Archiv pro štítek: Helena Beránková

Helena Beránková se narodila v Praze v roce 1979, po ukončení středoškolského vzdělání byla na studijním pobytu v Londýně a následně pracovala v automobilové společnosti. S prvním dítětem se opět vrátila ke studiu – obor Marketingová komunikace, který zakončila bakalářskou prací na téma Fenomén reklamy zaměřené na děti. Závěrečnou prací si uvědomila, že ji reklama zajímá, ale jen z pohledu tvůrčí práce při jejím vzniku, ale že například s reklamou zaměřenou na děti nesouhlasí. Z toho důvodu nastoupila po narození druhého dítěte na jinou vysokou školu, kde dokončila magisterské studium – obor Sociální a mediální komunikace / žurnalistika. Věnuje se psaní pro dětské a dospělé čtenáře (pravidelně se účastní autorských čtení a kreativních večerů v rádiu Applaus). Tvorba pro děti: Se stínem nad hlavou, Kouzelný měsíc, Ztracený Tom, povídkové almanachy Druhé múzy: Životní jinovatky, Našlápnuto, Anatomie snění a pravidelně přispívá do internetového nakladatelství Otevření.

Byt na červeno

Zbývalo jen pár dnů do Vánoc. Ve vaně si hověl velký kapr a večer proběhla již tradiční bitka o mléčnou čokoládu z adventního kalendáře. Už jen dva dny, nemohla jsem se dočkat. Kdo nosí dárky pod stromek, mi někdo ve školce před lety prozradil. Paní učitelka za skleněnou výplní si asi myslela, že vypadá jako Ježíšek.

Přesto jsem Vánoce milovala, nejraději bych doma měla blikající výzdobu z celé Holešovické tržnice a bylo mi v té době jedno, že jde asi o kýč… Sídlištěm duněly petardy a za čerty se nevydávaly žádné malé děti. Nebo to bylo úplně jinak, to možná fantazie v devíti letech kreslí vše do barevna.

Každopádně, tu noc se přihodilo něco zvláštního. Probudilo mě takové podivné plácání, pak se ozvaly kroky, vzdechy a rány. Snažila jsem se probudit bráchu, ale ten ze spánku jen něco zamumlal. Tak jsem si přehodila peřinu přes hlavu, opustit pokoj jsem se tenkrát neodvážila.

Zloději, jistě vyrazili dveře a teď mučí moji babičku v obývacím pokoji, běželo mi hlavou. Pod peřinou se už nedalo dýchat, ale já nevylezu, nikdy! To jsem si byla tenkrát úplně jistá, ani za celej adventní kalendář…, říkala jsem si v duchu. Snažila jsem se vůbec nehýbat, abych se neprozradila. Tak dlouho jsem poslouchala děsivé zvuky, až jsem z toho nakonec přece jen usnula.

Někdy k ránu jsem se probudila úplně zpocená, opatrně jsem otevřela dveře našeho pokojíčku, v bytě byl klid. Linoleum v chodbě však zdobil proužek krve, to ale nebylo všechno. Hnědo červené fleky byly všude i na zdech a klikách. Když jsem se slzami v očích otvírala dveře do obývacího pokoje, vybavil se mi hororový díl majora Zemana s názvem Studna, který jsem jednou večer potají zhlédla pod křeslem mojí mámy. Občas mi nohama kazila výhled, ale i přesto se mi scéna z onoho seriálu navždy vryla do paměti.

To už jsem stála v pokoji, babička ležela na posteli a v ruce držela dlouhý kuchyňský nůž. Obličej měla od krve, vlastně byla od krve skoro celá, ale mrtvá nebyla. Pokojně oddychovala a chvílemi i spokojeně zachrápala. Moje další cesta vedla do kuchyně. Kapr na tom byl o dost hůř, měl svoji „studnu“ už za sebou. Vana byla prázdná a kuchyň vymalovaná krví do ruda.

Vánoce jsou zkrátka svátky klidu a míru, raději jsem se vrátila zpět pod peřinu.

