Archiv pro štítek: Marek Schejbal

Profesí cifršpión pomalu začal ztrácet sám sebe mezi čísly a tak se na svou obranu začal věnovat psaní, zpěvu a malování.

Poznámky z vlaku

I.
Fialový motýl klidně sedí
Na růžovém pulovru
Uspán opakujícím se rytmem
Bezobsažných slov

V jemném úsměvu
Nevinných koutků úst
Propadám se do snu
Žlutých lístečků
Poletujících z jedné strany na druhou
Nemohou si vybrat
Správnou možnost spočinutí

Přelétám po řádcích knihy
Která je pro mne stále otevřená
Zatím

Dívka ve vlaku
Čte Dívku ve vlaku
A někdy, možná
Bude dívkou z vlaku
Do které se někdo zamiloval

II.
Oranžovým značkovačem
Podtrhni mně něžně nohy
Jsem označený nadosmrti
Tvojí vůní, tvým pohledem, tvou kůží…
Na trati, kde průvodčí
Nevšímá si zamilovaných
A prochází slepě uličkou
Až na okraj společných soust
„Nechci už nic slyšet…“
Šeptáš mi do ucha
A já vím
Že se nejdřív budeš smát
A potom plakat
A že všechno je tak, jak má být
Všechno je tak, jak má být

III.
Tma zavěšená do mezer
Knoflík visící na poslední nitce
Sklopený k zemi, zamyšlený
Nasládlý parfém v uličce
Jemně našlapuje v mém chřípí
Ó, chtěl bych s tebou cestovat
Až na samotný konec vůně
Až do teplých záhybů noci
V modrých, kostkovaných snech
Nataženi do všech směrů
Pomalu se objevovat
Beze strachu o budoucnost
Beze strachu ze selhání
Jen vnímat doteky
Rozehřátých prstů
Na kolejích nadcházejících minut
A nevyčítat, a nevyčítat
Žádné obviňování
To může jen smrt

Láska nemá hranic
Láska věří sama v sebe
Láska jezdí na černo
– snad nikdo jí to nezazlívá

Kolikrát v zrcadle
Nevidím krásného sám sebe
Navlékám špinavý svetr obav
S ohnutým hřbetem žebrám
O skývu čistoty

Hladový jsem
Hladový a vzteklý
I když s plným žaludkem
Přece trpím hlady

Nechci tě rozkousat, rozhltat
Rozsápat na kusy
A chlubit se s tebou
Ve vitríně trofejí
Chci tě celou
Do poslední částice
Do posledního stenu
Do posledního zachvění

Smích a gesta rukou
Hovory těla a trocha čaje
Tvé symfonické pohyby
Hraješ ve mně a já v tobě
Neměníme noty, ale spojujeme je
A tvoříme nádhernou skladbu
Jen pro naše uši
Jen pro náš svět
Ne pro zítřek, ale pro teď

Nejsme na tom tak zle
Jak se nám ostatní snaží podsouvat
Stačí, když vnímáme jeden druhého
Odhodíme závaží hmoty

Potom
Potom zaslechneme
Tichou
Věčnou
Píseň milování

IV.
V kavárně objednám ti
Malinový koláč
A šálek horké čokolády
Pod stolem se letmo dotknu tvého lýtka
Venku už taje sníh!
Na břehu Vltavy
Labutě pílí za kouskem rohlíku
Z dlaní staré paní

Chtěl bych tě stále držet za ruku
I když bude plná vrásek, znamének a skvrn

Ale teď
Teď tě popadnu do náruče
A bez placení vyběhneme spolu ze dveří
Do následující stanice
Zvláštních příběhů

Lásko už neplakej

Lásko už neplakej
Nad mlékem rozlitým
Utřu ti slzy
A půjdem se projít

Po mléčné dráze
Pod člověkem přibitým
Držím tě pevně
Má víra mou zbrojí

Lásko už neplakej
Úsměv ti sluší víc
Ještě nám slunce
Na nebi vypráví

O sněžných vrcholcích
O cestě na měsíc
O modrých očích
Co mi dech zastaví

Lásko už neplakej
Tančeme celou noc
Na louce bosí
Než nás Bůh spasí

Padneme v úsvitu
Bez proseb o pomoc
Šťastní a nazí
Do hlubin bezčasí

Nech mě ještě

Nech mě ještě učesat pár rýmů
Hlavu odevzdat ženskému klínu

Nech mě ještě vyčistit si boty
Složit píseň třeba na tři noty

Nech mě ještě dočíst stránku knihy
Napravit snad nějaké mé chyby

Nech mě ještě jeden východ slunce
Poplakat si, k nebi sepnout ruce

Nech mě ještě zaplavat si v řece
Vyhnětat chléb a vyndat ho z pece

Nech mě ještě… Tančit nahý v dešti
Skákat, křičet a zatínat pěsti

Nech mě ještě od srdce se zasmát
Obejmout tě a na nic si nehrát

Nech mě ještě vypít sklenku vína
Vyvdat dceru a oženit syna

Nech mě ještě vyspat s mojí ženou
Říct ji „Miluju Tě“, ale s něhou

Nech mě ještě dopsat tuto báseň
Než mi v uších tiše zazní amen

Odmítám

Sedím v kavárně
Prošlých dní
Na rohu ulice
Kde drožka zastaví
Jen když hlad je větší
Než strach z těžkých dob

V prázdné kavárně
Bez květin
U vyschlé sklenice
A nakupených vin
Zaplatím je stěží
Nemám teskných slov

Hledím na koně
Kam cválají
Dvě duše bloudíce
Po němých okrajích
Byl jsem někdy lepší?
Čekám na doslov

