Archiv pro štítek: Marek Schejbal

Profesí cifršpión pomalu začal ztrácet sám sebe mezi čísly a tak se na svou obranu začal věnovat psaní, zpěvu a malování.

O psaní a vlaštovkách

„Píšeš, Marku?“
„Píšu…“
„A o čem píšeš?“
„Píšu o tom, jak píšu.“
„A to se dá psát?“
„Dá, ale nevím, jestli se to dá číst.“
„Číst se dá všechno. Od milostného nápisu na zdi pánských záchodů, přes energetické složení na sklenici sterilovaných okurek, až po cedulku na bavlněných trenýrkách z Bangladéše. Ale co ti to dá?“
„Co mi dá co… psaní nebo čtení?“
„Čtení napsaného.“
„A můžu přečíst něco, co nebylo napsáno?“
„No někdy je lepší si nepřečíst, co někde bylo napsáno.“
„Někdy je lepší radši nic nepsat a z uspořeného listu papíru složit vlaštovku a vypustit ji z nejvyššího patra nejbližší výškové budovy.“
„A co takhle na tu vlaštovku napsat vzkaz, poselství z nebe, pro dotyčného, kterému přistane za kloboukem.“
„Dobře, a jak by tedy to poselství mělo znít?“
„Jako když na podzim padá listí ze stromů. Takové ševelící a barevné.“
„Spíše, než o šumivé poselství, začínám mít obavy o kvalitu právě tohoto textu.“
„Obavy nejsou na místě. Kvalitu textu určuje vzdálenost doletu vlaštovky z něho stvořeného. Takže vytrhni tento list papíru, postav z něho vlaštovku, otevři okno a vypusť text do světa. A pak se s uspokojením dívej, jak daleko to můžeš se svým psaním dotáhnout!“

Před spaním

„Je půl desátý! Pojďte do postelí a spát! Zítra ráno vstáváte do školky. To jsem zvědavej, jak se vám bude chtít ráno vstávat…“

„A musíme jít do školky?“

„Ano, musíte jít do školky.“

„A proč?“

„Protože já s mámou musíme pracovat, abychom měli co jíst, abychom měli kde bydlet… na to všechno potřebujeme peníze.“

„A kino taky?“

„Ano, kino se taky platí.“

„A… sníh?“

„Tak sníh, co padá z nebe, se neplatí, ale když půjdeme lyžovat, tak to se platí.“

„A máslo?“

„Když jdeme nakupovat, tak musíme zaplatit.“

„A světlo?“

„Elektřinu taky musíme zaplatit.“

„I venku?“

„Ne, denní světlo se neplatí… zatím… a už buďte zticha, zavřete oči a spěte. Zítra ráno vstáváme, tak ať jsme na ten novej den odpočatý.“

„Dobrou noc, tati.“

„Dobrou noc.“

 

*

 

„Tak jsem dětem vysvětlil základy tržní ekonomiky.“

„Aha, a co si jim řekl?“

„Že musej chodit celý týden do školky, abychom mohli vydělat peníze, které pak o víkendu společně utratíme a budeme dva dny šťastný…“

Nečekané setkání

Tak a je to jasný. Přijedu pozdě. Všechno mi ujelo. Zatracená hromadná doprava. Už vím, proč tomu říkají „hromadná doprava“. Protože to hromadě lidí ujede. A ještě k tomu prší, když nemám deštník. Ten zásadně nosím, když je hezký počasí.

„Mladý pane, mohu se vás zeptat?“

„Ano.“

Do Strašnic. To jede z této strany nebo z té opačné?“

„Z této.“

„Promiňte, že vás obtěžuju, ale já už tady nemám bejt.“

„Prosím?“

„Mně už je devadesát a já už tady nemám bejt.“

„Aha.“

„Ona je sobota.“

„Ano.“

„Jel jsem do záložny si vybrat, ale měly zavříno. Já myslel, že je pátek.“

„Je sobota.“

„Ale tři pětky ještě mám, tak si můžu koupit aspoň chleba.“

„Ano. Určitě mají někde otevřeno, i když je sobota.“

„Já opravdu myslel, že je pátek. Já už tady nemám bejt, mně už je devadesát.“

„Je sobota.“

„Čtyřicet let jsem dělal ve fabrice, ale tu už zavřeli. A ještě jsem si vzal ešus, že si koupim oběd. Ale je sobota.“

„Aha.“

„Tak si aspoň koupim za tři pětky chleba.“

„Určitě mají někde otevřeno.“

„Měli otevřenej tabák, ale já nekouřim, takže jsem si nic nekoupil.“

„Hmm.“

„Já už tady nemám bejt. Mně už je devadesát. Ale žiju, no. Tak jsem tady.“

„Ale žít je přece dobrý, ne?“

„To je.“

V ozvěnách

Podzimní vítr syčí
U dveří smečka vlčí
Hladová, vůdce vyje
Zvuky melancholie

Pamětník bere knihu
Obrací listy k lihu
Co bylo, se nezmění
Režná utiší snění

V ozvěnách dravé doby
Kyne tvář do podoby
Bestie, oči vpadlé
Za námi růže zvadlé

Skutky tvé prozradí tě
Večerem pláče dítě
V útrobách srdce tuhne
Vyhrává, kdo neuhne?

