Archiv pro štítek: Alena Nezbedová

Narodila jsem se kdysi dávno – tuším před třemi sty až třiceti čtyřmi lety a můj život se ubíral, řekla bych, běžnými cestami. Studovala jsem, chodila jsem do práce, zakládala rodinu. Téměř před dvěma lety nastal zlom a já na nějakou dobu musela zůstat sama se sebou. V tom čase se ozval jakýsi vnitřní zmatek nadělaný z tisíců životních chyb. Tehdy můj dědeček a veliký kamarád onemocněl a několik měsíců pobýval v nemocnici a já ho tam chodila navštěvovat. Vloni na jaře jsem odjela na výlet a proto, abych mu ho co nejlépe přiblížila, napsala jsem cestopisný fejeton Zdravím z Vídně. Od té doby jsem si psaní zamilovala a dosud psát nepřestala. Časem jsem od úvah a fejetonů o dětech, životě, vzpomínek a legrácek přešla k psaní poezie, povídek a divadelních her. Moc zdravím a děkuji všem lidem otevřeným za to, že jsou otevření, a přeji mnoho inspirace!

Malá víla

Někdy si připadám malá, docela maličká
Víla schovaná pod blatouchovými listy
Venku prší a kapky klepou na střechu
Venku prší a potůček stéká k bosým nohám
Obrovský pták v kosím peří nakukuje dovnitř
A číhá, zda jsem k mání

Tak – tak malá si někdy připadám
Docela maličká
Orel i panna.

Kde se rodí básníci

Kde že se rodí básníci, pane Blahorodí?
Rodí se rodí v tunelech makaronových stvolů pampelišek
Kloužou se dolů do hlíny
Rodí se rodí v podhůří
Ve stínu slunečních dílen
Úctyhodných lišek
Schoulení do šupinek načervenalých jarních šišek
Hledej, hledej, pane Blahorodí
Kde jen že se rodí
Básníci…

Vidíš?

Vidíš? Ty malé šišky v podobě rozvětvených květů
Se lámou vzduchem z jehličnatých paží
Vidíš? Malá drobná mláďata ořešáků
Se prodírají zemí jako by v poptávce po rozesetí po celé planetě
Vidíš? Zlatý déšť už odkvet, mahónie žene do krásy
Modřince usychají a já si říkám postý
Že se nemám míchat do toho, čemu nerozumím…
Ostatně nerozumím téměř ničemu…
Kromě těch šišek, ořešáků a modřinců…

Sítě

Pavoučci mistrně splétají sítě
Když chytíš se do nich
Už nepustí tě!
Pevný stisk provázku namísto dlaně
Uslzené údolí šumavské zeleně
Slunce v neckách propírá
Nečisté svědomí
Za spanilých her nevidomých
Mučedníků
Spouští pramínky radosti
Za vše zodpovědným
A nespravedlivě
Propouští
Ty, co se obrazu svému
Znelíbili
Otče náš, jenž jsi na Nebesích…

 

Jako dva

Jako dva motýli poletující dnem
Setkali jsme se neschopni
Zabořit náš pohled do sebe
Tolik stydliví
A tolik nedůvěřiví
Stejně jako ostatní
Lidé

Venku prosvítalo slunce
Do prosklených stěn
Pojídali jsem lahodné soté
Vědouce že ten druhý
Ze stejného talíře jí
Stejně jako ostatní
Zamilovaní

Anděl jménem Rafael

Do skleněného artefaktu
Bez bariér na Zem slét
Ani si nepomuchlal křídlo
Ani neohluchl ani neoslep
Stejně jako ostatní
Anděli

Jen my dva
Neslyšící a nevidomí
Stavíme své hnízdo na stromě
A chystáme se k páření
Stejně jako ostatní

Pro to nové.

 

Sraz se ZŠ

(Pro třídní, která už dva roky nemůže dorazit na sraz)

