Archiv pro štítek: Nikola Ptáčková

Jen tak na okraj

Čekám
čekám na svoji duhu
která se v kalné vodě nezrcadlí
Jak skládá se jeden za druhým den po dni
čára let na mojí dlani krabatí uprostřed léta do kornoutu podzimu
Možná je příliš brzy
Možná je příliš pozdě
(na hledání duhy)
Možná jenom slunce odložilo svoje kouzlo na neurčito
Usínající ptáci už louskají poslední trylek jarní tirády –
a já?
Možná jsem jen trochu oněměla s přicházejícím soumrakem

Zrada


Zrada
je jako ledová koupelna kam odněkud za stropem vlétl keramický holub
rozpadlý na kusy a někde pod lopatkou bolí
Rozbitý na střepy skomírá na zemi
stydí se studem nevinného odvraceje tvář od hanby co nezavinil sám
Zrada
je jako koupelna kde pára jen špatně změkčuje ostré hrany zranění
kde i šepot duní třeskotem rozbíjejícího se skla
kde polibek odpuštění se z mýdlových bublin nezrodí
aby ukonejšil
kde místo uhlíků v parním válci zbude jen řeřavá prázdnota

Kde?

Raketa ohňostroje
odpálila moji mysl do kvadrátů kubistické malby tvojí tváře
ztrácím svoje já
zmateně běhám po bludišti tvých vnitřních zákrut
Kde jsi
volám
protože nevím
a naproti kráčí mi růžové puntíky s vanilkovou pěnou místo tvého hlasu
nevím
ohmatávám poslepu každou buňku ticha jestli náhodou nepromluví
místo tebe
Nevím
(jablko sváru útěchu nepřináší)
kde najít velký třesk počátku nás dvou

Noc


Noc
rozprostřená někde nad High Grove
a ty jsi tam s nimi – někde beze mě

Noc
jak umanutá děvečka co zívá
Noc
plná jantarových slzí
Noc
která nelaská a neobjímá
Noc
která šumí na kamenitých březích
Noc
jemná krajka brzce ptačích trylků
Noc
plná nerozhodných úsvitů
Noc
nahlížející slečnám za košilku
Noc
kdy toužím – kdy toužíš a city srovnané v zákrytu
Noc
která asi neprolomí ledy
Noc
vlahá a vážná vášnivá naposledy
Noc

A dnes je to ráno kdy zase slyším moře
– svítání dolehlo na High Grove
Ty beze mě – já bez tebe
a na stolové hoře
rozprostřelo se slunce
Noc mizí pod jeho nadvládou
něha však zmizet nechce

Ze sbírky Nesmělá vyznání – 6. báseň

Hra na lásku či o lásce?

Don Quijote s větrem zápolí
Sen pádí s koněm o závod
Pustina ztichla dusotem jejich kopyt
(možná že rytíř svou touhou zdá se dobyt či dokonce snad: dobit?)

A Já
srdce za kloboukem nesu
jsem bosa
bez patosu
jen iluzi si hnětu
A Ty
jako maják
svítíš mi v ústrety
(anebo se zas pletu?)

Ze sbírky Nesmělá vyznání – 5. báseň

Sen II.

Půlka mojí hlavy prochází se po oblouku krystalické záře
druhá půlka nevnímá – snad bloudí
(kolem postele)
Purpurová červeň zabarvila v spánku obě moje tváře
místo jablka co vprostřed léta trčí stále v zelené
když tvoje ruka znenadání
přišla naproti té mé
A vyzvala mě k tanci mezi pomeranče roztančené na silnici havanskými rytmy
a vyzvala mě k tanci
jako by byl pátek – přede mnou neděle
a vyzvala mě k tanci
do krajin jež nejsou mi cizí
V tom magneticky přitažlivém sepětí vizí
úpěnlivá snaha rozumu o rozum nekorektně mizí

Ze sbírky Nesmělá vyznání – 4. báseň


Stíny stínů
šedivě objaly prostor na hladině kde
skrz srdce vzniklé podivným tvaroslovím oblak propadl kdosi
s touhou objevit nové světy nové možnosti
Smrt
díval se na ni, jak stojí na kamenném výběžku co provizorním molu
díval se, jak ona se dívá
obrácená k nevyzpytatelnému živlu a věděl: není pomoci!
Láska
Pak projdou hranou tváře do temnoty, aby očištěni
Zvítězili

Ze sbírky Nesmělá vyznání – 3. báseň

Jablkem sem i tam

O samotě jabloň
ve spadaném listí tetelí se křehce
Poslední jablíčko – závan blaženosti – chutná sladce i trpce
O samotě jabloň
vášeň kousnutím probuzená plíží se tiše a měkce
O samotě jabloň
vprostřed zahradního reje studem zkrabacená
Na ráj světa dívat se už nechce

Ze sbírky Nesmělá vyznání – 2. báseň


Tichá noc
jen jako na stole když hoří svíce
zouvá si střevíc a vkrádá se jak návštěvník
co zapomněl si plášť
Tichá noc
snad váhá
zda může přisednout do třetice s vínem
co voní jak podzimní listí
anebo tvoje vrásky
a na rtech doutná palčivou syrovostí
když hledám tebe – a nacházím jen: masky