Archiv štítku: Jana Hlaváčková

Nekonečná samota

Nekonečná samota z hloubi se valí,
nekonečná samota v prázdno mě halí
a nikdo nečeká v té temné dáli.
Mlčení a ticho záhrobní,
kolem jedou vozy pohřební
-v blízkost věřila jsem,
vrátila se ze snů na zem.
Studená a sychravá je realita,
blesky stesků denně jsem bita.
Proč jsme si všichni tak cizí,
když jsme stejní,
proč naše pohledy mrazí
a v srdcích jsme vrazi,
když jsme propojení,
všichni v drogovém opojení,
jsme stejní,
prolézáme těmi samými lejny,
dobře víme, že se stejnými pocity zápasíme,
tak proč vedem monology,
proč spolu nemluvíme,
proč o sobě píšem blogy
a druhý nevidíme,
všude jsou oceány slov,
že se v nich snad utopíme,
však je to jen rybolov
-koho jimi napálíme..
Proč nedokážem si to říct jako lidi,
že se potřebujem,
to se každý za to stydí,
nebo proč se nemilujem?
Proč v prázdnotě a chladu
umíráme,
proč necháme druhé v hladu,
kůrku chleba nepodáme?
Proč máme srdce ocelový,
dáváme si bacha, ať nás nikdo neuloví…
My, co sedřít se necháme na kůži
a nakonec se vždycky bodnem o růži,
my co o svém hladu víme,
my básníci, co se snad utrápíme,
my burcujem vás, lásky vrazi,
že vyhnáni z ráje jste byli nazí.

P. S. Každý je ostrov,
životem kráčí a vede proslov…

Ptačí zpěv

To, co se nedělá,
o čem se jen ve snu špitá,
být tak moc veselá,
ptačím zpěvem zpitá.
Tak moc uchvácená,
zcela v píseň ponořená,
že uši se mi staly milostí,
vykřikla bych radostí!
Teď však se nekřičí,
křik trhal by uši,
nazuju si tlapky kočičí,
ať jejich zpěv nic nevyruší.
Do písně se nořím,
před ptáky se kořím,
nadšením hořím
a zdi mezi námi,
co působily, že cítili jsme se sami,
nelaskaví, přísní,
každý jen s tou svou písní
tak jako včera,
ty zdi rozpustily se zcela
a já jsem jedním ze zpěváků.
Jsem jedním z ptáků,
má duše se s nimi k nebi vznesla
a já letím, křídla coby vesla.
Společně s tvorstvem v harmonii
skrz radost společnou cítím, že žiji!

Vánoční báseň

Vánoční báseň
Když vůkol spí celá země,
Cosi probouzí se jemně
A do zimních temnot Vánoce září
Světlem radosti všech dětských tváří.
Cinkotu, třpytu, pláče i smíchu
V nás nechávají stopy
A v tom klidném tichu
Najednou každý pochopí,
Že láska je největším darem.
A tesklivá hudba nese se krajem,
Ve vzduchu na nás mrkají vločky,
Namáčí kožíšek pejska i kočky.
Mráz kouzlí na okna krajky a sítě
A Panna Maria letos zas čeká dítě…

Píseň řece

Kdesi v kopcích jsi se narodila,
nevýslovná souhra krásy, dobra, něhy,
přeskočila jsi kámen a netušila,
že jednou budeš dobývat břehy.

Pak oči otevřely se Ti do světa
a Ty stala ses hlubinou poznání,
jak když kytka rozkvétá
sytila ses vodami.

Stužkou zavázaná krajina
nezná konce,
přec někde končí, někde začíná
a z hlubin Tvých ozývají se zvonce.

Chodím se na Tebe dívat,
hezký vztah spolu máme,
začneš překrásně zpívat,
když na břehy usedáme.

Voda, která dala žití,
voda, která zabíjela,
voda lahodná k pití,
voda s odpadky od popela.

Stále jsi jiná, v každém okamžiku
vlnky jiné do puntíku
tudy jdou.
A přesto Vy řeky máte v zvyku,
že stejné vlny tu vždy jsou.
Koukáte na dějiny
a ne Vy, to kraj kolem je jiný.

Přítelkyně řeko,
vždy mi buď ku pomoci,
ať v dálce či nedaleko,
odrážet Tě budu v srdci.

Ratolest

Zelená ratolest
Nezná lež a nezná lest.
Dokáže pučet
Aniž by musela hlučet.
Půvab v tichu,
Prosta hříchu.
Zelená ratolest
Lékem je na bolest,
Něžně srdce dotkne se,
Každý však tolik krásy nesnese,
Utrhne ji a unese.
Zelená ratolest
Nechce nic, jen kvést.
Být čerstvá a zelená,
Toť její úděl i odměna.

Jarní kouzlo

Jarní kouzlo
Po větvích sklouzlo,
Sklouzlo se po větvích
A všude zelený smích.
Z nejpestřejší palety
Vylepilo tapety.
Na tanečním parketu
Kloní se květ ke květu,
Rytmy na této dýze
Tepou stromům v míze.
Ptačí zpěv lahodí sluchu,
Doušky čerstvého vzduchu
Jsou jak z křišťálové tůně,
Jaro do nich kreslí vůně.
Ptačí zpěv lahodí sluchu,
Vše se raduje v jednom duchu
Z kouzla jara
A já jsem zas ta holka malá,
Co se právě
Brouzdá v trávě…

Vlnky času

Krademe si vlnky v moři času,
V tvém stínu hledám spásu
Před sluncem nicoty,
Hodiny bez tebe jsou roky samoty.

O lásce chce se mi zpívat,
Musím však tajit krásu,
Krademe si vlnky v moři času.
Do tvých očí nechci se jen dívat,
Z kalicha tvých očí něžně pít
A v tvém stínu nalézt pokoj a klid.

Nestalo se to jednoduše,
Zázrak zrodil se mezi námi,
Boří se do sebe naše duše,
Ač navěky zůstáváme sami.

Zázrak utkaný z tisíci pohledů a gest,
Ze slov a spletitých cest,
Dál chceme vlnky času si krást,
V tvých očích skrývá se slast.

Buď navždy přítel můj věrný,
Vím, že přijde nejeden den černý,
Ty podepřeš mou tvář
Tak měkce jak když lehám na polštář.

A až zas sejdeme se na konci dní
V temnotách smrti se rozední.