Archiv pro štítek: Dana Formánková

Cesta

Sedím vo vlaku. Chystám sa čítať si knihu, konečne mám čas pre seba. Do kupé prisadajú dvaja páni, obaja už určite hlboko po 60tke. K oknu pán v tmavomodrom ťažkom kabáte, babička vravievala v Hubertusu, silné dioptrie v staromódnych okuliaroch. Druhý si sadol ku dverám na jeho stranu, voňavý,  v šarmantnom béžovom kabáte. Pán u okna sa tvári ospalo, zato pán pri dverách očividne chce komunikovať.

Pán šarmantný vytiahne mentolové bonbóny a ponúkne nám. Ja si vezmem, pán u okna mrzute odmietne. Čo pána šarmantného neodradí, naopak využije to ako príležitosť naviazať hovor. „dejte si, tyto máme v Americe nejradši“, vysloví váhavou češtinou s anglickou výslovnosťou –r-. To druhého pána prekvapivo preberie z opozičného postoja, ochutná a komentuje. „silné, podobné jako naše hašlerky“. A pán šarmu hneď dodá. „Jo, hašlerky, to si ještě pamatuji. Víte, že je pojmenovaly po tom slavném Hašlerovi, co zpíval, ale v koncentráku ho dorazili. Stejně ale to byl statečný chlapík.“

„Statečný, jak se to vezme, dost provokoval“ namietne pán mrzutý, akoby sa ho dotklo, že ho niekto poučuje. Pán šarm zaváha a nepokračuje, asi jazykovo by neustál zložitejšiu konverzáciu. A tak prejde na inú tému. „Vracím se domů po 30ti letech. Jsem tady měsíc a zatím nevím, co si mám o všem myslet. Na staří, poté co mi umřela žena. 40 let manželství. Ale je to tady vše nějak jiné, než  si pamatuji. Emigroval jsem v 68, nebylo to jednoduché dostat se do Ameriky, to byl můj sen, ale je to úžasná země, kdo na to má, tak má příležitost to dokázat. Je tam báječný život, vybudoval jsem úspěšnou firmu, sídlila v Jersey city, přes Hudson řeku jsem se díval na Manhattan, ale tam to je divočina…. “ A popisoval svoju cestu cez rakúske emigračné tábory, ako im pomohla nejaká talianska rodina, a snažil sa popísať historické súvislosti tej doby. Používal veľmi výrazné slová – úžasné, báječné, skvelé, mal silný prízvuk a často mu naskakovali anglické slova s poznámkou – jak se to řekne česky? Neustále sa usmieval, gestikuloval ani si neoveroval, či pán mrzutý počúva.

Pán mrzutý sa nevedel nejak rozhodnúť, či chce komunikovať, či nie. Na všetko odpovedal stručne, s podráždeným podtónom. Premýšľala som, či ho irituje ten pozitívny prejav a úspešný príbeh rovesníka, či sa mu to javí chválenkárske, či má nejaký iný problém. Ale pán šarmantný to evidentne nevzdával a pokračoval príbehom jeho detí, má dve dcéry, jedna vyštudovala Yale a druhá Washington University. Je hrdý, jedna je doktorkou a druhá právničkou. Nebolo to jednoduché im pomáhať finančne na štúdia, musel sa obracať, ale je rád. Monológ sa začal zdať dlhý i mne. Pán mrzutý už už opieral hlavu o sedačku, že si pospí. Pán šarmantný to vycítil a nečakane preložil svoju reč otázkou. „A co vy pane, jaký byl tady život. Máte děti?“

Nastalo také to zvláštne ticho, ktoré je pár sekúnd, ale zdá sa dlhé. Pán mrzutý nečakane vyslovil veľmi prepracovanou angličtinou.“If you want, we can switch into English“. Tento zvrat prekvapil pána šarmantného, ale nezaváhal. Konverzáciu angličtina úplne odľahčila. Zrazu pán šarmantný neznel tak chválenkársky a pán mrzutý, síce naďalej veľmi stručný, pookrel a za silnými dioptriami sa objavili veselé oči. Má troch synov, pracoval ako šofér tramvaje, aby uživil rodinu. Bol vylúčený z Akadémie věd, podpísal niečo, čo nemal a ani moc nechcel, nerozvážnosť. Nemrzí ho to, mal po jazdách mestom čistú hlavu, čas na synov a noci na štúdium. Bol historik, bavilo ho husitské obdobie. Rozčuľuje ho povrchnosť a menenie histórie, napríklad taký Zikmund, vraj Liška ryšavá, toľko toho vykonal, a takto negatívne skončil. Do toho mu skočil pán šarmantný, že i on vnímal  nespravodlivé, ako sa heroizoval pokrytecký Kennedy a ako bolo ublížené veľmi morálne silnému, ale mediálne neuznávanému Nixonovi. Obaja si notovali, aká je história často predkladaná inak, populisticky.