Stará hubená dáma vzdouvá se jako mlha
Nad radlickými ušmudlanými ulicemi U sv. Anny
Strakatým šátkem mává
Ve splihlém svetříku ze zbytků jak zvaný host
Pozoruje pachtelů do dětství návrat
Zmužnělé postavičky v červených trenýrkách
Holčičky s panenkami Bárbí s ohýbacími koleny
Ošátkované malé strážníky pomníků
Kteří navždy sloužit budou věrni sobě
A voní… ach, pořád tolik voní ty karafiáty
Jak ty průhledné desky v den zúčtování
Směle odráží barevná po nástěnkách prasátka…
To setkání za minulost, dětské oběti doby a bezmoci
Otetovaní goust bástři zalití čokoládovou dvanáctkou
Kam ta dnešní mládež…
Hovnozametařky!
Ale, souuško…
Byli jsme jen průvod šťastných začátků okouzlení
Vůní dětství kořeněné zakázanými výpůjčkami
Nikdy nevrácených závěsů, které padly na ortel
Zachránců světa…
Za mír bílých vlajek a krepákových mávátek…
Byly jsme holky z naší školky
Chodily jsme lesíkem a dávaly ruce za záda
Aby snad ty ruce nevzdorovaly daným pořádkům klasifikace
A umlčenému systému nahých trikolor…
Éterická bytost, krk omataný ve strakatém šátku
O půlnoci opilá příslušností unyle hledí do kahánku
Kterak plamínek skomírá
A hodiny na zdi, ty hodiny… pořád tikají dopředu
Pořád své děti odchovává
Pořád splácí dluhy větné skladbě
Pozemky vadnou a statistická veličina občánků pod čtrnáct
Se odstěhovala na dosud nezjištěnou trvalou adresu
A ona napořád a navždy
Odpouští rybyčky natvrdlému chlapci v omalovaném těle
Solí cukruje kávu provinilé dívce s obarevnými vlásky
Básnířce toleruje volný verš
Pod lupou zkoumá silného dětí otce s elektrocigaretou
Neboť kouření škodí životu
A ještě ke všemu
Potají s lahví červeného doučuje dívku dívky vracející se domu po ránu
Neznámo, v kolik, hravá vyjmenovaná slova
Takže… dobrou dlouhou
Pančelko s roztrhanými pučočáky…
Kockovina se jednou za čas docel(a) snese!

Tichá streetparty

Robotičtí tanečníci po zrezivělých kolejnicích

Krok sun krok plouží se nesrozumitelně

V silničním průvodu na oko za ticho

Po šlépějích našich stop, kde jsme spolu také ještě „chodili“

Podél chodníků, na nichž se vášnivě líbali milenci květnoví

Kde padaly bomby a srpnoví nevinní

Na úpatích vzácných starých budov

Kde chytří podpisovali obchodní smlouvy

A mocní pakty za zradu i za mír

V hlavě mě bolí poslední tepy hlučící samoty

Uvnitř sebe se rozléhá namáhavá ozvěna davů

A lýtka tuhnou pod přívalem leteckých čar

Křižujících to modré z nebe klenoucí se nad městem snů

A k tomu všemu mě dojímá tvá ustaraná bezstarostlivost

V oparu cigarety a přátelského rytmu objektivů

V doprovodu fialové baretky mladého karikaturisty

A v očích mi vyvstává nedočkavý otazník, zda

 

Budeš na mě vzpomínat stejně jako já

Už když tu ještě jsem.

Na prvního máje

V úctě k umění i lásce
V petřínském sadě pod rozkvetlou třešní
Stoje spolu na milenci vyválené trávě
Tři polibky vlahé jak tři oříšky pro Popelku
Z úst básníka – mužské múzy sen

Na prádelních šňůrách větrem ováté
Verše, co čtou se nejdřív po páté
V rozkošné výstavce dámských ostatků
(To víno bílé usrkla jsem lačně
A červenému kalíšku pocuchala límec)

Literární večer pod lampou mezi průrvou deště
Došlo mi konečně, jak nadmíru zbytečné
Je vyznávání božského ideálu
Když kolem se točí tolik mužských očí
Ověnčených dlouhými vlasy, svírajících kytarová hrdla
A zkušeně objímajících jejich boky (…)

Jeptiška na tramvajové zastávce posmívala se mi
Za takovou pošetilost
Hlásajíce boží čistotu, když jen upjatě toužila po lásce
Jiné než promodlené

Nuže

Smála jsem se sama sobě, když my dva
V ten správný den vybírali svůj keř
K vykonání prostoprosté potřeby

I z Nebe smíchem zalykal se Hynek pozorujíce
Drobnou starší elegantní dámu deklamující
Verše za lásku a lepší svět
Prvomájový průvod červenočerných radikálů
Horující za „lepší svět“ (o lásce ani slovo)
Malou růžovou princeznu s ušmudlanými rtíky
Jak podává mi křídu s nadějnou radostí
A vybízí mě slůvkem „na“!

Tak Bůh mi do uzamčených dvířek vlastní duše
Shora fouk, aby vyklidil vnitřní špínu
Osobité pýchy a já se zimou začla třást
Pozoruje majálesové koše na autobusové zastávce
Přeplněné plechovkami od piva a špinavými tácky s hořčicí
Vstříc domovu

Políbená natřikrát.

 

Poznali jsme se

Poznali jsme se
Jediným podíváním
Kaleidoskopem do minulosti
Dal jsi mi k čajovým růžím přivonět
U keře poznání
Po lávce u břehu jsme spolu tančili
Lezli jsme po stromech
V kšandách a kostkovaných šatičkách

Poznali jsme se
Skrze bránu srdce
Naše dlouhá u vína džbánu setkání
A boje na život a na smrt
Ruku v ruce
Neopouští nikdy přítel přítele
Tak jsme se nikdy
Neopustili

Jak bychom se nepoznali
Když je mezi námi

Tolik lásky.