Archiv pro rubriku: Próza

Štěstí

Přišel leden a nad Prahou se v odpoledních hodinách snesly první velké sněhové vločky, které postupně ve večerních hodinách přecházely v silné sněžení. Až sněhový poryv městské střechy přikryl úplně.
„Bene jsem z toho večera pěkně nervózní,“ oznámil Jan Hoffman svému asistenčnímu psovi a došel si pro černé sako, které mu mělo ležet přehozené přes židli, ale nebylo tam. Ohnul se, zdali mu neleží na zemi. Leželo. Nahmatal ho prsty, zvedl ho a oblékl se.
Pes zavrtěl ocasem a mokrým čumákem se dotkl jeho dlaně, jakoby chtěl říci, ty to zvládneš. Hoffman se k němu sklonil a pohladil ho po hlavě.
„Slyšel jsem, že dneska začalo chumelit. Z toho nemám moc velkou radost.“ Přešel do chodby a pes za ním. „Hele, Bene! Dneska se mnou jít bohužel nemůžeš. To se nehodí, víš?!“ Pes mu dal přední packy do klína a zakňučel. „Co se dá dělat,“ dodal ještě Hoffman.
Věděl, že na levé straně mu leží černé zimní kožené boty, které měl nyní důkladně vyčištěné od hotelové služby. Obul se a vzal si z věšáků teplý tmavohnědý kabát a rukavice. Vzal za kliku a ve dveřích řekl: „Neboj, Bene! Až se vrátím, tak půjdeme spolu ven, jo!“ A usmál se na něho.
Dole na ulici to bzučelo auty a lidmi. U vchodu uslyšel hovořit portýra s jedním hostem. Přišel k němu a poprosil ho, zdali mu nemůže chytit taxíka, až kolem pojede. Muž se nejprve neochotně zatvářil, kdo ho ruší z rozhovoru, ale když se zadíval na Hoffmana, zjistil, kdo před ním stojí. „Samozřejmě pane.“ Stále hustě sněžilo a v dáli hrála hudba z nedalekého baru.
Jan Hoffman mezitím čekal s hlavou mírně zdviženou a cítil, jak mu v rychlém sledu padají do tváře studené vločky a v mžiku mizí. Vzpomněl si, že jako desetiletý chlapec měl houslový koncert. Byl velmi nervózní z vystoupení, jelikož jeho číslo bylo v druhé polovině večera. Proto ho jeho učitel pan Douša vzal ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Před kostelem jenom občas přešel člověk či přejelo auto. Jinak byl božský klid.
„Když se pořádně zaposloucháš. Uslyšíš, jak padá sníh.“
„No, jo. Máte pravdu.“ Usmál se chlapec, rozevřel ruce, zaklonil hlavu a zatočil se dokola „Je to takové jemné šumění.“

Jak byl ponořen do svých myšlenek, neslyšel, že ho někdo volá. Až za moment ucítil na sobě něčí paži. Uvědomil si, že je to portýr a informuje ho, že přijel taxík. Ale než stačil udělat krok, najednou z hotelu vyběhla žena a rovnou do auta. Ještě stačila jim oznámit: „Promiňte, pospíchám.“ A ufrnkla pryč.
„No, to snad není možný! Ta drzost!“ řekl naštvaně Hoffman. „Taky pospíchám!“
„Zavolám vám nového. Prosím o moment strpení.“
Mladík nervózně přešlapoval na chodníku, ale během chvilky již seděl v přivolaném taxíku. Řidiče poprosil, aby jel rychle, že pospíchá. On ho ujistil, že se nemusí obávat. Koně pod kapotou zaržály a uháněly cvalem ulicemi starého města k Akademii múzických umění na Malostranském náměstí, kde se tento večer vyhlašují ceny v klasické hudbě Classic Prague Awards. Cesta se zpočátku zdála bezproblémová. Průjezdná od sněžných pluhů, semafory na křižovatkách svítily jen zeleně, zřídka blikla červená. Ale, co čert nechtěl, dva kilometry před cílem, se vytvořila dlouhá kolona aut. Vždy se popojelo o několik metrů a opět se stálo. Hoffmana polil studený pot, dostal strach, že takhle přijde pozdě. No, to bude ostuda, pomyslel si. Proto řidič vystoupil z auta a šel se podívat, co se ve předu děje. Uviděl dvě čelně nabouraná auta. Jedno auto nedalo určitě přednost druhému, které vyjíždělo z postranní ulice, přemýšlel. Od policie zjistil, že uvolnění cesty ještě nějakou dobu potrvá.
Inu, co teď? Čekat tady, to nepřipadá v úvahu, nebo si vzít tramvaj a dojet tam? Ale sám to nezvládnu, jenom s pomocí další osoby, povzdechl si zkroušeně mladík. Naštěstí řidič taxíku byl ochotný ho doprovodit. Zaparkoval s autem na chodníku a dal vědět policii, že za okamžik přijde. Když dorazili do Akademie, tam si pořadatele převzali Hoffmana a uvedli ho do velkého sálu Martinů, kde večer již běžel v plném proudu. Sotva usedl na místo, uslyšel porotu složenou z pěti význačných hudebních umělců vyhlašovat své jméno. „Talentem roku v nominační kategorii se stává Jan Hoffman.“ Mladík sebou trhl, jelikož ho výsledek mile překvapil, a byl rád, že to stihnul. Převzal od poroty ocenění. Cena se ukrývala uvnitř v modré krabičce, kterou následně otevřel, a prsty zjistil, že je to křišťálová soška s nějakou notovou rytinou. Nedokázal ji přečíst, jelikož nebyla v Braillově písmu. Ale za okamžik dostal odpověď. Takže je to část s Janáčkovy partitury Glagolské mše, říkal si.
„Jak již mnozí víte,“ pokračoval jeden s členů poroty. „Pan Hoffman před dvěma lety měl vážnou autonehodu, při které utrpěl silný otřes mozku a následně oslepl. Nebylo to pro něho vůbec snadné, jelikož se musel adaptovat na novou situaci a postupně přicházet na to, jak věci dělat jinak. Učil se s nimi poprat a dělal vše, aby je překonal. Nyní již koncertuje v největších sálech v Evropě, ale i ve světě.“ Sál propukl hřmotný potlesk a Jan Hoffman si uvědomil, že to vše, co se tady v sále děje, je jeho zásluha. Usmál se, ale přitom cítil, jak se v jeho očích objevily slzy. Byly to slzy štěstí.

