Archiv štítku: Nataša Diatková

Jsem kunsthistorička a historička, která se celý profesní život zabývá neziskovým sektorem.
Začínala jsem psaním básniček, avšak próza je mi bližší. Pravidelně přispívám do (už šesti) almanachů a hodlám v tomto trendu pokračovat. Dále publikuji v časopisech a stále píšu… román.

Letní samota

Rozžhavené zlato rudě spaluje mlhavý opar motýlích křídel,

kde poslední kapky rosy se vpily do žlutých teček bělásků.

Krůpěje potu tepají do přemožených spánků

a horký vzduch se tetelí blahem.

Tam se červenám čekajíc na zázrak.

Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit v průběhu listopadu. 
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Ona a On

ONA

Spokojeně znavená mačká nadýchané polštáře

svých dětských snů.

Spokojeně znavená usedavě pláče

a krůpěje slz láskyplně smývají její staré Já.

Spokojeně znavená se jemně dotýká svého prince

v rozechvěném očekávání příštích dnů.

ON

Schoulený v polštářích noci rychle oddychuje,

bolavé svaly svlažují horké krůpěje potu

a krev buší do spánků,

kde pod studeným čelem pomalu odplouvají sny dospívání.

Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit v průběhu listopadu. 
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Zmizelý

S podzimní mlhou jsi odešel,

změnil ses v něžnou rosu slz,

lesknoucí se na plátcích růže,

přelomené v rozbité váze

z posledního večírku.

 

Vypita poslední láhev,

vykouřená poslední cigareta,

snědena snídaně ospalcova.

 

Zbytky na talíři

nedají zapomenout,

že někdo

byl a zůstával,

zatímco andělé už roztahovali svá křídla.

Pěna

Jsem nenápadný žlutý chomáč v rohu místnosti
pukám, tvrdnu, drolím se

stále rychleji

nehodlám se však vzdát
a hledám kapku vody,
která změkčí mou skořápku

nehodlám se vzdát
bez boje

bitvy však nepřichází
frontové linie byly přesunuty za obzor

nemám šanci

a tak
pukám, tvrdnu, drolím se

stejně už nikoho nezajímám.

Déšť

Prší
do rozevlátých motýlích křídel
barevných nadějí slunečných zítřků

mihotajících se ve větru
podloženými stébly trávy skropené ranní rosou

a slévající se v potoky slz,
které sotva vyplakány vpíjí se do popraskané země,

aby jinde a jindy
v podobě horských pramenů
vytryskly nadějí a odpouštěním.

Labutě

Závoj noci pokrytý chomáči černých labutích per padá dolů,
před malou chvíli byly všechny bílé.
A všechny nedočkavé.
Až moc nedočkavé.
Vzrušeně se natřásaly neznámým pokušením,
které se potichu vtisklo do rozčepýřeného chmýří
nekonečného jak bezesná noc na úsvitu.
Nad ránem pak přišla bouřka.
Blesky a hromy tepaly do spánků
a přívalový déšť spláchl i poslední záchvěvy vzdoru.
a pak
Ticho
Nekonečné ticho poznání.