Po chvíli pán mrzutý zmenil tému, vyložene mu dejiny USA nesvedčili. Skočil do literatúry, miluje Shakespeara, všetky diela študoval v originále. Je to podľa neho neuveriteľný psychológ, znalec ľudskej duše. Nadčasový dramatik. Začal citovať Hamleta. Pán šarmantný viac cúvol do sedačky, trochu sa mu zmenil profesionálny úsmev, trošku sa mu prehĺbila vráska na čele. Zo zaujatím počúval. Úprimne priznal, že na knihy a kultúru nemal čas, to mu utieklo. Venoval sa golfu, ale empaticky vycítil, že golf nebude spoločná téma a tak naviazal inak. „And your kids?“ Ano, synovia? Žena sa im obetovala, boli rýchlo za sebou, po 2 rokoch, prostredný je autista. Dlho sa s tým nemohol zmieriť. Začal i piť. Ale dnes, tí dvaja si už bežia po svojom, ale Kuba je taká čistá duša, nemal by to vyslovovať, ale možno ho i miluje najviac. Kuba ich stále potrebuje, je úžasne hravý, neprešpekulovaný. Dokáže vymenovať všetky ulice Prahy, miluje mapy. A stíšil hlas. „However, we get old“. Nie je to tu pripravené dobre sa postarať o iných…. „Ale nebudu naříkat, nedávno mi vyšla knížka, to je moje radost“. Zrazu sa vrátil do češtiny.

Pán šarmantný ale posmutnel, tiež tichým hlasom naviazal. „Rozumím“, akoby nezaregistroval ten veselý tón poslednej vety a zahĺbil sa do svojho príbehu. Nezvládal sa dívať na svoje dcéry, ako sa babrú vo svojom živote. Obe úspešné, napriek tomu žijú zvláštne životy. Jedna k sebe priťahuje samých diktátorov. Krásna a schopná. Ešte že nemá deti. Druhá sa bojí opustiť toho svojho bohéma. Je to voľnomyšlienkar, vyhovuje mu, že ona zarába, drie, stará sa o rodinu. On sa vezie. Vie, že ho neopustí, nechce ublížiť deťom. Má ich moc rád, stále sa im montoval do života, takto na diaľku to bude pre všetkých lepšie. Nebude im naznačovať, že ho to trápi. Žena umierala vo veľkých bolestiach, zdravotníctvo je v USA veľmi drahé, predal dom, dcéry sa nemohli uvoľňovať z práce. Ten odór nemocnice každý deň, beznádej, únava. Chýba mu. Chcel zmenu, ale cíti veľkú samotu.

Chvíľku obaja hľadia von z okna, zmĺkli. Hlásia Olomouc a ja vystupujem. Páni sú k sebe naklonení, spriaznení, ich tváre zmierené, nejak úplne iné než na začiatku. Príbehy nedokončené.

 

 

Výchovná III

Sem tam vezmem 8 až 9-ročné slečny, kamarátky mojej dcéry, zo školy k nám. Rozhodli sme sa, že vyrazíme do kina. „Mami, to je jenom jako“, rýchlo vysvetľovala Johanka na môj vydesený výraz, keď z družiny vyrazili 4 slečny s vajíčkami s miminami. Za nimi vybehol náš Tim, bez mikiny a čapice, ale s nadšeným výrazom, že sa ide do kina. Cestou v tramvaji slečny bavili okolie, ale úplne im to bolo fuk. Tvárili sa veľmi dôležite a napr. pri hladkaní miminka ešte stíhali telefonovať s manželom. „Jo, dobře, tak dorazíš až v sedm, ale ještě kup plenky, já to teď nestihnu. „Mami, jako“ Alebo, „ty máš skvělou kombinézu na Marečka, to máš ze Zara kids, to asi stálo dost?“
Mali sme nejaký čas pred začiatkom. Slečny boli hladné. Sadli sme si na pizzu a prekvapujúco, dve slečny nadvihli oblečky a mimina nakojili so slovami: „Neboj, už to bude, nefňukej“. Hodili sme s Timom na seba výraz … to „jako“ je prča.
V kine dávali novú Saxanu, ktorá slečny významne pobavila. Chechtali sa hlasito. Samozrejme, niektoré scény vysvetľovali svojim miminám „Neboj se, to je jenom jako…“

Výchovná II

„Maminko, napiš mi na tento lísteček „Sofinko, milovaná“, prosí moj prvniačik. „Napiš si to sám, ja ti to len predpíšem.“ povzbudzujem výchovne. Za chvilku nese druhý papírek „A tady ještě potřebuji napsat Aničko, milovaná“, usmieva sa. „Ale to nejde mať obe naraz“ váhavo vysvetľujem. „Mami, neboj, jedna je z I.A a ta druhá z I.B.“ dostanem bez zaváhania odpoveď.