Houslový inovátor Jan Václav Antonín Stamic

V roce 2017 si celý svět připomíná 300. výročí narození jednoho z největších a nejuznávanějších českých houslistů a skladatelů Mannheimské školy první poloviny 18. století.

Jan Václav Antonín Stamic se narodil v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod) 19. června 1717. Byl vnukem jircháře z Pardubic, rodina však pocházela ze slovinského Mariboru. Prvním učitelem houslí se stal jeho otec Antonín Ignác, jenž byl kantorem při místním chrámu a školy. V letech 1724 – 1728 navštěvoval Stamic partikulární školu v místě svého rodiště. Studenti v této škole se učili latině, poesii, rétorice a základům filozofie. Zde získal i hudební vzdělání, které bylo soustavně prohlubováno jeho otcem.
Když bylo chlapci jedenáct let, poslali ho rodiče do jezuitského gymnázia v Jihlavě. Vedle studia se věnoval i hudbě. Prostředí školy mělo značný vliv a blahodárný účinek na další rozvoj jeho talentu.
Stamic vyrůstal stále v českém prostředí, kde i hudba k němu hovořila českou řečí, zejména v lidovém projevu. Značně na něho působila i hudba, která byla horlivě pěstována na okolních zámcích – obzvlášť v Jaroměřicích nedaleko Brodu.
Po ukončení šestiletého Jihlavského gymnázia, pokračuje Stamic v roce 1734 jako sedmnáctiletý mladík na dvouleté studium filozofie do Prahy. Právě v Praze završuje své všeobecné i hudební vzdělání, která pro něho znamenala velmi důležité období v dosavadním životě. Jeho velká píle a houževnatost není jen ve všeobecném studiu, ale hlavně ve studiu houslí. Dělá neobyčejné pokroky. Dokonce komponuje své první skladby. A proto ve svých 24 letech stojí před volbou co dále. Toužil po cestě houslového virtuosa, vždyť ho k tomu přímo nutila skutečnost, že svůj nástroj dokonale ovládal. Ovšem možnosti uměleckého uplatnění, které se mu v Čechách nabízelo, bylo malé a ještě se zúžilo vlivem politických poměrů, které Prahu po přestěhování královského dvora do Vídně zasáhlo. Praha se stala najednou provinčním městem. Zbývala tedy jen cesta do ciziny.
V roce 1741 trvale odchází do ciziny, ve které nalezl svůj druhý, ale i trvalý domov, velmi dobré existenční zajištění i vrchol svého kompozičního umění. Vstoupil do kurfiřtských služeb v Mannheimu. Na dvoře se mu nabízely velké možnosti. Využil je jako mistrný houslista i jako vynikající hráč na violu d´amour, kontrabas a violoncello. Velká potřeba hudby na kurfiřtském dvoře ho téměř vyzývala, aby se pokusil napsat několik samostatných houslových koncertů pro dvorní kapelu. Jeho první skladatelské pokusy byly uvítány členy orchestru se značným úspěchem.
Stamic ve svých koncertech vnášel do dosavadního houslového umění zcela nové a zajímavé prvky. Nemínil tvořit skladby pro housle, které byly interpretovány jen na koncertech dvorní kapely. Přistoupil na velmi složitý styl, na němž své houslové skladby založil, a ten se stal i výrazem jeho vlastního názoru na mistrovskou hru na housle. Tato metoda byla potom nejedním houslistou napodobována. Byl to opravdový a zasloužený úspěch mladého umělce.
Pověst o jeho umění brzy pronikla i do jiných měst. 29. června 1742 dostal pozvání do Frankfurtu, aby zde uspořádal svůj koncert pro violu d´amour a violoncello. Úspěch, kterého dosáhl při korunovaci Karla VII., mu dopomohl k tomu, že mu byl po nástupu nového kurfiřta Karla Theodora zvýšen plat. Za vlády kurfiřta Karla Theodora, který nastoupil roku 1742, začal orchestr získávat světové proslulosti. Rušný umělecký život na jeho dvoře, na který pronikly myšlenky francouzského osvícení, vedl přemýšlivého Stamice daleko více k hlubšímu studiu orchestrálních skladeb a skladeb vynikajících umělců, kteří byli zváni ke dvoru.
V roce 1744 se sedmadvacetiletý Stamic oženil s Marií Antonií Lünebornovou. Za nějakou dobu se jim narodili dva synové Karel Filip, pozdější člen mannheimské kapely a Antonín Tadeáš Jan se později stal učitelem světoznámého virtuosa na housle Rudolfa Kreutzera a Bedřicha Viléma Pixise.
V průběhu roku 1747 byl pozván do Stuttgartu, kde měl být jmenován do funkce dirigenta dvorní kapely. Ovšem toto místo odmítl a zůstává v Mannheimu.
Však s velkým úspěchem koncertuje v Paříži, kde vystoupil poprvé 8. září 1754. V Passy u Paříže dirigoval s velkým úspěchem orchestr Alexandra Jana Josefa Riche de la Poupliniéra a v Tuilleriích se zase uplatňoval jako dirigent v rámci tzv. Concerts spirituels, na nichž právě propagoval nový nástrojový sloh mannheimské školy. Koncerty, které v Paříži Stamic uvedl a dirigoval, vyvolaly zcela mimořádnou pozornost.
V době, kdy Stamic působil v Mannheimu, byla tamní dvorská kapela na vysoké technické úrovni a v plném hudebním rozkvětu. A povznesla se k nejproslulejším tehdejším evropským orchestrům vedle Paříže a Vídně a stala se nejdůležitějším evropským střediskem.