V nastalém ránu zavládl předvánoční chaos, byt byl opravdu „vánočně“ vyzdobený, ale je třeba podotknout, že si za to kapr mohl trochu sám. Zřejmě měl sebevražedné sklony nebo se mu vana zdála příliš malá, když vyskakoval až do předsíně. Každopádně babička nás přece nechtěla světlem budit a vyřešila situaci po svém. Pro člověka narozeného v první světové válce mělo maso úplně jinou hodnotu, hlavně, že kapr tenkrát nevyhrál, i když možná to chvílemi bylo nerozhodně. Boj o život ve tmě v jednom pražském bytě měl nakonec jasného vítěze a kolem poledne zavoněla na stole rybí polévka.

Já od té doby sleduji kapry v kádích s lehkým odstupem, protože má pravačka nedisponuje takovou silou, a protože jsem se narodila v jiné době. V době, kdy bylo bohužel vše jaksi do ruda…

Kouzlení vše nezmění – ukázka

Chcete společně s malou Anežkou nahlédnout do světa víl, setkat se s hodnou vílou Půdilkou, strašidelným obrem Hromákem, ale hlavně překonat strach z nového neznámého prostředí? Pojďte tedy s Anežkou prozkoumat místa, která možná existují nejen v naší fantazii. Poznejte prostřednictvím tohoto příběhu sílu přátelství a odhodlání vyrovnat se s překážkami, které se nám někdy zdají nezvladatelné, a věřte, že kouzlení opravdu vše nezmění…

AAA_kouzleni_potah_01

 

kouzleni_14-15

 

kouzleni_18-19

 

O autorkách:

Helena Beránková se narodila v Praze v roce 1979, po ukončení středoškolského vzdělání byla na studijním pobytu v Londýně a následně pracovala v automobilové společnosti. S prvním dítětem se opět vrátila ke studiu – obor Marketingová komunikace, který zakončila bakalářskou prací na téma Fenomén reklamy zaměřené na děti. Závěrečnou prací si uvědomila, že ji reklama zajímá, ale jen z pohledu tvůrčí práce při jejím vzniku, ale že například s reklamou zaměřenou na děti nesouhlasí. Z toho důvodu nastoupila po narození druhého dítěte na jinou vysokou školu, kde aktuálně dokončuje magisterské studium – obor Sociální a mediální komunikace / žurnalistika. Při studiu se věnuje psaní pro dětské a dospělé čtenáře (pravidelně se účastní autorských čtení a kreativních večerů v rádiu Applaus). Tvorba pro děti: Se stínem nad hlavou, Kouzelný měsíc, Ztracený Tom, povídkové almanachy Druhé múzy: Životní jinovatky, Našlápnuto, Anatomie snění a pravidelně přispívá do internetového nakladatelství Otevření.

Jana Kubásková ročník 1974, pochází z Berouna, kde vystudovala střední pedagogickou školu a ve studiu pokračovala na Pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem – obor výtvarná výchova. Je maminkou tří dětí. Spolupracovala s Mateřským centrem Slunečnice jako lektorka tvořivých kurzů a učila na „malotřídce“. Podílela se na pořádání soutěžních výstav Malé Berounále v Městské galerii Beroun. Příležitostně navrhuje interiéry a hračky pro děti. V současnosti učí na střední škole

Knížku je možné zakoupit například v knihkupectví Kosmas

Hádanka

Nevím o ní, ale je tu,

obvykle šedá a trochu slizká,

nevím o ní, ale je tu, ten svědek všech nevolností a úlevy.

Ta naše je dle obkladů smetanově lesklá, tak zdá se možná i hezká,

nevím o ní, ale je tu a v klidu přežívá všechny katastrofy tohoto bytu.

Když někdy k ránu člověk na míse zamyslí se a bez hnutí sedí, pak z neznámého otvoru objeví se a mlčky jakoby káravě na mě hledí.

Nevím o ní a navzdory chemii stále je tu,

málokdo se té bezkřídlé krásky zbaví.

Nevím o ní, ale je tu, ten rychlý, světloplachý tvor – rybenka, jak jinak… domácí.

Židle

Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo, a křičela „Počkej na mě, já už nemůžu!“, ale brácha už zmizel za zatáčkou. Dnes bylo to takové zvláštní jarní počasí, občas mě oslnilo zapadající slunce mezi mraky a do toho foukal studený vítr. Nebe za dráhou se začalo černat.

