Archiv štítku: Ivana Píšová

Zázraky se dějí

Jednoho deštivého odpoledne dorazil Jirka domů. Byl promoklý a nešťastný. „Jak si dopadl?“ otázala se matka starostlivě. „Už bys jí vážně potřeboval.“ Mladík jen zakroutí hlavou a sesunul se do křesla. Schoval si dlaněmi tvář, aby skryl pláč. Matka k němu přistoupila a vzala ho okolo ramen. „Neplač, běž se převléknout a potom si v klidu popovídáme. Potom odešla znovu k ostatním dětem pomáhat s úkoly. „Proč brácha brečel? Co se mu stalo?“ Vyzvídaly společně dva dětské hlásky. „Nic, všímejte se svých příkladů.“

Po večeři šly mladší děti spát. Uvařila pro sebe a chlapce čaj a posadili se ke stolu. Museli si povídat potichu, aby je nezaslechly ostatní děti. „Už jsem z to-toho zo-zoufalej,“ začal Jirka rozhovor. „dva r-roky s-sháním pr-práci a bez vý-výsledků.“ „Cítím s tebou, jak ti je. Ale z jednoho platu to téměř nezvládám. Petr s Tondou začali chodit do školy. Musím jim platit obědy a pomůcky do výuky. A to je pořád něco. Najednou z postýlky se ozval pláč. „Bože, Kuba!“ prohlásila unaveně a chystala se k malému. „S-seď ma-mami, do-dojdu ho p-přebalit.“ „K-kdybych měl na něco aspoň n-nadání nebo byl v-v něčem do-dobrý,“ pokračoval v rozhovoru, když opět přišel. „D-dnes je po-potřeba v-všude cizí jazyk. Co p-pak s-s tím mým ko-koktáním to jde. P-připadám si jako n-nula.“ „Jirko, takhle nemluv! Jsi skvělý, ochotný, poctivý, pečlivý a pracovitý mladík.“ „Ma-mami, s-s tímhle v-v dne-dnešní do-době d-daleko nedojdu.“ „Zítra se zeptám těch nových sousedů, jestli o nějaké práci nevědí.“ Vzápětí vstala a šla umýt hrnky od čaje. „Je pozdě a v tuhle chvíli nic dalšího nevymyslíme.“

Další den matka vylíčila Jirkovu situaci sousedce. Povídaly si dlouho a hledaly určitá řešení, co by bylo pro chlapce dobré. Ale nic nevymyslely. Až na konci, když se loučili, napadlo souseda: „Vždyť má Jirka v sobě sociální cítění, je ochotný pomáhat a má silné paže. Proč nejde pracovat jako ošetřovatel. Uplatní se v nemocnici, v léčebnách nebo v jiných zdravotnických zařízeních.“ „Nemá zdravotní školu.“ „Na tuhle práci je jen potřeba akreditovaný kvalifikační kurz ošetřovatele, který je ukončen osvědčením.“ „Nevypadá ta nabídka špatně. Zeptám se Jirky.“ Mladík s návrhem souhlasil.

O půl roku později Jirka úspěšně složil zkoušku v kurzu, a jako hotový ošetřovatel si hledal práci v nemocnici. Nabídka vyšla hned na první klinice u dlouhodobě ležících. Celý šťastný přišel domů a vylíčil matce tu skvělou novinu. „D-dokonce p-pan p-primář, u kterého jsem měl p-pohovor, ř-říkal, že se mé ko-koktání d-dá vyléčit a sehnal mi dobrého l-logopeda. Oba dva si padli radostí do náruče.

Hudba večera

Úryvek z mé rozepsané novely vypráví o sibiřském chlapci, kterému zemřeli rodiče v jeho útlém věku. Další léta strávil v dětském domově. O několik let později se o něm dozvěděli příbuzní, kteří si chlapce vzali sebou do prosluněné Kalifornie.