Osud, který mu byl vyměřen, mu však nedopřál, aby se mohl těšit ze svých úspěchů. Předčasná smrt Jana Václava Antonína Stamice – zemřel 27. března 1757 v Mannheimu – znamenala pro hudební život ztrátu velmi nadaného, originálního skladatele, který zanechal houslové a klavírní skladby, komorní hudbu i symfonie.

Friedrich Dionysios Weber

Byl jedním z velkých a evropsky uznávaných českých skladatelů první poloviny 19. století, který se zapsal do dějin jako historicky první ředitel konzervatoře.

        Friedrich Dionysios Weber se narodil 9. října 1766 ve Velichově u Karlových Varů a je pravděpodobně nejvýznamnějším rodákem. Nejprve studoval bohosloví a filozofii. Později práva. Po studiích propadl zcela hudbě. Učil se u proslulého abbéa Voglera.   

       Jako člen komitétu uměnímilovných osobností vydal roku 1808 provolání, jímž inicioval ustanovení Spolku pro povznesení hudebního umění v Čechách. V témže roku založil pražskou hudební školu. Inspiraci hledal v Paříži a v Itálii a vypracoval organizační základy a osnovy. Napoleonské války vznik školy poněkud pozdržely, ale v roce 1811 byl zahájen první školní rok a Weber se stal ředitelem školy a pojmenoval ji “Konzervatoř“.  Weber byl v čele konzervatoře až do své smrti.

      Významně se zapsal do vývoje české hudební interpretace, kterou pozvedl jako organizátor, pedagog a hudební teoretik. První podmínku, kterou si kladl na srdce je, že založí první profesionálně vyškolený orchestr. 

      V letech 1839 – 1842 byl i ředitelem pražské varhanické školy. Podle jeho studijních osnov se ještě dlouho vyučovalo. Napsal několik německy psaných teoretických děl, např.Aligemeine theoretish-praktische  Vorschule der Musik (1842) či Lehrbuch der Harmonielehre und des Generalbasses (1833-43) a Lehrbuch der Tonsetzkunst (1835-43). Weber byl také autorem první soustavné sbírky českých lidových písní s nápěvy (1842) známou jako Kolovratský rukopis – Sammlung böhmischer Nationallieder.

Napsal mimo i několik oper.

Weber byl údajně přísný, ale nicméně oblíbený pedagog.

      Kromě pedagogické činnosti byl Weber skvělým hudebníkem širokého zaměření. Zabýval se konstrukcí záklopkové soustavy u lesního rohu a trubky a jeho pákový systém k přelaďování tympánů se používá dodnes.

     Setkal se s Mozartem při jeho návštěvě Prahy a toto setkání ovlivnilo jeho hudební zaměření. Ačkoliv nedosáhl až tak velkého významu jako jiní čeští skladatelé první poloviny 19. století (Jan Křtitel Tomášek, Jan Václav Kalivoda nebo Jan Václav Hugo Voříšek) zařadil se do širšího proudu evropsky významných autorů klasicistní hudby.

    Poslední léta před smrtí se věnoval výuce na pražské varhanické škole.

    Zemřel ve věku 76 let 25.12 1842 v Praze.                                             

Zbláznila ses? – ukázka

Jana Franče Jirásková byla milým hostem říjnového pořadu Otevírání No.20. Děkujeme za návštěvu a přinášíme ukázku z její nové knihy Zbláznila ses?, kterou můžete zakoupit kupříkladu zde: Kosmas, Paseka.

