Archiv štítku: Alena Nezbedová

Narodila jsem se kdysi dávno – tuším před třemi sty až třiceti čtyřmi lety a můj život se ubíral, řekla bych, běžnými cestami. Studovala jsem, chodila jsem do práce, zakládala rodinu. Téměř před dvěma lety nastal zlom a já na nějakou dobu musela zůstat sama se sebou. V tom čase se ozval jakýsi vnitřní zmatek nadělaný z tisíců životních chyb. Tehdy můj dědeček a veliký kamarád onemocněl a několik měsíců pobýval v nemocnici a já ho tam chodila navštěvovat. Vloni na jaře jsem odjela na výlet a proto, abych mu ho co nejlépe přiblížila, napsala jsem cestopisný fejeton Zdravím z Vídně. Od té doby jsem si psaní zamilovala a dosud psát nepřestala. Časem jsem od úvah a fejetonů o dětech, životě, vzpomínek a legrácek přešla k psaní poezie, povídek a divadelních her. Moc zdravím a děkuji všem lidem otevřeným za to, že jsou otevření, a přeji mnoho inspirace!

Tvých očí

Dotyk tvých očí
uprostřed hrudní kosti
rozvonil kůži
přitažlivost pozvedla hladinu
plátků z rudých růží
mohutná záplava rozbouřila koryta řek
zrychlila tep
tvrdá krusta chránící před vpádem lásky
popraskala jediným rázem
územím všeho
co mi ještě včera zdánlivě patřilo
rozezněla se předehra
lučních zvonků
 
ano, to je ta melodie
kterou slyšíš
 
kterou slyšíš
srdcem.
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Dům holubí

Strážce kamenných bůžku
kráčí krajem zámecké kašny
oprýskané
pyšní se čarovnou mocí
prý že vládne přesnosti
vyzvánění městských věží
prý že ovládá zvony
v hermelínu z rudých růží
s přáním radostného rána
i hřejivé noci
uprostřed památného háje
uprostřed vzpomínek
den co den
kráčí si
hlavu pyšně vztyčenou
v podobizně páva
toužíce oslnit onou mocí
každičkého kolemjdoucího
neschopen si připustit, že je jen
jeden z tisíců prostých
hledajících svůj
dům holubí.
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

PROCES

 Jsem svědek korunní
U lavice obžalovaného
Jste obviněn! Ale z čeho?
Z lásky! Paragraf 365!
Ale já nic neproved!
Řada přišla na mě
A tak se vyznávám…
 
Napsala jsem tři hlásky
A pak dva verše na dva řádky
Co se vůbec nerýmují…
 
Žalobce se pousmál.
Výborně! Jak to bylo dál?!
 
Takže… zas utekla jsem… od sousloví
Vyhýbala se pohledu, kdy mi v očích čte
Uprostřed parket v podkroví
Mezi kamennými stěnami
Uprostřed
 
V sále hlučí dav.
Ticho! Dál? Tak mluvte!
 
Ptal se, co je se mnou
To cestu k srdci mému
V tu chvíli kdosi vyšlapal
Ten dotek se jen dotek
Musel, vždyť tolik chtěl
Věřte mi, je nevinný!
 
Soudce se mračí,
Na lavici červená se
Obviněný…
 
Napsala jsem tři hlásky
Pokorně se přiznávám
Ta nevinná tři písmena
Svůj napůl psaný autogram
 
Soudce se zasnil
Obviněný
Položil hlavu do dlaní
Co s tím?
 
Měla bych jeden návrh…
Zavřete nás do cely
Vždyť pro nás dva je stvořená
Tak ráda bych
Ty hlásky, verše dopsala!
 
Dav vydech
A soudce zvedl hlavu
Námitka?
 
Jsem svědek korunní
U lavice obžalovaného…
V síni zvané „Svědomí“
 
Žalobce krčí rameny
Dav lidí soudící
Se zdvih
Soudce buší do stolu
Ať je tady klid!
 
Nemám námitek!
Obhájce?
 