Jednoho červnového podvečera převládala u rodiny Cooperových příjemná atmosféra. Seděli v obývacím pokoji a povídali si se svými přáteli, které si pozvali na večeři a sklenku červeného vína. Hovořili o práci, o stále probíhající válce v Koreji a o svých dětech.

V sedm hodin byli personálem svoláni do jídelny k večeři. Když všichni začali jíst včetně dětí, náhle se teta Luisa zarazila a rozhlížela se, u stolu chyběl David.  Hledali jej po celém domě, ale chlapce nenašli. Strýce Edwarda napadla myšlenka, kde by ten uličník mohl být. Řekl ostatním, ať počkají uvnitř, že se půjde podívat ven sám. Luisa chtěla jít s ním, ale on to nevlídně odmítl. Všichni se lekli náhle změny v jeho chování. Byl rozčílený. „Až já ho najdu, ten to ode mě schytá. Vždyť je mu teprve deset let, nemůže se takhle courat po okolí, kdykoliv se mu zamane. Především když se již stmívá.“ dořekl větu s třesoucím hlasem a odešel z domu.

Předpokládal, že se David bude procházet nebo houpat na houpačce v dolní zahradě. Cesta do zahrady byla strmější, vydlážděná kamennými oblázky, ale posypaná suchými drobnými kvítky z kaktusů, které kvetly okolo. Edward Davida na zahradě nenašel, vyšel zpátky nahoru, a najednou si všiml v dálce malé postavičky na úpatí skály, kde příliv prudce narážel do skal. Dostal strach, že se chlapci něco stane a běžel za ním. Uprostřed cesty se však zastavil a byl ohromen melodií houslí, na které slyšel v dálce hrát toho malého rošťáka. Nenechal si tento zážitek pro sebe a běžel pro ostatní.

David zapomněl, kde stojí, tóny houslí se rozletěly a všechno to, co prožil za svého bídného dětství, se náhle vylilo z jeho srdce vulkánem zvuků srážející všechno, co jim stojí v cestě. Hrál jako šílený, nevěděl, jak už dlouho hraje, jenom cítil, jak mu slzy zalévají jeho velké modré oči. Slunce už pomalu zacházelo za obzor, rackové žalostně kroužili pro svůj úlovek nad rozbouřeným mořem a svojí chycenou kořist si odnášeli na úpatí útesu.

Rodina a přátelé se zpovzdálí dívali na chlapce, aniž to tušil. Celé tělo se mu chvělo, kolena se třásla, únavou se zapotácel a upustil smyčec. Schoval zase housle do pouzdra a sestoupil zpátky na dolní cestu směrem domů. Tu teprve uviděl kolem sebe svojí rodinu a přátele. Všichni mu tleskali, teta Luisa jej s dojetím vzala okolo ramen a odvedla domů.

Bylo už pozdě večer a venku se opravdu setmělo a nebe se rozzářilo stovkami hvězd a v této světlé noci postupně odeznívali ještě vyluzující tóny houslí, spjaté s harmonií přírody.

První koncert ve Vídni

V lednu roku 1864 uháněl rychlík v pozdním odpoledni zasněženou krajinou z Prahy do Vídně. Jízda byla plynulá a bezproblémová. Josef Fiala seděl pohodlně v jednom kupé a přemýšlel, zda má celou cestu dobře naplánovanou, aby svůj koncert večer dobře stihl. Duševně cítil, že je náležitě připravený, vždyť cvičil tvrdě celé měsíce. Rovněž se těšil, i když kapánek s ostychem, že uvede i své první skladby, které ještě nikdo kromě jeho učitele Vejvanovského neslyšel. Dověděl se od něj, že Vídeňané jsou velice hudebně vzdělaní a jsou hodně kritičtí k muzikantům. Buď tě vypískají, nebo je nadchneš a sklidíš velký aplaus. Jak nad tím vším přemýšlel, všiml si, že za oknem začalo hustě sněžit a zvedl se silný vítr. Sníh v rychlém sledu narážel na sklo a pískající zvuk vichřice mu naháněl strach.

