Archiv rubriky: Básnění

Jsme celek

Čím jsi byl obdařen?

K čemu tě Život pozval?

Dal ti všechnu výbavu,

všechnu potřebnou,

a to bezezbytku.

Obdařen je každý z nás,

svým jedinečným způsobem,

abychom projevili

každý to své.

Jaký vklad ti přináleží?

Jaký je ten tvůj?

Máš ho v sobě uložený,

v organizmu zabydlený,

ve své bytosti zakódovaný.

S ním jsi přišel na svět,

nikdo jiný jej nemá.

Ty však ano.

Projev jej naplno!

Nech jej rozvinout,

nech jej projevit,

je to unikát,

střípek v mozaice.

Jsme kompletní,

každý nese to své.

Vše se spolu doplňuje,

ve své plnosti se projevuje…

Jsme celek.

Kdo si počká, ten se dočká

Čekárna.

Koukám na to slovo.

Jedno z nejdivnějších slov, jaký existujete.

Čekárna je místnost na čekání. V čekárně bývají lidé, kteří na něco čekají, tedy čekající. Můžete čekat a přitom dělat iks jinejch věcí a přitom pořád čekat.

Jako fakt divný slovo.

Čekárna u obvoďáka je malá. Při čekání jste nuceni hledět si z očí do očí s ostatními čekajícími ve vzdálenosti cca půl metru. Obvoďák momentálně ordinuje v prostorách místního domova seniorů, jelikož zdravotní středisko prochází rekonstrukcí.

„Pracujete s koňmi?“ zeptal se mě onehdá po telefonu.

„Většinou ne,“ odvětím.

Chtěl vědět, jak blízko jsem potenciálnímu nakažení tetanem. Prý z výsledků krve vyplývá, že nemám dost protilátek a tak mám přijít na přeočkování. Říkal, že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned.

Za necelý půlrok, ve středu minulý týden odpoledne, už čekám v čekárně. A spolu se mnou čekají čtyři starší dámy. Čtyři čekající. A baví se.

„Jste objednaná?“

„Já jsem objednaná, a Vy?“

„Já jsem objednaná na druhou.“

Ve mě to v duchu hrkne, poněvadž já objednaná nejsem.

Řekl, že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned.

Dámy pokračují v čekání debatováním o čekání.

„Sestra říkala, že se to dneska všechno zdrželo, protože ráno bylo moc pacientů.“

„Aha.“

Pak tu samou informaci několikrát porůznu zopakují.

Já se snažím soustředit na korekturu postapokalyptické povídky a dělat jakoby nic. To jsou moje činnosti při čekání.

Pak se objeví nová čekající, čiperná dáma v již pokročilém věku.

„Dobrý den, jsem objednaná,“ ona.

„Já jsem také objednaná,“ říká první původní dáma.

„Já jsem objednaná na půl třetí,“ říká druhá původní dáma.

„Sestra říkala, že jsou dneska ve skluzu, protože ráno bylo moc pacientů,“ říká třetí původní dáma.

„Všichni jsme objednaní,“ řekne původní.

Ehm, kromě mě. Začínám se cítit blbě. Asi jsem se měla objednat.

Babča řekne: „Já jsem objednaná na druhou.“

Kouknu na mobil, je půl třetí. Tuším, že bude průser, pokud se dámy dozví, že já si čekám, aniž bych byla objednaná.

Víceméně, otevřou se dveře do ordinace, kdosi uvnitř zahuláká „Další“ a ta poslední dáma se vší pompézností vkráčí dovnitř. Ostatní tupě zírají.

„No, nějaký lidi jsou takoví…“ klevetí a každá to řekne znovu, každá svými slovy.

Mám toho dost. Další půl až tři hodiny tu sedět nehodlám, sbalím si saky paky a doma píšu doktorovi e-mail s dotazem, jestli se můžu objednat.

Další týden v úterý ráno opět čekám.