Bylo mi tak sedm let, když jsem v kamaších a v kostkovaném kabátu běžela poprvé do kina Svět. Přibrzdila mě až hospoda U Kubelků, u zdi byla opřená stará pánská kola a z kanálu na silnici byly cítit splašky. Dveře od lokálu byly otevřené, kouřem zalitý horký vzduch se valil ven a muži uvnitř se hlučně smáli. Trochu byl vidět obraz chlapečka, který čůral do potoka s již tehdy lehce zažloutlým nápisem:  „Nikdy nepij vodu!“ Rychle jsem to pro mě podivné místo přeběhla a už jsem se ocitla u červených vrat, kde stálo jen: „Kino Svět.“

Celý příspěvek

Čtvrteční večer

Petra unaveně sklouzla do rohu velké, mírně zašlé sedačky. Z dětského pokoje se konečně neozýval žádný zvuk a vlastně celý byt se ponořil do příjemného ticha. Ticha, které signalizovalo, že bude mít snad i chvilku pro sebe…

Její před lety pestrý život se v poslední době smrskl převážně do stěn tohoto bytu. Zvedla unavené oči, pak sáhla po rozečtené knize položené u okna a slastně si srkla z nalitého vína.

Náhle se ozvala rána, která jakoby otřásla celým domem, pak nastalo opět ticho. Petra si pro sebe zabručela, který blázen v devět večer stěhuje… a starostlivě se podívala na dveře, jež vedly do dětského pokoje. Představa dalšího pláče, lépe řečeno řevu mladšího syna Adama, by jí mnohdy donutila možná i létat, aby se pohybovala, co nejtišeji. Ticho a klid bylo to, co se snažila „ukrást“ alespoň večer.

S knihou na klíně se vždy přenesla do úplně jiného světa, kterým se s chutí nechala pohltit. Příběh byl opravdu zajímavý… Jak to jen dopadne? To snad nikdo nepřežije! Ponořila se opět do děje napínavé knihy. V tom se zvuk ze zdola opakoval a dunění, jež se následně neslo domem, bylo o hodně silnější, pak se ozval řev.

Nebyl to však ječivý pláč Adámka, ale hrubý mužský hlas, který se jí zdál povědomý. Slovům Petra nerozuměla, ale bylo jasné, že se někde o patro níž děje něco hodně zvláštního. Vytržená z děje tak začala přemítat, kdo tam vlastně bydlí?

Tok jejích myšlenek však přerušily výkřiky: „ Ne, ne, prosím…“.  To bylo však jediné, čemu rozuměla. Tentokrát šlo o hlas ženský, který zněl velmi, velmi zoufale.

Petra se ještě chvíli snažila číst, ale nemohla se vůbec soustředit, v potemnělém bytě se jí pomalu zmocňoval strach. O patro níž se hádka pomalu stupňovala, rány byly slyšet čím dál častěji. Znělo to, jako když na zem padají velké kusy nábytku, žena vždy brečela, nebo začala něco nesrozumitelného řvát. Muže to pravděpodobně rozlítilo ještě víc a tak křik nebral konce.

Petra zapomněla na spící děti a začala nervózně přecházet po bytě. „Takový klidný dům to býval, kde jen ten Dan může být?“ Bylo právě deset hodin, tou dobou býval Daniel Vávra většinou doma a zrovna dnes… Petra se úzkostně podívala na vyhaslý displej mobilního telefonu. Žádný nepřijatý hovor, žádná zpráva.

Lidé se v pronajatých bytech často mění a znát sousedy v jiných patrech bylo takřka nemožné. Petra horečně zvažovala, mám zavolat na policii, sama tam zajít? Nebo jen nečinně přihlížet násilí, možná i vraždě? Roztřesenou rukou vyťukala na dotykovém displeji manželovo číslo, ale slyšela jen monotoní vyzváněcí tón. Dan bude asi na cestě domů, možná ve výtahu, svitla Petře na chvilku naděje. Bohužel stále nikdo nepřicházel… V domě se opět rozhostilo ticho a ona si připadala tak bezradná, znavené děti spaly tvrdě dál…Sáhla tedy znovu po rozečtené knize.