Celý příspěvek

Florentino

Každý červenec odjížděl pan Smith s rodinou na tři týdny na dovolenou mimo Anglii. Zůstal na statku jen jeho synovec Matthew, který za trest pracoval celý měsíc ve stáji. Netušil však, jaké prožije peklo, při kterém bude bojovat o život.
Tento měsíc panovala dusná vedra doprovázená silnými bouřkami. Meteorologové předpovídali, že budou v severní Anglii neobvyklé. Jednoho večera při silném dešti se přihnala bouřka. Bylo ji nejdříve slyšet na několik kilometrů. Ale postupně jak čas plynul, se bouřka přiblížila k panskému domu. Následovně vzplálo postupně několik stromů, které rostly kolem stáje, takže nebylo daleko k tomu, aby plamen nezasáhl stáj. Celá budova byla kamenná s dřevěnými velkými vraty a zvoničkou, která byla již v plamenech od poletujících hořících větví stromů či kusů střešní krytiny.
Matthew v podkrovním pokoji dohrával Ďábelský trylek od Tartiniho, když vtom uslyšel velkou ránu, škubl sebou, a chvíli se zaposlouchal, odkud rána vyšla. Mohl to plně vnímat, jelikož měl rozvinutý jemný sluch, proto jakýkoli šum slyšel. Přešel k oknu, rozhrnul závěs a před ním se objevilo boží dopuštění. Odložil housle a běžel rychle za služebnictvem do kuchyně.
„Stáj hoří!“ křičel Matthew zoufale. „zavolejte hasiče!“ „Prosím rychle!“ Oblekl si pršiplášť a utíkal vzhůru prudkou smrští větru a deště do horoucího pekla. Když doběhl k stavení, zůstal na pár vteřin přikován k zemi. Celý příspěvek

Hloubka přátelství

V pozdním odpoledni se počasí prudce změnilo, začalo silně pršet, zvedl se silný vítr a vzduch se poněkud ochladil. Lesní cesty byly rychle rozmočené a na některých místech se vytvořily dokonce kaluže, kterým se musela vyhýbat skupinka mladých lidí. Byli za chvíli promočeni, vítr jim bičoval do tváří a cesta na hřeben ubíhala pomalu. Když zadýchaní vyšlápli strmý kopec nahoru, ocitli se ve velké mlze. Věděli, že musí stále dopředu, dokud neuvidí po pravé straně velký dřevěný srub s rozsvícenou lucernou u vchodu.
„Vidím přímo před námi nejasně svítit vchodové světlo? Vypadá to, že už tam budeme.“ Měli už jiskřičku naděje, že to světlo náleží jejich srubu. Nemohli už dál, neměli sílu ujít další krok, chůze se pro ně stávala přítěží, třásli se zimou a byly skrz na skrz promočení. Sen se stával skutečností, naděje se zhmotnila v jejich očekávané vchodové světlo u srubu. „Konečně jsme tady!“ A rozlil se všem úsměv po jejich ošlehaných tvářích. Uklidily kola do přídomku a zaťukali kovovým klepátkem na mohutné dřevěné dveře, které se za moment rozlétly dokořán. Vyšel jim vstříc jejich kamarád Jakub a hrdý vlastník tohoto příbytku. Přivítali se a vzápětí vstoupili přes halu do prostorné jídelny, kde plápolal mohutný oheň ve velkém kamenném krbu a zahříval celou místnost. Mezitím se všichni převlékli do suchého a mokré oblečení rozvěsily nahoru na šňůry blíže ke krbu. Jakub jim během jejich cesty nahoru ke srubu připravil šťavnatý hovězí guláš s chlebem, do kterého se všichni pustili jako hladoví vlci. Po večeři se usadili se sklenkou dobré irské whisky okolo statného dřevěného stolu a začali probírat zítřejší plánovanou trasu na kolech.
Celý příspěvek

Přání

Přišel prosinec, teplota klesla pod bod mrazu a začalo hustě sněžit, napadlo až padesát centimetrů sněhu. Sníh zahalil přírodu do bílé pokrývky a všude vládla pohoda a klid.

