Archiv štítku: Nataša Diatková

Jsem kunsthistorička a historička, která se celý profesní život zabývá neziskovým sektorem.
Začínala jsem psaním básniček, avšak próza je mi bližší. Pravidelně přispívám do (už šesti) almanachů a hodlám v tomto trendu pokračovat. Dále publikuji v časopisech a stále píšu… román.

Pěna

Napsat komentář

Jsem nenápadný žlutý chomáč v rohu místnosti
pukám, tvrdnu, drolím se

stále rychleji

nehodlám se však vzdát
a hledám kapku vody,
která změkčí mou skořápku

nehodlám se vzdát
bez boje

bitvy však nepřichází
frontové linie byly přesunuty za obzor

nemám šanci

a tak
pukám, tvrdnu, drolím se

stejně už nikoho nezajímám.

Déšť

Napsat komentář

Prší
do rozevlátých motýlích křídel
barevných nadějí slunečných zítřků

mihotajících se ve větru
podloženými stébly trávy skropené ranní rosou

a slévající se v potoky slz,
které sotva vyplakány vpíjí se do popraskané země,

aby jinde a jindy
v podobě horských pramenů
vytryskly nadějí a odpouštěním.

Labutě

Napsat komentář

Závoj noci pokrytý chomáči černých labutích per padá dolů,
před malou chvíli byly všechny bílé.
A všechny nedočkavé.
Až moc nedočkavé.
Vzrušeně se natřásaly neznámým pokušením,
které se potichu vtisklo do rozčepýřeného chmýří
nekonečného jak bezesná noc na úsvitu.
Nad ránem pak přišla bouřka.
Blesky a hromy tepaly do spánků
a přívalový déšť spláchl i poslední záchvěvy vzdoru.
a pak
Ticho
Nekonečné ticho poznání.

A co dál?

Napsat komentář

Stojím sama

uprostřed neznáma

jdu pomalu zimou a blátem

rameny se dotýkám listí.

 

Stojím sama

vytržené žebro Adamovo

v nicotnosti vesmíru

a jablko nikde.

 

Stojím sama

v zimní noci

měsíc se schovává za obzor

na rozbřesku nového dne.

 

Stojím sama

tiše v rouše Evině

v davu nahých těl

dcer Davidových.

 

Stojím sama

se žlutou hvězdou nad hlavou

Kainovým znamení

všech vyvolených.

 

Stojím sama

uprostřed bušení krve

brána se otevírá

a nad obzorem svítá.