Archiv pro štítek: Pavel Třešňák

Rád objevuje nová místa a nové kraje – na horách i jinde. Rád hledá krásu prostřednictvím fotografování přírody i jiných věcí a lidí. Psaním začal původně zmírňovat své těžké chvíle, později objevil širší škálu podnětů, které stojí za to nějak vyjádřit.

Proudění

Volné proudění se obnovuje.
Dosud bylo v záseku.

Obnovuje se,
začíná vše plynout
svým vlastní tempem.

Děje se to samo,
proč do toho zasahovat?

Proudilo to vlastně vždycky
– všude kolem nás.

Vstoupit do proudu,
odevzdat se mu…

Splynout s ním.

Děje se to.

Podoby ticha

Jaké je vlastně ticho?
Co o něm možno říci?

Je vždy stejné, či není?
Je stejné, nebo se často mění?

Je snad spjato s aktuálně přítomnou energií?
S její kvalitou, právě teď Tebou žitou?

Poznal jsem ticho zatěžující,
ticho dusné, těžce doléhající,
bylo to však skutečné ticho?

Ticho akustické není
ticha jedinou podobou.

Co všechno může být tiché?

V částečném tichu leccos se vynoří.
Někdy nás to třeba zaskočí,
emoce se rozhoří –
leckdy obtížné.

Možná se něco pročišťuje.
Do jaké míry uvolnit
pročišťování prostor?
Do jaké míry nechat je probíhat?
Odpověz si sám…

Pročišťování leckdy není komfortní,
pro Tebe, ani pro okolí.

Přijme okolí Tvé pročišťování?
Přijme je s pokorou?
S pokorou uvědomění,
že možná důležitý
ozdravný proces zde právě běží?
Že na tom možná dost záleží?
Pro očišťovaného,
stejně jako i pro jeho okolí?

Očištění rozšíří prostor…
Rozšíří prostor ticha…
Ticho akustické doplněno bude
tichem hlubším, nosnějším,
tichem kvalitnějším.

Kvalitní ticho po přechodné bouři.
Ticho lahodné –
cítíš tu lahodnost,
vnímáš ji?

Plnost okamžiku…
Plnost prázdného prostoru…
Je to paradox?
A proč ne?

Děje se to

Sedím sám
v altánu na samotě.
Poklid dotváří
hukot motoru jakéhosi.

Nad hlavou čápi…
Zřím tě, čápe,
nad hlavou proletivší.

Tvůj ladný let,
hladkost skluzu tvého trupu a křídel
jeví se projevem
plynutí všeho.

Panta rhei…
I tvé perutě, čápe,
stejně šumění listů ve stromech,
klidný pohyb mraků vysoko nad hlavou.

Netřeba příliš hloubat.
Poklidné plynutí…
Vše plyne svým tempem,
přirozeně, samo sebou.

Děje se to.

O tom to je

Modrý bazén,
vlnkami hlazen.
Je to jen sen,
kolem něj ta pevná zem?

Hukot stroje,
snové to je…
Všude zeleň,
nikam se nežeň…

Všechny roviny
protínají se
v jednom bodě.
V tomto bodě…

Odtud se to vše rozbíhá.
Sem se to zpátky sbíhá.
Rozbíhá, sbíhá, pulzuje,
a všechno to prostě jenom je.

A vlastně – proč jenom?
Prostě to je.
Prostě se je.
Tady se je.
Jen a jen se je.

A o tom to všechno je.

Máš své proč?

Někdy víš co,
dobře víš kam,
víš i jak,
k čemu to však,
pokud nemáš proč?

Nejprve hledej proč,
až potom co,
jak a kam,
vše půjde samo,
poznáš to lehce sám.

Kam a k čemu Tě to táhne,
myslím opravdově,
myslím niterně, bytostně?

Pokud ne, ponoř se do hledání.
Pokud ano, stranou dej
vše, co Ti brání.

A nech se zevnitř vést.

Plynutí

Stojíš na místě.
Jak se pohnout vpřed?
Přestat se bránit,
přestat o tom přemýšlet.

Věci a děje plynou samy,
pusť se břehu,
nech se unášet,
volně plynout.

Je v tom pohoda,
vše se děje samo.
Úžasná svoboda,
úsilí zmizlo.

Krásné uvolnění,
odešlo lpění,
vše se děje,
žádný tlak už není.

Oddych, odpočinek
při plné aktivitě.
Vše se skládá samo,
to mile překvapí Tě.

Nikdo se už nikam nenutí,
zbývá pouze hladké plynutí.

Někdo nebo nikdo?

