Archiv pro štítek: Barbora Klasová

Úporná

Pronikám tmou.
Do hlubin pouzdra,
hlubin duše
a jenom z povzdálí snad tuše
stávám se plíživou …

Jdu prát se o tvou přízeň.
Kde vyschlo je,
jen pouště zmar,
kde i za dešťů syčí žár,
chci nabídnout ti žízeň.

Prahni víc po mně,
Láska jsem!
tam, kde již není naděje…
přišla jsem z nebe
smířit zem
i Tebe.

Přiznání

Já chtěla bych navzdory době,
milovat a přiblížit se Tobě …
a stejně budu zas
žít svůj čas.

A píseň zvonů,
bubnů dunění …
v dešti, horku srdce stůně mi,
tak jak včera – vím,
hledám Tvůj stín.

Sama sebou nastotisíckrát
drama letní noci budu psát,
zvědavá a trochu naivní …
do konce dní.

Přání

Od ohně sílu na zahřátí,
když krátký den se ještě krátí,
tak, aby teplo bylo.

Od slunce světlo, aby v šeru,
když oči jenom temno vidí,
ve chvíli, kdy se ráno stydí,
přece se rozednilo.

Od bouře vodu, která v prachu
zažene všechnu nepohodu,
přeji si dostat od Tebe.

Od času chvíli neposednou,
aby až dva si v trávě sednou,
vstupenku měli do Nebe.

Návrat

Vcházím tam, kam se nesmí,
kroky jsou ve dne zakázány …
do pádů nočních vesmír vnes mi
a tepem srdce obvaž rány.

A dechem těla zahřej dlaně
i promarněné chvíle citů,
otevři okna na úsvitu …
napověz stínům,
prosím za ně.

Otevři oči, vcházím zcela,
bolavě mhouřím ještě zrak.
Milovat tmu bych znovu chtěla,
rozpomeňme se na zázrak!