Ve škole se děti nemohly dočkat poslední vyučovací hodiny. Jakmile zazvonilo, rozprchly se ven. Jenom jeden chlapec neměl důvod pospíchat, loudal se jako poslední chodbou ven a u hlavních dveří jej zastavil jeden ze spolužáků. Zeptal se, zdali půjde po obědě sáňkovat. „Nemám bohužel sáňky,“ odpověděl Josef sklesle.

„To nevadí, můžeš jít i tak a někdo tě vždycky sveze.“

„Já nevím, musím se zeptat doma.“

„Dobře, ale snaž se přijít.“

Josefovým přáním bylo vždy mít sáňky, jako mají ostatní spolužáci, aby mohl také sjíždět kopce dolů, ostře brzdit nohama, aby nesrazil někoho, kdo už zase se sáňkami vybíhal nahoru. Ale byl bohužel odsouzen jen poskakovat dole a čekat, který z chlapců ho sveze jako spolucestujícího. A proto se cítil méněcenný, poněvadž pocházel z chudé rodiny. Jeho otec byl Kolářem a musel počítat každou korunu, aby s tím málem, co mají, vystačili na základní věci. Tudíž na sáňky peníze nebyly.

Odpoledne dostal Josef svolení jít na kopec. Vyběhl do půli kopce, kde viděl zpovzdálí svého spolužáka s ostatními, jak si to s radostným křikem sjíždějí dolů na cestu. Rozběhl se za nimi. Zde si spolužák všimnul Josefa. Nechal ostatní za sebou a věnoval se jemu. Chlapec prožíval nahoře krásný a šťastný okamžik svého dětství. Nechtěl, aby se tento moment rozplynul do všedních starostí a povinností. Ale čas se bohužel zastavit nedá, přehoupl se k půl páté odpolední, slunce zalézalo za kopec a začalo se stmívat. Zůstali tam už jenom oni dva.                                                                                                                                          „Díky za svezení, opravdu jsem si to užil,“ řekl Josef radostně.

„Mohli bychom si to zase zopakovat?“

„Určitě!“  Poplácali se po ramenou a rozešli se každou svou cestou. Další den, když chlapec odcházel ze školy, rozhodl se ještě zastavit ve Střížovském kostele se pomodlit k Ježíši Kristu, neboť věřil, že vyslyší jeho prosbu. Na závěr modlitby se správně pokřižoval a poděkoval mu, jak to viděl na mších, bál se, že by se jinak jeho přání nesplnilo. Jeho dětská dušička stále věřila.

Naneštěstí, co čert nechtěl, právě pět dní do vánočního svátku se počasí změnilo. Teplota stoupla, sníh roztával a nastala nepříjemná deštivá zima. Josef byl skleslý, že si sníh moc neužil. Ale těšil se na vánoce. Celé městečko bylo vyzdobené vánoční dekorací a vánočními trhy, odkud se linula vůně různých dobrot, kde rodiče Josefovi koupili výjimečně nějakou sladkost. A všude vládla vánoční atmosféra. Na štědrý den vypomáhal rodičům s vařením, ostatními sourozenci ustrojili stromeček. Dopoledne nic nepojedl, aby viděl zlaté prase, ale večer při štědrovečerní večeři se s chutí pustil do jídla. Po večeři si dali ještě trochu cukroví. Za moment se z vedlejšího pokoje ozval zvonek a děti mohly vstoupit dovnitř. Viděly před sebou nádherně rozsvícený stromeček se svíčkami a po koledách jeden se sourozenců chopil rozdávání dárků. Poté, co dárky byly rozbalené a pod stromečkem už nic nezbylo, Josefovi začalo být smutno. Říkal si, že se asi málo modlil a že v příštím roce to musí napravit. Když vtom se z koutu u krbu ozval otcův hlas: „Josífku, podívej se ještě jednou pod stromeček i zezadu, jestli tam náhodou Ježíšek něco nenechal?“ Josef se z trucu zvednul a šel ke stromku. Smrk byl velký a hustý, takže nebylo vidět do zadu. Obešel ho a nahmatal předmět. Snažil se ho vyndat, byl těžký, ale povedlo se. Rozbaloval rychle, jeho zvědavost ho hnala kupředu. „Sáňky!“ vykřikl chlapec nadšeně, až se mu oči zalily radostí. Konečně se mi splnil můj sen. Prohlížel si je ze všech stran. Byly nádherné, vyřezávané, ještě voněly po čerstvém dřevu. Jeho nejstarší bratr mu je potají postavil ve své truhlářské dílně.

