Archiv štítku: Barbora Švagrová

Volání

Volání
/básnická sbírka „Vyšší smysl“/

Ozvala se Duše
a řekla:

JDI TAM,
neblbni,
tak JDI !!!

Já šla,
následovala ten hlas
a věřím,
že nastal ten pravý čas
vyslyšet to volání.

A tak jsem šla a šla
za tím Hlasem,
až sem
došla sem,

v NÁRUČ BOŽÍ,
Bůh mi řekl:
nejsi „levné zboží“,
VAŽ SI SEBE,
vždyť jsi sem SPADLA Z NEBE !…………………

A tak už dnes vím,
že jsem Stvořením Nebeským,
co žije svůj pozemský úděl
a má svůj jasně vymezený účel.

A tak si tím životem jdu,
čelím tu Dobru, tu Zlu
a vím,
že i s tím
dobrý život můžu prožít,
musím si jen svůj Příběh odžít….

Poetická

Poetická
/z básnické sbírky „Radost“/

Květina dává krásu
a kouzlo starých časů
zůstává s ní.

Roste v ní KRÁSA
a naše SPÁSA
pro den poslední.

Naděje, kterou předává,
se v ní schovává.

Naděje pro tento den:
SNI SVŮJ SEN.

Když ČAS tvůj přihořívá,
květina ti zpívá –

píseň o Ráji a souznění,
v Duších se KLID rozhostí
a nepokoj za MÍR vymění….

Divoký tahy

Divoký tahy
/z básnické sbírky „Život“/

Sním zažít „divoký tahy“,
prošmejdit tajná zákoutí Prahy

a vyvážit to,
jak jsem hodná !

Stín ve mně mě leká,
je však součástí každého člověka

a není mi pomoci !

Jsem hodná,
jsem hodná,
jsem zlá –

Páni, kdo to ještě v sobě má ? –
tak jako já ?!

Jsem hodná,
jsem hodná,
jsem sketa

A jsou už na mě znát léta,
přesně tak, jak je znám !

Otiskly se mi v těle
a jak se cítím ? –
no SKVĚLE !!!

Však to víte,
znáte to sami,
věčné dilema
dá mi –
nedá mi ?!….

Jsem hodná,
jsem hodná,
jsem „slušná“ –

kvůli „SLUŠNOSTI“
a boji se Stínem,
zažila jsem léta krušná !

Ale už je to pryč !

Našla jsem totiž ten klíč:

k životu V POHODĚ:

UŽÍVEJTE si ŽIVOT
a nechte to Náhodě !….

Díky, Bože !

Díky, Bože !
/z básnické sbírky „Vize“/

Tiše přistoupil´s ke mně,
já nezvala Tě dál.
Čekal jsi tak dlouho,
tak daleko
a tak blízko…

Já neznala Tě,
byl´s mi cizí !
Nechtěla jsem Tě znát.
(…jen v hloubi Duše
si kladla otázku:
má mě Bůh vůbec rád ?!)

Tak ne, NEMÁM Ti to za zlé,
že´s mě na TAK DLOUHOU DOBU opustil ! –

Já vím,
že TO JÁ OPUSTILA Tebe !

Byl´s tak blízko,
chtěl jsi být se mnou,
já neznala Tě,
NEPUSTILA Tě do svého života.

Však dnes už vím:

všechny překážky
jsou překonány,
vše odpuštěno,
vše přešlo,

jsi jen TY a já,
nic víc.

Divoké peripetie života
odnes´ ČAS….
a zůstala jen Láska v nás….

Boží jas

(z básnické sbírky „Láska“)

Boží Světlo tě vede –
ochrání tě, to svede.
Nemusíš nic říkat
a nikam utíkat.

V tichu jeho hlas slyšíš,
hraje si s tebou jak kočka s myší:
tvůj život prozařuje,
tvé chyby napravuje.

Nemusíš se bát,
Bůh má tě totiž rád.
I když se to nezdá:
tvým příchodem na svět
přišla hvězda.

To, jestli budeš zářit,
rozhodne tvůj výraz ve tváři:
jestli dáš přednost Světlu či Temnotě,
utrpení, tichu, radosti či samotě…

Tvůj život bude takový jako z Duše světlo:
buď bude zářit málo, až zhasne
anebo se rozproudí
a bude rozdávat záři a teplo.

Tak otevři ten kohoutek v sobě –
a nech Světlo vylévat ze sebe ven,
ať Proud stihne vytéct,
než skončíš v hrobě.

Každý má však svůj Úděl
a též jasně daný Účel:
vedle sebe existují Světlo a Temnota,
někoho čeká Božská záře, jiného Splín a Samota.

Je to vážně Úžas, když Život vidíš ! –
za svou snahu dobře žít
však vždy sladké plody sklidíš.

Ať už se tvůj život jakkoli odvíjí,
ať ve Světle či Stínu se nit tvého života navíjí,
nevíme dne ani hodiny,
přesto musíme čekat úžasné noviny:

Život je totiž vážně JAS –
to největší Světlo, co září v nás! …

Napsala Barbora Švagrová
v Praze dne 7.6.2014

Bouře

K Bráně života jsi došel

v pravý čas,

tíhu života jsi málem neunesl

zas a zas.