III.
„Filipe, prosím tě, přijeď si pro mě,“ fňukala jsem do telefonu, „nemůžeme se odsud vymotat.“
Nasedly jsme s mámou omylem do vlaku opačnym směrem, a když jsme na nejbližším nádraží vystoupily a chtěly to napravit, nebylo možný, abysme se dostaly na správný nástupiště. Cestu nám neustále zastupovaly hloučky malejch špinavejch dětí a šíleně vzteklejch divokejch psů. Psi cenili zuby a zlostně vrčeli, kdykoliv jsme se sebemíň pohnuly. Děti mě sem tam tahaly za triko a občas si některý z nich utřelo nos do máminy sukně. Filipa jsem slyšela jakoby z šílený dálky. Utěšoval mě a vysvětloval, že se za mnou nedostane dřív než pozdě odpoledne.
„Filipe, prosím tě…“
„Opravdu to nemůžete nějak vyřešit? Není poblíž někdo, kdo by vám pomohl?“
Jo, lidi tam nějaký procházeli, ale tomu našemu podivnýmu seskupení se vyhejbali obloukem. Když jsem na ně začala volat, zdálo se, že nikdo neslyší. Jeden jedinej pán vypadal trošku nadějně. Přistoupil blíž, usmál se, otevřel aktovku… Čekala jsem, co udělá. Vyndal svačinu, kterou mu pečlivě zabalila manželka, ulamoval kousky a krmil psy. Nevěřila jsem svejm očím! Prohlídla jsem si ho pečlivěji a nevěřila podruhý:
„Tati? Seš to ty?“
Jo, byl. Matka pohrdavě řekla:
„No jo, chlapi! Co bys od nich mohla chtít!“
Narážela na otce i na Filipa. Možná na všechny mužský, který kdy potkala, a který jsem kdy potkala já.
„Udělám, co budu moct,“ končil hovor Filip, „ale nic ti neslibuju.“
„Mám tě ráda!“ vykřikla jsem napůl zoufale. „Moc ráda, víš to?“
Matka vypustila hodně hlasitý „Tsssss!“
Po nějaký době jsme se pomaličku přesunuly do nádražního bufetu, pořád v obklíčení dětí a psů. Máma mi četla nahlas nabídku jídel. Paprikovej lusk s rajskou vypadal slibně. Tlustá pani za pultem halekala okýnkem do kuchyně:
„Dávejte sakra menší porce! Takhle přijdem na buben! A tmavookejm bez masa!“
To moji matku popudilo.
„Zrovna jsem si chtěla objednat výpečky se zelím!“ rozčilovala se.
„Výpečky,“ zachrochtal za ní plešatej průvodčí a chytil ji zezadu za prsa.
„Dobytku!“ vyjekla máma. „Teď bys chmatal, co? A až bych byla stará a nemocná, odkopnul bys mě jako prašivýho psa!“
Největšímu psovi ze smečky se nelíbil její pištivej hlas anebo spojení „prašivej pes“, trochu zavyl a zahryznul se mi do lejtka. V okýnku se objevila hlava kuchařky.
„Zelí došlo!“ hlásila.
Po noze mi stejkala horká lepkavá krev.
„Filipe!“

Srpnové velice okřídlené příhodné Otevírání

img_8069

Marek Schejbal, Filip Příhoda a David Pillow

Druhý letní speciál pořadu Otevírání, již osmnáctý díl, zavedl moderátory k přirovnání k oslavě úředně dospělého jedince. Oba chlapci, o nichž se nedá říct nic jiného, než že jsou básníci, spisovatelé a… zkrátka kreativci každým coulem, Marek Schejbal a David Pillow, naladěni v rodičovské úctě, si umístili svérázného hosta, Filipa Příhodu, do svého středu a sami se nazvali levým a pravým Filipovým křídlem, snad aby jej uchránili před pokušeními a nástrahami dospělosti.

Filip Příhoda, spisovatel, malíř a introvert, jak o sobě píše, svému slovu dostál. Snad právě pro svou introverzi nepodařilo se ani tak zdatným moderátorům Markovi a Davidovi z něj mnoho vytáhnout. Zato s roztomilou intonací přečetl ukázky ze své knihy Filišpínovy příhody (Beletris, 2016), humoristického svazku vyprávějící příběh malého školáka, nutno dodat, že tato kniha patří výhradně dospělým čtenářům, okořeněné originálními autorovými ilustracemi.  Během přednesu se Filipův hlas přizpůsobil malému rošťákovi a těžko bylo uvěřit tomu, že před hosty a mikrofonem vystupuje dospělý muž, nikoliv žák první třídy. Ke konci pořadu Filip potvrdil svou pohotovost k přeměňování se exhibicí robotického tance.