Teprve ráno si Josef uvědomil, že nyní má sáňky, ale za okny není sníh. Večer, když seděl na posteli a díval se z okna – obloha se mu zdála zvláštně barevná do oranžova. Netušil, že je to předzvěst sněhové vánice. Při vstávání si všiml zasněženého okenního parapetu,  naklonil se více a viděl před sebou bílo. Já tomu nemohu uvěřit, to je snad zázrak. Podíval se ještě jednou, zdali ta iluze nezmizela. Poté vyběhl z místnosti dolů do kuchyně k rodičům plný radosti, že má konečně sníh.

Potom se obrátil na dřevěný krucifix s Ježíšem Kristem a věděl, že to vše zařídil on a ukápla mu slza štěstím.

První nezávislý hudebník z Čech – Jan Křtitel Vaňhal

V roce 2013 si Česká republika připomíná 200. výročí úmrtí jednoho z největších a světově nejuznávanějších skladatelů druhé poloviny 18. století  Jana Křtitele Vaňhala.      

         Jan Křtitel Vaňhal se narodil v rodině koláře Jana Vaňhala 12. května 1739 v Nových Nechanicích ve Východních Čechách. V tamních matrikách jméno Vaňhal nebylo nalezeno, některé prameny tvrdí, že byl holandského původu a jmenoval se van Hall.

