Ještě spím
a přehrabuji se
ve skladišti kdysi hvězdných,
teď už zařazených
(někdy vyřazených)
myšlenek svých vnitřností.
Všude ty zvětralé chuchvalce
– jako olysalé cáry cukrové vaty z pouti,
kterou tu zapomnělo rozmarné dítě
okouzlené jen další chvilkovou atrakcí.
Hned vedle zas jakési tepající kokony
– jen a jen puknout a vyletět z nich motýli.
Tuším souvislost změny.
Třídím a odklízím
nánosy prachem pokrytých pavučin
ve svém království noci
(jak jsem za něj vděčná!)
– těch kouzel, pachů a prachu
v začmouzených příbytcích duchů …
Náhle však vytahuji rolety
a – oslepena – nabízím slunci
svou měsíční pleť.
Otevírám okna, vdechuji pondělní dopoledne
a – překvapena tou náhlostí –
měním se na Odevzdanou.
PŘIPRAVENA.
– snad vyrůst z vlastního popela
– snad zemřít intenzitou slunečního dne
(tak nepodobnou noční magii
a snění na vlnách bezbřehosti)
I přesto ladím na JÁ JSEM.
Z hloubky ještě doznívá Requiem,
ale venku už odbíjí poledne.
Čas vstát!