Archiv pro štítek: Ivana Beranová

Jsem liška v kurníku
araukárií zlatistých
a slev v Tescu.
Jsem lasička s drůbeží krví
v lačné tlamičce,
co jede domů na svém mezku.
Jsem aurora borealis
nad mraky předsudků
a vymyšlených stesků.

Před bouřkou

Letní odpoledne,
nic se nehne.
Ve vzduchu visí
snad i nehybní ptáci.
… i duch se někam ztrácí
v tíze letní tělesnosti.

Dusno se lepí
na ztěžklé nohy i ruce.
Myšlenky jsou jako z olova,
olovnatá je i obloha.
Melancholií obtěžkané
smysly prodlévají
v budoárech hutné obraznosti.

…snad přijde bouřka! …

A vše procitne ve svěží zeleni.
Princ už letí na svém koni
políbit Růženku.
Tu brzy už svou sladce probuzenou paní.

Imaginárnímu vysněnci II

Naplánované odpoledne
v realistických rámech.
Jen očekávané prožitky
a bezbolestný kolotoč rutiny.

Konzumace …

zmrzlinových pohárů
s přelivy zdvořilostních frází
v lihu- a duchaprostých
pláních spirituální prázdnoty.

Žádné snění tu není.

Náhlý výkřik mobilu!

Příjemné do sna probuzení.
Jsem naleptávána krasořečí
na protistraně dialogu
a tlakovou níží
v náhlém lijáku.

Přílivy vody a čestvého vzduchu
v dešti a větru.
Přistávám ve čtvrtém rozměru
do nezarámovaného odpoledne
individualisty-melancholika.

Sklenice podprůměrného vína
s nadprůměrnou kreativitou
sjíždíme uvelebeni
na pryčně neočekávaností
naproti vlhkým toaletám.

Magnetismus a náhlá zjevení
v nevinně vinných výparech…

Porozlučkové kávové reminiscence na dálku
v utichajícím dešti
a zvlídnělé komunikační bouři.

Pokojná noc v hlubinách nevědomí.

Múza

Jen tak se procházet Prahou
a potkat
– v postranní uličce –
svou múzu!
(třeba nahou).

… nebo v úzkých kalhotách,
s máchovsky rozevlátými vlasy…
Asi??

Zjevuje se jen svéhlavě
ve chvílích soustředění.
Anebo úplně zčistajasna.
Nic svatého jí není.

Je to drzá potvora
a čeká na mou nesnesitelnou lehkost bytí,
do ní teprve se chytí,
tou se sytí.
Poté ve chvíli samoty,
dožaduje se mé duševní nahoty!
V těchhle vodách
– kdoví –
ona snad loví?

Teprve potom mě líbá
svými prvorepublikovými polibky,
z poetů kolíbky.

Vydřiduch!
Nestyda!!

V mušelínové košilce
vláčí mě za vlasy a po břiše,
v rytmech vířícího derviše.

Nakonec spokojena velice
nechá mě napospas šedi ulice
a zmizí …

v poslední replice.

Motýl

Krásný motýl,
s pavími oky,
ze snu mě probudil.

…v lánu vlčích máků …

Letmo se mě dotkl křídly,
usedl mi na předloktí
a tykadly si mě prohlížel,
ten krásný motýl
se snovými křídly
a pavími oky.

Hleděli jsme si do očí,
já a motýl,
v údivu nad svou blízkostí,

protože teď jsme spřízněnci,

já a motýl,
ten křehký,
s pavími oky,

vždyť oba jsme v zámotku
tiše snili

Snad měsíce? Snad roky?

Pojďme si být blízcí

Pojďme si být blízcí,
řekl jsi jednou u zastávky
nočního busu číslo 511,
když jsme se udivení zapomněli
na prodloužené slavnosti
„Vycházející hvězdy letošní sezony“,
na kterou jsme byli pozváni
jako přihlížející publikum.

Všude záplavy světel
a slavnostní atmosféry
a my mezi tím v očekávání
– snad zjevení se Panny Marie -,
která ale tentokrát nedorazila.

Namísto ní jen jakési
zástupné Marie
v blyštivých toaletách
a jim vlastní andělskou písní na rtech
pózují nadšeným přihlížejícím.

Pojďme si být blízcí,
řekl jsi při výstupu na zastávce Nekonečná
a z ruky ti vypadl lístek s telefonním číslem.

Před bouřkou

 

Letní odpoledne,

nic se nehne.

Ve vzduchu visí

snad i nehybní ptáci.

… i duch se někam ztrácí

v tíze letní tělesnosti.

Dusno se lepí

na ztěžklé nohy i ruce.

Myšlenky jsou jako z olova,

olovnatá je i obloha.

Melancholií obtěžkané

smysly prodlévají

v budoárech hutné obraznosti.

 

…snad přijde bouřka! …

 

A vše procitne ve svěží zeleni.

Princ už letí na svém koni

políbit Růženku.

Tu brzy už svou sladce probuzenou paní.

Zdvihni mé srdce

Zdvihni mé těžké,

zablácené srdce

a vystav ho vstříc slunci

a jarnímu povětří,

až se samo rozechvěje

a rozezní pevným rytmem radosti.

 

Potom ho zasaď

zpět do mé duševní krajiny.

 

S láskou o něj pečuj

a dívej se, jak urodí

své ovoce poznání.

 

Do něj se spolu

hladově zakousneme,

až nám bude sladká šťáva

stékat po roztřesených bradách.

To Magic Creative (who comes in my dreams)

Magic, dark, deep creative!
I am dying of your
unfinished sympathies
and unreleased longings.

What are you doing
in my life?
Un ange-noir
of my all alone nights
when sweating
and shouting
from black dreams,
you obviously are the source of.

Come closer,
dangerous!
Want to touch my affraids,
want to read you through
together with my Hic sunt leones.

Will you materialize
or disappear??

Čas vstát

Ještě spím

a přehrabuji se

ve skladišti kdysi hvězdných,

teď už zařazených

(někdy vyřazených)

myšlenek svých vnitřností.

 

Všude ty zvětralé chuchvalce

– jako olysalé cáry cukrové vaty z pouti,

kterou tu zapomnělo rozmarné dítě

okouzlené jen další chvilkovou atrakcí.

 

Hned vedle zas jakési tepající kokony

– jen a jen puknout a vyletět z nich motýli.

 

Tuším souvislost změny.

 

Třídím a odklízím

nánosy prachem pokrytých pavučin

ve svém království noci

(jak jsem za něj vděčná!)

– těch kouzel, pachů a prachu

v začmouzených příbytcích duchů …

 

Náhle však vytahuji rolety

a – oslepena – nabízím slunci

svou měsíční pleť.

Otevírám okna, vdechuji pondělní dopoledne

a – překvapena tou náhlostí –

měním se na Odevzdanou.

 

PŘIPRAVENA.

 

– snad vyrůst z vlastního popela

– snad zemřít intenzitou slunečního dne

 

(tak nepodobnou noční magii

a snění na vlnách bezbřehosti)

 

I přesto ladím na JÁ JSEM.

 

Z hloubky ještě doznívá Requiem,

ale venku už odbíjí poledne.

 

Čas vstát!