Napsala jsem tři hlásky
El – á – es
A pak ty dva verše na dva řádky
Mám
Tě…
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Holubí

Strážce kamenných bůžku

kráčí krajem zámecké kašny

oprýskané

pyšní se čarovnou mocí

prý že vládne přesnosti

vyzvánění městských věží

prý že ovládá zvony

v hermelínu z rudých růží

s přáním radostného rána

i hřejivé noci

uprostřed památného háje

uprostřed vzpomínek

den co den

kráčí si

hlavu pyšně vztyčenou

v podobizně páva

toužíce oslnit onou mocí

každičkého kolemjdoucího

neschopen si připustit, že je jen

jeden z tisíců prostých

hledajících svůj

dům holubí.

Anička a vločková víla

Anička a vločková víla

Byla jednou jedna Anička. Možná takovou Aničku znáte i vy! Anička už byla velká, nedávno oslavila deváté narozeniny, bydlela jen se svou maminkou v jednom docela malém bytě jednoho docela malého činžovního domku na kraji města. Chodila do třetí třídy a měla jeden veliký sen – přála si být tanečnicí. Zahleděla se totiž do obrazu od pana Degase, který visel v obývacím pokoji na zdi nad starým rodinným klavírem. TA tanečnice se jí tolik líbila! Anička už od první třídy docházela na výuku hry na tento starobylý hudební nástroj pravidelně, hraní ji docela bavilo a šlo jí od ruky a trochu i od srdce, ale ta tanečnice… Onu lednovou neděli navečer, když už měla dávno procvičené etýdy a stupnice a sepsány domácí úkoly, se s maminku usadily v kuchyni, aby si vybraly nějaký nový kroužek na druhé pololetí. Maminka chtěla Aničce udělat radost zato, jakou jí Anička dělá radost samými jedničkami, kterými byla její žákovská knížka doslova poseta. Maminka ale neměla peněz nazbyt a tak musela vybírat i podle ceny. Probíraly se papíry s nabídkami kurzů a kroužků, pejsek Alík, takové drobné nanicovaté košťátko, skočil Aničce na klín a olizoval hřbet její ruky.

„A nechceš chodit na keramiku?“ ptala se maminka Aničky a hrot tužku přidržela na řádku s velkým nadpisem KERAMIKA.

„Ne, nechci,“ odpověděla Anička. Tak ráda bych… pohrávala si s odvahou a přemýšlela, jak jen to mamince říct… věděla moc dobře, jak maminka lpí na tom klavíru, věděla, že kurz klavíru je drahý a hlavně věděla, že na klavír hrála maminka, babička i prababička. Ale ta tanečnice! Nadechla se, vydechla a opatrně se svěřila mamince: „Chtěla bych chodit na balet!“

„Balet? Ale Aničko,“ podívala se maminka opět do papíru, kde úplně na konci stálo „Balet“ a pak smutně vzhlédla k Aničce: „Aničko, balet je příliš drahý, ale keramiku si ještě můžeme dovolit. Balet…“ přemýšlela, jak Aničce vysvětlit, že chodit do kroužku baletu nebude to pravé ořechové… „Na balet musíš také pilně trénovat, každý den, a nezapomeň, že budeš porkačovat ve hře na klavír!“ upozornila jí mile, ale zato důrazně.

Anička se podívala ke klavíru. Jako vždy stál u stěny jako každý jiný kus nábytku, ale tentokrát měla dojem, že se na ni zlověstně šklebí. Pak vzhlédla k obrazu od pana Degase. Namoutě, na chvilinku to vypadalo, jako by tanečnice z obrazu vyskočila, udělal piruetu a zatančila několik plijé a padedé po klávesách. Ne ne, Aniččino srdíčko už také tančí s ostatními baletkami ve velkém národním divadle, Anička je krásná jako labuť a uklání se nadšeně tleskajícím divákům…. Ty šaty! A ta hudba!

„Haf haf!“ zaňafal Alík, zklouznul z Aniččina klína a začal jí netrpělivě poskakovat u nohou. Alík přesně ví, kdy je čas na procházku.

„Tak ho vezmi ven, ale jen kolem domu!“ přikázala maminka a na přihlášce zaškrtla „úterý, do 13.30 kurz keramiky.