Základy hudebního vzdělání získal u vesnického učitele a varhaníka Kozáka v Maršově. Kolem roku 1752 se začal učit hře na varhany pod vedením nechanického kantora Erbana. Učitel Erban postřehl v chlapci záhy velké nadání pro tento nástroj, a proto se mu maximálně věnoval. Vaňhalova varhanická dovednost mu dopomohla k tomu, že v roce 1757 teprve v osmnácti letech dosáhl varhanického místa v Opočnu. Krátce na to v roce 1759 obdržel místo ředitele kůru v Hněvčevesi – v dědině poblíž jeho rodiště. Vedle činnosti, již mu ukládalo toto povolání, se zabýval také hraním na housle a napsal též mnoho skladeb pro oba dva nástroje. Hněvčeveský duchovní správce Novák, zručný houslista a vzdělaný hudebník, povzbuzoval nadaného a přičinlivého Vaňhala k dalšímu ještě usilovnějšímu studiu skladby. Vaňhalovy práce vzbudily zájem u místní vrchnosti a byla to – jak biografické prameny udávají, majitelka nechanického panství hraběnka Schaffgotschová, která na své útraty v roce 1761 se rozhodla jej vzít do Vídně, kde studoval kompozici u Carla Ditterse z Dittersdorfu. U Ditterse z Dittersdorfu se Vaňhal zdokonalil ve skladbě tou měrou, že si získal ve Vídni zvučné jméno. Ve 26 letech již se stal ve vídeňských hudebních kruzích známým a ceněným umělcem. Zvláště tamní hudbymilovná šlechta zvala Vaňhala k soukromým produkcím, ale i jako domácího učitele (k jeho žákům patřil Ignáz Joseph Pleyel – rakouský skladatel, hudební vydavatel a významný stavitel klavírů, působící v Paříži), čímž získal hmotné zajištění a byl schopen se vykoupit z poddanství a stát se – podobně jako později Wolfgang Amadeus Mozart – jedním z  prvních nezávislých umělců. S podporou svých příznivců barona Riesche a hraběte Erdödyho v roce 1769 odjel na studijní cestu do Itálie. Postupně navštívil Benátky, Bolognu, Ferraru, Florencii, Neapol a Řím. Při své cestě Itálií zkomponoval dvě opery na Metastasiovy texty Trionfo di Clelia a Demofoonte. Obě tyto opery měly provedení v Římě a dosáhly značného úspěchu. Vaňhal měl také příležitost se v Itálii seznámit i se skladateli. V Benátkách se seznamuje s Ch.Willibaldem Gluckem a v Římě uzavírá přátelství s F.Leopoldem Gassmannem (český skladatel, rodák z Mostu), pro jehož operu napsal několik árií a s nímž se po dvou letech vrátil do Vídně. V roce 1771 mu baron Riesch zprostředkoval možnost stát se kapelníkem v Drážďanech. Tuto nabídku však musel Vaňhal odmítnout kvůli těžkému duševnímu onemocnění, které bylo vyvoláno nepřetržitým a stále stupňovaným zaměstnáním. Při svých záchvatech spálil mnohé ze svých dřívějších skladeb, ale ve světlých okamžicích složil několik drobnějších, půvabných prací. Po svém uzdravení byl několikrát pozván hrabětem Erdödym do Uher a Chorvatska a napsal k jeho žádosti spoustu mší, ofertorií, árií, litanií, množství Salve regina a dále veliké oratorium Umučení Ježíšovo a Stabat mater. Zpět do Vídně se vrátil v roce 1780 a stýkal se zde s předními hudebníky – Josephem Haydnem, Wolfgangem Amadeem Mozartem a Carlem Dittersem z Dittersdorfu, kteří oceňovali jeho kompoziční originalitu (jeho tvorba vykazovala jak galantní a klasicistní, tak i předromantické rysy). Stal se také členem unikátního smyčcového kvarteta ve složení W.A.Mozart – první housle, Carl Ditters z Dittersdorfu – druhé housle, Joseph Haydn – viola a Vaňhal – violoncello.

Za svého života patřil Jan Křtitel Vaňhal k nejpopulárnějším a nejobdivovanějším autorům. V dopisu ze dne 24. října 1777 píše Mozart z Augsburku svému otci, že hrál na housle koncert B-dur od Vaňhala se všeobecným potleskem. Jeho skladby se šířily jak v opisech, tak v tištěných edicích. Zájem o ně projevovaly nakladatelské domy po celé Evropě. A od roku 1800 se jeho tvorba objevovala i ve Spojených státech amerických.

Vaňhal byl také úžasně plodným skladatelem. Napsal celkem asi 100 symfonií, 100 kvartetů pro smyčce, několik trií pro klavír, housle a cello, 25 mší, 36 offertorií, 30 Salve regina, 2 rekviemi, oratorium, Stabat mater a četné koncerty pro různé nástroje.

O jeho soukromém životě se zachovalo málo zpráv. Víme jen, že se v roce 1780 oženil, že žil ve spořádaných poměrech a že byl činným až do sklonku svého života.

Jan Křtitel Vaňhal zemřel po krátké nemoci 20. srpna 1813 ve Vídni, ale jeho hudba nadále zůstává v našich srdcích.

Síla intuice

Je nádherné slunečné odpoledne a u rodiny Tůmových vládne rodinná pohoda. Dospělí popíjejí na zahradě čaj a jejich dvě malé děti si blízko nich hrají u jezírka. Nikdo z nich ještě netušil, že v několika dalších minutách budou bojovat o život.

