Archiv pro štítek: Jolana Soukupová

Bulibán

Sedím u dlouhého teakového stolu, který je zahradním nábytkem a pro mě provizorním řešením mé dosavadní situace ženy v rozvodovém vyhnanství. Na stole hoří tři velké svíce a mnoho drobných čajových svíček. Mám zde málo světla a už jsem si přivykla na krásné, teplé světlo svící. Dokonce se občas přistihnu, že mi umělé, oslňující osvětlení nedělá vůbec dobře. V místnosti je ticho a klid. Od mého útěku z domova nemám televizi, nečtu noviny a snažím se všemožně vyhýbat jakémukoli stresu, který produkuje naše společnost. Jediné co slyším je ťapání mého psa Huga a hopsání kotěte Williema za zvuků kostelních zvonů. Hugo je maďarský ohař, neboli „vižla“. On je doopravdy hubený jako „vižle“.
Celý příspěvek

Vzývání démona

Vzduchem tančí smrtelně ledový vítr. Nebe děsivě zčernalo, jen úplněk zbarvený do ruda, zlověstně vyhlíží ve snaze ovládnout oblohu a prorazit si cestu mezi mraky. Oslňující krvavá záře měsíce svítí na rozlehlý, kamenný hrad vystavěný na vrcholcích hor obklopených hustým, temným lesem.

Po klikaté cestě vedoucí od lesa k hradu se pomalu začínají za světel z pochodní scházet muži v sutanách. Těžká špinavá látka z dlouhé cesty zdobí jejich vyhublá těla. Je cítit chlad z lesa mísící se se s těžkým zápachem hnisajících ran bosých nohou. Strastiplná cesta trvala příliš dlouho, muži jsou znaveni, hladoví, toužící po kousku chleba, po slamníku a odpočinku. Nikdo mezi sebou nepromluví, jen příroda vypráví děsivý příběh rudého měsíce a tajuplného hradu. Strmé stoupání je obtížné. Ledový vítr způsobuje bolestivé dýchání. Průvod mužů přichází k hradu, stráž, která již očekává průvod mystiků, otevírá dřevěnou hradní bránu, vrzající zvuk se strašidelně rozléhá po celém nádvoří. Vše je připraveno, můžete jít za mnou. Ozve se z úst zrzavého hocha a rychlým krokem vede muže do jejich komnat. Celý příspěvek

Povídám si s osudem

Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem.
na stromě visí vzpomínky jak hřeby do rakve pro snílky.
Ach Bože,
proč proudí čas,
ten, který naděje v nás jak proud krve života dává a živý.
Co dá to vezme.
Jen pro pocit tu jsme
a pro ten umíráme.

Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem
a to mě živý, děsí, bolí.
Co bude pak,
jak pondělí po neděli,
co bude pak,
jak procitnutí po probdělé noci.
Co bude pak,
jak andělé po půlnoci tančí s ďáblem
a snad přijde usmíření.

Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem.
Fotky minulosti,
jak obrazy od Rembranta,
malují osudy,
lásky a vzplanutí,
krutosti,
nenávisti ve válce oplzlosti.

Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem.
Jen prach a popel,
duše ve věčnosti,
stopa v hlavě co nechce ven
a láska v blaženosti.

Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem
a čekám v přízemnosti,
že v srdci vás tu zůstanu.
miluji vás
a povstanu jak strom z kořenů minulosti.

Báseň pro Kateřinu

Sedíc, hledíc v koruny stromů,
větve tančí a přikrývají tebe.
Nad hlavou své ruce natahují ve snaze ochránit tvou duši
co v důstojnosti vzývá nebe
a prosí „Bože“ dej mi tebe.
Otáčíš svou hlavu k světu
a vnímáš zemi, trávu, květy.
Ptáci zpívají své jarní vyznání lásky
a tvůj úsměv se vrací do pohádky včerejší noci.
Král trpaslíků se svou družinou,
strašidýlko „Huhu“,
které poskakuje
a hladí tvé krásné vlásky,
ďáblík za barem co nalévá nápoje lásky a pokušení,
indián,
který svým tancem přivolává déšť ve kterém dnes jedeš.
Cítíš to moře lásky
a touhu obejmout muže
a rozcuchat mu vlásky ve splynutí duší při tanci rozkoše,
cítíš plamen,
který neuhasí žádné války.
Žehnej stromům, ptákům, větru.
Žehnej lásce a svému nitru.
Žehnej, Kateřinko má.

Modlitba za křídla motýla

Ruce spjaté k modlitbě,
toužící po lásce,
docházím k otázce,
zda láska křídla motýla má,
zda touha lásku postrádá.
Včera v noci jsem viděla za Tvé oči,
branou do duše,
touhu rozervanou,
žena na kolenou,
plazí se s vidinou křídel motýla,
v rouše Evině kolena odírá.
Přišla jsem pro lásku
a našla otázku,
zda z „Píďalky“ se stane motýl vedle muže,
zda samota lásku káže a srdce ví.
Odpusť mi mé odchody,
návraty i příchody.
Chci mít křídla motýla,
opouštím touhu co mi srdce odírá.
Říkám „buď s bohem“.
A věř, že jsi mi bohem.
Jen ruce spjaté k modlitbě
A slova na rtech
„Opouštím Tě“ s láskou a duší rozervanou.
Najdi svá křídla motýla
a rozleť se světem co nezná hranic,
světem co nabízí víc.
Ruce spjaté k modlitbě,
smích a radost v srdci Tvém,
to dokážeš nemaje nic.
Přišla jsem pro lásku,
děkuji a přeji Ti víc.