„Tak čo tie tvoje milované“, pýtam sa za týždeň „Nic neřekly, ale obě se mnou tancovaly na diskotéce“, vysvetľuje s výrazom víťaza. „Oni si ťa vybrali?“, naznačujem možné nedorozumenie. „Ne, byla to pánská volenka, ale líbilo se jim to“:-)

Výchovná

Jsem unavená a čekám, až moje 9ti letá dcera usne po operaci v nemocnici. Měla by být unavená z anestezie, ale blíží se půlnoc a spánek nepřichází. Vše kolem pozoruje, kontroluje každý pohyb v tichu. Neprozřetelně jsem ji slíbila, že neodejdu, dokud neusne. Při čekání nás překvapí urgentní příjem asi 16ročné slečny s maminkou. Dcera má podezření na zánět slepého střeva. Postarší, přísně působící sestřička s ní dělá vstupní příjem.

„Musíš si sundat všechny klenoty a maminka ti je vezme domů“ poučuje sestra. „To asi nepůjde“, odpovídá slečna, „mám v kůži dvakrát piercing. Co budeme dělat?“ podívá se vyděšeně na mámu. „To nevím, poraďte se s lékařem, až se přijde podívat.“ Povzbudivým tónem informuje sestra.

„Mamčo, musíte domů zaběhnout pro odlakovač na nehty, potřebujeme je čisté“, přikazuje sestra. „Mami, to je gel, to lakem nesundáme, to umí jen na manikúře“, zašpitá dcera a sestra jen zafuní.

„Teď vyplníme dotazník : Kouříš? A dcera mrkne na matku a odpoví „Ano“, tak dej cigarety mámě, tady je to v areálu za pokutu 10 000Kč“ A tak je tajemství odhaleno, možná polo-tajemství a krabička putuje z kabelky do kabelky.

Mrknu na tu moji zatím malou slečnu v posteli. Kdy asi začnou naše polo-tajemství?

Básník Miroslav

Z čisto sebeckých potrieb byť užitočná, trávim jeden večer v týždni s „holkami“ Maruškou, Boženkou, Liduškou a ostatnými s podobne krásnymi menami, ktorým je medzi 80 až 90 rokov. Trénujeme pamäť. Už sme spolu rok. Je to veľmi dôverné prostredie, nabité energiou, pokorou a slušnosťou. Náhodou som dostala kontakt na básnika, ktorý sa ponúkol, že príde naše dámy učiť písať básne. Pripadalo mi to ako skvelý nápad. Mojim „holkám“ už menej. Ich pripomienky ako.. „jak často bude chodit? Co dělal za zaměstnání? Co jeho žena …“ mi naznačili rozpaky, ale napriek tomu sa dohodneme, že príde. „Za 2 týždne pánovi bude 90 rokov, dajme mu túto príležitosť ako dar k narodeninám… „ presviedčam.
Celý příspěvek

Spolucestující

V Praze na hlavním nádraží nastupuji do kupé s dotazem „Mohu si přisednout?“ Důchodce v tmavě modré bundě, v nevkusných brýlích bez očního kontaktu zamumlá souhlas. Dále hledí střídavě z okna a do knihy. Vytáhnu počítač a pustím se do práce. Za chvilku přistoupí druhý důchodce, šarmantní, usměvavý, vyfešákovaný, navoněný „Mohu si s dovolením přisednout, spanilomyslná slečno a velectěný pane? „, osloví s mírně cizím přízvukem slovy, které jsem jako rodilá Slovenka ještě v reálném životě neslyšela.

Celý příspěvek

Docela obyčejné odpoledne

Je pátek odpoledne, jedu tramvají. Děti jedou vlakem od mé maminky ze Slovenska, už se na ně moc těším. Hlavou mi ještě doznívá pracovní shon, promítám si některé rozhovory. Když vtom se na mě otočí stará paní, která sedí pode mnou „Nezlobte se, můžu vám něco říct?“ Já utnu pracovní myšlenky a překvapeně pozorujíc paní, odpovídám „Samozřejmě“.

Celý příspěvek

Prepojenie

V hlave mám únavou tupo, ako keď si dám frťana, príjemne oduševnele.  Je skoro ráno a šoférujem prázdnou Prahou, vzduchoprázdno v hlave i pred ňou. Začalo to smskou, „Odtekla mi plodová voda, tatínek už nestihne přiletět, přijedeš?“

Moja cesta životom, prepletená pavučina. Tu a tam sa objaví nečakané prepojenie budúcnosti s minulosťou, v prítomnosti. Poznáme sa 20 rokov, dlho sme každá niekde inde na zemeguli a zrazu keď ma pohltí panika bezradnosti, objaví sa po mnohých rokoch v Prahe. No a keď už vytriezvem z monologu svojho príbehu, tužím byť užitočná, šup, už je opäť tu i s mojou príležitosťou. O tom je asi priateľstvo.
Celý příspěvek