Archiv štítku: Pavel Třešňák

Rád objevuje nová místa a nové kraje – na horách i jinde. Rád hledá krásu prostřednictvím fotografování přírody i jiných věcí a lidí. Psaním začal původně zmírňovat své těžké chvíle, později objevil širší škálu podnětů, které stojí za to nějak vyjádřit.

Vše je v pořádku

Jak se máš?

Máš v hlavě guláš?

Tolik se nesnaž.

Zbytečné úsilí vymaž.

Povol tlak.

Tak… Úleva, viď?

Tlačení opusť,

vše proběhne svým tempem,

optimálně,

tak, jak má.

Bude klidněji,

uvidíš,

přitom živost posílí

– sama od sebe.

Důvěřuj, vše je v pořádku.

Taková, jaká je

Ať uděláš cokoli,

vše se točí dokolečka,

ať se snažíš jakkoli,

vše se točí v kruhu.

Vše mizí a zaniká,

objeví se nové,

pořád dál a dál,

nekonečný řetězec.

Jedinec je však limitován,

podoba těla to jasně ukazuje.

Jak to uchopit,

jak s tím naložit?

Bylo by hloupé to ignorovat,

bylo by hloupé to popírat.

Je toto v souladu se životem?

Asi ano – jako všechno, co je.

Buď otevřený, vnímavý,

žádné útěky od reality,

je taková, jaká je.

Připadá ti nemilosrdná?

To je jen barva tvého vnímání.

Můžeš jí dát mnoho jmen,

jisté však jen toto:

Je taková, jaká je.

Přijmi to a už nejsi daleko.

Jsme celek

Čím jsi byl obdařen?

K čemu tě Život pozval?

Dal ti všechnu výbavu,

všechnu potřebnou,

a to bezezbytku.

Obdařen je každý z nás,

svým jedinečným způsobem,

abychom projevili

každý to své.

Jaký vklad ti přináleží?

Jaký je ten tvůj?

Máš ho v sobě uložený,

v organizmu zabydlený,

ve své bytosti zakódovaný.

S ním jsi přišel na svět,

nikdo jiný jej nemá.

Ty však ano.

Projev jej naplno!

Nech jej rozvinout,

nech jej projevit,

je to unikát,

střípek v mozaice.

Jsme kompletní,

každý nese to své.

Vše se spolu doplňuje,

ve své plnosti se projevuje…

Jsme celek.

MINCE JE CELÁ

 Kde je nahoře, tam je i dole.
Kde je něco dobře, je i něco špatně.
Kde je krása, je i hnus.
Nevěříš? Tak si to zkus…
 
Zkus tvořit nádherná díla,
o to více hnusu uvidíš.
Zkus být výjimečně příjemný,
hodně nepříjemného zakusíš.
 
Čím více se budeš do dokonalosti tlačit,
tím více nedokonalosti uvidíš – u sebe i jinde…
 
Každé plus přináší i mínus,
každá mince má dvě strany -
- podařilo se už někomu
od sebe je odtrhnout?
 
Podařilo se někomu vymýtit těžkosti?
Podařilo se někomu porazit nepříjemnosti?
 
Dvě strany mince od sebe neodtrhneš,
ale přitom – mince o dvou stranách
je celá... 
Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

B A R B A R I N E

 I turisté jsou osoby občas trošku líné…
Nechtějí vidět ani zajímavou Barbarine.
Co je na ní odrazuje? Copak je na ní odpuzuje?
Vznešená, hrdě vztyčená, až do oblak se vypíná.
Jistě na světě není jediná…
Dobře však dostupná z našich krajů,
z našich zeměpisných šířek.
Přesto je o ni nulový zájem, to by člověk neřek´…
Ach Barbarine, úžasná monumentální věži,
z našich krajů nyní – zdá se
- na tobě nikomu nezáleží.
Ač úchvatných proporcí,
okouzlujících, mnohé fascinujících,
klidně spát jim nedávajících,
přesto zhrzena jsi zůstala.
Bude nějaké příště?
Bude přec´ aspoň někdo chtít
spatřit tě ještě?
Ráno moudřejší večera,
jaro možná moudřejší podzimu…
A tak možná někdo zatouží
po tobě přes zimu.
Hrdě stojíš na svém místě,
a tak i na jaře možno bude
v plné kráse spatřit tě jistě.

Představujeme autory chystaného almanachu Otevřených, 
na který se můžete těšit na přelomu září a října.
Rádi vás potkáme na jeho křtu. Datum a čas bude upřesněn.

Opěrný bod

Opěrný bod,

záchytný bod,

místo, odkud se odrážíš,

vždy znovu a znovu.

V něm vše spočívá,

i ty v něm spočíváš,

jen si toho nejsi vědom,

či snad tušení probleskuje?

Leporelo se již skládá

– samo od sebe?

Směřuješ k sobě,

kde už vlastně jsi?

Jen jsi pozapomněl jaksi?

Jsi vždy doma,

ukotven v sobě,

pevně ukotven,

ve věčně přítomném

opěrném bodě.