Výčitky vchází tiše
Pálí jak ostří v břiše
Za nehty špína vleze
Minulost koupit nelze

Na dlani čára končí
Smrti žold neporoučí
Otevřít vlkům stačí
Hostina může začít

Sonáta do nebe

Odkud pak kráčíte
Můj milý malíři
Pár slz na paletě
Hrušky na talíři

Potulky krajinou
Mlhavé obzory
Vzpomínky nehynou
Vstříc smrti navzdory

Prošoupat podrážky
Života krátkého
Do krve, do lásky
Do citu věčného

Pod hvězdným výtvorem
Na modré planetě
Zpíváme nad hrobem
Píseň o kometě

Když píseň utichne
Štětec se zastaví
Umělec nehybně
Ustrne v pozadí

Barevným závojem
Šťastně být zahalen
Pak kdosi hobojem
Sonátou objal den

Slunce zapadalo
Nádherným přelivem
Prý je dokonáno
Pravil muž s pohledem

Vroucím a laskavým
Není se čeho bát
Víc už vám nepovím
Tím malířem byl jsem já

*

Každý tak tvoříme
Svůj obraz vesmírný
Stavíme, boříme
Voláme do zimy

O trochu polínek
Tepla a lidskosti
Ať nás ten plamínek
Zahřeje radostí

Plujeme společně
Žijeme, dýcháme
Ve frontě na poště
V parku rozjímáme

Stáří nás překvapí
Hlavu pak zvedneme
Modlitbu potají
Šeptáme do nebe

Synovi

Pospolu na loži
Ty ve snu já bdělý
Píši verš o muži
Když byl ještě malý

Jak slovy ozvučit
Podhrudní chvění
Nechci tě naučit
Jak smýšlí dospělí

Až z hnízda vyletíš
Vzpřímený, smělý
Spát s tátou v posteli
To pro chlapa není

Teď u mne stulený
Oddechy hrají
Chvíle co v paměti
Jak víno zrají

Himaláj – Karavana

Jak „těžký“ je život a co se „musí“ vyřešit? Někdo musí do opravny s prasklým displejem od chytrého telefonu. Někdo musí sedět celý den u počítače a vyplňovat výkazy. Někdo nemůže vydržet v neklimatizované místnosti. Někdo musí vynést koš s odpadem. Někdo musí stát frontu na poště. Někdo musí přežít to, že mu vyprodali jeho oblíbené krekry. Někdo sedí ve sněmovně a maká jako šroub. A někdo holt musí s karavanou jaků naložených solí přes Himaláje, aby sůl vyměnil za obilí, které potřebuje k přežití tuhé zimy. Obyčejný film o obyčejných lidech s neobyčejnou zarputilostí a s neobyčejnou vnitřní hudbou života.

https://www.youtube.com/watch?v=o-6yV1Zb3JE

3 dny filmtvora na 49. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary

3 dny filmtvora na 49. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary
(www.kviff.com)

IMG_9494IMG_9492

7.7.2014

Karlovy Vary v odpoledních hodinách vítají filmuchtivé přijíždějící mírným deštíkem. Objížďka vede kolem Lidlu. Mojito koktejl a cibulové kroužky v síťovce z osmdesátých let. Rodinný penzion Family v nadmořské výšce snad Čomolungmy. Tiskárna hlavní pokladny v hotelu Thermal s funěním vyplivne několik lístků s prasetem. Je to čtyřicet devítka a vypadá jako prase. Myslím logo festivalu, ne pokladní. Ta je tak osmnáctka a vypadá jako Fanny Ardant v osmnácti. Mel Gibson již odjel. Já jsem přijel. On měl v sobě prášky proti bolesti kvůli zánětu zubu. Já mám ibalgin v tašce a nalomenou kývající se stoličku číslo sedm vpravo nahoře. Jaká to synchronicita. Večeře v japonském sushi baru. Pozor na to, co si objednáte, protože můžete dostat úplně něco jiného a zjistit to, až když je půlka snědená. Jez jen v levé části ústní dutiny. Festivalová palačinka jako desert chutná výtečně. Jez jen v levé části ústní dutiny. První film v městském divadle a Franco Nero osobně. Na pódium za sebou rakev nepřitáhl. Django! Come va? Va bene! Ty jeho oči. Ten jeho pohled zůstává i po letech stále stejný. Teď vytáhne kulomet a všechny nás postřílí. Fotím. Un tranquillo posto di campangna. Film Elio Petriho s Francem v hlavní roli zpočátku křehce a ke konci dokonale šíleného malíře. Budu ještě někdy chodit na hodiny malby? Neutichající sled prolínajících se erupcí představivosti a reality podkreslený do mysli vrůstající hudbou Ennia Morriconeho. Ví někdo, co je skutečné? Malby, ano malby jsou! Jim Dine předal Francovi při natáčení něco ze sebe. Noční výstup na Čomolungmu. Nahoře se nemohu nadechnout. Kdo staví penziony na střeše světa? A kdo je objednává? Manželka, co chce, abych zhubnul nebo abych dostal infarkt. Sklenka mojita a vůně cibulových kroužků na dobrou noc. Cibule nebo pistole?

