Archiv pro štítek: Nataša Diatková

Jsem kunsthistorička a historička, která se celý profesní život zabývá neziskovým sektorem.
Začínala jsem psaním básniček, avšak próza je mi bližší. Pravidelně přispívám do (už šesti) almanachů a hodlám v tomto trendu pokračovat. Dále publikuji v časopisech a stále píšu… román.

Tančíš

 

Tančíš

v prázdném sále

kde ticho odvál čas

a v rytmu polky

a v rytmu valčíku

hledáš své lepší JÁ.

 

Ledová královna

sevře krunýř křehké krásy

uprostřed ledu zapomnění

a průhledné kvítí studí do dlaní

kde nejistě tepe krev

a leskne se první kapka něhy

 

a ty

tančíš.

Zmizelý

S podzimní mlhou jsi odešel,

změnil ses v něžnou rosu slz,

lesknoucí se na plátcích růže,

přelomené v rozbité váze

z posledního večírku.

 

Vypita poslední láhev,

vykouřená poslední cigareta,

snědena snídaně ospalcova.

 

Zbytky na talíři

nedají zapomenout,

že někdo

byl a zůstával,

zatímco andělé už roztahovali svá křídla.

Pěna

Jsem nenápadný žlutý chomáč v rohu místnosti
pukám, tvrdnu, drolím se

stále rychleji

nehodlám se však vzdát
a hledám kapku vody,
která změkčí mou skořápku

nehodlám se vzdát
bez boje

bitvy však nepřichází
frontové linie byly přesunuty za obzor

nemám šanci

a tak
pukám, tvrdnu, drolím se

stejně už nikoho nezajímám.

Déšť

Prší
do rozevlátých motýlích křídel
barevných nadějí slunečných zítřků

mihotajících se ve větru
podloženými stébly trávy skropené ranní rosou

a slévající se v potoky slz,
které sotva vyplakány vpíjí se do popraskané země,

aby jinde a jindy
v podobě horských pramenů
vytryskly nadějí a odpouštěním.

Labutě

Závoj noci pokrytý chomáči černých labutích per padá dolů,
před malou chvíli byly všechny bílé.
A všechny nedočkavé.
Až moc nedočkavé.
Vzrušeně se natřásaly neznámým pokušením,
které se potichu vtisklo do rozčepýřeného chmýří
nekonečného jak bezesná noc na úsvitu.
Nad ránem pak přišla bouřka.
Blesky a hromy tepaly do spánků
a přívalový déšť spláchl i poslední záchvěvy vzdoru.
a pak
Ticho
Nekonečné ticho poznání.

A co dál?

Stojím sama

uprostřed neznáma

jdu pomalu zimou a blátem

rameny se dotýkám listí.

 

Stojím sama

vytržené žebro Adamovo

v nicotnosti vesmíru

a jablko nikde.

 

Stojím sama

v zimní noci

měsíc se schovává za obzor

na rozbřesku nového dne.

 

Stojím sama

tiše v rouše Evině

v davu nahých těl

dcer Davidových.

 

Stojím sama

se žlutou hvězdou nad hlavou

Kainovým znamení

všech vyvolených.

 

Stojím sama

uprostřed bušení krve

brána se otevírá

a nad obzorem svítá.