Píďalka

Po dvaceti letech přichází odpuštění

Přišel za mnou můj otec. V jeho blond vlnitých vlasech sahajících po ramena se už místy třpytí bílý vlas, oči jasně zářivě modré a na tváři rozpačitý úsměv. Stál ve dveřích a v ruce držel stočený plakát, možná byl trochu nervózní. Podal mi ho se slovy: „Bude 20.let Díry, vylepíš mi ho v restauraci ? Byl bych rád.
“ To už je dvacet let? Zeptala jsem se a v tu chvíli mi vše přišlo jako okamžik, který se ještě nestal.

Bar, který jsme s tátou otevírali. Pracovali, jsme na něm celá rodina. To ještě byli rodiče spolu. Se sestrou Kristýnou jsme nastoupily na zkušenou do nočního podniku zvaného „Díra“ a všichni jsme se učili po sametové revoluci fungovat v „demokratické společnosti“. To byl „úlet“. Probdělé noci, smích, tanec, alkohol, lásky. Vzpomínám na to období ráda. Někdy jsem si připadala jako psycholožka. Hosté po pár panácích se mi svěřovali se svými starostmi a bolestmi, se svými láskami a radostmi. Poznala jsem tam mého budoucího manžela a moje máma přišla o toho svého. Bar „Díra“ mi vždy přišel jako černá díra ve vesmíru, kde nebyl čas. „Díra“ brala a dávala jako dech Boha. Lidé, které jsem tam poznala umírali a z lásek tam prožitých vznikal nový život.

Nedokázala jsem přijmout otcovu novou partnerku. Vadilo mi, že je mladší než já, vadilo mi, že je tak „laciná“, vadilo mi, že je moje máma tak úžasná a krásná a táta se zamiluje do takové „štětky“. Vadilo mi, že to nezvládli. Když se na to dívám s odstupem času a mého prožitého dvacetiletého vztahu, nedokáži říci co je a není správné, zda odejít a vyvíjet se anebo zůstat a snažit se o to v manželství.
Neodpustila jsem jim. Byla jsem ve svých projevech vzteklá, plna ohně a spalujícího vzteku. Byla jsem létající, oheň sršící dračice. Byla jsem…

Narodili se mi synové z lásky nalezené v „Díře“. Úžasné, čisté, andělské dušičky. Bojovala jsem s rodiči, se sebou a se svým mužem, který nebyl. Vzpomínám na dětství, máma mi ze srandy říkala, že jsem Johanka z Arku. Pořád jsem bojovala a boj mě provází celým mým životem. Dokonce jsem se nedávno přistihla při výroku, který mě šokoval. Řekla jsem: „Já nikdy nemám nic zadarmo!“ V tu chvíli jsem si uvědomila, jaký program jsem si pro sebe vytvořila. Že si vše musím zasloužit, vybojovat, odpracovat. Dostala jsem slušnou školu od života, vlastně jsem o ni všechny zúčastněné požádala. Splnili mi mé přání. Prožila jsem si utrpení, bolest, smutek, zklamání, ztrátu iluzí, abych mohla poznat a zažít laskavost, lásku, soucit a naplnění.

„Děkuji vám všem, kdo jste mi pomohli duchovně růst a nepřestali jste mě milovat takovou, jaká skutečně jsem.“

Samozřejmě jsem bez sebemenšího zaváhání, vylepit plakát v restauraci souhlasila. Sedli jsme si spolu na bar a dali si ranní kávu. Dlouze jsme si dívali do očí a já v nich uviděla jeho nádhernou duši. „ Budu moc rád, když přijdeš,“ zaznělo z úst táty a já věděla, že to myslí s tou největší upřímností. Jeho hlas se při těchto slovech chvěl. Myslím si, že to bylo pro něj velice těžké, po dvaceti letech hořkých zklamáních, nedorozuměních, egoistických výstupů jak jeho tak mých, hádek a našeho společného zrcadlení nás samých do toho druhého. Docela slušná práce, když se na to s odstupem času a nadhledem podívám. V ten okamžik jsem věděla a cítila celou svou bytostí, že přichází po dvaceti letech odpuštění. Vím, že v ten samý okamžik to cítil i táta. V ten samý okamžik jsem procítila lásku, lásku k otci.

Jolana
Mělník 14.5.2013

Cesta do minulosti

Dlouhá, temná kamenná chodba osvětlená pochodněmi. Plápolající oheň svítí na cestu do daleké minulosti. Vydala jsem se na putování časem, odhodlaná, vstříc minulému životu, který mě volal k nahlédnutí a i přes pocit nadšení, nedočkavosti a zvědavosti, cítím závan obav a strachu. Hlas v hlubinné regresi, odpočítává a mě celé tělo těžkne, má mysl se přestává soustředit na čísla a soustředím se pouze na cestu, aniž bych tušila, kam mě zavede. Mám pocit, že se propadám někam hodně hluboko. Procházím dveřmi, vidím pouze bílé světlo, které je tak intenzivní že mě oslňuje. Začínám vidět gotické tmavé, vysoké okna. První myšlenka, která mně napadne je, že jsem v kostele, nebo v podobné stavbě. Dívám se kolem sebe. Jsem v tmavé, úzké, klenuté síni s vysokými stropy. Zdi jsou holé, bez výzdob. Žádné náboženské motivy. V čele sálu je vysoký dřevěný stolec a před ním stojí štíhlý muž v červeném plášti. Nevidím mu do obličeje. Cítím chlad, i když za oknem svítí slunce, jehož paprsky prostupují okny. Po obou stranách této gotické místnosti sedí asi osm mužů oděných do černých upnutých šatů, zdobených bílými límci, které připomínají spíše zdobené obojky jako pro smečku psů, která slepě následuje svého pána. Rozhlížím se kolem sebe a pořád nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Celý příspěvek