                                                            *

Studentka Alice Krátká seděla v rohu jindy útulné garsonky v prvním patře. Hlava se jí po posledním pádu točila, rukama si tiskla obě kolena k bradě a z očí se jí řinuly slzy. Kolem ní to vypadlo jako po boji. Vždy lehkovážná studentka práv s postavou modelky, jen němě zírala do prázdna. Muž, který za ní několik měsíců platil nájem, si nyní již v klidu zavazoval kravatu…, pak se otočil a zařval: „Je konec! Mohla jsi mít všechno, ale nebudeš mít nic! Vypadni. Musím jít, žena čeká…”

Alice se neodvážila pohnout. Dlouhé triko, na mnoha místech potrhané, bylo to jediné, co jí po Markovi zbylo. Dveře na chodbu zůstaly otevřené a průvan si divoce pohrával s tenkou záclonou u balkónu, za kterou zmizel její spolužák možná navždy.

Alice až do této chvíle proplouvala životem poměrně snadno, muži jí poskytli vše, co jí na očích viděli, a ona si toho byla vědoma. Vše se změnilo, až když se v létě po druhém ročníku přihlásila na brigádu a zamilovala se do svého postaršího nadřízeného.

On ji zpočátku ignoroval, až po jednom firemním večírku se sblížili a vše bylo rázem jinak. Alice byla jako vyměněná, nikam nechodila a čekala celé hodiny v pronajatém bytě. Pro sebe ho však měla jen pouhé chvilky, protože byl velmi zaneprázdněný a navíc nežil sám… Tak se Alice po čase začala nudit. Na začátku nového školního roku se však objevil Marek a Alice se s ním začala tajně scházet. Hlavně ve čtvrtek, kdy bývala většinou sama.

Dnes večer se tu však nešťastnou náhodou sešli všichni tři. Po první ráně Marek zbaběle utekl a ona…? Takovou agresivní žárlivou scénu opravdu nečekala. Zoufale začala hledat své svršky pod rozmlácnou skříní a spěšně si je cpala do velké cestovní tašky. Poprvé cítila, že vše není tak předvídatelné, byla plná ponížení a studu, ale žila…

Záclonu prudce vzdul silný poryv větru, oblohu prosvítil blesk a třesk hromu se ozval skoro vzápětí. Daniel Vávra si ve výtahu spěšně uhladil oblek, pak už poměrně klidně zmáčkl tlačítko druhého patra. Jen pomalu mu začalo docházet, že si jeho firma bude muset hledat nového nájemníka do garsonky v prvním patře, jeho plán manželského trojúhelníku jaksi nevyšel.

Petra se mu ve dveřích vrhla kolem krku a řekla jen: „Tomu neuvěříš, co se tu dnes večer dělo!“ Po dalším hromu se ozval usedavý Adámkův pláč.