img_7953

Marek Jan

Hudební doprovod tentokrát zajistil sebevědomý hlas Marka Jana doprovázený kytarou. Kromě jiného přehrál, a to na výbornou, skladbu Boba Dylana a v již uvolněném závěru mistrně na místě zkomponoval krátkou improvizaci hardrockového typu na náhodně zvolená slova publika – moucha, myška, pivo a žiletka. Nemohu si pomoci, ale Marek mi připomínal cherubíny, pomocníky andělů velmi často zobrazované na plátnech velkých mistrů šestnáctého století, a snad i proto věřím, že nepřilétl do pořadu naposledy! www.marekjan.muzika.cz

img_8012

Irina Kolaříková

Snad abychom nelítali všichni ve víru „dětských“ oslav konečně dospělého pořadu, přispěly svými prozaickými díly představitelky neformálního uskupení Druhá múza – Ivana Beranová alias Yanna Ram a Irina Kolaříková, a to nalákáním hostů k přečtení druhomúzního almanachu – sbírky povídek Zbláznit se nevadí (Beletris, 2016). Irina, svým jemným poetickým hlasem zklidnila oslavující hosty povídkou Když prší od Ivany Beranové a čistě psychiatrickým kouskem od Heleny Beránkové – Když se dveře zaklapnou. Když na Ivanu přišla řada, potěšila publikum povídkou ryze svatební – Záměna od Jany Trhlíkové.

img_8033

Yanna Ram

A abychom nezapomněli… děkujeme MČ Praze 10 za podporu!

Jak vidíte, bylo velice veselo.

Příště, a to už ve čtvrtek, 15. září, se v Otevírání č. 19 setkáme s Petrem Pelé a Boyboyem. Hlavním hostem večera bude spisovatelka Blanka Faltová, autorka knih Na slzy nezbyl čas a Fronta na lásku (nakladatelství Petrklíč). Na akordeon zahraje Saša Niklíčková a pořadem provedou opět Marek Schejbal a David Pillow!

Strach a výčitky – k čemu vedou …

Probouzím se. Je ráno. Ležím v posteli.
Začínám si uvědomovat, že jsem nesplnila slib. Jsem z toho špatná. Přeji si, aby to bylo jinak. Proč si přeji, aby to bylo jinak? Protože mám v sobě nepříjemné pocity. Proč mám v sobě nepříjemné pocity? Protože jsem někomu dala naději na něco, co nyní není.
Mohla jsem tomu zabránit? Měla jsem něco vykonat včera. Ale byla jsem hodně unavená z práce. Ležela jsem, spala, dívala se na film … nepřemohla jsem se k tomu, abych to vykonala.
Je toto omluva? Aby to bylo omluvou, musel by ten druhý chápat mojí situaci a ztotožńovat se s mým řešením – tedy, že jsem se nepřekonala. A nebo alespoň přijmout moji nedokonalost, i když jemu se to neděje. Jsem tedy nedokonalá a ten druhý žije v lásce. Je to opravdu láska, nebo jen ústupek od druhého? Je toto řešení správné?
Jak zjistit, co je správné? Mohla jsem jít jinou cestou? Ano, mohla – mohla jsem se více šetřit, abych měla síly. Nebo se překonat. Ale k překonání potřebuji síly. Tedy měla jsem provést něco, kde bych měla síly. Proč jsem je neměla?
Protože pro tento okamžik můj celek vykonal vše dle svých sil podle priorit, které navnímal.
A v tom je pravda. Jestliže se změní podmínky různými reakcemi – a je jedno, zda pozitivními, či negativními … ale jestliže tím dojde uvnitř mě ke změně priorit, pak slib bude splněn.
Tedy je vše v pořádku. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách ten den. A správně. Omvlouvám se té osobě, protože jsem si vědoma, že tím nebylo dosaženo dokonalosti, kterou jsme si představovali – a z toho plynou další situace. Bude muset na tu situaci reagovat.
Ale já strach a výčitky již nemám, i když se omlouvám a je správné, že se omlouvám … jsem dokonalá ve své nedokonalosti. Tedy to, že nevím, zda vše splním. Dopředu to nevím. Ale snažím se dle svých sil. A tak se učím mít ráda sebe i druhé – učím se přijímat nedokonalost pro láskyplnější život.

Byt na červeno

Zbývalo jen pár dnů do Vánoc. Ve vaně si hověl velký kapr a večer proběhla již tradiční bitka o mléčnou čokoládu z adventního kalendáře. Už jen dva dny, nemohla jsem se dočkat. Kdo nosí dárky pod stromek, mi někdo ve školce před lety prozradil. Paní učitelka za skleněnou výplní si asi myslela, že vypadá jako Ježíšek.

Přesto jsem Vánoce milovala, nejraději bych doma měla blikající výzdobu z celé Holešovické tržnice a bylo mi v té době jedno, že jde asi o kýč… Sídlištěm duněly petardy a za čerty se nevydávaly žádné malé děti. Nebo to bylo úplně jinak, to možná fantazie v devíti letech kreslí vše do barevna.

Každopádně, tu noc se přihodilo něco zvláštního. Probudilo mě takové podivné plácání, pak se ozvaly kroky, vzdechy a rány. Snažila jsem se probudit bráchu, ale ten ze spánku jen něco zamumlal. Tak jsem si přehodila peřinu přes hlavu, opustit pokoj jsem se tenkrát neodvážila.