Plout v prostoru

Představy jedou na plné obrátky,
komunikační chaos,
mnoho různých kanálů
vytváří paseku.

Nikdo neví, čí je,
nikdo není v obraze.
Zmatek na entou.
Všechno zamotané.

Moderní technika
může být k užitku,
zároveň však nástrojem
stupňování zmatků.

Sebrat se a odjet,
někam daleko,
někam do pustiny.

Dát si odstup
na pár týdnů či měsíců.

Přemlít všechny obsahy
a pak je možná překročit,
možná jednou provždy.

Odhalit, co tu všude je.
Pak je klid a čisto,
pro zmatky již žádné místo.

Plout v prostoru,
který nemá omezení,
je všude a vždy i bude.

Nevím

Já jsem,
co dodat, co více říct?
Já jsem –
to stačí, netřeba dodávat nic.

Já jsem zahrnuje vše.
Já jsem je pravdou o celém světě.

Jsem nic? Nevím…
Jsem všechno? Nevím…
Jsem ničím a zároveň i vším?
Copak vím?
Nic nevím…

Nevědět nevadí,
vždyť kdo by věděl?

Kdo je ničím a zároveň vším?
Kdo je vědomě Tím?

Kdo píše tyto řádky?
Kdo se již neohlíží zpátky?

Mnoho otázek,
jaké však odpovědi?

Nechme je přijít,
vždyť přicházejí samy.
Jsou uvědomovány.

Je ten stav či není?
Odešlo veškeré lpění?

Žádné nalhávání !
Vylepšování nápomocné není.
Zkus vylepšovat a přijde vyrovnání.
Přijde laskavá facka
navracející do rovnováhy.

Na jak dlouho?
Aha?

Oříšek pro většinu z nás.
Magnet možnosti rozpoznání
toho, co vždy přítomno,
tu však je.

Báseň z duality,
jež se zdá být skutečná…

Jak „dál“?
Nevím…

Opravdu

Horečná aktivita,
nervózní, rychlé pohyby,
rychlá hnutí mysli,
prudké emoce,
pobíhání sem a tam,
jako živé dynamo,
divoké poskakování,
které vyčerpává.

Smutná pasivita,
proč se o něco snažit?
O co? Je snad nějaké proč?
A jaké? Napadá Tě nějaký smysl?
Napadá Tě snad jediný důvod,
proč se o něco snažit?

Dva extrémy…
A možná trochu překvapivě
jeden snadno přechází v druhý
a naopak…

Lidé touží po extrémech…
Mimořádná slast, extáze,
wow život, dechberoucí zážitky.

Proboha klid! Úplné ticho!
Jenom ležet, lebedit si na pohovce.
To by byl ráj na Zemi…

Ale opravdu?

Kdo nezažil, mnohdy nevěří.
Neuvěří, dokud nezažije,
dokud neokusí.

Možná bude po mnoho let závidět,
závidět těm činorodým,
kteří jdou z akce do akce.
Ti se mají! Stále si užívají.
Proč mně není dopřáno?
Taková nespravedlnost…

Závidět těm odpočinku si užívajícím
– ti se mají! Já tu kmitám jak blbec,
a oni si užívají, na pohovce si lebedí,
stále vysmátí, pohodoví.

Ale opravdu?

Nebraň si vyzkoušet oba extrémy
– možná lépe v mírnější formě.
Pak Ti to docvakne:
Není komu a proč závidět!

Vše to je jen zdání,
maska, způsob prezentace,
nebo snad vidíš perfektně do zákulisí?
Opravdu?

Po ochutnání extrémů v jakékoli oblasti
může přijít poznání.
Může přijít pochopení, uvědomění:
Ani v jednom z extrémů,
byť sebeúžasněji se tvářícím,
to není. Opravdu…

Extrémy jsou krajní meze,
mantinely ukazující,
kam až můžeme.
Dál nás to nepustí,
a to je dobře –
buďme moudří a poslechněme.
Nesnažme se své meze násilím prolomit.

Násilí plodí násilí,
jakékoli, třeba i na sobě samém páchané.

Časem objevíš pohodu a krásu
přirozeného plynutí,
plynutí v mezích Ti daných.
Své meze ještě rád přijmeš,
s pokorou přijmeš.
Každý je nějak limitován
– tedy jako osobnost tělem disponující.

Přijde usmíření – usmíření se sebou,
usmíření s okolím,
usmíření se životem,
usmíření s Bohem,
usmíření se vším.

A pak, co když přijde další překvapení?
Překročení mezí,
ale už úplně jinak,
kvalitativně jinak…

Opravdu?

O tom třeba někdy příště.

Proudění

Volné proudění se obnovuje.
Dosud bylo v záseku.

Obnovuje se,
začíná vše plynout
svým vlastní tempem.

Děje se to samo,
proč do toho zasahovat?

Proudilo to vlastně vždycky
– všude kolem nás.

Vstoupit do proudu,
odevzdat se mu…

Splynout s ním.

Děje se to.