Srdečně se vítám s Francem Nerem

IMG_9519IMG_9535

8.7.2014

IMG_9558Premiéra Díry u Hanušovic. O lístky nežádám. Díra v nalomené sedmičce. Plombu postrádám. Deset hodin divadlo Husovka. Elio Petri… Poznámky o filmaři.  Dokument o filmařském autodidaktovi šedesátých a sedmdesátých let. „Aby mohl člověk dělat filmové umění, musí být buď šílený, nebo milovat film.“ Petri byl dle mého obojí. Šíleně miloval film. Získáváme gratis dva lístky na Todo modo. Petriho film, jak jinak. Herecký koncert Mastroianniho a Volontého. Banda mocižravých politiků modlících se k monetárnímu Bohu zavřená v protiatomovém bunkru. Fakt síla. Hlad zaženeme a déšť přečkáme v bageterii Boulevard. Debata o výchově dětí. Co děláme našim dětem teď? – Podívejme se na naše dospělé. Kdyby každé dítě bylo vychováváno jako dalajláma, měly bychom někdy svět plný dalajlámů? Debata o krádeži hrnků na kafe. Negativní. Hrajeme o trůny. Sedím na trůnu. Nechci se ho pustit. Trůny jsou návykové. Vraťte mi můj trůn! Nezbytná palačinka a už ležím na koberci v hotelu Thermal. Téměř usínám při zaslechnutém rozhovoru o umělých gelových nehtech pro maminku za 350,-Kč. Půl desáté večer kino Čas. Někde jinde. Povedená záležitost o vztahu Němce a Izraelky. Návštěva v nemocnici u židovské babičky, která prožila 2. světovou válku: „Jediné, co teď babička potřebuje, je němec u její postele.“ K tomu práce na slovníku nepřeložitelných slov. Film vskutku salientní i sengrační. Druhý noční výstup na Čomolungmu. Uf.

režisérka, představitelka hlavní role a producentka snímku Někde jinde

IMG_9589IMG_9644

9.7.2014

IMG_9548Mobilní telefon á la budík řve jako blázen. Cože? To už je ráno? Nezvratné rozhodnutí vtírá se pod peřinu. Ještě 5 minut. Propadnuté lístky na film Timbuktu zapadají někam hluboko do peněženky. Malá eskapáda s hledáním místa na zaparkování. Parkujeme ve stejné ulici, o 150m níže než jsme před půl hodinou vyjeli. Ale máme to o 150m blíže! V hotelu Richmond nám Bertolucci vypráví o Bertoluccim. Poslední císař, Malý Budha, Poslední Tango v Paříži… V 21 letech oceněn za svou básnickou sbírku. Jeho otec Attilio také básník. Takže kolegové! Meditační posezení u japonské zahrady JIN a JANG, dobrá želva, loď spojující, světlo naděje. Takže je naděje! Bořku, umírá naděje první, poslední nebo někde mezi zoufalstvím a rezignací? Umíráme všichni, ale co stvoříme, než k tomu dojde? Nádherné sochy Olbrama Zoubka. Podlouhlé postavy jako od El Greca. I cement je krásný, když ho lidské ruce vydusaly k obrazu svému. Všichni jsme stvořitelé. Bůh je v každém z nás. Vegetariánské nudle za 70,- Kč, bramborák za 35,- Kč, café latté za 45,- Kč, zakaboněná obloha a zima zadarmo. Jen tak se svalit k zemi a přečíst si pár řádků z festivalového deníku. Čas je ohraničen koncem jednoho a začátkem druhého filmu. Každý hrajeme hlavní roli ve svém celovečeráku. O každém z nás mohou natočit dokumentární film – jak by vypadal? Chodil by na něj někdo do kina? Když ses narodil, tak ty jsi plakal a celý svět se smál a radoval – žij tak, že až budeš umírat, bude celý svět plakat a ty se radovat a smát. Nafukovací kino Espace Dorleans a dokument Miroslava Janka Olga. I přes postavení první dámy nenasazuje Olga žádné politické mimikry. Klausovi klidně vynadá, že nepodporují zákony k neziskovým organizacím. Manželovi, že taky na všechno potřebuje příkaz. Bodyguardovi, že jí vysbírává všechny houby. Prostá to hubatá žena.

Chtěl bych obyčejně žít

Jen tak

 

V tom našem

Neobyčejném světě

 

… a když Bůh (myšleno Jirka Bartoška) dá, tak zase příští rok na festivalu na viděnou.