Zloději, jistě vyrazili dveře a teď mučí moji babičku v obývacím pokoji, běželo mi hlavou. Pod peřinou se už nedalo dýchat, ale já nevylezu, nikdy! To jsem si byla tenkrát úplně jistá, ani za celej adventní kalendář…, říkala jsem si v duchu. Snažila jsem se vůbec nehýbat, abych se neprozradila. Tak dlouho jsem poslouchala děsivé zvuky, až jsem z toho nakonec přece jen usnula.

Někdy k ránu jsem se probudila úplně zpocená, opatrně jsem otevřela dveře našeho pokojíčku, v bytě byl klid. Linoleum v chodbě však zdobil proužek krve, to ale nebylo všechno. Hnědo červené fleky byly všude i na zdech a klikách. Když jsem se slzami v očích otvírala dveře do obývacího pokoje, vybavil se mi hororový díl majora Zemana s názvem Studna, který jsem jednou večer potají zhlédla pod křeslem mojí mámy. Občas mi nohama kazila výhled, ale i přesto se mi scéna z onoho seriálu navždy vryla do paměti.

To už jsem stála v pokoji, babička ležela na posteli a v ruce držela dlouhý kuchyňský nůž. Obličej měla od krve, vlastně byla od krve skoro celá, ale mrtvá nebyla. Pokojně oddychovala a chvílemi i spokojeně zachrápala. Moje další cesta vedla do kuchyně. Kapr na tom byl o dost hůř, měl svoji „studnu“ už za sebou. Vana byla prázdná a kuchyň vymalovaná krví do ruda.

Vánoce jsou zkrátka svátky klidu a míru, raději jsem se vrátila zpět pod peřinu.

V nastalém ránu zavládl předvánoční chaos, byt byl opravdu „vánočně“ vyzdobený, ale je třeba podotknout, že si za to kapr mohl trochu sám. Zřejmě měl sebevražedné sklony nebo se mu vana zdála příliš malá, když vyskakoval až do předsíně. Každopádně babička nás přece nechtěla světlem budit a vyřešila situaci po svém. Pro člověka narozeného v první světové válce mělo maso úplně jinou hodnotu, hlavně, že kapr tenkrát nevyhrál, i když možná to chvílemi bylo nerozhodně. Boj o život ve tmě v jednom pražském bytě měl nakonec jasného vítěze a kolem poledne zavoněla na stole rybí polévka.

Já od té doby sleduji kapry v kádích s lehkým odstupem, protože má pravačka nedisponuje takovou silou, a protože jsem se narodila v jiné době. V době, kdy bylo bohužel vše jaksi do ruda…

Výlet

Mám na návštěvě kamarádku z Anglie. Seznámili jsme se před pár lety na soustředění v Itálii. Jezdí k nám od té doby každý rok. Letos se vydařilo počasí, každý den si děláme výlet a malujeme akvarelem.

Vyberu výlet do zámku na Peruci. Zámek je momentálně v rekonstrukci. V jednom z jeho křídel je otevřená výstava Fillových poválečných obrazů, zvláště krajiny Českého středohoří lavírovanou tuší nás zajímají. Necháme si je na konec.

Před Muzeem české vesnice je altán se stolkem a lavičkami, kde si můžeme všechno rozložit. Před námi chátrající budova určená kdysi pro personál zámku, prosvícené stromy a staré patníky. Jen co začneme malovat, přijde paní s dvěma dětmi. Zajímá se o to, co malujeme. Děti jsou z USA, paní mluví česky. Usadí se proti nám a z nezávazného začátku je půlhodinový rozhovor. Děti jezdí po skončení školy v Americe na měsíc do školy do Čech, maminka je původem Češka a nechce, aby zapomněly češtinu. Česká škola je prý ale pro ně moc těžká, hlavně dějepis a matematika. Jejich babička dělá průvodkyni po turistických trasách v Českém středohoří. Rozpovídá se o krásách okolního kraje. Jdou pak na chvilku do muzea a my čtvrt hodiny malujeme. Hned potom se objeví paní z muzea a stráví s námi další čas povídáním o historii zámku, co se tam teď chystá a o Fillově výstavní síni, která je ve správě státu, jak si to přála jeho manželka po jeho smrti. Povídá, jak má ráda tohle roční období a jak park v tuto dobu září. Jen paní odejde, přijde starší pán z vesnice a sedá si na stejné místo. Omlouvá se, že nemluví anglicky, jenom (?) prý německy, francouzsky a maďarsky a radí nám, kam zajít na oběd nebo kávu.

Jsem překvapená z těch rozličných postav, střídajících se před námi jako ve filmu a ze vší té sdílnosti. Čím se to stalo, že většinou uzavření Češi najednou tak povídají? Udělalo to to naše malování? Kamarádka říká, že ať klidně jezdím malovat sama, že se nemusím bát, že mi bude někde smutno.

Pak si zajdeme do místní kavárny Za dubem, která je otevřená jen o víkendech. Má osobitý styl, krásnou terasu na posezení a z přístupu majitelky by si mohli v leckterých pražských podnicích vzít příklad.