Ty už nepřijdeš
Jsem poslední
Halucinace
Plochého snění
Do vlasů mi prší
Bílé květy mdlob

Ty už nepřijdeš
Já sedím dál
Natruc logice
Jak sesazený král
Koně jsou už mrtví
Nechci kopat hrob

Vzpomínám

Vzpomínám
Jak jsme tenkrát
Opřeni o tíhu veřejného osvětlení
Potajmu a mlčky
Slavili měsíc v jeho zaoblení
Pod dohledem nekonečné tmy
Objetím konečného MY

Vzpomínám
Jak tenkrát
V očích leskly se Ti slzy odloučení
Já počítal vločky
Ve Tvých vlasech strach i hladovění
Jen dovolit si neutrácet dny
Bez toho, abych odemkl Tvé rty

Do korun

Do korun
Poražených jabloní
Vylezu snadněji
Ale bez radosti

V letokruzích
Cítím tvůj pláč
A stíny se blíží
K našim dveřím

Na zápraží
Zapomenutá vůně
Tvých vlasů
Do mraků
Mě vtahuje

Já letím!
Malé tečky pode mnou
Do dlaně schovám
Jen vzhůru, má lásko!

Kde končí obloha
A začíná Bůh?

Ve tvých očích
Půvab galaxie
Vzdálené snad
Třicet miliónů
Světelných let
Držím tě opět
Kolem pasu
Mihotavých hvězd

A někdo
Před naším domem
Zasadil dva malé stromky

Čistý

Čistý jsem přišel na svět
Přeplněný touhou znát a milovat
Z očí duše prýštila jak voda ke všem
Pak začali mne šněrovat a obouvat

Čistý díval jsem se na svět
Tonoucí v divných hrách a chutích bojovat
Mysl zmatená proč moc a zisk je všelék
Pak začali mne instituce formovat

A místo oblohy teď vidím vzdušný prostor
A místo půdy soubor katastrálních map
Kdo nevěří v náš zákon, ten je netvor
Něco za něco je mantrou pro náš vztah

Svobodou zaklínáme činy stokrát
Abychom obhájili despotický řád
Já tě mám rád, ale když sáhneš na můj poklad
Vezmu hůl a půjdu ti napráskat

Kdysi napsal jistý Rousseau, moudrý pán
Že svoboda není dělat si, co chceme
Ale nedělat co nechceme, v tom prý spočívá
Ale kdo z nás to může a kam nás ego žene?

Až budu nerad opouštět modrý stan
A nechám zde blízké, šat i tělo
Co bude klenotem a co jen pouhý klam
Prosté je krásné! Vše ostatní zevšednělo…

Noční řeka tancuje

Noční řeka tancuje s oblohou
Na břehu zeleně osvětlený komín
Tyčí se k nebi jako dychtivý falus
A stříká cáry mlhoviny ke hvězdám
Parníky vláčí na zádech opilé turisty
A na dně Vltavy leží tělo umučeného vikáře

V kolika letech spolykáš ostré tóny kytary
A ulehneš pod betonový kvádr se zlatými nápisy
Smrt má tvé jméno už od narození v notách

Moc velký hluk pro uši malé holčičky
Svět je příliš chaotický bez lahve analgetického moku

Nechte mne v tichu sedět v přítmí řeky

Nechte bloumat duši v odlescích vesmíru
Nechte klid, ať vás obejme
Alespoň to zkuste…
Pokud nás dřív neodnese vítr

Měl jsem

Měl jsem s tebou nastoupit do druhého vagónu metra linky C a odjet podzemím do ráje, na konečnou stanici, kde by všechno začalo, kde by má touha explodovala u stromu poznání, kde bychom se sobě vzdali. Ale nevkročil jsem v rajský eden a nevzýval hada.
Měl jsem tě přimáčknout ve výtahu na ohmataná tlačítka a mezi třetím a čtvrtým patrem se zaseknout s tvými kučeravými černými vlasy a nechat popcornovou chuť proudit mezi našimi ústy. Ale neodvážil jsem se čelit tlačítku STOP ve své hlavě.
Měl jsem se k tobě přivinout pod nádhernou noční oblohou a hledat tvé žhavé souhvězdí, které by osvítilo zahalený klid i do těch nejtemnějších koutů tvého vesmíru. Ale vyděsila mne tma v mém zakřiknutém nitru.
Měl jsem tě vtáhnout pod peřinu a nechat budík, ať nám odpočítává horkost našich těl v rytmu zvonění tramvají na zastávce, kde každé otevření dveří je znamením a pozváním cestu ochutnat. Ale nechal jsem čas mne předběhnout.
Měl jsem tě povalit do sněhu a zahřát se tvými obrysy, které hladově čekaly na teplé dlaně dobyvatelů a prosily nebe, aby jim ukázalo tu nejschůdnější cestu. Ale zůstal jsem zbaběle sedět v základním táboře.
Měl jsem s tebou vyrazit na rychlou jízdu na kolech po krajině vášnivých zákrut, které směřovaly k jediné slepé ulici, ve které už nebylo více místa, než pro dva bláznivé cyklisty bez ochranných přileb, bez znalosti dopravních předpisů, bez ostychů nahoty. Ale nezvládl jsem projet ani první těžkou zatáčkou.
Ale možná jsem to všechno udělal a teď jen lituji, že se to stalo bez zakoušení větších napěněných vln, které dávají námořníkům příležitost k intenzivnímu prožívání každého vyhraného zápasu nad rozběsněnými živly.
Ale možná se to všechno opravdu nestalo a já nelituji ničeho, protože o to více si vážím toho, co se stalo potom.