Napsal totiž, že mám přijít dopoledne, že stačí říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned. Jsem tam už před osmou, od osmi otvíraj. V čekárně čekají už tři babičky a jeden děda. Součet věku čekajících v čekárně by dal něco kolem pěti set. Sedím, jsem skleslá, uvědomuji si, že nemám ráda čekárny. Přemýšlím nad divností toho slova a jeho významem. Antonymum? Nečekat? Stát (to dělám i při čekání!). Ježiš, nic mě nenapadá! Je to prostě DIVNÝ slovo…

Ve dveřích do ordinace se objeví obvoďák: „Kdo jde na odběry krve? Půjdete dovnitř, tak jak vás zavolám!“

Tuším, že mu někdo odvyprávěl tu roztomilou příhodu ze středy minulého týdne. Pomalu se sesouvám na lavici, já na krev nejdu, já jdu na přeočkování. Všichni ostatní čekající zjevně jdou na krev…

Čtyři čekající se pustí do debaty.

„Vy jste tenhle a tenhle!“ říká dáma sedící naproti mě.

„Jak to víte?“
„Já na vás koukám oknem a vaši paní jste poznal na škole!“

Blá blá blá, ta babča je zjevně domorodá Kbelanda.

„A to střediskó? Kdy bude dostavěný?“
„To nikdo neví, typuju si dva roky, nejmíň!“

Doktor ve dveřích: „Další na odběry!“ jako by rušil příjemnou debatu v čekárně.

A já zase nic. Čekám jak divá, sklesle a zoufale. Už tu nechci čekat!

Vlastně si docela hezky povídají… blá blá blá

Postupně seniorky procházejí, mezitím přijde další starší dáma a sestřička si ji nechá zavolat a tak.

V jedné chvilce mě to nedá, zapojím se do debaty slovy: „A neměli byste jít spolu na kafíčko?“ když tu se opět otevřou dveře a kdosi cosi zahučí za nimi. Tak vstanu a zeptám se doktora zvědavě: „Zase lidi na odběry?“
Konečně si všimne, že je tam i někdo o padesát let mladší, a řekne, že jo.

Tak se otočím k čekajícím a huknu: „Kdo je další na odběry?“ zvedne se starý pán a já, huba jedna, mávnu rukou, jako že ho popoháním, se slovy: „Další! Šup šup!“

Uf.

Pak se znova sesunu na lavici. Neci čekat, neci!

V čekárně jsem zůstala jen já a babi naproti. Elegantní dáma čekanka kolem osmdesátky, klobouček, celá vyžehlená a ukecaná. Kouká mi na nohy a na teplý vlněný ponožky.

„Ty ponožky jsou dobrý, když je zima. Taky je nosím, si je pletu ze zbytků“ vyhrne trochu sukni a ukáže mi svoje vlněný ponožky. Ty jo, takhle moc jsem se s nikým v čekárně dosud nesblížila!

„A kde že to bydlíte?“ konverzuji já, v návaznosti na to, jak říkala, že toho pána vidá z okna.

„Tam co vy!“ hukne dáma.

„Jak to?“
„No, bydlím na Novákově náměstí! Já vás znám, vy bydlíte tam v tom žlutým domě ve vchodě na konci. Já vím, že tam chodíte, i děti znám!“
Mankote! Ona na mě kouká oknem dobrejch osmnáct let! Pomoc! Pomoc!

Konečně!

Otevřou se dveře do ordinace a v nich můj rytíř v bílém plášti – mile se na mě usměje: „A vy jdete na co?“
„Na přeočkování proti tetanu!“

Ano! Je to přesně tak, jak říkal! Že stačí přijít a říct, že jdu na přeočkování a že mě vezmou hned!

Opravdu, jasně, zřetelně kyne rukou se slovy: „Tak pojďte dál!“

Konečně jsem se dočkala!

Po několika minutách, injekci a příslibu, že se budu ovládat a po tři následující dny odolám pokušení pustit se do jakéhokoliv namáhavého sportovního výkonu, spokojeně odcházím s opravdu dobrým pocitem, že kdyby bylo potřeba, můžu bez obav pracovat s koňma.

Jsi mi

Jsi mi, lásko, potřebný

okna otevřený

však

ty dveře zamčený

Požádat chci anděly

by dvířka nám otevřeli

vdechli záři do tváří

a zahřáli je tou září

a my si zase vzpomněli

Jsi mi, lásko, potřebný

okna dokořán

však

ty dveře stále zavřený.