A na závěr ten Filla a jeho posmutnělé krajiny panoramatických formátů s kvanty detailů a přitom tak prosté, přímočaré a nesoucí v sobě hlubokou krásu. K virtuálnímu nahlédnutí jsou zde: Filla Krajiny Českého středohoří

Byl to prostě dobrý den (až na toho pána od Policie, která hlídá výstavu venku i vevnitř a i když nechce rušit, celou dobu vám stojí za zády a případně upozorňuje, že jste u obrazů moc blízko).

www.janagregorova.cz

 

Hbitá reakce

Je nádherné podzimní slunečné počasí a v Národní technické knihovně vládne klidná pracovní atmosféra. Tudíž jsem ještě netušila, že v následujících minutách budu bojovat o život.

Dokončovala jsem registraci zákazníka, když vtom uslyším šílený dětský pláč. Chlapeček asi dvouletý ležel na zemi a točité dveře měl mezi nožičkama. Karusel se stále točil a on zůstal zaklíněný. Vylítla jsem z místa a bylo nutné, aby se dveře okamžitě přestaly točit. „Musíme rychle zastavit dveře,“ křikla jsem na pani z ochranky.

„Ale, já nevím, kde to tlačítko je. Jsem tu první den.“

Bože, proč musím vždycky chytit takové ucho, pomyslela si. „No…dobře, tak sem pošlete svého velitele.“ Než zasáhlo velitelství ochranky, tak jsme si musely pomoct samy. Bohužel šlo o vteřiny. Dvě kolegyně, které se mnou pracovaly, držely pevně každá křídlo koridoru a já si klekla a snažila se vyprostit dětské nožičky. Šlo to ztuha a vypadalo to dost zle. Nejdříve jsem vytáhla jednu nožičku, kterou měl zaklíněnou ve vzdálenějším křídle. Ruce už kolegyním bolely, ale musela jsem vyndat ještě tu druhou nožičku. Chlapec stále plakal a naříkal. A mě to rvalo srdce. Docela mě udivilo, že jeho maminka v parteru je docela klidná. Mě, se toto stát, asi bych šílela strachy. Za chvíli byly konečně nožičky venku. Když dorazila ochranka, bylo již po všem. Chlapečka jsem v náručí odnesla mimo nebezpečí a předala mamince. Ještě jsem mu pro jistotu prohlédla nožičky a zkusila, jestli může chodit. Nožičky byly úplně rudý, možná, že se časem objevý modřiny. Mamince jsem pro jistotu doporučila odvézt chlapce k lékaři.

Ale na ten pocit, když jsem chlapečka vzala do náručí a vynesla ven, na to nikdy nezapomenu.

Cesta

Sedím vo vlaku. Chystám sa čítať si knihu, konečne mám čas pre seba. Do kupé prisadajú dvaja páni, obaja už určite hlboko po 60tke. K oknu pán v tmavomodrom ťažkom kabáte, babička vravievala v Hubertusu, silné dioptrie v staromódnych okuliaroch. Druhý si sadol ku dverám na jeho stranu, voňavý,  v šarmantnom béžovom kabáte. Pán u okna sa tvári ospalo, zato pán pri dverách očividne chce komunikovať.

Pán šarmantný vytiahne mentolové bonbóny a ponúkne nám. Ja si vezmem, pán u okna mrzute odmietne. Čo pána šarmantného neodradí, naopak využije to ako príležitosť naviazať hovor. „dejte si, tyto máme v Americe nejradši“, vysloví váhavou češtinou s anglickou výslovnosťou –r-. To druhého pána prekvapivo preberie z opozičného postoja, ochutná a komentuje. „silné, podobné jako naše hašlerky“. A pán šarmu hneď dodá. „Jo, hašlerky, to si ještě pamatuji. Víte, že je pojmenovaly po tom slavném Hašlerovi, co zpíval, ale v koncentráku ho dorazili. Stejně ale to byl statečný chlapík.“

„Statečný, jak se to vezme, dost provokoval“ namietne pán mrzutý, akoby sa ho dotklo, že ho niekto poučuje. Pán šarm zaváha a nepokračuje, asi jazykovo by neustál zložitejšiu konverzáciu. A tak prejde na inú tému. „Vracím se domů po 30ti letech. Jsem tady měsíc a zatím nevím, co si mám o všem myslet. Na staří, poté co mi umřela žena. 40 let manželství. Ale je to tady vše nějak jiné, než  si pamatuji. Emigroval jsem v 68, nebylo to jednoduché dostat se do Ameriky, to byl můj sen, ale je to úžasná země, kdo na to má, tak má příležitost to dokázat. Je tam báječný život, vybudoval jsem úspěšnou firmu, sídlila v Jersey city, přes Hudson řeku jsem se díval na Manhattan, ale tam to je divočina…. “ A popisoval svoju cestu cez rakúske emigračné tábory, ako im pomohla nejaká talianska rodina, a snažil sa popísať historické súvislosti tej doby. Používal veľmi výrazné slová – úžasné, báječné, skvelé, mal silný prízvuk a často mu naskakovali anglické slova s poznámkou – jak se to řekne česky? Neustále sa usmieval, gestikuloval ani si neoveroval, či pán mrzutý počúva.

