Archiv pro štítek: Klaara Adamová

Pusa

Byla jednou jedna – pusa. Navenek, vypadala jednoduše. Měla horní a dolní ret, červený a hebký, někdy lesklý, někdy popraskaný, někdy oslintaný někdy rtěnkovaný do růžova nebo do červena. Měla dva koutky a otvírala se a zavírala, podle libosti a z různých důvodů. Uvnitř měla zuby, bílé, stříbrné i šedé, jazyk dlouhý, co se za zuby schovával a často sebou mlel ze strany na stranu a taky sliny, které udržovali pusu stále schopnou pohybu, jinak by se celá pusa slepila.

Celý příspěvek

Bledule…

Bledule

Přání se plní a moře vlní.
A kočka vrní. A ptáčci zobou zrní.
A muž chrní. A nohy brní. A růže mají trní.
A mozek zakrní, budu-li slepá a hluchá a bez otázek.
A čas zraje, a hudba hraje,
a srdce hřeje, a duše pěje a
všímavost pleje a mysl občas běduje a brzy porostou bledule!

Dovětek od z vázy plné kytek růží:

A teď už jdi spát, vždyť víš, že Tě má rád, vždyť víš, co je teď třeba, vždyť víš, jaká je doba,
vždyť víš, že je nejvyšší čas, být spokojená, šťastná a svá a jednoznačná.
Mít jasno: v tom co máš, v tom co chceš, v tom co cítíš, v tom co žiješ, v tom co myslíš, v tom co říkáš, v tom co jíš i v tom proč vzdycháš…
Přestaň se tolik ptát. Je čas žít. Je čas užívat, že má Tě rád…

Dovětek přebytek, kde je inspirace zbytek:

V téhle samsáře, na plné čáře, svítí záře, Kláře i Báře, rostou tu růže s trním a muž dál chrní…

Do lesa za jednoduchostí…

Do lesa za jednoduchostí – vzpomínka na Posázavskou stezku zjara (z období žena nebo mniška)
Klaara Adamová

Jedu vlakem do neznáma, potkat Vílu, vlka, pána,
kopce, lesy, skály, řeka,
Kdo ví, co mě venku čeká? Příroda a klid.
Joooo, to bylo parádní. Nahoru a dolu, přes most, silnicí klikatou, cestou bahnitou, do lesa, na ledu, po kamení, bahnem, blátem, sněhem, louží, travou či listím.
Jsem příjemně znavená. Jediné, co mě trochu mate, že zas myslím na sex 🙂

Co jsem si JAKO myslela?

Co jsem si JAKO myslela?

Vždyť, co jsem si jako myslela? Ne jako! Já jsem si doopravdy myslela, že láska se pozná, že praví se najdou, že praví si zbudou. Že muž se ženě vyzná, že žena se muži přizná.

Že se k sobě přiblíží, že si světy ukáží, že si srdce otevřou, že vedle sebe jednou zemřou.

Že budou šťastní, že se nevlastní, že se podpoří, když se problém vynoří, že se obejmou, že se políbí, že se budou smát, že se budou milovat.

Jak to tedy je v tom světě? JAKO nebo DOOPRAVDY? Kdo zná moudra, kdo zná Lásky, kdo zná Pravdy?

Pravdou třeba je, že existuje soulad mezi mužem a ženou. Někdy, když oba chtějí, když se milují, když se sladí, když se respektují, když se inspirují, když se obohacují, když se doplňují, když se objímají, když spolu vytvářejí, když spolu žijí, když spolu sdílejí, radost i bolest, když spolu tvoří dobro a krásu, když spolu mluví, mlčí, sedí, chodí, stojí, křičí, zpívají a hrajou, čtou, cvičí a zrajou, když se mají rádi, jako blízcí kamarádi, když se spálí, odpustí si, když se bojí, pochopí se, dávají si prostor, dávají si lásku, dávají si pozornosti, dávají si teplo, dávají si náruč, dávají si vášeň a srdce a životní sílu jeden druhému.

To jsem si jako myslela. Ne jako. Doopravdy!

Mysl

Mysl mi bloudí, od člověka k člověku, od přítele k příteli, od kamarádky ke kamarádce, od povinnosti k povinnosti, od přání k přání, od musím po měla bych, od měla bych po potřebuji, od potřebuji k chci, od chci po smím, od smím po mohu, od mohu k ráda bych, od ráda bych k mám, od mám k chybí mi, od chybí mi k člověku…a tak pořád dokola, mysl mi bloudí …

Motýl

Motýl
Klaara Adamová

Jsem motýl. Připadám si tak. Křehký vzácný motýl.

Jsem zvyklá, ptát se, co potřebuji. Čímž sama sebe vždy dostávám do situace nějaké nouze, že něco potřebuji.

Ptám se, co chci? A napadá mě navyklá otázka, koho zajímá, co chceš? Koho to zajímá? Komu na mně záleží? A hlavně, kdo jiný než sama mohu ovlivnit, abych dostala či zažila to, co chci? A takovouto reakcí si samozřejmě zavařím, že jediné, co chci, přestane mít šanci. Moje chci, odejde unavené a oslabené a časem se z něj stanem POTŘEBUJI.

A protože, ke svým potřebám také vzhlédnu, jen když už je to opravdu nutné, stane se z POTŘEBUJI samotné MUSÍM. A Musím už v sobě nese špetku nebo dvě odporu, závisí na tom, jak moc musím to je.

A co je před chci? Moudří říkají: ptát se, na co mám dnes síly?

Být motýl. Být na tomto světě jenom na okrasu. Jen tak.:-)