Archiv štítku: Alena Nezbedová

Narodila jsem se kdysi dávno – tuším před třemi sty až třiceti čtyřmi lety a můj život se ubíral, řekla bych, běžnými cestami. Studovala jsem, chodila jsem do práce, zakládala rodinu. Téměř před dvěma lety nastal zlom a já na nějakou dobu musela zůstat sama se sebou. V tom čase se ozval jakýsi vnitřní zmatek nadělaný z tisíců životních chyb. Tehdy můj dědeček a veliký kamarád onemocněl a několik měsíců pobýval v nemocnici a já ho tam chodila navštěvovat. Vloni na jaře jsem odjela na výlet a proto, abych mu ho co nejlépe přiblížila, napsala jsem cestopisný fejeton Zdravím z Vídně. Od té doby jsem si psaní zamilovala a dosud psát nepřestala. Časem jsem od úvah a fejetonů o dětech, životě, vzpomínek a legrácek přešla k psaní poezie, povídek a divadelních her. Moc zdravím a děkuji všem lidem otevřeným za to, že jsou otevření, a přeji mnoho inspirace!

Anička a vločková víla

Anička a vločková víla

Byla jednou jedna Anička. Možná takovou Aničku znáte i vy! Anička už byla velká, nedávno oslavila deváté narozeniny, bydlela jen se svou maminkou v jednom docela malém bytě jednoho docela malého činžovního domku na kraji města. Chodila do třetí třídy a měla jeden veliký sen – přála si být tanečnicí. Zahleděla se totiž do obrazu od pana Degase, který visel v obývacím pokoji na zdi nad starým rodinným klavírem. TA tanečnice se jí tolik líbila! Anička už od první třídy docházela na výuku hry na tento starobylý hudební nástroj pravidelně, hraní ji docela bavilo a šlo jí od ruky a trochu i od srdce, ale ta tanečnice… Onu lednovou neděli navečer, když už měla dávno procvičené etýdy a stupnice a sepsány domácí úkoly, se s maminku usadily v kuchyni, aby si vybraly nějaký nový kroužek na druhé pololetí. Maminka chtěla Aničce udělat radost zato, jakou jí Anička dělá radost samými jedničkami, kterými byla její žákovská knížka doslova poseta. Maminka ale neměla peněz nazbyt a tak musela vybírat i podle ceny. Probíraly se papíry s nabídkami kurzů a kroužků, pejsek Alík, takové drobné nanicovaté košťátko, skočil Aničce na klín a olizoval hřbet její ruky.

„A nechceš chodit na keramiku?“ ptala se maminka Aničky a hrot tužku přidržela na řádku s velkým nadpisem KERAMIKA.

„Ne, nechci,“ odpověděla Anička. Tak ráda bych… pohrávala si s odvahou a přemýšlela, jak jen to mamince říct… věděla moc dobře, jak maminka lpí na tom klavíru, věděla, že kurz klavíru je drahý a hlavně věděla, že na klavír hrála maminka, babička i prababička. Ale ta tanečnice! Nadechla se, vydechla a opatrně se svěřila mamince: „Chtěla bych chodit na balet!“

„Balet? Ale Aničko,“ podívala se maminka opět do papíru, kde úplně na konci stálo „Balet“ a pak smutně vzhlédla k Aničce: „Aničko, balet je příliš drahý, ale keramiku si ještě můžeme dovolit. Balet…“ přemýšlela, jak Aničce vysvětlit, že chodit do kroužku baletu nebude to pravé ořechové… „Na balet musíš také pilně trénovat, každý den, a nezapomeň, že budeš porkačovat ve hře na klavír!“ upozornila jí mile, ale zato důrazně.