Být opravdu někdo,
nebo být spíše nikdo?
Dvě dosti různé věci…
Co Tě spíše oslovuje?
Co s Tebou rezonuje?

Být teda fakt někým,
anebo spíše nikým?
Zdánlivě jasná věc,
možná však jen zdánlivě.

Růst a rozvíjet,
či spíše zmenšovat?
Jak se v tom zorientovat?

Někdo může se stát velikánem,
velikánem své doby.
A nikdo, hahaha,
ten je prostě ničím.
Anebo i vším?

Krátká úvaha zde je,
vyber si, co s Tebou více rezonuje.
Kde je Tvé místo?
Máš v tom už jisto?

Hodně štěstí.

Kamarádi

Vnitřní rozpory nedávají spát.
Jak se s nimi srovnat?
Jak je zpracovat?

Jsou tu… Je třeba je přijímat.
Uznat, že jsou,
pak se na ně podívat.
V klidu je pozorovat.

Jaké poselství přinášejí?
Co nám sdělit chtějí?
Lze se s nimi spřátelit?
Na milost je vzít?
Pozorně jim naslouchat?
Jako cenné zpravodaje je uznat?

Jaké poselství nesete, kamarádi?
Dopřeju vám sluchu…
Klidně mi vše pošeptejte,
co potřebujete mi sdělte.

Rádi byste se urovnali?
A co byste k tomu potřebovali?
Jsem tu pro vás, přátelé.
Otevřete se směle.

Beru vás, jací jste,
to máte ode mne jisté.
Začínám vás mít rád.
Jste přece ve mně
a ne někde daleko zevně.

V klidu si pokecáme,
sdělíte, čeho vám třeba.

Povídejte, naslouchám.
Miluji vás…
Co potřebujete,
vám dám.

Už to pouštíš?

Proč a čeho se bát?
Proč něco předstírat?
Má to význam?
Moc ne, to si klidně přiznám.

Kašlu na mlžení,
kašlu na blafy,
kašlu na složité fígle,
kašlu na šmodrchání,
kašlu na příliš kontroly,
kašlu na perfekcionizmus,
kašlu na tenze,
kašlu na vše umělé.

Přirozenost se hlásí ke slovu,
sama od sebe.
Sama se projevuje,
je totiž přirozená.
Je skutečná.
Je opravdová.
Je přírodní.
Je autentická.
Je, jaká je, a o slovo se hlásí.
Určitě, žádné asi.
Nech ji volně proudit a věř
– jen toto samo tě spasí.

Odhoď všechny kudrliny,
všechny ty umělé.
A nech volně proudit,
co z tebe přirozeně jde.

To je to pravé, skutečné,
samo se o slovo hlásící,
tak to přestaň zadržovat
a nech to volně se projevovat.

Vše se ustálí
v rovnováze, harmonii,
vše se vyváží,
vše se vyladí.
Vše je samo sebou už teď.

Přestaň se držet,
přestaň to blokovat,
ono to samo poběží
a věř, že tak, jak má.

Už to pouštíš?

Zapojíš se též?

Co to je?
Světlo, tma, či oboje?

Jak se v tom kdo vyzná?
Ví, co se děje, či ne?
Fakt si to přizná?

Směs obého dohromady,
protipóly se spojují,
vzájemně propojují,
v jeden celek splývají.

Nebo se to jen zdá?
Je to jen hra?
Vše tu již je a vždy bylo?
A jen se zdá,
že se něco rozpojilo?

Jedna velká hra,
však kdo ji hraje?
Kdo jsou hráči
a kolik jich je?

Hráčů mnoho,
všichni jsou však jen zdáním.
Jsou iluzí… Křovím…

A co tedy zbývá?
Něco, před čím se lze sklonit…

Kdo se sklání, může být pohlcen.
Pohlcen Jedním.

Chceš se bránit pohlcení?
Toť tvá volba.
Kam tě to víc táhne?
K čemu?

Chceš růst?
Nebo se spíše zmenšovat?
Než splyneš s nepopsatelným?

Vyber si,
ty, jež možná iluzorním jsi.

Zahraj si tu hru
a zahraj si ji s chutí,
užij si ji, jak můžeš.

Je to hra
a hry nebývají vážné,
pokud se vážně neberou.

Vychutnat si hru plnými doušky.
Užít si každý okamžik.

Člověče, nezlob se!
Proč se taky zlobit?
Lépe hrát s chutí
a každý den si něčím zdobit.

Jsou naše role filmové,
či snad divadelní?
A záleží na tom?
Co je komu po tom?

Jedno dějství po druhém,
rádi si to užijem.

Zapojíš se též?