Lepší svět.
Tam někde.
Med a karamelky.
To je jen pro velký.
Ten lepší svět,
tak kde je?
Někde v dálce,
modrá, zelená se žlutou se mísí.
Jo, tam za oblohou,
tam někde je.
Ten lepší svět…
Lepší svět.
Tam někde.
Med a karamelky.
To je jen pro velký.
Ten lepší svět,
tak kde je?
Někde v dálce,
modrá, zelená se žlutou se mísí.
Jo, tam za oblohou,
tam někde je.
Ten lepší svět…
Nejsem si jistá.
Nejsem si jistá ničím.
Životem, láskou i přátelstvím.
To mě tíží i ničí.
Nejsem si už jistá bytím, žitím.
Kam to spějem?
Nejsem si už jistá ničím…
Točí se, točí,
ta spirála života.
Po ulici se motá provázek z klubka.
Odvíjí vaše minuty na této zemi.
Točí se, točí.
Sama na zastávce,
sama v lese,
v uších mi zní Let her go.
A co dál?
No, na to si taky musím přijít sama.
Jít tam,
a zase zpátky.
Kam vlastně?
Do zatáčky, a ještě dál,
do míst, kde slunce zapadá,
kde všechno končí a něco možná začíná.
A kde jsem vlastně jenom já.
Sama.
Na zastávce.
And let her go…
Jen tři zapomenutý existence,
ty tři existence zapomenutý.
A je ráno,
ráno jako každý jiný – šedý, smutný a prázdný,
prostě to čtvrteční ráno, a pátek je v nedohlednu jak Novej rok v lednu.
V uších mi zní On the road again.
Perón, koukám jak koleje mizí za mlhavým horizontem.
Ti tři stojí,
každý svou osobní galaxii,
nikdo se za hradbu sluchátek nedostane.
Nevšímavost vítězí, listy padají,
na semaforu zelená, vlak přijíždí.
I to Slunce nakonec vychází,
a něco nového přichází (?)
Kdo ví…Možná, že ty pražce…