Povedlo se

Povedlo se dnes,

vydařilo se.

Mnoho různých zátočin,

změny směru,

nečekané situace.

Však povedlo se,

co dodat více?

Celkový dojem jednoznačný,

takto je to vnímané.

Detaily jsou podružné,

různé zátočiny nevýznamné.

Nějaký rozkyv je běžný,

však celkový dojem jasný.

100x díky.

Do ticha nad krajinou – audio ukázky

Do ticha nad krajinou_Silvia Hlavová_modré brehy
Do ticha nad krajinou_Silvia Hlavová_magnitúda
šťastia
Do ticha nad krajinou_Silvia Hlavová_vystreľujem do tmy
Do ticha nad krajinou_Silvia Hlavová_je ľahké zanechať ťa
Zakoupením knihy oblažíte duši a podpoříte naše nakladatelství. Děkujeme!

Nádraží

Kolika nádražím podlehnu

kolik jich změní život

puzený nestálostí

pochybami a úzkostí

že zítra už nepřijede žádný vlak

nebo nezastaví

a já zůstanu stát s plnou náručí očekávání

a budu se muset smířit s tím co přijde 

Zpoždění

Vlak je opožděn z důvodu překážky na trati

z důvodu technické poruchy na lokomotivě

na území cizího státu

bla bla blá

100 minut 150

lidé trpělivě čekají na nástupišti

v hlavě si promítají obrazy moře

Brno

Večer jsou vlaky nejhezčí

svítí barevnými světly

lamp a návěstí

ztichlá nástupiště

jen rozhlas hlasitě hlásí

a lidé bloumají po peronu

čekají až přijede ten jejich

co je zaveze domů

Taky čekám a cítím se v bezpečí

domovů blízkých

jako je celý můj život

Nic

Padá, padá na mě noc/ padá z jasnýho nebe
Sahá na mne smrt, sahá/ i když jí to nedovolím

Tmavá je, jak myšlenka na ni

Zkouším něco říct/ nevím co mě bolí

Neumím vyslovit/ co to je/ když to není nic

Nic, co ve mně klátí něco, nevím jak to říct

Stromy v lese i s kořeny vyvrací

Když přijde vichřice

Stromy i s kořeny silný vítr v lese vyvrací

Silný vítr, co je silný vítr

Jen silný vítr, co stromy i s kořeny vyvrací, nic víc

 

Těžká je noc, těžké je ráno, když ve mně vyvrací, jako vichřice stromy s kořeny, myšlenky. Jedna za druhou se k zemi kácí, padá na zem. Nehybně

leží. Těžká je noc, těžké je ráno tonoucích. Nezbývá času, času nikdy není dost ke zpěvu.

Probouzím se do bílého rána, nacházím zbytky štěstí. Je toho dost, co můžeš milovat, připraveno k lásce. Je toho dost, co můžeš darovat.

Bílá je noc, v měsíčním svitu, hned za úsvitu projdu se ránem.

Bílá je noc, v měsíčním svitu, hned za úsvitu projdu se ránem nového dne

 

Padá na mě noc, padá z jasnýho nebe

Sahá na mne smrt, i když jí to nedovolím

Cítím jak uvnitř zebe, myšlenka

Tmavá jako tér, hoří, venku hoří

Zkouším vyslovit co je to, co bolí

Duše nebo nevím co

Stromy i s kořeny vítr v lese vyvrací

Když přijde vichřice, nejde jinak, nemůžeš se procházet jen tak po lese, za prudké vichřice

Nikdo za nic neručí, v sázce je tvůj život, nikdo za nic neručí, když se vypravíš do lesa za vichřice, možná zemřeš

Nikdo za nic neručí, jen ty sám v rukou máš svůj život, jen ty sám v rukou máš své štěstí, jen ty sám, jsi sám

 

Padá na mě noc, světlejší než zítřky, padá na mě moc, padá na mě noc, jsem šťastna, že se ráno probudím

Do bílého dne, bílého, jak bílý je život, do šťastných setkání, do let. Bílého dne, bílého rána, bílé noci, až se probudím