Archiv pro štítek: Ivana Beranová

Jsem liška v kurníku
araukárií zlatistých
a slev v Tescu.
Jsem lasička s drůbeží krví
v lačné tlamičce,
co jede domů na svém mezku.
Jsem aurora borealis
nad mraky předsudků
a vymyšlených stesků.

Klobouky ve větru

Zapomenuté klobouky

na věšácích snů

létají náhle tak nespoutaně

hnány rozpustilým povětřím

svých vysvobození z pout šaten

a jiných chvilkových odkladišť

 

 

způsobnosti

 

 

 

a navzdory vnějším pravidlům

a nepsaným zákonům očekávání

ve volném prostoru

a divokém víření

nadobro pozbývají

formality kremp s pentlemi.

 

Nakonec se rády pochlubí:

„I já jsem to zkusil!“

a odletí si spokojeně zemřít

na skládku další

upotřebené

veteše.

 

Svlékáš mě

Svlékáš mě ze svršků zelených
do spodků červených
a vybíráš pro mě vhodné variace
na téma srdcová královna.

Hrajeme spolu hru renesanční
v barokně-opulentním boudoiru tělesnosti,
která nás přemostí (snad opravdu)

Bridge!

z vlastních zátiší samoty
do oceánů bezbřehé vzájemné svobody.

A venku konečně …

PRŠÍ

PROMĚNA IV

Za temných večerů
a chladných nocí
myslívám na tebe.

Nalévám jiskřivého vína do číše
a zapaluji bílé svíce.
Oheň už praská.

Zda jsi již na cestě, milý, a naše láska.
Zda se již probíjíš temným hvozdem
zpět na chvíli v domova lůno?

… A ty nejedeš a nejedeš …
Ničeho neslyšet,
žádných podkov zvonění.

To čekání mě udusí,
v jemný písek semele.
V monolit ledu promění.

PROMĚNA III

Na jaře kvítky blatouchů
lačnících po vodě
hltají své potůčky
jako právě probuzení milenci
po bujaré slavnosti
a hlubokém spánku podobnému bezživotí.

Milý, jsi to ty?
Můj temnovlasý a hlubokooký.
Milá, zřím tě,
ve tvém rouchu z lískoví a divokých hlohů.
Jak skvíš se ve své jarní nádheře!

PROMĚNA II

Po prožitých lahvích
těžkého červeného vína
na patře sedlina
podivných, přebujelých zážitků.
Co jen jsme to za tanec tančili?
Jaké zpěvy nám z útrob se to draly.
Milý,
co jsme to pili?

Pili jsme, milá, života nezřízený nektar
bez zábran a obav.
V sladkém opojení.
Přesto v těch zážitcích v raném jitru
nic vzletného není.
To je, má milá, cena snění.

PROMĚNA I

Zvolna mě naleptávej
svou podzimní melancholií.
Voď mě vlhkým listím
až do dna.
Do hloubky listopadové jinovatky,
ve které se spolu bosýma nohama
projdeme až do do rána.

Zítra mě zase spaluj.
Na troud.
Počítej praskání polínek
mých nahých žeber.
Zpopelni prožitky
a rozhoď je po větru
u naší lísky.
Prospěme se temnou duše nocí.
Na jaře se tu spolu zaskvíme
jako Filemón a Baucis.
Ve své věčné nádheře.
Navždy spolu.

U mámy

U mámy doma
všechno voní světlem a čistotou.

Na zahrádce listy zpeřené
i dlanitě složené,
kvete jí růže i jiřina
a vzadu afrikány
– ty mám nejraději,
houževnatce.

U mámy doma
všechno běží jasně a hladce.
Věci jsou tu dané
– i život – božsky sladce.

O hledání

Ztraceni v pozemskosti hledáme se
v myšlenkách našich temných zákoutích.

Jsme tu a přece ne –
jen jakési slupky bytí
mátoživě se pinožíme
prašnými cestami dnů a roků.

Sevřeni v kazajkách
mechanických pohybů i myšlení
drobty skutečnosti sbíráme nesměle
ve škarpách a kanálech výkřiků z nocí
svých náhlých prozření,

tak neúnosných pro naše nicotná bedra,
tak oslepujících svou hravou nevinností
až bezmocně jektáme a drkotáme zuby,
vlastní slabosti a nakypřených egoismů
přepečliví žoldáci.

Hlavy však přesto snad zdvižené ke hvězdám
v neutuchajícím hledání
a snahách o splynutí s řádem a celistvostí.

O erozi

Bičováni větry času
zvětráváme
na cestách
složených z balvanů každodennosti
a víry v prozářená jitra nekonečna.

S sebou si vlečeme své denní náklady.

Včera jsem potkala na křižovatce
lesní mýtinky
hovnivála s kuličkou
– Sysifa –
váhal kudy napřít směrování.

S pousmáním jsme si pokynuli…