V myšlenkách, v dojmech, ve zvláštní inspiraci
na Múzy čekávají lační dramatici!
Ve vášni vět, v rytmu výstupů, ať ona či on,
pro divadlo na večer ve hře stvořený svět
do textu spisuje… ach, konečně si spokojeně řek:
„Hotovo!“
Hned na to se zved a zvolal: „Heuréka!“
Svázal listy do desek, knihu z nich sešil,
spěchá k řediteli divadel, nedočkavě čeká,
hlásek nevydá… „A je to tam! Vivat!“
A pak v ten první den v napětí schovaný,
nervózně upijí sklenku vody, vodky či vína
a čeká, čeká, jak dopadne hra…
na reakci lidského publika…
tvůrce, matlal, pisálek či spisovatel,
co do hry vsadil nejvíc sebe,
dramatik – ať on či ona je ve hře prvotní hráč.
Archiv štítku: Karel Robert Malina
Pán
Copak je to za pána?
Lokty stůl hlavu podpírají
Cigareta dopita
Nikdy se nemodlí
Nestrávil smutek
A přec touží po volnosti
Volá zevnitř ven
Před láskou utek
Nespravedlivý
Jako drak
Chrlí křik a hrůzu
Na nevinné
Pro svůj pocit viny
Copak je to za pána?
Partička šachu právě dohrána
Osamělost pod snůškou hromobití
Schovala pána
Muži přeci nepláčí
Bere karty mezi prsty
Hraje mariáš
Schovává se před něžností
Aby po něm bolavým pohlazením
Ruku nevztáhla
Smutný je ten pán
Za pár dní či týdnů
Možná za rok, za dva
Nebude tu
Nezájem z nezájmu tropí si hlouposti
Sám v sobě v podnájmu
Duše celá promočená
Hledá pána pod kůží
A ona spí, spí na nebesích
Schovávána pod růží
Jeden trn do srdce ryje
Málo kdo si všim však
Že přec to staré srdce bije
A zve duši z koutku ven
Nadechnout se
Vydechnout
Dřív než na růžích ustele sám
Tak moc
Smutný je ten pán
Pár o lásce
Zlatem se leskne
Zlatem se třpytí
A srdce stůně
Láskou
Chce i nechce
Svou milou vidí
Nic s tím nenadělá
S láskou
Snaží se
Zapomenout
Hloubka pohledu
A láska
Co se dívá
Potají na nás
Růže bez trnů
A jenom my dva
A ona
Ponožky
Ponožky srovnané do párů
Snídaně po ránu
Na večer večeře
Vědět, kdo kam patří
Kam já, kam slunce, moje loď
V bludišti bezhlavém
Vyznat se konečně
Pastelkou nakreslit spojnici
Odtamtud tam
Svůj obraz abstraktní
Do jasných čar
Překreslím
A najdu v něm nějaký řád
Moc to nejde
Zbyl jenom
Bod
To budu asi JÁ
Duše
Někdy, když se oči smějí
Tvá duše pláče
Někdy, když slzy z nich
Se derou
Duše se raduje
Není zlá, Ona zná
Co jsi kdy prožila
Co jsi kdy byla
A tak jí přijde k hříchu
Abys proplakala
Tolik slz moře
Když důvod máš teď k smíchu
Duše prožívá radost
Ať směje se nebo pláče
V každém okamžiku
Rosa
Lítost a bezmoc mi stoupá do očí
Den přitom tak jasný řád mívá
Každé ráno musím vstávat
Z okna do mlhy mezi domy se dívat
Slza se dere z oka ven
Prošel jsem byt, však tebe jsem nenašel
Chybíš mi, má milá
Kde jen tě mám?
Křehkými prsty sis ukradla život
Říkáš mu „vlastní“
A mě roli vedlejší, na vedlejší koleji
Přisoudila jsi
Jen vzácně mě jako diváka vpouštíš k nahlédnutí
Toho tyátru
Však já bych si přál
Obdržet od tebe hlavní part
Abych se konečně tvým mužem stal
Je to jen rosa
Co koulí se po tváři
Jen rosa…
… vždyť jde jen o další ráno…
Rychlé
Minuty ubíhají, minuty minou,
Po každé minutě,
V sevření
Bojím se, že minu tě
Tebe a tvé matné vzezření.
