Archiv štítku: Dana Chottová

Lipno

Sbírám se roztrhaná do kousků, je den

Slunce jasně svítí do vodní hladiny

Široká plocha jasu kreslí poušť vody

Obnažuje břeh jezera

Do naha svléká zemi z kůže

Pomíjivá krása se stává věčnou

 

Posbírané kosti staletí, milionů let

Paměti,která se snadno nechá zmást

Okamžitým zjevem

 

Modlím se za vodu, za okamžik co mi

dala matka, za dobré proti zlému

vdechuji vůni vody

Říjen

měsíc, který přibíjí ke kůlu živé

zaprášené, rozfoukané zlátnoucí listí

nepřináší myšlenku, živé umírá

bezbranný život- mocný život

rvoucí se o přítomnost,

holý sen zůstat

Závist přichází z dálky, je lidská

Nevšímáme si jí

Je tak cizí, jako svět, odporná

zrada

Cesty se klikatí, necháme běžet čas

A on nás nechá jít na konec

Čas je, pane, soukromá záležitost

Nádraží

Kolika nádražím podlehnu

kolik jich změní život

puzený nestálostí

pochybami a úzkostí

že zítra už nepřijede žádný vlak

nebo nezastaví

a já zůstanu stát s plnou náručí očekávání

a budu se muset smířit s tím co přijde 

Zpoždění

Vlak je opožděn z důvodu překážky na trati

z důvodu technické poruchy na lokomotivě

na území cizího státu

bla bla blá

100 minut 150

lidé trpělivě čekají na nástupišti

v hlavě si promítají obrazy moře

Brno

Večer jsou vlaky nejhezčí

svítí barevnými světly

lamp a návěstí

ztichlá nástupiště

jen rozhlas hlasitě hlásí

a lidé bloumají po peronu

čekají až přijede ten jejich

co je zaveze domů

Taky čekám a cítím se v bezpečí

domovů blízkých

jako je celý můj život

Nic

Padá, padá na mě noc/ padá z jasnýho nebe
Sahá na mne smrt, sahá/ i když jí to nedovolím

Tmavá je, jak myšlenka na ni

Zkouším něco říct/ nevím co mě bolí

Neumím vyslovit/ co to je/ když to není nic

Nic, co ve mně klátí něco, nevím jak to říct

Stromy v lese i s kořeny vyvrací

Když přijde vichřice

Stromy i s kořeny silný vítr v lese vyvrací

Silný vítr, co je silný vítr

Jen silný vítr, co stromy i s kořeny vyvrací, nic víc

 

Těžká je noc, těžké je ráno, když ve mně vyvrací, jako vichřice stromy s kořeny, myšlenky. Jedna za druhou se k zemi kácí, padá na zem. Nehybně

leží. Těžká je noc, těžké je ráno tonoucích. Nezbývá času, času nikdy není dost ke zpěvu.

Probouzím se do bílého rána, nacházím zbytky štěstí. Je toho dost, co můžeš milovat, připraveno k lásce. Je toho dost, co můžeš darovat.

Bílá je noc, v měsíčním svitu, hned za úsvitu projdu se ránem.

Bílá je noc, v měsíčním svitu, hned za úsvitu projdu se ránem nového dne

 

Padá na mě noc, padá z jasnýho nebe

Sahá na mne smrt, i když jí to nedovolím

Cítím jak uvnitř zebe, myšlenka

Tmavá jako tér, hoří, venku hoří

Zkouším vyslovit co je to, co bolí

Duše nebo nevím co

Stromy i s kořeny vítr v lese vyvrací

Když přijde vichřice, nejde jinak, nemůžeš se procházet jen tak po lese, za prudké vichřice

Nikdo za nic neručí, v sázce je tvůj život, nikdo za nic neručí, když se vypravíš do lesa za vichřice, možná zemřeš

Nikdo za nic neručí, jen ty sám v rukou máš svůj život, jen ty sám v rukou máš své štěstí, jen ty sám, jsi sám

 

Padá na mě noc, světlejší než zítřky, padá na mě moc, padá na mě noc, jsem šťastna, že se ráno probudím

Do bílého dne, bílého, jak bílý je život, do šťastných setkání, do let. Bílého dne, bílého rána, bílé noci, až se probudím

Olej chléb a ocet

Vítr mne nese dál domů

hvězdy lačně krouží pod světly letadel

nabízejí bezpečí a klid

jen věčné touhy mučící bytost

mluví jako hudba v polostínu

tiše a těžce hraje a okouzluje sny

obrazy krásy a přeludy

pro které stojí za to se ztišit

Na písčitém dnu

Na písčitém dnu říčního toku

pohřbila jsem oči

nechala duši

Na písčitém dnu

jak sklání se den

stíny se točí

chlad kolem jde

jak z hladkých vln

jak z kroků číchsi

Na písčitém dnu řeky

když kolem jdu

Můj domov

Je země plná království

plna radosti

rodná země vzpomínek

zapomenutý kraj v mysli lásky

Je země hojnosti a polibků

věrnosti a díků setkání

Je země v jedné řece temné

V ní slunce rozsvítí když vyjde z mraků

do duší živých bytostí

z nich jedna je má a druhá tvoje

vzpomínka na tebe mi láme srdce

Jsi můj život v nebesích v rajské zahradě

včerejška a zítřka

Je země domov můj v jedné řece temné

Když slunce vyjde z mraků

prosvítí vlny neposedné až na dno

uvidím v něm obraz duše

tvůj obraz Lásko naději a vzdor

písčitému dnu a říční mělčině

jednou v páru zas sejdeme se

v letním odpoledni pod

hebkým blankytem