Anička se podívala ke klavíru. Jako vždy stál u stěny jako každý jiný kus nábytku, ale tentokrát měla dojem, že se na ni zlověstně šklebí. Pak vzhlédla k obrazu od pana Degase. Namoutě, na chvilinku to vypadalo, jako by tanečnice z obrazu vyskočila, udělal piruetu a zatančila několik plijé a padedé po klávesách. Ne ne, Aniččino srdíčko už také tančí s ostatními baletkami ve velkém národním divadle, Anička je krásná jako labuť a uklání se nadšeně tleskajícím divákům…. Ty šaty! A ta hudba!

„Haf haf!“ zaňafal Alík, zklouznul z Aniččina klína a začal jí netrpělivě poskakovat u nohou. Alík přesně ví, kdy je čas na procházku.

„Tak ho vezmi ven, ale jen kolem domu!“ přikázala maminka a na přihlášce zaškrtla „úterý, do 13.30 kurz keramiky.

Anička se zklamaně oblékla, navlékla kolem pejskova krčku obojek, karabinkou k němu přicvakla vodítko a společně seběhly dvě patra dolů. Otevřela dveře a kouká… za tu chvílku, kdy dumaly s maminkou nad přihláškami do kroužků, ale nasněžilo! Páni! Trávník mezi domy se přikryl lehkou bílou peřinkou, takovou možná spíš dečkou spletenou z vločkových kvítků. „Ňaf ňaf ňaf!“ běhal si spokojeně Alík a začal do tlamičky honit drobné sněhové kvítky, které polétávaly okolo. Malými psími tlapičkami za sebou zanechával drobné stopy, které se neuspořádaně řadily vedle těch ptačích klikiháků a lidských tlápot, které vyšlapávala v nových kozačkách od Ježíška Anička. Alík byl vzorný pejsek, neodbíhal od paničky nikdy daleko. Bodejď by ne, bál se všeho, co se hýbe a je větší než on sám a v blízkosti své holčičí paničky se vždycky cítil v bezpečí.

Anička se postavila u lampy a chvilku pozorovala pejska, kterak si po svém užívá sněhových radovanek, a pak se sama do bílého nadělení v trávě zahleděla. Paprsky oranžového světla od pouliční lampy sníh osvicovaly a vytvářely na ní světelné odlesky. Přišla blíž a sedla si do podřepu. Páni! Když pohnu hlavou o kousek, světýlka se změní. Sedla si ještě blíž, aby viděla na sníh pořádně. Na trávě jako na pavučince ležely tisíce malých plochých vloček podobajících se nádherným květům. Přimhouřila oči. Když se na ně podívala ze správného úhlu, dvě až tři vločky uvelebené ve sněhu se krásně vykreslily. Vypadaly jako ty šaty baletek. Nádherné květiny okolo pasu, které ty mistrině tanečnice nosí po pódiu. Tolik bych chtěla… hlesla Anička. Do očí jí vstoupila malá slzička a pohled se zamlžil. Najednou si všimla, že jedna vločka se změnila v cosi… ano, vyrosty jí pod sukní nožky a nahoře tělo a ruce. Hlavička, docela malá a skoro neviditelná, se na Aničku usmála: „Tak ty by sis přála být tanečnicí?“ podivila se.

„Ano, to bych…“ podívala se Anička a vůbec ji nepřipadalo divné, že mluví s kouskem sněhu.

„Jsem vločková víla,“ pravila ta malá zimní podivnost a udělala piruetu. „Také mám sen.“

„A jaký?“ zeptala se Anička zvědavě.

„Ráda bych věděla, jak žijí lidé. Každý rok létám sem, na zem, po větru na pravidelnou návštěvu a s prvními horkými paprsky se vracím zpátky na oblohu. Lidi potkávám, ale skoro žádný se dosud nepodíval zblízka na moje krásné šaty, (a zase udělala piruetu, aby byly dobře vidět) to až ty. Líbí se ti?“
„Ano, líbí. Kdybych byla baletka, chtěla bych mít šaty podobné.“

„Rozsvícená okna navečer vypadají tak nádherně! A já si vždycky říkám, co se asi o zimních večerech děje uvnitř? Co třeba o večerech děláš ty?“
„Já? Já cvičím hru na klavír… ale raději bych tančila…“

„Ach tak… a co dělají ostatní? Teď, v zimně?“

A tak tam Anička seděla a vyprávěla sněhové vločce o Vánocích. O tom, jak s maminkou ozdobily stromeček a po večeři si rozdaly dárky. O pohádkách v knihách i v televizi, o strýčkovi Jirkovi, o kamarádech od vedle a také o tom, jak začala škola.