„Kubo, půjč mi také na chvíli tvojí lodičku, už si jí měl dlouho,“ žadoní jeho mladší bratr.  „Dobře, půjčím ti loďku, ale drž ji tady za trup, ne za stožár, to by jsi jí brzy zničil,“ poučil ho Jakub a sedl si u vody na sluncem rozpálený kámen a díval se na bratra. Za moment Jakub uslyší, jak matka se ho na něco ptá a odvrací zrak, aby ji odpověděl. Náhle zaslechne šplouchnutí – rychle vrací pohled zpět a lekne se, když bratra vidí ve vodě. Chlapec ve vodě bojuje. Plácá okolo sebe rukama a nohama, aby se udržel nad hladinou. Ale nejde to, stále se vynořuje a opět ponořuje a lapá po vzduchu. Jakub si uvědomil, že se David topí a běží se slzami v očích k rodičům:  „Mami…tati! David spadl do…do vody!“ volá chlapec štkajícím hlasem.  „Co se stalo?“ ptají se rodiče udiveně. „David se topí!“ křičí chlapec. Rodiče se v mžiku zvedli a utíkali k jezírku. Otec se ten moment nezdržoval sundáváním bot a skočil rovnou za svým topícím se synem. Vytáhl ho na kamennou dlažbu a začal ho všemožným způsobem oživovat. Matka mezitím zavolala záchranku. Vzhledem k velkému rozrušení nebyla schopna při rozhovoru s dispečerem linky stopadesátpět objasnit správně synovu situaci. Proto dispečer dospěl k závěru, když předával informaci  záchranářům, že situace  nebude tak vážná, a na místo poslal sanitku.

Pro jeho rodiče to bylo dlouhé. David byl stále v bezvědomí, promodralý, jen občas otevřel oči. Ty oči byly černé, jak se mu panenky roztáhly. Tento stav se děje jenom na pokraji smrti. Otce samotného to vyděsilo. Pokračoval v oživování chlapce nepřímou srdeční masáží srdce a dýcháním z úst do úst. A netrpělivě čekali na příjezd záchranky. Když přijela na místo, lékař zjistil, že je chlapcův stav opravdu vážný a zavolal na místo zdravotnickou posádku vrtulníku. Mezitím lékař zahájil resuscitaci. David nedýchal a neměl puls, lékař nepřestával se srdeční masáží. Asi za deset minut srdíčko naskočilo, následně chlapce zaintuboval, připojil na dýchací přístroj. Dále mu byly podány léky na podporu krevního oběhu. Vzhledem k tomu, že chlapec byl poměrně dlouhou dobu ve studené vodě, podchlazení mu zachránilo mozek před poškozením z nedostatku okysličení.

Posádka vrtulníku Davida uložila do baby – bagu a připravila jej k transportu. Davidova matka si ještě na moment vzala chlapcovu ruku, aby mu předala pozitivní energii a ucítila náhle pohyb jeho prstíku ve své dlani. „Začíná se probouzet,“ vykřikla matka s nadějí, že chlapce dostali z nejhoršího, ale neměli ještě vyhráno.

Další den si lékař telefonicky zjišťuje v nemocnici stav malého Davida. Dozvídá se, že chlapec ve vrtulníku upadl znovu do bezvědomí a kolegové z letecké jej ještě jednou museli resuscitovat. Následně byl převezen na ARO a připojen na dýchací přístroj. O tři dny později lékař opět volal do nemocnice a nemohl uvěřit sdělení, že byl David právě přesunut z ARA na standardní oddělení dětské nemocnice. Vytryskly mu slzy radostí. „Není nic krásnějšího, jako když se vám podaří vyrvat dítě ze spárů smrti.“

Geniální samouk

V roce 2012 si celý svět připomínal 200. výročí narození jednoho z největších a nejuznávanějších spisovatelů anglického literárního nebe 19. století Charlese Dickense.

