Řeknu vám to ve zkratce

nemám ráda kosatce.

Pyšné květy – chřtány saní

prýští parfém laciný

snažeje se omámit

drobný něžný křehký hmyz.

V mužském rodě

štíhlost laní

zmatek šíří bez přestání

je to on či ona? Pán či paní?

Vznešené až nelidsky

hledím na ně kriticky.

Řeknu vám to ve zkratce –

v lásce nemám kosatce.

Díky za každý projev oživení,
za každý oživující element.

Za každý spontánní, přirozený
oživující projev.

Je radost pobýt s každým,
skrze něhož toto příchází,
ať již občas,
nebo dokonce většinu doby.

Úžasná lázeň pro ducha,
tanec Bytí…
Vše kromě Bytí mizí,
pro ty chvíle je pryč.

Někdo tím darem překypuje
– vzácná to bytost,
požehnání pro okolí.

Jiný si toho daru není vědom,
ale má jej v sobě,
občas z něj vyzařuje
jako svěží paprsek
plný radosti a svěžesti.

Vzácné a krásné projevy,
vzácné a krásné bytosti,
radujme se, že jsou tady.

Učme se od nich –
jako od dětí, od květin, stromů
– to nám pomůže
vrátit se k sobě, domů.

Jsem.

Jsem spoutaná.

V řetězech.

Není to k hnutí.

Dusím se v náhubku.

Skrz látku nevidím.

Nevidím druhé.

Ani úsměv.

Ani mrak.

Ani úšklebek.

Pláču mezi břízami.

Hledám únik.

Na kraji lesa.

Konečně.

Potají se svlékám.

Těším se ze slunce.

Jsem.

Jsem nahoře bez.

Bez ničeho.

Bez roušky.

Nahá.

Divočák.

Utržená z řetězů.

Systém se skládá,

už to nezvládá.

Na hubu padá,

už je na něm řada.

Je přežitý, překonaný,

už nezvládá,

co sám vytvořil.

Do bahna se sám ponořil.

V této krizi

v křečích se kroutí

a vytratí se, zmizí.

Čím bude nahrazen?

Co vyvstane místo něj?

To se ukáže,

něco adekvátního, co jen tak neselže.

Jsme svědky této proměny, transformace,

jsme svědky, pozorovateli,

děje se to před námi,

před našimi zraky.

Vidíte to taky?

Starý svět se hroutí,

vzniká něco jiného.

Co to je?

Těžko říct…

Stejné to už nebude,

nebylo to funkční,

příliš velký extrém

žádá vyrovnání.

Proměna někdy náročná,

mnohé může drtit,

průchod úzkým tunelem,

je na konci světlo?

Něco jako porod,

něco jako smrt,

obojí současně,

tedy v dualitě.

Očista je, jaká je,

leccos smete,

nové už klíčí,

staré ve smrtelných křečích křičí.

To mu však nepomůže,

už je překonáno,

co nemohlo již fungovat,

je dokonáno.

Bez lpění to je lehčí,

pustit se dá cokoli,

když ničím z toho nejsme,

už nás to nebolí.

Jde to prostě do hajzlu,

už nevratně,

otevřme se novému,

pružnost je na místě.

Pak co bylo nutné,

proběhne hladce a čistě.

Valí se vlny,

valí se, valí,

valí se rychle,

hodně toho vyplavují.

Nastala akcelerace,

nejede se úplně lehce.

Koukali jsme do nebe,

rouška nás však tlačí do sebe.

U sebe nemáme jen nebe…

Týká se to jeho, jí, mne i tebe.

Natlačení do sebe –

„Tak už se uvnitřni!“

– říká rouška.

Rozhodně to nešeptá líbezně do ouška.

Dýchací izolace

omezuje naše plíce.

„Tak se, kurva, probuď

– nebudu to opakovat již více!“

Rouška je učitelem,

mistrem, guruem,

je dosti přísná,

nepouští nás ven.

Učení není vždy růžovoučké,

to byste už chtěli příliš.

Chceš jen cukrdlátka?

Tak to si teda vyliž.

Mletí mysli,

nech ji být,

ať si jede,

mezitím zpomal,

odevzdej se tichu

a případnému očistnému smíchu.

Je to teď zvláštní doba,

drží nás všechny doma.

Moc se nám to nelíbí,

často úpíme, trpíme,

leckdy si stěžujeme.

Ta doba nám hodně vzala.

A co když nám i něco dala?

Doma se vrtíme, ošíváme,

nadáváme, nervózně přešlapujeme.

Není doma jako doma.

Jsou to ty tvé čtyři zdi?

Na to odpověď si najdi.

Může být „doma“ temné?

Ponuré, velmi nepříjemné?

To nebude ono…

Sleduj dál, co ti přijde.

Ono to nakonec vyjde.

Temnota tu sice je,

mnohý ji však bez úhony projde

a to pravé „doma“ nakonec najde.