„To je zajímavé,“ zaradovala se víla, „Konečně vím víc!“

Jejich rozhovor vyrušil maminčin naléhavý hlas linoucí se ze čtvrtého patra blízkého domu: „Aničko, kde vězíš? Pojď už domů!“

„Už musím,“ zašeptala Anička víle.

„Děkuji ti, Aničko, že jsi mi splnila sen,“ hlesla víla a její tváře zrůžověly.

„Rádo se stalo. Škoda jen,“ zesmutněla Anička, „Škoda jen, že nemohu na ten balet, víš. To je můj velký sen… ale… nejsou peníze.“ Anička svěsila zklamaně ruce. Pak si zmrzlými prsty utřela oči a rozhlédla se po sněhu. Nikde nikdo. Z víly se opět stala obyčejná, ale přesto neobyčejně krásná sněhová vločka.

„Alíku, k noze! Jdeme…“ zavolala Anička na pejska a už hledala v kapse péřové bundy klíče, aby si odemkla vchodové dveře.

Nahoře ji přivítala maminka. Anička se obávala toho, že jí vynadá, ale čekalo ji milé překvapení.

„Mluvila jsem s babičkou Jarkou a… Aničko, opravdu chceš chodit na ten balet?“

Anička si právě sundávala bundu a otírala Alíkovi mokré packy do hadříku.

„Ano, mami, moc bych chtěla.“

„Kdybys přestala hrát na klavír, mohla bys chodit na ten balet…,“ řekla maminka. Bylo vidět, že ji stálo toto rozhodnutí hodně námahy.

„Mohla bych? Opravdu?“ špitla Anička a koutky úst jí zacukaly, až se vykrojil opatrný úsměv.

„Ano, mohla.“

Anička vlítla mamince do náruče a samou radostí ji pevně k sobě přitiskla.
„Jsi ta nejskvělejší maminka na celém světě!“

„Abych se ti přiznala, Aničko, mě to brnkání na klavír taky moc nebavilo, když jsem byla malá.“

„A co jsi chtěla dělat místo toho?“
„Malovat…“ zasnila se maminka… „Chtěla jsem malovat stejně krásně jako pan Degas, víš, to je ten malíř, který namaloval tanečnici na obrázku, který visí nad klavírem.“

Anička se usmála: „Vážně? Až budu tančit, vydělám spoustu peněz a zaplatím ti kurz malování a ty mě namaluješ, jak tancuji s takovým pánem ve fraku, ano?“

„Výborně! Platí!“ usmála se maminka a plácly si na to.

Venku se ale usmál ještě někdo – jedna velice krásná a velice spokojená sněhová vločka, kterou sluníčko hned druhý den rozehřálo a ona po větru vystoupala nahoru, k nebi, aby se vzápětí opět proměnila v mlhu a v kousek mraku a zanedlouho zase po větru jak po houpačce spadla dolů, možná do trávy, možná na cestu a možná na střechu nějakého domu, ve kterém možná žije jiná Anička s jinou maminkou, které sní o tom, čím by se mohly jednou stát. A až ta vločka dopadne, určitě bude vyprávět ostatním vločkovým vílám o tom, jak lidé slaví Vánoce a o tom, jak je důležité snažit se splnit si své dětské sny.

Malá víla

Někdy si připadám malá, docela maličká
Víla schovaná pod blatouchovými listy
Venku prší a kapky klepou na střechu
Venku prší a potůček stéká k bosým nohám
Obrovský pták v kosím peří nakukuje dovnitř
A číhá, zda jsem k mání

Tak – tak malá si někdy připadám
Docela maličká
Orel i panna.