Minuty běží a pádí
Minuty domýšlivé
Závodnice olympiády času
Nevhodné pomocnice
Bojím se, že minu tě
V jediné minutě.
Tik tak, tik tak
Rozesmutnil se den
Odcházíš
Snad vrátíš se
Za minut pár
Snad za tisíc
Snad za milión
Let.
Probudila mě polibkem
Ráno mě probudila polibkem.
Sakra! Protřel jsem si oči. Zaspal jsem! Manželka bude mít řeči…
Ozval se rozespalý ženský hlas: „Miláčku, jak jsi se vyspal?“
Pod jemnou peřinou jsem projel prsty kolem jejich boků a zastavil se u ňader. Tohle najít po ránu v posteli je mnohem příjemnější než nechat se budit dětským skuhráním… Několikrát v noci si žena sedává na okraj postele a kojí Honzu. Pořád si stěžuje na únavu. Že zase musí kojit a starat se, že se musí pořád starat a že já si klidně chodím do práce. Jana jako by po narození Honzy zestárla. Zaoblila se celá nebo spíš napuchla. Její ňadra se zdvojnásobila a připomínala mi balóny. A je strašně přecitlivělá, člověk už ani neví, co jí má říct, aby ji uspokojil. A přitom je neuspokojený. Neustále. Jedna hádka střídá druhou, takže se musím občas v práci zdržet. Mám prostě moc práce.
Tahle laňka je vděčná za každý večer. Někdy i za noc.
Teď ji jazykem projíždím okolo ňader a ona se chvěje jak tětiva. A ke všemu říká to, co jsem tak dlouho postrádal: „Jsi úžasný…“
Vstala a laškovnými krůčky odcupitala do koupelny. Boky se jí roztomile pohupují.
Zvednul jsem se, zapálil si cigaretu a nahý došel do předsíně, abych z manšestrové bundy vytáhnul mobil. Zase několik nevyřízených e-mailů a smska od Jany „Kdy přijdeš domů?“
Nikdy. Nejraději bych se nevracel. Tisíc lidí pořád po mě něco chce a do toho ona. Že chci něco já, je každému jedno. Potřeboval bych být na mnoha místech najednou a přitom bych nejradši byl aspoň chvíli sám. V klidu. V tichu. Někdy vážně uvažuji nad tím, že odjedu někam daleko, koupím třeba statek s krávami nebo stádo ovcí a budu je chodit pást. Jenže, tam by asi se mnou nepásla tahle laňka.
„Udělej si kávu, miláčku!“
To volá ona z koupelny.
Určitě.
Došel jsem ke kuchyňskému koutu. Má ho tady oddělený malým barovým stolkem, na něm stojí drátěná mísa s čerstvým ovocem. Květiny ve váze. Asi… nevím, co jsou zač. Ty ženské si zakládají na takových… Kde jen to? Už vím. Zapnul jsem kávovar a vytáhnul ze skřínky papírový pytlík s pressem. Našel jsem košili a zbytek oblečení, ona je stačila úhledně poskládat na křeslo. Vůbec si na to nepamatuji.
„Dám si vanu!“ volá. Jistě, dej si. Aspoň budu mít klid.
„Jo jo, dej si!“
Nad kávovarem se vzdula pára a já vytáhl malý hrnek naplněný silnou voňavou kávou. Mobil zapípal. Manželka, zase manželka. Otevřel jsem prosklená dveře vedoucí na prostorný balkón a posadil se na dřevěnou lavici. Všude samé kytky. Ženské jsou doslova ujeté na pěstování květin. Na zábradlí je připevněný bambus, takže sem není vidět. Co jí mám odpovědět? Ne jí, ale manželce? Nic. Až přijdu domů, řeknu, že se mi vybil mobil a že jsem se zdržel v práci a nechtěl je budit. Bude řvát, ale na to jsem zvyklý. Budu lhát, ale proč ne, chvilka klidu po ránu v horkém létě, po noci s krásnou holkou s dlouhými blond vlasy a oblými pevnými ňadry, je pro mě jako ta rekreační aktivita. O rekreačních aktivitách se zmiňovala lektorka na posledním povinném školení time managementu, na němž jsem se na chvíli stavil. Nemusel jsem, ale její postava, ty její nohy směšně zahalené v krátké sukni, ty její boty na podpatku… Správně. Ta samá lektorka právě relaxuje ve vaně s mořskou solí. V noci se také rekreovala. Vyfoukl jsem cigaretový kouř a cítil, jak se dostávám do pohody. Venku už teď začínalo být pěkné vedro, slunce se povážlivě přibližuje a svítí mi do očí. Klid, konečně klid.
