Archiv pro štítek: Michaela Isabela

Odmala píše deníky, básně, povídky, ráda poslouchá autorské čtení. Miluje tvořivost v jakékoli podobě, tančí, zpívá, maluje, tvoří hudbu a divadlo. Měla léta blok na psaní, od kterého ji pomohla Umělcova cesta a kamarád. Od té doby ráda podporuje lidičky k tvorbě. Je to pro ni přirozený projev duše, který přináší radost a barvy do šedi, která se usazuje v našich životech. Profesí má spousty, ráda pracuje s dětmi, starými lidmi a všemi co potřebují pomoc.

Člověk

Kolik možností
má člověk během dne!
A když znaven je
jednotvárností dnů,
vždy v noci přijdou sny tajemné.

I kdyby v poslední chatrči
v úplné samotě žil,
vždy krásou přírody,
rytmem roku,
objímán by byl.

A i kdyby do temné kobky
uvězněn byl, všemi odsouzen,
přesto s druhým břehem,
láskou života,
zůstal by propojen.

V touze

Hebká jemná
medově sladká
je žena

V muži zas
určitá naléhavost
se skrývá

Ona jako jezero
v němž voda stojí
nehybná, čeká

Dokud on ji nerozvlní
Do mohutnosti
Stenů a vln

Pak v jezeře se
Voda s ohněm sváří
A mlha lásky stoupá k nebi

Tam bohové ten
nektar lidství
lačně sají

Ztělesnění lásky
na zemi raněné
množstvím nenávisti

Stojím v údivu
nad tím zázrakem
tajemstvím starým

Jaký to lék
když muž a žena
se v touze rádi mají

Chaos za soumraku

S chaosem za soumraku
napřímím se,
zvednu těžkou deku
našeho obydlí.
 
Venku fučí studený vítr
a mě se zase nechce vstát.
Jak těžké jsou teď dny
když nemám sílu stát.
 
Jakoby už nebylo za co bojovat.
Má lenost mě sžírá,
nostalgická apatie,
„není energie, není sil“
šeptá ta malá zmije.
 
Proč vlastně?
Z tepla dek vstávat
tančit pořád dokola
ty stejné tance?
 
Sporák, podlaha, špína umytá,
zítra znovu se usadí
Hlad ukojený dlouhým vařením
za pár hodin zas se prosadí
 
S chaosem za soumraku
přiletěl anděl,
zvedl těžkou deku
našeho obydlí.
 
Svým krásným zrakem
je celé prozářil…
Víš, anděli, ale…
tady snad už ani
NIKDO nebydlí…

Tušení jara

Větvičky mile propletené v spřáteleném stromu.
Pupeny nalité tuší už jaro.
Slunce občas vykukuje a jsou i dny, kdy trůní na obloze celý, celičký den…
Koupe se v záři modré oblohy a mléčných bílých mraků.
Pak najednou, zase, přijdou dny, kdy obloha přetažená je šedobílým suknem.
A nebýt šepotu a veselých popěvků ptáků, na jaro by sis ani nevzpoměl.
Však tušení … přetrvává…a brzy propukne v OBROVSKÝ oslavný chór.
Jaro přichází! Jaro je tu!

Sněhová královna

Zimní krajina bílá
jako nevěsta
Zamrzlá utichlá chladná
rukou svou mrazivou
mi kyne

Proč ale teď, proč já ?
Ve svých snech stále
toužím po jiné ?

Proč nedám k ledu
city teplé vášnivé
proč ?
Toužím po tání ledů
v zimě hořce chladivé.

Po jarní krasavici toužím…
S úsměvem milým,
laskavým .
S náručí květů něžných
a s lůnem teple voňavým.

Však místo toho
k Sněhové královně na sáně
mnohý můj blízký usedá.
A já už Gerdou
nemohu dál být…

Už nemám na to sil!
Tak ubíhá mi den za dnem
a já uvnitř stále víc….uvadám.

Prosím tě Jaro
mou duši smutnou přijď,
uprostřed zimy
hezky pozdravit.
Tak nějak mile, víš,… mě zahřívej….

Stíny ženy

Agresivní, temná, zlá,
sobecká mrcha
umíš být.
 
Rysy ti ztvrdnou,
lícní kosti vystoupí,
oči ztmavou,
rty se stáhnou.
 
Jakobys vrčela…
a z očí ti šlehají blesky.
„Drž už…!“ sykneš
a nikdo si nedovolí,
ti v tu chvíli odporovat.
 
Jaká síla se vzdouvá
v těle křehké ženy.
Jaká energie,
když udeříš pěstí do stolu,
až tě ruka rozbolí.
 
„Už ne!
Tohle už ne!“
 
Hrdlo přeteklo
džbán se přeplnil
a byl rázně shozen ze stolu.
Teď střepy sbírám po zemi
 
Přesto mám ráda
tvé prudké vzpoury
jež tak pěkně
krví rozhýbají.
 
V ženě nejen princezna
i drak se skrývá
někdy s láskou pečuje
jindy s gustem ničí.
 
Ale nakonec
v této hře světla a stínu
se vše proměňuje
staré přetavuje.
 
Být člověkem,
ne andělem.
Být svobodným
ne dokonalým.
 
To dává šťávu našim dním,
vždyť v největší temnotě,
nakonec najdeme slunce
 
Vůně vzduchu po bouři,
kdy je ještě v éteru cítit
vybitá elektřina.
Závratná chuť života…
 
Teprve teď, v tom
co vzniká poté
je pravda
onen zlatý střední proud…