Anička se zklamaně oblékla, navlékla kolem pejskova krčku obojek, karabinkou k němu přicvakla vodítko a společně seběhly dvě patra dolů. Otevřela dveře a kouká… za tu chvílku, kdy dumaly s maminkou nad přihláškami do kroužků, ale nasněžilo! Páni! Trávník mezi domy se přikryl lehkou bílou peřinkou, takovou možná spíš dečkou spletenou z vločkových kvítků. „Ňaf ňaf ňaf!“ běhal si spokojeně Alík a začal do tlamičky honit drobné sněhové kvítky, které polétávaly okolo. Malými psími tlapičkami za sebou zanechával drobné stopy, které se neuspořádaně řadily vedle těch ptačích klikiháků a lidských tlápot, které vyšlapávala v nových kozačkách od Ježíška Anička. Alík byl vzorný pejsek, neodbíhal od paničky nikdy daleko. Bodejď by ne, bál se všeho, co se hýbe a je větší než on sám a v blízkosti své holčičí paničky se vždycky cítil v bezpečí.

Anička se postavila u lampy a chvilku pozorovala pejska, kterak si po svém užívá sněhových radovanek, a pak se sama do bílého nadělení v trávě zahleděla. Paprsky oranžového světla od pouliční lampy sníh osvicovaly a vytvářely na ní světelné odlesky. Přišla blíž a sedla si do podřepu. Páni! Když pohnu hlavou o kousek, světýlka se změní. Sedla si ještě blíž, aby viděla na sníh pořádně. Na trávě jako na pavučince ležely tisíce malých plochých vloček podobajících se nádherným květům. Přimhouřila oči. Když se na ně podívala ze správného úhlu, dvě až tři vločky uvelebené ve sněhu se krásně vykreslily. Vypadaly jako ty šaty baletek. Nádherné květiny okolo pasu, které ty mistrině tanečnice nosí po pódiu. Tolik bych chtěla… hlesla Anička. Do očí jí vstoupila malá slzička a pohled se zamlžil. Najednou si všimla, že jedna vločka se změnila v cosi… ano, vyrosty jí pod sukní nožky a nahoře tělo a ruce. Hlavička, docela malá a skoro neviditelná, se na Aničku usmála: „Tak ty by sis přála být tanečnicí?“ podivila se.

„Ano, to bych…“ podívala se Anička a vůbec ji nepřipadalo divné, že mluví s kouskem sněhu.

„Jsem vločková víla,“ pravila ta malá zimní podivnost a udělala piruetu. „Také mám sen.“

„A jaký?“ zeptala se Anička zvědavě.

„Ráda bych věděla, jak žijí lidé. Každý rok létám sem, na zem, po větru na pravidelnou návštěvu a s prvními horkými paprsky se vracím zpátky na oblohu. Lidi potkávám, ale skoro žádný se dosud nepodíval zblízka na moje krásné šaty, (a zase udělala piruetu, aby byly dobře vidět) to až ty. Líbí se ti?“
„Ano, líbí. Kdybych byla baletka, chtěla bych mít šaty podobné.“

„Rozsvícená okna navečer vypadají tak nádherně! A já si vždycky říkám, co se asi o zimních večerech děje uvnitř? Co třeba o večerech děláš ty?“
„Já? Já cvičím hru na klavír… ale raději bych tančila…“

„Ach tak… a co dělají ostatní? Teď, v zimně?“

A tak tam Anička seděla a vyprávěla sněhové vločce o Vánocích. O tom, jak s maminkou ozdobily stromeček a po večeři si rozdaly dárky. O pohádkách v knihách i v televizi, o strýčkovi Jirkovi, o kamarádech od vedle a také o tom, jak začala škola.

„To je zajímavé,“ zaradovala se víla, „Konečně vím víc!“

Jejich rozhovor vyrušil maminčin naléhavý hlas linoucí se ze čtvrtého patra blízkého domu: „Aničko, kde vězíš? Pojď už domů!“

„Už musím,“ zašeptala Anička víle.

„Děkuji ti, Aničko, že jsi mi splnila sen,“ hlesla víla a její tváře zrůžověly.

