám otevřeli

vdechli záři do tváří

a zahřáli je tou září

a my si zase vzpomněli

Jsi mi, lásko, potřebný

okna dokořán

však

ty dveře stále zavřený.