Ohromen velikostí života,

bouře citů v tvé hrudi,

jsi neklidný a zlý,

člověk, co hledá spásu,

ten druhé otravuje a prudí.

Bouřlivý Duch v tobě

hledá Cestu a strádá

a Duše v Něm,

v tom, kdo hledá,

se neklidem zmítá a Vedení žádá.

 

Pokoj nalezneme až tehdy,

kdy v Tichu

spočineme

byť na malý čas,

po Tichu toužíme,

k Němu se obracíme

zas a zas.

 

Bouře v nás

a neklid mizí,

až sám sobě člověk

přestane být cizí,

až roztaje v Duši

po prvním smířlivém doteku,

co Duši hladí,

jen tehdy,

když PŘIJMEME dotek,

zažijeme blaženost,

když máme se rádi.

 

Láska k nám přichází

po kapkách,

zprvu nevinně,

pak vryje se nám do těla,

ach ne ! – takhle jsem to nechtěla.

Pak zdánlivě odejde,

jsme si cizí,

Láska a její otisk nám v dáli mizí.

 

Ne, není to snadné,

neboť Láska

to nejsou jen úžasní muži

a ženy vnadné.

 

Láska je něco hlubšího v nás,

co přichází k nám stále,

zas a zas.

 

Láska je tiché volání

tam, z nitra,

je něžná i nevinná,

též rafinovaná a chytrá.

 

Láska je plné srdce,

co bije vášnivě a prudce.

Láska je hlučný zvon,

co bije a tepe:

toť on,

toť ON !!!

 

Láska je tiché volání v nás,

co nepřehluší nic

v žádný čas !

 

Láska je BOUŘE,

co všechno rozmete,

Láska je nevinnost v očích dítěte.

Láska je krása

i důstojná smrt matky,

láska se nikdy nevrací

zadními vrátky.

 

Je přímá a čestná

a spravedlivá,

(též zákeřná a vychytralá, vdavekchtivá….).

 

Láska má tisíc podob a tváří –

je v ní SÍLA života,

jež pro nás všechny

stále ZÁŘÍ….

Boží čas

Máš všeho dost,

všechno, co chceš,

nevíš však přesně,

KAM JDEŠ !

 

Je však důležité

odpověď na tuto otázku znát,

stejně jako je důležité

mít sám sebe rád !

 

Nevím, jak bych ti poradila,

příteli můj rozmilý,

zastav se, poutníče,

postůj na chvíli:

 

OTEVŘI Duši svou

na okamžik malý,

představ si,

že navěky

bychom tady SPOLU stáli.

 

Tak a teď JSI TAM:

v Boží přítomnosti,

představ si, že iluzí je

představa o tvé nedokonalosti,

neboť ty JSI tak VELIKÝ

jako Bůh sám,

 

byť malý jsi svým BYTÍM,

Cestu k Celku znám:

 

jsi VELIKÝ ve své CELISTVOSTI,

být SOUČÁSTÍ Jednoty,

letět na křídlech andělů,

anebo se potácet po nocích,

vracet se DOMŮ kvečeru,

 

je jedno KUDY VEDE tato Cesta,

najde ji jen 1 člověk za sta,

 

pak druhý a třetí….

 

Bože, už jsme TAM všichni,

to to letí !!!

 

Všichni jednou k Bohu

Cestu svou nalezneme,

neboť je nám souzená,

 

k Bohu hledá svou Cestu stále

každá Duše ztracená.

 

Obracej se tváří ke Slunci,

co na obloze svítí,

stejně tak k Bohu

najde Cestu každé kvítí !….

Mlha

Ponořen ve tmě

tiše jdeš,

ve tmě však své Světlo

nenajdeš !

 

Mlha ti spřádá závoj

kolem tvých řas,

bloudíš a hledáš

zas a zas.

 

Jdeš tmou,

zahalen ve tmě

a v závoji z mlhy,

nevíš, kam jít

a neznáš svůj směr,

mlha se ti lepí na paty,

jsi osiřený, nechráněný a nahatý.

 

Obnažen ve své pustině,

co prýští z hloubi tvé Duše,

snažíš se tvářit nevinně

a vyjadřovat se suše.

 

Jdeš životem nepoznán,

mlha v srdci,

zastřený hlas,

mozek se topí v temnotě,

bloudíš

a vracíš se

ke Světlu

zas a zas.

Jdeš dál nepoznán,

čelo jen chmurami poseté,

dusíš se ve vlastní šťávě

a vzpomínky máš stoleté.

 

Jsi tu,

už ani nejsi sám,

ten pocit moc dobře znám,

nevíš, kam jdeš,

však lidmi obklopený,

do sebe, do ticha své Duše zahalený.

 

Vyjdi na Světlo,

Tvá Duše strádá

a vůbec se nemá ráda !

 

Vyjdi na Světlo

ať VÍŠ, kam jdeš,

vždyť dlouhé roky

sám sobě lžeš !

 

Vyjdi na Světlo,

VYSTUP z ULITY,

obleč si závoj ze Světla,

co padne ti jak ulitý.

 

Světlý den

se ti v Duši rozestře,

ustanou boje, křivdy, rozepře.

 

Ve Světle rovně budeš stát

a sebe – i druhé –

budeš mít zas rád !….