Archiv štítku: Jakub Sedlák

SEN 2

Do oceánu dětskosti se potápím, 
a až ke dnu dospělosti chci doplavat. 
Tam proplavu černou dírou a? Jsem stále dítě. 
Nevadí! Ale už znám to místo, 
příště už půjdu na jisto. 

Proplavávám černou dírou a zas a znova dítě. 
Nevadí! Já se nevzdám, 
odvahu stát se dospělým mám.

Proplavávám černou dírou po sté a stále dítě. 
Nevadí! 
Do oceánu dětskosti se potápím, 
a až ke dnu dospělosti chci doplavat. 
Tam chci proplavat černou dírou a už to nejde. 

Plavu zpět, od břehu kousek jsem už, 
vystupuji na břeh a koukám, že jsem muž. 

SEN 1

Až přijde ten čas, musím ti říci sbohem, 
hodiny zastaví se včas, já setkám se se svým bohem. 
Ruku natahovat budu, chtíc dotknout se tvého těla, 
však ruka tělem tvým projde skrz. 
Moje mysl myšlenky a vzpomínky utrpěla, 
už není, jak ta nedobytná tvrz. 
A křičet budu co to půjde, 
i když ty uslyšíš mě jenom ve tvých snech. 
Vrátit se zpátky, to už nejde, 
a ty světe, pokračuj dál ve tvých dnech!

VLASTENECKÁ

Ráno vždycky vyjde Slunce a rozzáří nám den, 
ten volá tě, tak pojď, pojď za mnou ven. 
Ven, kde ptáci zpívají a v dálce šumí les, 
zde dobří lidé bývají a za každou brankou pes. 
Chléb a sůl, pivo a nejkrásnější ženy, 
už víte nad kterou zem není? 

Špatné dny zamrzí i takové totiž můžou nastat,
ale mír a láska zvítězí, my musíme se jí zastat. 
Celé tělo se mi chvěje, srdce tleská. 
Já hrdý sem, to se děje, země Česká.

KDYŽ TO VÍŠ

Když to víš, tak u srdce tě to hřeje, 
že někdo jiný, štěstí z celého srdce ti přeje. 
Pak si můžeš býti jist, že jsi dobrým člověkem, 
co rozezná dobrotu a vše zlé. 
Že lhaní je pro tebe něco jako pravěkem, 
a že to, co je mé, je tvé.

OTEVŘI OČI

Otevři oči a na svět se podívej, 
ať vidíš tu krásu a je ti všechno blíž. 
Nezavírej oči, nový den z rána si pochovej. 
Tak nezavírej oči, to potom o světě jenom sníš.

CESTA ŽIVOTEM

Na obzoru je východ Slunce, slova lítají ve větru. 
Má cesta je prozatím někde v půlce, život na papír rozetřu. 
S kým, s čím? S budoucností. 
Bez koho, čeho? Bez minulosti. 
Prosím odpověz mi teď hned, rychle a bez milosti. 

Jak ta cesta životem bude vypadat, 
a s kým na ni budu společné chvíle trávit. 
Slunce už bude pomalu, ale jistě zapadat, 
a já nemůžu se zpátky už vrátit.

DEN

Ráno vstávám s prvním paprskem slunečným, 
a vím, že můj druhý svět není něčím skutečným. 
Co se stalo ve tmě, nemusí se za světla stát, 
i když mám chuť, se za to ze všech sil prát. 

Pravou bosou nohou do nového světa vstupuju, 
mokrou vlhkou rosou světem jako poutník putuju. 
Potkávám stále stejné i nové tváře, 
ne ale všechny mají svatozáře. 

Jdu dál, moji cestou určenou osudem, 
jdu dál, chyť mě za ruku a spolu půjdem. 
I když vím, že tato pouť jednou skončí snem, 
tak tento sen uvítám každým novým dnem.

PO SMRTI

Dobrou noc! Řekl hrobník a zhasnul mi svět. 
Dobré ráno! Řekl Bůh a podal mi květ. 
Teď buď andělem nebo do pekla sleť, 
křídla jsou záměrem nebo spal svou pleť.

ROZCHOD

Pamatuju, když jsi přišla. Nechci pamatovat, jak odcházíš.
Pamatuju, moje duše prošla. Ale nechci… rozumíš?
Bylo lehké přijmout tě, jako svoji druhou půlku,
teď říkáš, zabiju tě, mám tady pro tebe kulku.  
Chtělo by to neprůstřelnou vestu,
kulka odmítnutí však vždy najde si cestu. 

Teď schází mi část něčeho, co člověk nevidí,
schází mi tvoje srdce, které už nic necítí. 
Chci něco, co nedokáže slepit obyčejná páska, 
chci něco, obyčejně říká se tomu láska.