Pán mrzutý sa nevedel nejak rozhodnúť, či chce komunikovať, či nie. Na všetko odpovedal stručne, s podráždeným podtónom. Premýšľala som, či ho irituje ten pozitívny prejav a úspešný príbeh rovesníka, či sa mu to javí chválenkárske, či má nejaký iný problém. Ale pán šarmantný to evidentne nevzdával a pokračoval príbehom jeho detí, má dve dcéry, jedna vyštudovala Yale a druhá Washington University. Je hrdý, jedna je doktorkou a druhá právničkou. Nebolo to jednoduché im pomáhať finančne na štúdia, musel sa obracať, ale je rád. Monológ sa začal zdať dlhý i mne. Pán mrzutý už už opieral hlavu o sedačku, že si pospí. Pán šarmantný to vycítil a nečakane preložil svoju reč otázkou. „A co vy pane, jaký byl tady život. Máte děti?“

Nastalo také to zvláštne ticho, ktoré je pár sekúnd, ale zdá sa dlhé. Pán mrzutý nečakane vyslovil veľmi prepracovanou angličtinou.“If you want, we can switch into English“. Tento zvrat prekvapil pána šarmantného, ale nezaváhal. Konverzáciu angličtina úplne odľahčila. Zrazu pán šarmantný neznel tak chválenkársky a pán mrzutý, síce naďalej veľmi stručný, pookrel a za silnými dioptriami sa objavili veselé oči. Má troch synov, pracoval ako šofér tramvaje, aby uživil rodinu. Bol vylúčený z Akadémie věd, podpísal niečo, čo nemal a ani moc nechcel, nerozvážnosť. Nemrzí ho to, mal po jazdách mestom čistú hlavu, čas na synov a noci na štúdium. Bol historik, bavilo ho husitské obdobie. Rozčuľuje ho povrchnosť a menenie histórie, napríklad taký Zikmund, vraj Liška ryšavá, toľko toho vykonal, a takto negatívne skončil. Do toho mu skočil pán šarmantný, že i on vnímal  nespravodlivé, ako sa heroizoval pokrytecký Kennedy a ako bolo ublížené veľmi morálne silnému, ale mediálne neuznávanému Nixonovi. Obaja si notovali, aká je história často predkladaná inak, populisticky.

Po chvíli pán mrzutý zmenil tému, vyložene mu dejiny USA nesvedčili. Skočil do literatúry, miluje Shakespeara, všetky diela študoval v originále. Je to podľa neho neuveriteľný psychológ, znalec ľudskej duše. Nadčasový dramatik. Začal citovať Hamleta. Pán šarmantný viac cúvol do sedačky, trochu sa mu zmenil profesionálny úsmev, trošku sa mu prehĺbila vráska na čele. Zo zaujatím počúval. Úprimne priznal, že na knihy a kultúru nemal čas, to mu utieklo. Venoval sa golfu, ale empaticky vycítil, že golf nebude spoločná téma a tak naviazal inak. „And your kids?“ Ano, synovia? Žena sa im obetovala, boli rýchlo za sebou, po 2 rokoch, prostredný je autista. Dlho sa s tým nemohol zmieriť. Začal i piť. Ale dnes, tí dvaja si už bežia po svojom, ale Kuba je taká čistá duša, nemal by to vyslovovať, ale možno ho i miluje najviac. Kuba ich stále potrebuje, je úžasne hravý, neprešpekulovaný. Dokáže vymenovať všetky ulice Prahy, miluje mapy. A stíšil hlas. „However, we get old“. Nie je to tu pripravené dobre sa postarať o iných…. „Ale nebudu naříkat, nedávno mi vyšla knížka, to je moje radost“. Zrazu sa vrátil do češtiny.

Pán šarmantný ale posmutnel, tiež tichým hlasom naviazal. „Rozumím“, akoby nezaregistroval ten veselý tón poslednej vety a zahĺbil sa do svojho príbehu. Nezvládal sa dívať na svoje dcéry, ako sa babrú vo svojom živote. Obe úspešné, napriek tomu žijú zvláštne životy. Jedna k sebe priťahuje samých diktátorov. Krásna a schopná. Ešte že nemá deti. Druhá sa bojí opustiť toho svojho bohéma. Je to voľnomyšlienkar, vyhovuje mu, že ona zarába, drie, stará sa o rodinu. On sa vezie. Vie, že ho neopustí, nechce ublížiť deťom. Má ich moc rád, stále sa im montoval do života, takto na diaľku to bude pre všetkých lepšie. Nebude im naznačovať, že ho to trápi. Žena umierala vo veľkých bolestiach, zdravotníctvo je v USA veľmi drahé, predal dom, dcéry sa nemohli uvoľňovať z práce. Ten odór nemocnice každý deň, beznádej, únava. Chýba mu. Chcel zmenu, ale cíti veľkú samotu.

Chvíľku obaja hľadia von z okna, zmĺkli. Hlásia Olomouc a ja vystupujem. Páni sú k sebe naklonení, spriaznení, ich tváre zmierené, nejak úplne iné než na začiatku. Príbehy nedokončené.