„Rádo se stalo. Škoda jen,“ zesmutněla Anička, „Škoda jen, že nemohu na ten balet, víš. To je můj velký sen… ale… nejsou peníze.“ Anička svěsila zklamaně ruce. Pak si zmrzlými prsty utřela oči a rozhlédla se po sněhu. Nikde nikdo. Z víly se opět stala obyčejná, ale přesto neobyčejně krásná sněhová vločka.

„Alíku, k noze! Jdeme…“ zavolala Anička na pejska a už hledala v kapse péřové bundy klíče, aby si odemkla vchodové dveře.

Nahoře ji přivítala maminka. Anička se obávala toho, že jí vynadá, ale čekalo ji milé překvapení.

„Mluvila jsem s babičkou Jarkou a… Aničko, opravdu chceš chodit na ten balet?“

Anička si právě sundávala bundu a otírala Alíkovi mokré packy do hadříku.

„Ano, mami, moc bych chtěla.“

„Kdybys přestala hrát na klavír, mohla bys chodit na ten balet…,“ řekla maminka. Bylo vidět, že ji stálo toto rozhodnutí hodně námahy.

„Mohla bych? Opravdu?“ špitla Anička a koutky úst jí zacukaly, až se vykrojil opatrný úsměv.

„Ano, mohla.“

Anička vlítla mamince do náruče a samou radostí ji pevně k sobě přitiskla.
„Jsi ta nejskvělejší maminka na celém světě!“

„Abych se ti přiznala, Aničko, mě to brnkání na klavír taky moc nebavilo, když jsem byla malá.“

„A co jsi chtěla dělat místo toho?“
„Malovat…“ zasnila se maminka… „Chtěla jsem malovat stejně krásně jako pan Degas, víš, to je ten malíř, který namaloval tanečnici na obrázku, který visí nad klavírem.“

Anička se usmála: „Vážně? Až budu tančit, vydělám spoustu peněz a zaplatím ti kurz malování a ty mě namaluješ, jak tancuji s takovým pánem ve fraku, ano?“

„Výborně! Platí!“ usmála se maminka a plácly si na to.

Venku se ale usmál ještě někdo – jedna velice krásná a velice spokojená sněhová vločka, kterou sluníčko hned druhý den rozehřálo a ona po větru vystoupala nahoru, k nebi, aby se vzápětí opět proměnila v mlhu a v kousek mraku a zanedlouho zase po větru jak po houpačce spadla dolů, možná do trávy, možná na cestu a možná na střechu nějakého domu, ve kterém možná žije jiná Anička s jinou maminkou, které sní o tom, čím by se mohly jednou stát. A až ta vločka dopadne, určitě bude vyprávět ostatním vločkovým vílám o tom, jak lidé slaví Vánoce a o tom, jak je důležité snažit se splnit si své dětské sny.

Malá víla

Někdy si připadám malá, docela maličká
Víla schovaná pod blatouchovými listy
Venku prší a kapky klepou na střechu
Venku prší a potůček stéká k bosým nohám
Obrovský pták v kosím peří nakukuje dovnitř
A číhá, zda jsem k mání

Tak – tak malá si někdy připadám
Docela maličká
Orel i panna.

Kde se rodí básníci

Kde že se rodí básníci, pane Blahorodí?
Rodí se rodí v tunelech makaronových stvolů pampelišek
Kloužou se dolů do hlíny
Rodí se rodí v podhůří
Ve stínu slunečních dílen
Úctyhodných lišek
Schoulení do šupinek načervenalých jarních šišek
Hledej, hledej, pane Blahorodí
Kde jen že se rodí
Básníci…

Vidíš?

Vidíš? Ty malé šišky v podobě rozvětvených květů
Se lámou vzduchem z jehličnatých paží
Vidíš? Malá drobná mláďata ořešáků
Se prodírají zemí jako by v poptávce po rozesetí po celé planetě
Vidíš? Zlatý déšť už odkvet, mahónie žene do krásy
Modřince usychají a já si říkám postý
Že se nemám míchat do toho, čemu nerozumím…
Ostatně nerozumím téměř ničemu…
Kromě těch šišek, ořešáků a modřinců…