Kouzelný měsíc – ukázka

kouzelny_mesic_titulniSlepá silnice a auto Červeňák

Vesnička Jouzov, lemovaná mírnými kopci, se nacházela nedaleko rušné dálnice. Vedla do ní jen jedna silnice, ale i ta se za vesnicí ztratila v polích, protože byla, jak se říká, slepá.
Skoro každý obyvatel Jouzova vlastnil nějaké to pole u cesty. Také Pepa Vávra měl jedno hned u domu. Nebylo to však obyčejné pole s kukuřicí, ale spíše skladiště různého harampádí, nepořádku a starých nepojízdných strojů.
Kousek za vyhořelým kombajnem stálo ve vysoké trávě již roky zaparkované malé červené auto. Z původních čtyř pneumatik zůstala jen jedna, prázdná a děravá. Rozbitými okny foukal někdy čerstvý vítr a jindy se tu proháněli motýli. Z prorezlé podlahy se na několika místech drala tráva a z některých sedaček zbyla jen konstrukce.
Kluci z vesnice v něm v duchu procestovali celý svět a nikdo z nich netušil, že Červeňák, jak mu říkali, není jen kus děravého plechu.
Vždy, když okolní louky zahalila tma, Červeňák ožil a začal vzpomínat. Nad kapotou mu zářily hvězdy a tam, kde bývá čelní sklo, se míhaly jeho myšlenky jako v kině.
Vzpomínal, jak byl vystaven v prodejně nových vozů, kde s napětím čekal, kdo si ho koupí. Bude to ten vousatý pán s černou taškou? Nebo ta vážná paní s brýlemi? Jaký bude ten můj člověk? Snad hodný… přemýšlel Červeňák.
Jednoho dne přišel do obchodu pán v kostkovaném saku a křiklavě žluté kravatě. Byl to Pepa Vávra z Jouzova.
Několikrát si auto obešel. Jemně se dotknul jeho hladkého laku, sedl si do měkké sedačky za volant, a bylo rozhodnuto! „Pane!“ zvolal a pospíchal za prodejcem. „To auto si beru!“
Červeňák se začervenal pýchou, ale naštěstí to na něm nebylo vůbec vidět. Měl velikou radost, ta ale netrvala dlouho.

Cesta domů

Za týden ve středu stál Červeňák nablýskaný v předávací hale a čekal na svého nového majitele. Pepa Vávra naposledy zamával doklady na usměvavého prodejce a už se ocitli na silnici. Byla zrovna půlka července, kdy jsou silnice obvykle pěkně rozpálené. Červeňák se až leknul, když se mu v koloně jedna pneumatika doslova přilepila k vozovce. Já, já… já jsem snad zastavil v lepidle, nebo co to je? Pepa Vávra ale pořádně šlápnul na plyn, s autem to škublo a jelo se dál. Pepa si totiž jízdu novým vozem náramně užíval a když to šlo, jel na plné otáčky. Pobrukoval si obehranou písničku a představoval si svůj slavnostní příjezd do rodného Jouzova.
Cesta jim opravdu utekla, ještě poslední prudká zatáčka, kopec a vesnice Jouzov byla na dohled. Červeňákovi se z rychlé jízdy točila hlava. Pepa dojel až na náves, kde se otočil a smykem zabrzdil. Bohužel tam zrovna nikdo z místních nebyl, jen cizí pán u kapličky nechápavě kroutil hlavou a poděšené kachny se honem běžely schovat za plot. Toulavý pes Rex se divoce rozštěkal, a tak se Pepa Vávra raději vydal k domovu.
Červeňák byl celý roztřesený, takto si svou první jízdu opravdu nepředstavoval.
Pepa Vávra žil na rozlehlém statku sám a dvůr, kam vjeli s Červeňákem z kostrbaté vedlejší silničky, nebyl nijak hezký. Tak to je můj nový domov, rozhlížel se zvědavě a trochu zklamaně Červeňák a pak znavený prudkou jízdou usnul. Druhý den ráno, když se vydali na nákup do města, zaregistroval Červeňák poprvé pole vedle domu. V té době tam ještě moc harampádí nebylo, a tak si mohl hned všimnout, že u letité třešně stojí starý rezavý gazík. Takhle já nikdy nedopadnu, myslel si a ještě jednou se podíval na svého předchůdce, který se v deštivém dni neměl kam schovat.

Knížku je možné zakoupit například v knihkupectví Kosmas

Maják

Ostrý vítr mě štípal do tváří, když jsem se trochu bezhlavě pokládala do carvingových oblouků s pocitem – všechno je mi jedno… Slzy mně mrzly na tvářích, ale nedaly se zastavit. Sjezdovka je zatím prázdná, protože vlek zapnou až za pár minut. Bydlení na hřebenech hor má i své výhody, napadlo mě, když jsem prudce zabrzdila uprostřed sjezdovky, ale je jich zatraceně málo! Dan už tam nějakou chvíli postává, nikdy nebudu tak rychlá jako on, který se tu narodil, a nikdy se s životem na samotě úplně nesmířím, to už teď vím naprosto jistě! „Co zase je?”, ucedí otráveně mezi zuby. „Co by?”, píchám zuřivě hůlkou do kousku ledu a protější kopec se mi rozmazává stále víc.

Celý příspěvek