         Charles John Huffan Dickens spatřil světlo světa v pátek 7. února 1812 v Landportu, tehdy předměstí, dnes součástí přístavního města Portsmouthu na jižním pobřeží Anglie jako druhé dítě a nejstarší syn Johna a Elizabeth Dickensových. Když bylo chlapci dva roky, odstěhoval se s rodiči do Londýna, ale již po dvou letech se přesídlili opět na venkov do Chathamu do Kentského hrabství, kde Dickensův otec působil jako úředník v námořních službách. Zde na mořském pobřeží pří ústí řeky Medway a pří staré silnici, která spojuje Londýn se starobylým arcibiskupským městem Canterburry, prožil Charles šťastné a bezstarostné dětství. Začal se také seznamovat s literaturou, s díly klasiků osmnáctého století. Četl dychtivě Henryho Fieldinga, Daniela Defoa, sira Waltera Scotta, toho měl obzvlášť v lásce a dokonce, když už byl starší a začal se věnovat psaní – inspiroval se v psaní právě od sira Waltera Scotta. Už jako chlapec napsal svou první tragédii – Misnar, která měla velký úspěch u spolužáků. Po sedmi letech se rodina stěhovala opět do Londýna a malý Charles musel přerušit docházku v soukromé chathamské škole (tehdy ještě v Anglii státní školství neexistovalo). Nastaly mu krušné časy.

Celý příspěvek

Trnitá cesta vzhůru

V pozdním odpoledni si u řeky hrají tři chlapci. Každý pochází z jiné rodiny, ale jak to na horských usedlostech bývá zvykem – všechny rodiny se navzájem znají. „Měli bychom se vrátit domů!“ prohlásí první z chlapců a zastavuje klacíkem podomácku vyrobenou lodičku. „Proč? Vždyť je tady zábava,“ zeptá se zkroušeně druhý chlapec. „Je přece jen pozdě, doma budou mít už strach!“ odpoví třetí chlapec autoritativně. „Ach, jo! Vy jste padavky. Ale zítra půjdeme znova. Platí?“ Ostatní chlapci mu odkývali souhlas a rozprchli se do svých chalup.
Chlapec s lodičkou přiběhl domů a zastavil se na prahu u dveří vedoucí do velké jídelny, a uviděl místo tatínka sedět u dřevěného stolu vysokého statného pána. Znal ho jenom z občasných návštěv, věděl, že je ze sousedního hospodářství. „Františku, pojď ke mně. Musím ti něco důležitého povědět!“ Chlapec odmítal: „Kde mám tátu?“ prohlásil František vyděšeně. „To se ti právě snažím vysvětlit.“ A bral si chlapce na klín, ale on se mu vysmekl a mračil se na statného pána. „Já vás nechci! Chci svého tatínka!“
„Františku…“ Bohužel statkář už větu nedokončil, jelikož z vedlejšího pokoje, kde ležel jeho zraněný otec, vyšel lékař rovnou k hospodáři. „Jak to s ním vypadá?“ zašeptal hospodář potichu. „Bohužel špatně, nepřežil. Je mi to líto.“ Po této smutné zprávě se hospodář opět obrátil k chlapci: „Tvůj tatínek už nepřijde!“ „On, už mě nemá rád?“
„Stále tě miluje a milovat bude. Tam nahoře v nebíčku.“ A ukázal rukou k nebi. Chlapec si pomalu uvědomoval, co se stalo. Celé tělo se roztřáslo pod silným návalem pláče.
„Tatínek…umřel?“ A vzhlédl k statnému pánovi do tváře, hledajíc skutečnou pravdu. Chtěl v ní vyčíst, že jeho tatínek stále žije a brzy se vrátí z pily domů. Ale nenašel ve tváři žádnou odpověď. Jenom viděl upracovanou a horským větrem sešlehanou tvář.
„Ano, chlapče! Byl těžce zraněný od pily.“
„Nebolelo ho to, když umíral?“
„Ne. Už je mu dobře. Našel klid. Ale vždycky bude mezi námi, v našich srdcích, hlavně ve tvém srdci.“
Celý příspěvek