Kde se rodí básníci

Kde že se rodí básníci, pane Blahorodí?
Rodí se rodí v tunelech makaronových stvolů pampelišek
Kloužou se dolů do hlíny
Rodí se rodí v podhůří
Ve stínu slunečních dílen
Úctyhodných lišek
Schoulení do šupinek načervenalých jarních šišek
Hledej, hledej, pane Blahorodí
Kde jen že se rodí
Básníci…

Vidíš?

Vidíš? Ty malé šišky v podobě rozvětvených květů
Se lámou vzduchem z jehličnatých paží
Vidíš? Malá drobná mláďata ořešáků
Se prodírají zemí jako by v poptávce po rozesetí po celé planetě
Vidíš? Zlatý déšť už odkvet, mahónie žene do krásy
Modřince usychají a já si říkám postý
Že se nemám míchat do toho, čemu nerozumím…
Ostatně nerozumím téměř ničemu…
Kromě těch šišek, ořešáků a modřinců…

Sítě

Pavoučci mistrně splétají sítě
Když chytíš se do nich
Už nepustí tě!
Pevný stisk provázku namísto dlaně
Uslzené údolí šumavské zeleně
Slunce v neckách propírá
Nečisté svědomí
Za spanilých her nevidomých
Mučedníků
Spouští pramínky radosti
Za vše zodpovědným
A nespravedlivě
Propouští
Ty, co se obrazu svému
Znelíbili
Otče náš, jenž jsi na Nebesích…

 

Jako dva

Jako dva motýli poletující dnem
Setkali jsme se neschopni
Zabořit náš pohled do sebe
Tolik stydliví
A tolik nedůvěřiví
Stejně jako ostatní
Lidé

Venku prosvítalo slunce
Do prosklených stěn
Pojídali jsem lahodné soté
Vědouce že ten druhý
Ze stejného talíře jí
Stejně jako ostatní
Zamilovaní

Anděl jménem Rafael

Do skleněného artefaktu
Bez bariér na Zem slét
Ani si nepomuchlal křídlo
Ani neohluchl ani neoslep
Stejně jako ostatní
Anděli

Jen my dva
Neslyšící a nevidomí
Stavíme své hnízdo na stromě
A chystáme se k páření
Stejně jako ostatní

Pro to nové.

 

Sraz se ZŠ

(Pro třídní, která už dva roky nemůže dorazit na sraz)

Stará hubená dáma vzdouvá se jako mlha
Nad radlickými ušmudlanými ulicemi U sv. Anny
Strakatým šátkem mává
Ve splihlém svetříku ze zbytků jak zvaný host
Pozoruje pachtelů do dětství návrat
Zmužnělé postavičky v červených trenýrkách
Holčičky s panenkami Bárbí s ohýbacími koleny
Ošátkované malé strážníky pomníků
Kteří navždy sloužit budou věrni sobě
A voní… ach, pořád tolik voní ty karafiáty
Jak ty průhledné desky v den zúčtování
Směle odráží barevná po nástěnkách prasátka…
To setkání za minulost, dětské oběti doby a bezmoci
Otetovaní goust bástři zalití čokoládovou dvanáctkou
Kam ta dnešní mládež…
Hovnozametařky!
Ale, souuško…
Byli jsme jen průvod šťastných začátků okouzlení
Vůní dětství kořeněné zakázanými výpůjčkami
Nikdy nevrácených závěsů, které padly na ortel
Zachránců světa…
Za mír bílých vlajek a krepákových mávátek…
Byly jsme holky z naší školky
Chodily jsme lesíkem a dávaly ruce za záda
Aby snad ty ruce nevzdorovaly daným pořádkům klasifikace
A umlčenému systému nahých trikolor…
Éterická bytost, krk omataný ve strakatém šátku
O půlnoci opilá příslušností unyle hledí do kahánku
Kterak plamínek skomírá
A hodiny na zdi, ty hodiny… pořád tikají dopředu
Pořád své děti odchovává
Pořád splácí dluhy větné skladbě
Pozemky vadnou a statistická veličina občánků pod čtrnáct
Se odstěhovala na dosud nezjištěnou trvalou adresu
A ona napořád a navždy
Odpouští rybyčky natvrdlému chlapci v omalovaném těle
Solí cukruje kávu provinilé dívce s obarevnými vlásky
Básnířce toleruje volný verš
Pod lupou zkoumá silného dětí otce s elektrocigaretou
Neboť kouření škodí životu
A ještě ke všemu
Potají s lahví červeného doučuje dívku dívky vracející se domu po ránu
Neznámo, v kolik, hravá vyjmenovaná slova
Takže… dobrou dlouhou
Pančelko s roztrhanými pučočáky…
Kockovina se jednou za čas docel(a) snese!