„Už jsem tady!“ řekla ona zpěvně. Pořád se usmívá. Její dlouhé vlasy jsou mokré a vlní se kolem ramen, spadají na krátký béžový župan. Úzké modré oči se rozverně smějí. Dokonce se stačila namalovat, její pleť je matná a voní po květinách. Rty se jí lesknou, je zkrátka dokonalá. Chytnul jsem jí na zátylku a začal líbat. Celá se prohnula. Pásek županu se uvolnil a župan sklouznul na zem.
Na zábradlí je připevněný bambus, takže sem není vidět.
Návštěvnice „L“
Když jsi přišla poprvé
Bylo to, jako by se svět
Do duhových barev přebarvil a zářil v nich
Jako by radost vstoupila do mého srdce
Jako bych začal v tu chvíli žít, právě teď.
Když jsi přišla podruhé
Malý kvítek nenápadný v trávě mezi jinými
Dospěl v květ a já musel být moc opatrný
Dával si pozor, abych mu omylem neublížil.
Když jsi přišla potřetí
Pro tebe jsem hlavu ztratil
Na rozum svůj zapomněl
Svůj cit za lhostejnost chtěl skrýt
Přitom ale touhou zahořel.
Když jsi přišla počtvrté
Boha jsem prosil, abys mě opustila
A já mohl zas dýchat tak, jak jsem byl zvyklý
Nepravidelně, ale kontrolovaně
A přitom objímat jsem tě chtěl
Do svých paží uvěznit
Uzamknout a ztratit klíč
A už nikdy nepustit tě ven.
Když jsi přišla popáté
Tvá ústa dýchala slovy
Které jsem nikdy, já, hlupák pošetilý
Nikomu neřekl
A přitom jsem možná měl.
Když jsi přišla pošesté
Překvapivě jsem si uvědomil
Že už jsem jednou muž, jednou otec
A navždy přítel Tvůj
Sám sebe že v Tvých očích nacházím
Že děláš mě lepšího
A já se té přeměně
Už konečně nebráním.
Učila jsi mě lásce.
C´est la Vie
Pivo mi nalejvej, pane můj,
Zlatavý mok plnými džbery
Možná jsi paní, možná též panna
Z karafy zrezlé mi mlíko zrádné
Škodolibě podstrčit chceš
Kéž plné je vína zralého…
Snad proto mě pod tíhou roků
Hrbí se hřbet
A na něm čtyři tetování
Už nejsem salónů lev
Cítím se slabý a vlasy mi šediví
C´est la Vie!
Připijme si tedy dnes
Aspoň na zdraví!
Podzim mě dobíhá
Snad zralost věku
Kéž moudrým starcem bych se stal
V pavučinách babího léta
Svá moudra spustím do světa
A nechám je vzduchem prodlévat
Jako ty nicotné podzimní pozdravy
V bílých lajnách pohozené do trávy orosené
C´est la Vie, oui, C´est la Vie
Tiše volají
Teď zdá se to být trochu k smíchu
Že dnes těší mě na podzim si hrát
Ačkoliv klaním se právě
Nočnímu léta tichu
Vzduchem seno voní a pavouk ješitný
Mi před očima usoukal past
A já, pane můj, panno, moje paní
Jsem sice trochu stár
Však nejsem tak starý
Tvůj smích mě pořád blaží
A pavouk namísto mé hlavy
Do své sítě drobnou můru chňap´
Oui, oui, C´est la Vie!