Tichá streetparty

Robotičtí tanečníci po zrezivělých kolejnicích

Krok sun krok plouží se nesrozumitelně

V silničním průvodu na oko za ticho

Po šlépějích našich stop, kde jsme spolu také ještě „chodili“

Podél chodníků, na nichž se vášnivě líbali milenci květnoví

Kde padaly bomby a srpnoví nevinní

Na úpatích vzácných starých budov

Kde chytří podpisovali obchodní smlouvy

A mocní pakty za zradu i za mír

V hlavě mě bolí poslední tepy hlučící samoty

Uvnitř sebe se rozléhá namáhavá ozvěna davů

A lýtka tuhnou pod přívalem leteckých čar

Křižujících to modré z nebe klenoucí se nad městem snů

A k tomu všemu mě dojímá tvá ustaraná bezstarostlivost

V oparu cigarety a přátelského rytmu objektivů

V doprovodu fialové baretky mladého karikaturisty

A v očích mi vyvstává nedočkavý otazník, zda

 

Budeš na mě vzpomínat stejně jako já

Už když tu ještě jsem.

Na prvního máje

V úctě k umění i lásce
V petřínském sadě pod rozkvetlou třešní
Stoje spolu na milenci vyválené trávě
Tři polibky vlahé jak tři oříšky pro Popelku
Z úst básníka – mužské múzy sen

Na prádelních šňůrách větrem ováté
Verše, co čtou se nejdřív po páté
V rozkošné výstavce dámských ostatků
(To víno bílé usrkla jsem lačně
A červenému kalíšku pocuchala límec)

Literární večer pod lampou mezi průrvou deště
Došlo mi konečně, jak nadmíru zbytečné
Je vyznávání božského ideálu
Když kolem se točí tolik mužských očí
Ověnčených dlouhými vlasy, svírajících kytarová hrdla
A zkušeně objímajících jejich boky (…)

Jeptiška na tramvajové zastávce posmívala se mi
Za takovou pošetilost
Hlásajíce boží čistotu, když jen upjatě toužila po lásce
Jiné než promodlené

Nuže

Smála jsem se sama sobě, když my dva
V ten správný den vybírali svůj keř
K vykonání prostoprosté potřeby

I z Nebe smíchem zalykal se Hynek pozorujíce
Drobnou starší elegantní dámu deklamující
Verše za lásku a lepší svět
Prvomájový průvod červenočerných radikálů
Horující za „lepší svět“ (o lásce ani slovo)
Malou růžovou princeznu s ušmudlanými rtíky
Jak podává mi křídu s nadějnou radostí
A vybízí mě slůvkem „na“!

Tak Bůh mi do uzamčených dvířek vlastní duše
Shora fouk, aby vyklidil vnitřní špínu
Osobité pýchy a já se zimou začla třást
Pozoruje majálesové koše na autobusové zastávce
Přeplněné plechovkami od piva a špinavými tácky s hořčicí
Vstříc domovu

Políbená natřikrát.